Co podemlelo základy Římské říše? Byla to rozpínavost, nájezdy barbarů, nebo ztráta tradičních hodnot?

V průběhu 2. století se Římská říše nacházela na vrcholu své teritoriální rozlohy, ekonomické a vojenské síly i společenské stability. Pokud nebudeme počítat moře, blížilo se její území 3,8 milionu kilometrů čtverečních. Pro srovnání, Evropská unie má 4,5 milionu. Ke konci markomanských válek odehrávajících se v letech 166–180 měl navíc císař Marcus Aurelius tak silné postavení, že – slovy jeho životopisce – kdyby žil o rok déle, mohl říši rozšířit o nové provincie ve střední Evropě.

Neuplynulo však ani půl století, a mocný stát se ocitl v hluboké krizi. Vůbec nejhorším obdobím se stala éra po vymření dynastie Severovců v roce 235. Od nástupu císaře Maximina do smrti Marca Carina roku 285 se u moci vystřídaly dvě desítky více či méně legitimních císařů, jejichž vláda téměř nikdy nebyla všeobecně akceptována. Jen ojediněle pocházeli z řad tradiční senátorské aristokracie a původ či majetek při jejich provolávání často nehrály žádnou roli, zato popularita u vojska ano – neboť uvedená skutečnost de facto řídila volby a zcela zastínila vliv senátu. Velmi krátká vláda císařů končila většinou jejich násilnou smrtí rukou spiklenců či v boji.

Nekonečné války

Vnitřní nestabilita vlády se projevovala prakticky nepřetržitými občanskými válkami o nástupnictví. Vítězové se poražené straně pokaždé mstili, a o život tak přicházelo množství lidí včetně těch, kteří měli představovat politickou, ekonomickou a společenskou elitu státu. Občanské války přinášely ohromnou destrukci i v duchovní rovině, neboť většina obyvatel ztrácela víru ve smysluplnost práva a stálost institucí. Na pořadu dne se ocitlo zachování vlastního života, zatímco jeho ohrožení zcela odrazovalo od jakýchkoliv veřejných aktivit.

Již v průběhu 3. století se tak z vedení státu téměř vytratila tradiční římská senátorská vrstva a spolu s ní ustoupil do pozadí i samotný Řím, čímž říše ztratila své přirozené centrum reprezentující kontinuitu. Senátorská aristokracie přišla o vliv, do politické sféry se dostávali bohatí provinciálové, příslušníci nižších společenských stavů, a především zkušení vojáci. A v důsledku neustálého válčení, zejména mezi sebou navzájem, se postupně přestávalo vládnout.

Krize se prohlubuje

V uvedeném období oslabenou říši poprvé s nebývalou silou zasáhly útoky zvenčí, a to hned na několika úsecích: na Rýně, Dunaji, Eufratu a u Černého moře. Systém organizace vojska, pocházející prakticky ještě z Augustových dob, neumožňoval impériu účinně reagovat. Zejména v nejvíc ohrožených periferních oblastech, například v Galii či Sýrii, se šířily silné separatistické tendence. A jelikož centrální vláda nedokázala zajistit ochranu, těšily se myšlenky na odtržení široké podpoře.

Vnitřní situaci zhoršovala vleklá hospodářská a společenská krize. Zemědělství zápasilo s nedostatkem rolníků, kteří utíkali z velkostatků, a mnohde se tak vylidnily celé vesnice. Konec dobyvačných válek zastavil i příliv nových otroků, čímž zásadně vzrostla jejich cena. Potřeba intenzivní obrany říše znamenala nutnost verbovat nové vojáky, což ovšem citelně omezilo počet svobodných pracovníků. Úbytek produktivního obyvatelstva obratem snížil příjmy na daních, a stát navíc postihla obrovská inflace. Ve druhé polovině 3. století se impérium hned několikrát ocitlo na pokraji faktického rozpadu.

Diokleciánovy reformy

Císař Dioklecián (vládl 284-305) zahájil po svém nástupu řadu reforem. Došlo k decentralizaci ústřední moci, vznikl nový dělený systém vlády, tzv. tetrarchie, který rozdělil moc mezi dva císaře „augusty“ a jejich nástupce „cézary“. Jednotlivé provincie se rozčlenily na menší jednotky a ty se seskupily do regionálních diecézí. Rozdělením Itálie na dílčí samosprávné celky zaniklo její výsostné postavení a senát ztratil byť jen formální vliv na správu území říše.

Neméně důležité byly reformy vynucené nedostatkem financí. Dioklecián zavedl nové odvody státu a rozšířil daňovou povinnost i na území Itálie, která do té doby zůstávala od přímých daní osvobozena. Ani jemu, ani jeho následovníkům se však nepodařilo zastavit vysokou inflaci. Řím totiž už nedisponoval dostatečným množstvím drahých kovů pro emisi takového počtu kvalitních mincí, který by zvládl pokrýt státní výdaje – a ty tvořily z více než 90 % náklady na armádu.

Nová krev v armádě

Krize impéria ve 3. století výrazně upozornila na zastaralost obranné strategie. Většina vojska byla rozmístěna podél hranic ve stálých táborech, jejichž poloha se po staletí neměnila. Řím neměl žádnou pohyblivou strategickou zálohu, kterou by mohl v případě ohrožení či proražení hraniční linie operativně přesouvat. Bylo nutné armádu zásadně přebudovat, což se dělo ještě v průběhu 4. století.

Podél hranic zůstaly oslabené jednotky pověřené pouze obranou svého úseku, čímž jejich význam i kvalita radikálně klesly. Postupně splývaly s okolními komunitami, přičemž se v táborech a strážních věžích usazovaly i rodiny vojáků, kteří si zřejmě museli přivydělávat. Často do jejich řad vstupovali rovněž nově usazení barbaři.

Tíha skutečné obrany říše se postupně přenesla na velké a pohyblivé elitní jednotky, které nabývaly charakteru „osobní“ armády panovníka. Vesměs tábořily v blízkosti císařských sídel ve vnitrozemí a doprovázely vládce na cestách. Šlo o profesionální sbory, v jejichž čele se od závěrečných dekád 4. století stále častěji objevovali schopní velitelé z řad barbarských, většinou germánských kmenů. 

Proces barbarizace armády zasáhl celé impérium a kromě nedostatku pracovních sil v zemědělství výrazně souvisel i s neochotou obyvatelstva vstupovat do vojska. Proto byla znovu obnovena všeobecná branná povinnost, ovšem bez velkých úspěchů.

Barbarští bojovníci často představovali hodnotnější a schopnější vojáky než místní rekruti. Proto také ve válkách v závěrečné fázi existence Západořímské říše z velké části bojovali romanizovaní Germáni proti svým germánským bratrancům. Ostatně barbaři pronikali do všech sfér státu, nicméně tak tomu bylo v historii Říma vždy. Až do jeho zániku šlo o místo, které cizí kmeny netoužily programově zničit, ale chtěly jeho prosperitu sdílet.

Císař jako bůh

Negativní ekonomický a společenský vývoj říše ve 3. století vtiskl ráz i následujícímu věku, v němž se navzdory zřetelné revitalizaci měst, obchodu a řemesel především na západě impéria již nepodařilo dosáhnout životní úrovně předchozích staletí. Úbytek městského obyvatelstva, často způsobený barbarskými vpády či epidemiemi, těžce doléhal na řemeslné a obchodní kapacity. Proto se od 4. století velkostatky stále víc snažily svou potřebu řemeslných výrobků uspokojovat nikoliv prostřednictvím trhu, nýbrž z vlastních zdrojů. 

Pozdně římský stát nedokázal příjmy nutné pro udržování úředního aparátu a vojska zajistit jinak než vyměřením nových, často až brutálně vynucovaných povinností. Zaváděly se tak stále komplikovanější daňové zákony a tržní regulace, obchodníkům, řemeslníkům i zemědělcům se stanovovaly povinné – a většinou dědičné – pracovní normy a peněžní odvody.

Souběžný dopad všech krizí spolu s uzurpátorskými způsoby získávání moci nutily císaře, aby vytvářel vlastní, výrazně represivní státní a úřední aparát. Císařství v dané éře již vykazovalo všechny rysy despotického režimu, v němž se i postavení panovníka změnilo z prvního muže státu v pána vládnoucího z pozice nadřazenosti a síly. Od éry Aureliána na sklonku 3. století se zcela nepokrytě vyžadovalo uctívání císaře jako boha.

Rozštěpená realita

Během 4. století se nejvlivnější a nejmocnější složkou společnosti stal úzký okruh v okolí císařů a jejich úřední aparát, v němž bujela obrovská korupce, zasahující až do nejvyšších sfér. Narušily se dosavadní společenské stavy a vznikaly nové sociální dělicí linie. Senátoři ztratili vliv, správa státu se rozdrobila na civilní a vojenskou, armádě přestaly dominovat tradiční elity a jejich místo zaujali Germáni. Náboženský život se rozštěpil mezi pohany a vyznavače křesťanství. Lidé přestali věřit státu, v němž se moc chaoticky přesouvala z jedněch rukou do jiných.

Na přelomu 4. a 5. století se zintenzivnilo usazování germánských kmenů na území říše, které však nebylo zcela neobvyklé ani dřív. Stát zmíněný proces často podporoval, čímž se snažil zaplnit rozsáhlé vylidněné oblasti, zajistit si potřebné příjmy a vojenské síly. Uvedená skutečnost podle všeho nenarážela na přílišný odpor obyvatelstva provincií, jež bylo na „barbary“ částečně zvyklé, a mnohdy je dokonce považovalo za menší zlo než vlastní státní aparát.

Kvas v Germánii

Již v průběhu druhé poloviny 2. století se v „neřímské“ Evropě nastartovaly procesy směřující k velkému stěhování národů. Obývaly ji poměrně rozdrobené, často vzájemně nepřátelské a vnitřně nestabilní kmeny germánského, keltského, baltského či sarmatského původu, jejichž ekonomika se opírala o nepříliš efektivní zemědělství a drobnou řemeslnou výrobu. Kmeny se nedokázaly nijak účinně organizovat a Řím si udržoval kontrolu uplácením jejich elit.

Relativní stabilita poprvé vážně zakolísala v markomanských válkách mezi léty 166 a 180. Tehdy došlo k velkým pohybům a střetům kmenů, z nichž ty poražené – obvykle sousedící s Římem – žádaly o povolení usadit se na jeho území. Kolize propukly v provinciích na Rýně, v Dákii (dnešním Rumunsku), na severu Balkánu i v severní Itálii. Tehdy se ještě Římanům podařilo germánskou hrozbu za cenu značného úsilí odvrátit, ovšem kvas v nitru neřímské Germánie již nemohli zastavit.

Barbaři na pochodu

Během dalších necelých sta let stanuly před hranicemi říše mohutné kmenové svazy doposud neznámé síly. Frankové využili v roce 257 slabosti protivníka a podnikli mohutný vpád do Galie a východní Hispánie. Další výpravy absolvovali v letech 275–278 s kmenovým svazem Alamanů a vydrancovali provincii Raetia na horním toku Dunaje. Oslabené římské jednotky na hranicích se proti nim bránily jen s obtížemi. Po polovině 3. století, v době největší vnitropolitické krize, se římská obrana začala hroutit a impérium poprvé v podstatné míře ztrácelo i vlastní území.

Za mezník ve vývoji lze označit rok 260. Tehdy Řím „krvácel z více ran“, císař Valerián upadl do perského zajetí a jeho spoluvladař nedokázal zabránit vzniku separatistických útvarů v Galii a na východě říše. V té době také římská obrana vyklidila provincii Horní Germánii na pravém břehu Rýna, opustila opevnění a stáhla se. V roce 271 obětoval Aurelián Dákii, kterou prakticky nebylo možné hájit. Útoky se neustále množily a panovníci, často neschopní vojensky zasáhnout, raději vypláceli „výpalné“. Situace dospěla tak daleko, že roku 322 uzavřel Konstantin Veliký s Vizigóty na území mezi Dněstrem a Dunajem spojeneckou smlouvu: Výměnou za pravidelný roční poplatek dodávali vojenské oddíly a zodpovídali za obranu hranic impéria na Dunaji.

Éra rozkladu

Rok 375 se tradičně udává jako počátek velkého stěhování národů. Již o rok dříve hordy středoasijských jezdeckých nomádů Hunů překročily Volhu a zničily říši Ostrogótů. V bitvě s Góty a Huny u Adrianopole roku 378 císař Valens padl a dvě třetiny římského vojska byly pobity. Nastupující Theodosius poté věnoval Vizigótům území v Thrákii a udělil jim autonomii.

Na říši však útočily i jiné kmeny a Římané stáhli většinu jednotek do Itálie. Domino se dalo do pohybu a pod nadvládou barbarů se ocitala další a další teritoria. O silvestrovské noci roku 406 pronikly spojené kmeny Vandalů, Svébů a Alanů přes zamrzlý Rýn a postupně obsadily Galii a Hispánii. Vizigótský král Alarich požadoval další území, a nakonec jeho vojska v srpnu 410 vyplenila Řím. Smrtící ránu přinesl rok 429, kdy se Vandalové dostali přes Gibraltarskou úžinu do severní Afriky a připravili impérium o jeho obilnici. Současně zanikla i římská správa v Británii, jež se stala snadnou kořistí germánských Jutů, Anglů a Sasů. Ve 40. letech 5. století přiznal vojenský velitel říše Aëtius vládcům západogermánských kmenů status spojenců a moc Říma se omezila na Itálii a alpské provincie.

Konec slavné říše

Posledním vzepětím se stala porážka Hunů v bitvě na Katalaunských polích v roce 453. Římské vítězství však umožnila jedině podpora spojenců – Gótů a Burgundů. V té době „císař“ znamenal už pouhý formální titul a skutečnou moc držel v rukou germánský žoldnéř Odoaker, který se rozhodl celou „maškarádu“ ukončit: Sesadil chlapce se symbolickým jménem Romulus z trůnu a sám se prohlásil králem Itálie. Odznaky císařské moci pak shovívavě odeslal do Konstantinopole.

Nově vzniklá germánská království na území Itálie se vždy hlásila k odkazu Římské říše, která však již jako státoprávní entita obnovena nebyla. Východořímská či Byzantská říše sice přetrvala ještě dalších tisíc let, ale významu ani postavení své jednotné předchůdkyně nikdy nedosáhla.