Na stopě opičím neštovicím: Biologové pátrají v Africe po smrtícím viru

03.03.2019 - Lena H. Sun

Vedle lepry a dalších nebezpečných nemocí přežívá v Africe také virus opičích neštovic, který zabíjí zhruba každého desátého nakaženého a zatím na něj neexistuje léčba. Z americké Atlanty se proto do deštného pralesa vypravila skupina biologů s cílem „ulovit“ zvířata, jež nemoc přenášejí

<p>Lokální epidemie v odloučené vesnici se může do velkých měst rozšířit za méně než 36 hodin a přerůst v globální krizi.</p>

Lokální epidemie v odloučené vesnici se může do velkých měst rozšířit za méně než 36 hodin a přerůst v globální krizi.


Reklama

Tým amerických vědců z Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) se plaví po úzké křivolaké řece do nitra konžského deštného pralesa. Jejich cílem je totiž vesnice obklopená tak hustou vegetací, že je přístupná pouze po vodě. Na cestu se vydali s vidinou, že se jim podaří dosáhnout průlomu ve výzkumu viru tzv. opičích neštovic: „Příbuzného“ pravých neštovic přenášejí divoká zvířata, ale šíří se také z člověka na člověka. Nemocný trpí horečkami a jeho kůži pokryje vyrážka, jež přechází v bolestivé léze připomínající popáleniny od cigaret. Virus zabije zhruba každého desátého pacienta – podobně jako například plicní mor – a obzvlášť nebezpečný je dětem. Navíc nemoc zatím neumíme léčit.  

Poznej svého nepřítele

Počet nakažených Afričanů v posledních letech vzrostl a potenciální riziko epidemie opičích neštovic si uvědomuje celý svět. Vláda Konžské republiky proto pozvala výzkumníky z CDC, aby virus zkoumali a proškolili africké lékaře: Jedině rozšíření znalostí o miniaturním nepříteli a pochopení metod jeho přenosu totiž v budoucnu umožní navrhnout účinná preventivní opatření.  

Nejvíc nakažených v Kongu pochází z vesnice Manfoueté, která leží v srdci pralesa a od nejbližšího letiště ji dělí šestihodinová plavba proti proudu řeky. Vědci proto cestují v motorovém člunu, připomínajícím školní autobus bez střechy. Veškeré jejich vybavení se však na palubu nevešlo, proto za nimi později vyrazí ještě dlouhá dřevěná kánoe a poveze pasti, zkumavky, přenosnou centrifugu, kanystry s benzinem, 25 kilogramů rýže a spoustu balené pitné vody.  

Tma a marné čekání

Na řece vědci míjejí lodě domorodců, které převážejí potraviny a dřevo. Břehy lemují příbytky se zdmi z bahna a střechami z palmových listů, na nichž se suší pestrobarevné oblečení. „Mbote! Mbote!“, tedy „Dobrý den!“ – volají za výpravou děti a biologové Jeff Doty a Jošinori Nakazawa jim mávají. Řeka Ubangi ústí do toku Motaba, který je mírný a tmavý jako černý čaj. Posledních pár kilometrů však mají problémy, protože slunce zapadá za horizont, a roste tak riziko, že loď narazí na hrochy – nejnebezpečnější zvířata Afriky. 

Tma je čím dál hustší, ale najednou se džungle rozestupuje a odhaluje plochu orámovanou vysokou trávou, v níž se ukrývá Manfoueté. Z vesnice je zatím vidět jen budova školy, jež se v následujících dnech stane hlavním táborem vědců: Jakmile zakotví, stěhují spolu s vesničany a dalšími odborníky, kteří už jsou na místě, ve dvou třídách lavice a stavějí tam stany na ochranu před dotěrným hmyzem. Třetí třídě je potřeba se obloukem vyhnout, protože v ní vyrostlo 60centimetrové termitiště. Když mají hotovo, čekají na dřevěnou kánoi s jídlem a vybavením. Loď však v noci nedorazí, a tak jdou vědci nakonec spát hladoví. 

V zemi lepry a eboly

Manfoueté leží ve střední Africe, v zapomenutém koutě světa kousek od rovníku, kde lidem stále hrozí nákaza leprou či dalšími infekčními chorobami, jež už se jinde podařilo vymýtit. V nedaleké Demokratické republice Kongo se navíc zřejmě zrodila ebola, jeden z nejnebezpečnějších známých patogenů, a za posledních 40 let rozpoutala osm epidemií. Od konce roku 2016 pak v oblasti přibývá nakažených opičími neštovicemi, které se objevily také v Kamerunu, Libérii, Sieře Leone, Středoafrické republice a Nigérii. 

Rovněž Spojené státy zažily v roce 2003 epidemii opičích neštovic: Tehdy si nejmenovaný prodejce nechal z Afriky přivézt 800 exotických živočichů, mezi nimiž nechyběly nemocné krysy velké, drobní hlodavci plchové či veverky čtyřpásé. Zatímco zvířata čekala na kupce ve skladu, nakazili se od nich opičími neštovicemi psouni, jež obchodník později prodal coby domácí mazlíčky. Africký virus nakonec napadl 47 lidí, včetně tříleté holčičky, naštěstí si však nevyžádal žádné životy. 

Pachatel neznámý

Když v lednu 2017 propukla epidemie opičích neštovic v Konžské republice, už během podzimu měla na účtu šest mrtvých a 88 nakažených. Někteří onemocněli při péči o příbuzné, jiní při lovu divokých zvířat či po následné konzumaci kořisti. Vědci však nevědí, kteří živočichové virus přenášejí, což je značně znepokojuje: Lokální epidemie v odloučené vesnici, jako je Manfoueté, se totiž může do velkých měst rozšířit za méně než 36 hodin a přerůst v globální krizi.   

Ačkoliv se neštovicím říká „opičí“, nejsou zřejmě opice jejich primárními přenašeči – virus dostal jméno podle toho, že byl poprvé objeven u makaků. Za hlavní „podezřelé“ se dnes považují zmiňované krysy, plchové a veverky, jistotu však nemáme. Pokud by se riziková zvířata podařilo odhalit, domorodci by se jim mohli vyhýbat, a zabránili by tak nákazám. CDC proto do oblasti vypravilo odborníky z Atlanty s úkolem vypátrat zdroje nebezpečí: Vedle Dotyho a Nakazawy se mise účastí ještě třetí biolog Clint Morgan a ředitelka oddělení pro nebezpečné patogeny Jennifer McQuistonová

Co se mohlo stát?

Z Atlanty letěl tým do hlavního města Konžské republiky Brazzaville spolu s patnácti bednami zásob, v nichž nechybělo ani půl druhého litru burákového másla na přípravu nástrah do pastí. V nedaleké Kinshase si vědci opatřili také tekutý dusík, díky němuž budou moct uchovávat vzorky při teplotě −210 °C, takže materiál přežije i zpáteční cestu do Atlanty.   

Začátek prvního dne ve vesnici se nese v duchu rozmrzelého čekání: Celý tým je vzhůru dávno před úsvitem a vyhlíží loď se zásobami, která stále nedorazila. Jindy klidný Doty nervózně sleduje řeku a přemýšlí, jestli se kánoi třeba nepokazil motor nebo ji nepřepadli lupiči. Na posádku nemají vědci žádný kontakt, a tak jim nezbývá než čekat a doufat. Situaci jim neulehčují ani vzpomínky na předešlou výpravu, při níž vybavení dorazilo k týmu až předposlední den. Nebo na misi, během které se nákladní automobil s věcmi srazil s motorkářem a skončil v řece. 

Těžká práce a hlad 

Po dvou hodinách čekání se však kánoe objevuje a tým se vzápětí s úlevou pouští do práce: Vědci vykládají zásoby a najímají vesničany na pomoc se stavbou provizorní laboratoře z bambusu i lovce pro práci v terénu a pokládání pastí. Manželka starosty má za úplatu vařit obědy sestávající z rýže, fazolí, rybí polévky a pečeného skopového. Vyjednávání o penězích probíhá směsicí angličtiny, francouzštiny a ngalštiny. Starosta všechny dohody zaznamenává do černého deníku – za služby se bude platit každý den ráno

Když je vše vyřízeno, začínají vědci chystat pasti. Do některých dávají burákové máslo se semínky a ovesnými vločkami, do jiných krájený kokos osmažený na oleji a obalený burákovým máslem. Vůně pochutin Američanům připomíná, že mají hlad – ani jeden člen týmu už víc než den pořádně nejedl. McQuistonová proto nenápadně trochu másla ujídá…

Složitější než rakety

Pod vedením lovců poté vědci odnášejí pasti do temných zákoutí deštného pralesa: Jedná se o kovové bedny a drátěné klece, které se zavřou, jakmile do nich zvíře vleze. Nejjednodušší jsou pak vykopané jámy, do nichž se vkládají kbelíky zakryté zelení – k lovu drobných hlodavců se však hodí nejlépe. Doty a McQuistonová kopou díry a bioložka si povzdechne: „Je to dost náročné.“ „Pravda, taky tyhle pasti nemám moc rád,“ souhlasí kolega. Na doporučení lovců umisťují klece nedaleko stromů a hromad zeminy, v nichž by mohli hnízdit hlavní šiřitelé neštovic – africké krysy, kterým ve vesnici říkají „motomba“.

Aby co nejlépe odhadli rychlost případného šíření viru, musejí vědci zjistit, zda rizikoví živočichové žijí na zemi, či ve větvích a jestli jsou aktivní ve dne, nebo v noci. „Jde nám o hledání zákonitostí přenášení viru a jeho cirkulace v návaznosti na chování zvířat,“ vysvětluje Doty. „Je to komplikovanější než raketová věda.“

Dobrý začátek

Dalšího dne všichni nedočkavě vyrážejí prozkoumat pasti: Za svítání se tým dělí na dvě skupiny a prohledává jednotlivá stanoviště. Doty vybavený čelovou svítilnou nahlíží do kbelíků, které se přes noc naplnily dešťovou vodou. V prvním je žába. Vytahuje ji a pouští, protože virus napadá pouze savce. Kbelíky číslo dvě a tři jsou prázdné. Do čtvrtého se však lapil drobný tmavě šedý živočich a skrývá se pod listy a větvičkami – Doty ho vyndává a přemisťuje do malého látkového pytle. 

Některé z kovových pastí jsou také prázdné, jiné přes noc zaplnili mravenci. V jedné, nastražené u vyvráceného stromu, však Doty něco objevuje: Velice opatrně nahlíží dovnitř a vykřikne v ngalštině „Esimbi!“, tedy „Povedlo se!“. Nakonec se vědci asi po dvou hodinách v terénu znovu setkávají v táboře. Během noci se podařilo ulovit třináct hlodavců, ale ani jednu krysu. Neměli však zdaleka rozmístěny všechny pasti, takže se jedná o dobrý začátek

Pomozte mým dětem!

Po návratu do tábora se vědci chtějí vrhnout na zkoumání úlovků, jenže se rozkřiklo, že ve vesnici bydlí zdravotníci. Jeden z domorodců proto přichází biology poprosit, zda by se nemohli podívat na jeho nemocné syny, jimž se na těle objevily léze. Vesničan dál vypráví, že mu před dvěma týdny zemřel 75letý dědeček, který měl rovněž horečku a boláky. Doty ani Nakazawa však nejsou lékaři, a tak zasahují členové týmu napojení na Světovou zdravotnickou organizaci (WHO). 

Odebírají chlapcům vzorky lézí, pro následnou analýzu v Brazzaville. Než se však dočkají výsledků, ordinují bratrům léky na snížení horečky a antibiotika k prevenci dalších infekcí. Před chatrčí sedí na nízké židličce Delphine Bouteneová, matka nakažených sourozenců, která se ještě před dvěma týdny starala o svého nemocného otce. Ve 43 letech má deset potomků a ty nejsmutnější oči na světě. „Bojím se, že zemřou i mé děti,“ dodává velmi slabým hlasem.  

V podkolenkách do dusíku

Biologové se mezitím v laboratoři pustili do průzkumu úlovků: Všichni mají očkování proti pravým neštovicím, které je z 85 % účinné také proti těm opičím. Před infekcí je dál chrání speciální obleky, rukavice a respirátory, zakrývající celou tvář i krk. Po několika hodinách práce jsou však v oblecích zcela zpocení. 

Každé zvíře prochází stejnou procedurou: Nejprve se zaznamená číslo pasti, která ho lapila, a její GPS souřadnice, podle nichž odhadnou vědci lokalitu hnízd nemocných jedinců. Zvířatům pod anestezií odebírají krev, poté zapisují jejich pohlaví, věk a tělesné proporce. Zohledňují i poranění a případné léze. Nakonec získané vzorky balí do nylonových podkolenek a vkládají je do tekutého dusíku.  

Poklad z džungle

Za posledních čtyřicet let získali odborníci vzorky živého viru opičích neštovic pouze dvakrát. Právě proto by se polapená divoká zvířata mohla stát zdrojem nových „aktivních“ vzorků, nebo alespoň DNA, jež by o aktivitě viru svědčila. A dva dny před odjezdem tým skutečně chytil potenciální „poklad“ – dvě africké krysy, obě dlouhé bezmála metr a vážící půl druhého kilogramu: Jejich ocasy pokrývají léze, z nichž biologové posléze odebírají vzorky. „Nic podobného jsme předtím neviděli,“ vysvětluje Doty. Je sice možné, že se jedná o pozůstatky zranění či dílo parazitů, nicméně „by bylo fajn, kdyby za léze mohly opičí neštovice“, dodává Nakazawa.

TIP: Ebola a ti druzí: 9 nejnebezpečnějších virů světa

Během deseti dnů strávených ve vesnici získali vědci z CDC vzorky ze 105 zvířat, včetně 28 plchů, devíti krys, dvou netopýrů a jednoho osináka afrického. Až se za několik týdnů dostane nádrž s tekutým dusíkem do atlantských laboratoří, léze z ocasů krys se začnou testovat jako první. Pokud v nich odborníci objeví stopy po opičích neštovicích, pokusí se v následujících měsících vypěstovat virus v laboratorních podmínkách. Následně zkusí pomocí genetického sekvencování určit, ze kterých zvířat se nejsnáz přenáší na člověka. 

Nádrž plná odpovědí

Momentálně je však pro tým nejdůležitější příprava k odjezdu. Laboratoř je potřeba rozložit a zbylé zásoby rozdat mezi vesničany. Generátor, pasti, ochranné obleky a nepoužité zkumavky se odvezou zpět do města Impfondo, kde je uloží a využijí v případě, že by se nemoc opět začala šířit. 

Biologové pořádají slavnostní večeři na rozloučenou, pod obrovským mangovníkem vysokým jako pětipatrová budova. Druhý den ráno je zataženo a voda v řece se zdá velmi temná. Vesničané se shromažďují, aby návštěvníky vyprovodili. Mávají jim a přejí šťastnou cestu. „Merci! À la prochaine! Na viděnou!“ volají vědci. A pak jsou pryč. Deštný prales sice nechali za sebou, ale jeho poklady si odvážejí v dusíkové nádrži, v níž se snad ukrývá odpověď na jejich otázky. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Krásná císařovna Barbora

Historie

Saturn a jeho polární záře

Tři fotografie Saturnu pořízené pomocí spektrografu STIS na palubě Hubbleova teleskopu odhalují dynamickou povahu polárních září na planetě. Série představuje pohled na jižní polokouli tělesa v rozpětí pěti dnů. Polární záře na Saturnu mají podobu prstence zářících plynů v okolí pólů a vznikají při kolizi nabitých částic s magnetickým polem planety. Částice jsou urychlovány na vysoké energie a vnikají do horních vrstev atmosféry. Srážky s přítomnými plyny pak vedou k vyzáření energie ve viditelné části spektra a také v ultrafialovém a infračerveném oboru.

Vesmír

Kdysi aktivní vulkány se dnes mohou skrývat pod zemí

Věda

Ani náročný výšlap vám nezaručí, že si koncert vychutnáte – počasí se totiž může kdykoliv změnit.

Zajímavosti

Frostovi muži ukazují svoji kořist – německou přilbu – jednomu z pilotů whitleyů, který je přišel přivítat do přístavu.

 

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907