Najdi a znič aneb Pěšákova válka: Americká pěchota ve Vietnamu (3)

Další rutinu pěšákova života ve Vietnamu představovalo vyslání přepadové hlídky s úkolem zřídit léčku na možných přístupových trasách, po nichž se mohl v noci přesouvat nepřítel. Tyto léčky připravovali Američané každou noc tak, aby protivníkovi znemožnili přístup ke svým pozicím a celkově mu zamezili využívat jeho komunikační trasy pro potřeby zásobování a přesunů. Právě toto zřizování léček tvořilo po celou válku důležitou náplň akcí malých jednotek americké pěchoty.

Šílená minuta

Operující pěší roty vysílaly ze svého perimetru každého dne v podvečer jednu přepadovou hlídku (zesílené pěší družstvo), která vyrazila za soumraku na předem vybranou pozici většinou poblíž frekventované stezky. Často se sice přepadové hlídky protivníka vůbec nedočkaly, ale pokud došlo ke kontaktu, mohlo dojít k dramatické přestřelce, v níž si žádná ze stran nemohla být předem jista vítězstvím a ve které rozhodovala palebná síla, zkušenost jednotlivých vojáků a samozřejmě i štěstí.

Pokud noc proběhla klidně, opakoval se ráno znovu celý koloběh. První denní činností byl průzkum palbou v podobě takzvané šílené minuty, kdy každý pěšák vypálil do předpolí jeden zásobník k prověření, zda nepřítel nepronikl v noci nepozorovaně k obrannému postavení. Po snídani, sbalení se a zlikvidování NDP vyrazila pěší jednotka k plnění dalšího denního úkolu.

Den plný adrenalinu 

Běžný pěšák nevěděl, co jej v průběhu dne bude čekat, zda hlídkování skončí bez výsledku či dojde k letmému střetu s jednotlivci, anebo se malá přestřelka vyvine do rozsáhlého střetu za účasti několika amerických rot či praporů s nasazením celého systému palebné podpory. Pobyt v džungli znamenal pro „blátošlapy“ nekončící sled rutiny, únavy, stresu, strachu, adrenalinu a bolesti, jejichž míra se proměňovala podle intenzity bojových akcí.

Zpestřením každodenní rutiny byly vrtulníkové výsadky, lehčí služba na obranném perimetru palebné základny (zhruba jednou za dva týdny či měsíc), přílet zásobovacích vrtulníků s toužebně očekávanou poštou a zvláštními příděly (sladkosti, cigarety, limonády, pivo), jednou za čtvrt roku pak několikadenní odpočinek v zázemí a v druhé polovině turnusu dokonce týdenní dovolená mimo Vietnam. 

Pešky, vrtulníkem či transportérem 

Bojové nasazení americké pěchoty však nepředstavovalo jen rutinní model pátrání po protivníkovi. Každý bojový kontakt mohl být jiný a jeho průběh odvisel od terénních podmínek a síly protivníka – od krátké přestřelky s osamělým místním partyzánem přes rušivou palbu skrytého odstřelovače až po několikadenní dobývání opevněného postavení. Proměnlivý charakter prostředí či činnosti protivníka v různých oblastech dávaly vzniknout široké škále taktických a operačních konceptů, které se v průběhu války s větším či menším úspěchem postupně uplatňovaly.

Pěšáci tak nemuseli spoléhat jen na své nohy, ale vedle vrtulníků byly ve vhodném terénu nasazeny i síly mechanizované pěchoty na obrněných transportérech M113 a účinnou podporu dokázaly poskytnout obrněné útvary s tanky M48 nebo M551. Kombinované síly pěchoty a obrněnců se podílely například na zajištění silničních komunikací, které byly tolik důležité pro plynulé zásobování, nebo se nasazovaly k úderům na opevněné týlové základny nepřítele.

Pešky, vrtulníkem či transportérem

Některé jednotky pronikaly na území kontrolované protivníkem pomocí výsadkových plavidel či rychlých vznášedel, přičemž palebnou podporu přímo na místě zajišťovaly těžce ozbrojené říční monitory nebo obratné hlídkové čluny. Změna strategie koncem 60. let pak proměnila i činnost obyčejných pěšáků. Mohutné údery do nehostinných oblastí nahradily operace směřující k izolování protivníka od podpory místního obyvatelstva a zásob potravin, zvýšení péče o civilní obyvatelstvo a jeho ochranu před vykořisťováním ze strany NFO a zablokování pohybu nepřítele pomocí intenzivního hlídkování a zřizování léček.

V podmínkách decentralizované války pak veškeré zmíněné akce záležely na kvalitě malých jednotek pěchoty (rota–četa–družstvo) a jejich velitelích. Nicméně v tomto ohledu Američany oproti jejich protivníkům z NFO hendikepoval systém individuální rotace, kdy vojáci sloužili v poli roční a důstojníci u bojových jednotek pak pouze půlroční turnusy, což bránilo nejen efektivnímu využívání nabytých zkušeností, ale i stmelování jednotek.