Natarucký masakr: Africké krveprolití je zřejmě nejstarším dokladem války

02.02.2020 - Jaroslav Petr

Masakr z pravěké Afriky posouvá počátky válek do doby před 10 000 roky a dokazuje, že naši předkové byli všechno, jen ne „ušlechtilí divoši“

<p>Ostatky brutálně ubitého muže (vlevo) pohřbila laguna, která dříve tlupě skýtala obživu. Ženě (vpravo), která měla přelámané obě nohy, útočníci před smrtí patrně spoutali ruce. Pod jejím tělem se našla kostra ryby.</p>

Ostatky brutálně ubitého muže (vlevo) pohřbila laguna, která dříve tlupě skýtala obživu. Ženě (vpravo), která měla přelámané obě nohy, útočníci před smrtí patrně spoutali ruce. Pod jejím tělem se našla kostra ryby.


Reklama

Slunce stoupá po obloze a jeho paprsky nabírají na síle. Vlnky na hladině mělké jezerní laguny hrají zlatými odlesky a od vody stále ještě vane příjemný ranní chlad. Na břehu je živo. Ženy krájejí kamennými čepelemi maso ulovených ryb na úzké pruhy a rozkládají je na roštech z větví, aby se usušilo. Děti si hrají s oblázky v písku. Muži polehávají ve stínu a odpočívají po celonočním lovu, při kterém lákali ryby světlem ohňů a pochodní na dosah svých oštěpů.

Stébla rákosí se se šustěním kývou ve větru a nikdo z obyvatel rybářské vísky si tak nevšimne, že se rákosinou plíží tlupa ozbrojených mužů. Jsou vyhublí, oči jim horečnatě planou. Až nad kolena se boří do černého mazlavého bahna a jen s námahou se prodírají vpřed. Zastaví se a ztěžka oddychují. Ale to už je od okraje husté rákosiny dělí jen pár kroků. Vkládají do tětiv luků šípy s kamennými hroty a každý si vybírá svůj cíl. Přes rákosí míří na nic netušící rybáře. Ženy a děti nepředstavují nebezpečí. 

Teď! Vzduchem zasviští sprška šípů. Jeden či dva rybáři jsou na místě mrtví, další utrpěli zranění. Kdo může, vyskakuje na nohy a sahá po zbrani. „Pryč! Utíkejte!“ křičí muži zoufale na děti a ženy, ale ty jen zmateně pobíhají po břehu laguny. Z rákosiny se na ně řítí útočníci s kyji a oštěpy. Neznají slitování! Písečný břeh i voda laguny rudnou krví. 

Kdo se pokusí uprchnout, toho dostihnou šípy. Ranění jsou nemilosrdně dobiti kyji. I během běsnění si ale útočníci najdou chvilku, aby si nacpali do úst kusy syrového rybího masa rozvěšeného k sušení. Pokračují v zabíjení poháněni jedinou utkvělou představou. Až krvavá řež skončí, všichni se po týdnech hladovění konečně dosyta najedí. 

Rybářský blahobyt

Deset tisíc let uplynulo od chvíle, kdy se laguna jezera Turkana, ležícího na pomezí Keni a Etiopie, stala svědkem děsivého krveprolití. Mnohé se od té doby změnilo. Krajina je tu dnes vyprahlejší, ve vodách jezera přibylo solí a mělká zátoka dávno vyschla. V roce 2012 tu v keňské lokalitě zvané Nataruk zahájila vykopávky archeologická expedice vedená Martou Mirazon Lahrovou z věhlasné University of Cambridge. Nikdo z vědců neměl nejmenší tušení, jak hrůzný příběh z nánosů dávného jezera vyčtou. 

Jak referuje Mirazon Lahrová se svými spolupracovníky ve studii publikované předním vědeckým časopisem Nature, v Nataruku našli na malé ploše ostatky sedmadvaceti lidí z doby kamenné. Žili jako typičtí lovci a sběrači. Živobytí jim dávalo jezero se svým nejbližším okolím. Muži lovili ryby a zvířata, která chodila k jezeru pít. Ženy v okolí jezera sbíraly nejrůznější ovoce a hlízy. Jídla měli lidé z Nataruku zřejmě dost, protože archeologové tu narazili na střepy z nádob sloužících k uskladnění potravy. Jezero nabízelo dostatek pitné vody, a tak byl Nataruk i v dlouhých obdobích sucha „rájem na zemi“. 

Pro mnohé méně šťastné tlupy představovaly zásoby jídla lidí z Nataruku neodolatelné pokušení. Podle Marty Mirazon Lahrové byla hlavním motivem pro přepadení pravěké rybářské vsi s vysokou pravděpodobností právě loupež potravy v době hladomoru.

Brutální útok

Útočníci vedli útok s děsivou brutalitou. Z nalezených ostatků sedmadvaceti obětí jednadvacet patřilo dospělým. Pohlaví se podařilo určit u šestnácti. Osm koster patřilo mužům a osm ženám. Jedna z nich zemřela v pokročilém stadiu těhotenství. Z kůstek plodu ležících mezi kostmi matky vědci usuzují na šestý až devátý měsíc těhotenství. Žena byla popravena s rukama svázanýma za zády a se zlomenýma nohama. Ze šesti zavražděných dětí bylo pět ve věku do šesti roků, zbývající kosti patřily teenagerovi nezvykle drobné postavy ve věku mezi dvanácti a patnácti lety. 

Pět koster nese neklamné stopy po úderech tupým předmětem, nejspíš dřevěným kyjem, vedených velkou silou. Některé rány zasáhly oběti do týlu, jiné dopadly do obličeje. Poškození dalších šesti koster svědčí o těžkém poranění šípem. Útok nebyl vedený tak, aby rybáře z Nataruku zneškodnil či vyřadil z boje. Šlo o to, všechny zabít. V lebce jednoho muže stále ještě vězel hrot šípu, který nepronikl kostí do mozku. Na hlavě jsou ale stopy po druhé střele, která už lebku prorazila. Ani to útočníkům nestačilo. Nešťastníkův život definitivně ukončil brutální úder kyjem, který mu rozdrtil pravou část obličeje.

„Tenhle muž byl zasažen do hlavy přinejmenším dvěma šípy,“ vysvětluje nález Marta Mirazon Lahrová. „Padl na kolena a v té chvíli dostal tvrdý úder kyjem, po kterém padl tváří do mělčiny u břehu laguny.“

Dalšímu muži hlavu rozdrtil úder kyje mířený nad pravé oko. Už tahle rána musela být smrtelná. Přesto ho útočníci udeřili ještě jednou tak silně, že mu roztříštili kosti na levé straně lebky.

Útočníci přišli zdaleka 

Hroty nalezené v tělech obětí masakru z Nataruku jsou vyrobené ze sopečného skla čili obsidiánu. To je zajímavé zjištění, protože v západní části jezera Turkana se obsidián nevyskytuje. Vědci z toho usuzují, že útočníci nebyli místní, ale přišli ze vzdálenějších míst. 

Použité zbraně také svědčí o tom, že útok nebyl dílem náhody nebo náhlé pohnutky. Nešlo tu o mstu nebo konflikt tlup, které na sebe narazily náhodou. Útočníci byli vyzbrojeni zbraněmi umožňujícími boj jak na dálku, tak i z bezprostřední blízkosti. Vražedné komando nevyrazilo na lov. K tomu by jim stačily luky a šípy. Vrazi počítali s bojem muže proti muži, a proto si přinesli i kyje. Masakr z Nataruku tak vykazuje celou řadu rysů typických i pro dnešní ozbrojené konflikty. Jde tudíž o nejstarší známý doklad války.

Válečné konflikty spojovali vědci s přechodem lidí od lovu a sběru k zemědělství, a od kočovného života k trvalému usazení na jednom místě. Zemědělci si ukládali sklizeň do zásoby a žili z ní po zbytek roku. Skladovací jámy plné obilí a dalších zemědělských produktů představovaly obrovské bohatství. Trvalá sídla lákala k útokům i tím, že ve srovnání s tlupami migrujících lovců a sběračů nepředstavovala „pohyblivý cíl“ a nebylo těžké je najít. 

Zrod válek

Mnozí vědci však kladou počátky válečných konfliktů daleko před vznik člověka a argumentují například nemilosrdnými střety pozorovanými mezi tlupami šimpanzů. 

Samci šimpanzů se vydávají na „patroly“ podél hranic revíru tlupy, a pokud narazí na konkurenční tlupu, nemilosrdně na její členy útočí. Když se jim podaří zaskočit samce cizí tlupy v přesile, je jeho osud zpečetěn. Opakované útoky mohou vést až k vybití všech samců v poražené tlupě. Vedli snad podobné konflikty i pravěcí lovci a sběrači? 

TIP: Pračlověk na talíři: Kdo lovil naše předky?

Masakr v Nataruku svědčí o něčem jiném. Od šimpanzích konfliktů se v mnoha ohledech liší. Šimpanzi vybíjejí jen samce. Samice s mláďaty vítězové zařadí do své tlupy. Na „pohraniční patroly“ nevyrážejí samci s předem jasným plánem útoku. Ten bývá dílem náhody. Když na sebe zvířata obou tlup na pomezí svých rajonů nenarazí, k násilnému konfliktu nedochází. Nic z toho však pro útočníky z Nataruku neplatí. Ti přišli zdaleka se zcela jednoznačným úmyslem. Nešetřili ani ženy, ani děti. Nejpravděpodobnějším motivem útoku byly zásoby potravy, kterých měli rybáři od jezera Turkana dost, a útočníkům se jich zoufale nedostávalo. 

Na západě od jezera Turkana našli vědci více koster z této doby a mnohé nesly stopy po násilí. Nikdy ale archeologové nenarazili na místo masového vraždění. Přesto je docela možné, že tu krvavé střety byly na denním pořádku. Obyvatelé břehů jezera se snažili udržet si přístup ke zdrojům, které představovala především rozlehlá vodní plocha, a chránili si zásoby. Lidé žijící dál od jezera v podstatně drsnějších podmínkách vedli proti těmto „boháčům doby kamenné“ brutální válku. 

Romantické představy

Na lovce a sběrače se často nahlíží jako na „ušlechtilé divochy“, kteří jako by vystoupili ze stránek románů Karla Maye. Neuchylovali se prý k násilí, a pokud mezi nimi přece jen došlo k rozmíšce, vyústila nejvýše v drobnou potyčku. Často měly mít konflikty spíše rituální charakter. Bylo při nich hodně křiku, výhružných gest, silných slov, ale nakonec nikdo nikomu vážněji neublížil. Tak docela pravda to evidentně nebude…

  • Zdroj textu:

    100+1 Speciál

  • Zdroj fotografií: Marta Mirazon Lahr, Wikimedia, Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Křídový pták Falcatakely forsterae.

Věda

Konstantinův křest, obraz namalovaný pravděpodobně Gianfrancescem Pennim.

Historie

Stávající vesmírná smlouva zakazuje použití jaderných zbraní nebo jiných zbraní hromadného ničení ve vesmíru. Průzkum vesmíru, Měsíce a jiných nebeských těles by měl být motivován výhradně mírovými účely.

Vesmír

 Dohodová propaganda dokázala německé zločiny v Belgii propagandisticky využít.

Válka

Pod ochranou rodiny

Vorvani obrovští (Physeter macrocephalus) oplývají vysokou inteligencí a jsou obdařeni vyvinutým sociálním cítěním. Jestliže je některý vorvaň napaden, útočník je vzápětí vystaven nemilosrdnému zásahu dalších členů rodinného klanu. Například když se do nebezpečí dostane mládě ohrožované kosatkami nebo žraloky, vyšle signál a ostatní vorvani ihned připlavou. Utvoří kolem ohroženého jedince kruh, přičemž jejich hlavy směřují dovnitř a nebezpečné ocasy jsou připraveny uštědřit útočníkům smrtelnou ránu.

Příroda

Pro Evropany byly dřevěné inuitské mapy jen primitivním suvenýrem – ony však velice účinně kopírují topografii pobřeží.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907