Nedoceněná královna a guvernérka: Marie Habsburská se ukázala jako skvělá politička
Jako žena představovala Marie Habsburská ve své době zvláštní jev. Tato mimořádně rozhodná a všestranně nadaná dáma měla ohromný politický přehled, vynikala strategickým myšlením i fyzickou zdatností a vůbec nedbala o módní vzhled. I proto zůstává dodnes v mnoha ohledech nepochopenou osobností.
Budoucí česká a uherská panovnice se narodila 13. září 1505 v Bruselu, jako dcera Filipa Sličného a královny Jany Kastilské. Marii ještě nebyl ani rok a už ji dědeček, císař Maxmilián I., zatáhl do sňatkové politiky. V naději, že mladá a půvabná Anna z Foix porodí českému a uherskému králi Vladislavu Jagellonskému (1471–1516) toužebně očekávaného dědice, zaslíbil císař v březnu 1506 svou vnučku ještě nenarozenému dítěti. Když pak v červenci téhož roku přišel na svět Vladislavův syn Ludvík, byla Mariina budoucnost předurčena.
Šťastné manželství
Habsburská šlechtična vyrůstala spolu se svými sestrami Eleonorou a Isabelou v Nizozemí, kde si v dětství osvojila tamní vyspělou kulturu. Podle dobových zmínek už od útlého mládí hleděla spíše do knih než do zrcadla. Navíc kladla důraz na tělesná cvičení, jízdu na koni, tanec a střelbu. Díky tomu vynikala neobyčejnou pohyblivostí, která společně s její energií a pronikavým rozumem dodávala drobné arcivévodkyni značnou přitažlivost. Dokázala okouzlit a k sobě připoutat i svého chotě Ludvíka Jagellonského (1516–1526). Jejich svatba nakonec proběhla 13. ledna 1522 v Budě a je s podivem, že ze sňatku uzavřeného z čistě politických příčin vzniklo nakonec šťastné a spokojené manželství. Marie už několik dní po svatbě psala kněžně de Chimay: „Mohu a odvážím se chlubiti, že mám vzor manželů.“
Z Budy zamířili novomanželé rovnou do Prahy, kde byla Marie 1. června korunována českou královnou. Novopečená panovnice ovšem nechtěla jen nečinně přihlížet, ale naopak se hodlala aktivně podílet na vládě. Hned po svém příchodu do Čech rozbouřila už tak neklidné vody tamního politického života, když se dostala do ostrých sporů s mocnou skupinou katolického panstva vedenou nejvyšším purkrabím Zdeňkem Lvem z Rožmitálu a hofrychtéřem Janem Paškem z Vratu. Nutno říct, že podnět ke konfliktu zadal sám Lev, když se na zemském sněmu ostře ohradil proti vlivu králových cizích rádců i královny samotné a otevřeně kritizoval vír všelijakých zábav a radovánek, jimiž panovnický dvůr během své návštěvy oživil Prahu. Marie si to ale nenechala líbit a značně se přičinila o to, že Pašek se Lvem přišli o vysoké zemské úřady.
Stalo se tak ovšem pouze na krátko a hned v následujícím roce získali oba muži svoje funkce zpět. Boj s českým panstvem značně ztěžoval fakt, že královský dvůr se v březnu 1523 natrvalo usadil v Budíně. Když Ludvík s Marií na jaře opouštěli hlavní město Českého království, asi nikdo tehdy ještě netušil, že se Praha s panovnickým párem již nikdy neshledá.
Moháčská katastrofa
Od podzimu 1525 přicházely do Uher zprávy o vzrůstajícím nebezpečí ze strany Turků. Ludvík i jeho okolí si dobře uvědomovali, že početnější a lépe vyzbrojené osmanské armádě nemohou vzdorovat. Přesto mladý král nakonec v létě roku 1526 vytáhl v čele svých vojsk k Dunaji, aby se pokusil muslimskou expanzi zastavit. V bitvě u Moháče ale jeho oddíly utrpěly 29. srpna 1526 drtivou porážku a samotný Ludvík na útěku zahynul. Zpráva o jeho smrti Marii hluboce zasáhla. O tom, jak moc byla oddána svému choti, nejlépe svědčí skutečnost, že se po jeho smrti už nikdy nevdala, ačkoliv se o její ruku ucházel nejeden nápadník, včetně sedmihradského vévody Jana Zápolského. Její vdovská bílá rouška byla až do konce života upomínkou na krátké, ale šťastné manželství.
Mariino české a uherské panování mělo ale ještě jednu významnou dohru. V obou zemích se panovnice v rámci svých možností přičinila o posílení habsburského vlivu, aby tak připravila bratru Ferdinandovi cestu k trůnu. Hned po svém odchodu z Uher pak krátce pobývala ve Znojmě a roku 1530 se přesunula do Lince, kde řídila sněm rakouských zemí. V témže roce se zúčastnila rovněž říšského sněmu v Augsburgu, kde se setkala se svými bratry – uherským a českým králem Ferdinandem I. (1526–1564) a římským císařem Karlem V. Vladař Svaté říše římské během sněmovních jednání dobře odhadl nadání své sestry a požádal ji, aby se ujala místodržitelství v Nizozemí.
Organizátorka obrany
Vdova ochotně souhlasila a roku 1531 vystoupila před nizozemskými stavy. Jak se později ukázalo, Karel učinil v tomto případě opravdu skvělý tah. Marie vynaložila všechny své schopnosti a znalosti v oblasti politiky, financí a vedení války, aby podpořila císařovy zájmy a nároky. Zároveň ale nezapomínala pracovat pro blaho zemí, jimž vládla. Hned po svém nástupu do úřadu vyjednala volnou plavbu holandských lodí průlivem Öresund, jenž spojuje Baltské a Severní moře.
Roku 1536 pak vypukla v pořadí již třetí válka mezi Karlem V. a francouzským králem Františkem I. Jablkem sváru se v tomto případě stalo mimo jiné i Geldernské vévodství ležící na pomezí dnešního Německa a Nizozemí. Marie dokázala zorganizovat v tamním kraji odpor a donutit tak Francouze k ústupu. Nebezpečný spolek mezi Františkem a novým geldernským vévodou Vilémem z roku 1540 pak paralyzovala rozšířením pevnostního systému na hranicích. Následně úspěšně čelila francouzským nájezdům na své území a roku 1543 se jejím vojskům podařilo dobýt Geldern a Jülich. Krátce poté uzavřel Vilém s Karlem V. příměří a přepustil mu Geldernské vévodství, které císař obratem připojil k Nizozemí.
Marie se tak stala guvernérkou 17 provincií. Její snaha o posílení obranyschopnosti země zřejmě pramenila ze zkušeností z Uher, kde se po celou dobu Ludvíkovy vlády snažila vybudovat koordinovanou a intenzivní obranu proti Turkům. V Nizozemí byla iniciátorkou zajištění jižní hranice pevnostmi Mariembourg, Charlemont a Philippeville. Pod její záštitou se Antverpy proměnily v moderní citadelu. Avšak potíže uvnitř státu sama zvládnout nemohla. Na potlačování novokřtěnců i na politicky a sociálně motivovanou gentskou revoltu (1539–1540) potřebovala Karlův osobní zásah.
Když on, tak já taky!
Mariina politika se orientovala především na císařovy dynastické plány a roku 1555 musela vystupovat jako prostředník mezi svými bratry, když se Karel navzdory Ferdinandovým námitkám rozhodl abdikovat a přenechat vládu nad Španělskem a Nizozemskem svému synovi Filipu II. Když se o jeho záměru dozvěděla Marie, oznámila mu, že rezignuje i ona. Bratr na ni naléhal, aby zůstala, ale ona odmítla. Hlavním důvodem Mariina konce byly především četné neshody s jejím synovcem Filipem.
Karel nakonec souhlasil. Své rozhodnutí regentka formálně oznámila 24. září 1555 a o měsíc později předala vládu Filipovi. V Nizozemsku poté zůstala ještě jeden rok, pak se ale odebrala za bývalým císařem do Španělska, neboť Filip na ni opakovaně naléhal, aby se znovu ujala funkce, a snažil se ji zatáhnout zpět do politiky. Důchodu si však královna vdova příliš neužila. Bratr Karel ji krátce před svou smrtí požádal, aby se vrátila zpět do Nizozemí a znovu se ujala úřadu. Splnění tohoto přání se ale ukázalo být nad Mariiny síly, v říjnu prodělala dva infarkty a 18. téhož měsíce vydechla naposled.
