Německý stíhač Josef Jacobs: Největší eso na trojplošníku
Fokker Dr.I je spojován především s legendárním „Rudým baronem“ Manfredem von Richthofenem. Málo se však ví, že mnohem více sestřelů na tomto stroji získal čtvrtý nejlepší německý stíhač Velké války Josef Jacobs. S trojplošným fokkerem létal až do konce října 1918 a tehdy se jednalo o poslední stroj podobné konstrukce na západní frontě.
Když v létě roku 1914 vypukla válka, velení většiny zemí od letadel příliš neočekávalo a piloti se počítali na nižší stovky. To se však rychle začalo měnit a koncem roku 1918 nad frontou operovaly obrovské formace letounů mnoha kategorií. Mlýnek na maso však za čtyři roky světového konfliktu spolykal prakticky všechny pamětníky skromných začátků. Josef Jacobs patřil mezi nemnohé, kteří se naučili létat již před válkou, a bojoval jako pilot od léta 1915 až do konce války.
Josef Carl Peter Jacobs se narodil 15. května 1894 v Kreuzkapelle v Porýní. Ještě během svých studií začal v roce 1912 navštěvovat leteckou školu v Hangelaru. O rok později mu však zemřel otec a dostal se do finančních potíží. Pilotní výcvik proto musel přerušit a soustředil se na dokončení strojní průmyslovky. Tu také dostudoval, pak ale v létě 1914 vypukla válka. Jacobs musel narukovat, podařilo se mu však dostat se k letectvu. U Fliegerersatz-Abteilung 9 prodělal výcvik vojenského pilota a 3. července 1915 se dočkal přeložení na frontu. Konkrétně k průzkumné letce Feldflieger Abteilung 11 působící na západní frontě.
Pilotem eindeckeru
Prováděl hlavně akce zaměřené na korekci palby těžkých děl a na průzkum jak přímo na frontě, tak v týlu nepřítele. Přitom se občas dostával do kontaktů s nepřátelskými letouny a 1. února 1916 svedl souboj s francouzským strojem, který identifikoval jako Voisin. Jacobsův pozorovatel ho několikrát zasáhl ze svého pohyblivého kulometu a po návratu tvrdili, že nouzově přistál na vlastní straně fronty. Vítězství jim ale nebylo oficiálně přiznáno, neboť ho neměl kdo potvrdit.
Na jaře pak absolvoval stíhací výcvik a přeškolení na jednomístný Fokker E.III, vyzbrojený synchronizovaným kulometem. Několik jich bylo soustředěno u improvizované letky Fokkerstaffel-West, u které Jacobs 22. března napadl pozorovací balon visící nad frontovou linií. Ani toto vítězství mu však velení neuznalo. První potvrzený sestřel tak získal až 12. května, kdy poslal k zemi francouzský caudron.
Většinu léta jeho letka strávila ochranou generálního štábu u Charleville, kde se do kontaktu s nepřítelem prakticky nedostávala. Teprve na podzim ji poslali znovu na frontu a 6. října se přejmenovala na Jasta 12. To už létala na dvouplošnících Fokker D.II. Jacobs ale tehdy onemocněl úplavicí, což ho na několik týdnů vyřadilo z bojové činnosti.
Koncem roku 1916 byl přeložen k letce Jasta 22 a první vítězství u nové jednotky ohlásil 23. ledna 1917, kdy rozstřílel francouzský Caudron R.4. Své třetí potvrzené vítězství pak nárokoval 9. února a šlo opět o průzkumný stroj. Tou dobou stále výš stoupala hvězda francouzského stíhacího esa Georgese Guynemera, který sestřelil již více než 30 německých letounů. Jacobs se s ním někdy v té době údajně utkal a ještě po letech o tom bez nejmenší dávky respektu uvedl: „Ano, zaútočil jsem i na Guynemera. Bylo to těžké, protože jeho letoun mohl létat mnohem výš než můj. Byl stále nad námi. Nakonec jsme ale věděli, co můžeme očekávat. Znali jsme jeho taktiku boje."
Velitelem letky
Na jaře 1917 se pak boje ve vzduchu ještě zintenzivnily, neboť vojska Dohody zahájila 9. dubna 1917 velkou ofenzivu v oblasti Arrasu. Němci ale do oblasti přesunuli takřka všechny své stíhačky a získali tak v daném místě potřebnou převahu. Nad bojištěm se rozpoutaly mimořádně tvrdé letecké boje, ve kterých Britové a Francouzi jednoznačně tahali za kratší konec. Většinou totiž operovali za německými liniemi a velká část jejich jednotek užívala již dost zastaralé stroje. Jacobsova letka se ocitla uprostřed tohoto tvrdého střetu a on sám zapálil dva pozorovací balony a jeden letoun.
Němci těžili z výhody boje nad vlastním územím a z výkonnostní převahy svých Albatrosů D.III, na kterých už tehdy létala i Jasta 22. Jacobs během jara a léta nárokoval celkem sedm vítězství, ze kterých ale ani jedno nebylo oficiálně potvrzeno. Patrně je všechny dosáhl nad nepřátelským územím, nebo sám, takže mu je neměl kdo dosvědčit.
V srpnu už ale platil za zkušeného veterána, a tak se dočkal velení stíhací letky Jasta 7. Uvedl se u ní více než dobře, neboť 20. srpna poslal k zemi obávaný britský trojplošník Sopwith Triplane. Příští den se však během přistávání srazil s dalším letounem a havaroval. Naštěstí vyvázl nezraněn. Mnohem úspěšnější byl 10. září, kdy sestřelil SPAD, pilotovaný francouzským stíhacím esem Jeanem Mattonem. Ten ve vraku svého stroje zahynul a Jacobs si mohl připsat sedmé potvrzené vítězství.
Do začátku prosince jejich počet zvýšil na deset. Za pár dní měl ale sám namále. Dne 18. prosince během souboje nejdřív sestřelil stíhačku Sopwith Camel: „Při mé druhé salvě, kterou jsem vystřelil během střemhlavého letu, začal padat a pak narazil do nějaké vodní plochy. Zatímco jsem se rozhlížel po svých kamarádech, pokusil jsem se dostat nad frontu, přes kterou jsem vlivem větru přelétl. Vtom se přiblížil další Angličan, který se zřejmě chtěl co nejrychleji dostat domů. V prudké zatáčce jsem na něj zaútočil, najednou slyším palbu a v mém stroji se ozve cinkání. Sevřel jsem řídicí páku, ucítil jsem hrozný náraz, pak ránu do hlavy a omdlel jsem. Když jsem otevřel oči, uvědomil jsem si, že do mne někdo narazil.“
Z oblohy do bahna zákopů
Jacobs musel vynaložit veškeré své pilotní umění, aby stroj udržel pod kontrolou, a pomalu klesal k zemi. Tu ale, kam až oko dohlédlo, pokrývaly dělostřelecké krátery. Opatrně se pokusil přistát, stroj ale narazil do nějaké nerovnosti, začal se točit a nakonec se převrátil. Jacobs zůstal uvězněn v troskách. Po chvíli však uslyšel mezi burácením dělostřelecké palby němčinu a vojáci v šedých uniformách ho vytáhli z trosek: „Trup se pomalu trochu zvedl, abych se zase dostal na vzduch a světlo. Pak mě vyprostili, odtáhli mě kousek od mého letadla a brzy jsem se vzpamatoval. Byl jsem schopen utíkat od kráteru po granátu ke druhému kráteru, protože nepřítel nás viděl a střílel na nás. Navzdory mému zranění to šlo docela dobře a já jsem brzy doběhl na předsunuté stanoviště 188. pěšího pluku. Přistál jsem na samém okraji německé pozice, asi sto metrů od Belgičanů.“ Zranění ho vyřadilo na několik týdnů z akcí a k létání se vrátil až začátkem jara 1918.
Tehdy také začal létat na novém trojplošníku Fokker Dr.I a okamžitě si tento letoun zamiloval pro jeho až neuvěřitelnou obratnost. Jedinou jeho slabinu představovala nízká maximální rychlost. Jacobs si nechal svůj stroj přetřít celý na černo a brzy ho vyzkoušel přímo v boji. Němci se tou dobou pokusili vsadit vše na jednu kartu a zahájili mohutnou ofenzivu.
Dne 21. března úderné oddíly prorazily britské pozice a donutily je k ústupu. Pak ale zasáhlo dohodové letectvo. Stovky stíhaček se snažily postup nepřítele zbrzdit bitevními nálety. V tom se jim zase snažili zabránit muži z Jasta 7. Sám Jacobs poprvé od zranění skóroval večer 11. dubna, kdy nad Ostende rozstřílel průzkumná RE.8. Němci se snažili oslepit nepřátelskou obranu, a proto se cílem jejich útoků staly i pozorovací balony visící nad tímto úsekem fronty. Na jejich lov se Jacobs vypravil 14. května odpoledne a podařilo se mu zapálit dva během pouhých pěti minut. Na účtu tak měl již 16 vítězství.
S Modrým Maxem na krku
Pátý červnový den sestřelil camel pilotovaný A. N. Websterem z 203. perutě. Sám Jacobs o tom napsal: „Uviděl jsem výbuchy protiletadlových granátů poblíž linie našich balonů. Začal jsem stoupat a spatřil čtyři camely. Zamířil jsem na příď jednoho z nich a vypálil dlouhou dávku, dokud nezačal kouřit. Poté jsem otočil proti druhému, se kterým jsem se dostal do dogfightu. Během něj zasáhl mé ocasní plochy, až z nich odlétaly kousky. Vyhnul jsem se jeho další střelbě a šel znovu po prvním camelu, který šel brzy dolů a havaroval.“
Další camel, pilotovaný tentokrát C. D. Boothmanem od 210. perutě, sestřelil 26. června a do deníku si zapsal, že: „Britský pilot bojoval velmi odvážně.“ Poručík Boothman bohužel zahynul. V následujících dnech začal Jacobs rychle přidávat další vítězství a 19. července získal vytoužený řád Pour le Mérite, známější spíše jako Modrý Max.
Během léta ale začínal mít stále větší problémy se svým dreideckerem. Němci do jejich motorů používali náhražkový syntetický olej, který velmi špatně fungoval během letních veder a rotační motory Dr.I se začaly přehřívat. Jacobs měl proto dva osobní letouny, aby alespoň jeden byl vždy bojeschopný. Jeho mechanikům se nakonec podařilo do trojplošníků namontovat kořistní motor Clerget 9B. Ten fungoval velmi dobře, a tak se po nich začal shánět, jak jen to šlo. Nakonec se mezi pěšáky roznesla zpráva, že Jacobs za každý nepoškozený motor ze Sopwith Camelu dává celou bednu šampaňského. Tím své trojplošníky udržel v provozu nejdéle ze všech německých stíhačů.
Až do samého konce
Dne 21. září sestřelil svého 30. soupeře a 7. října 40. Začátkem podzimu již německé letectvo doslova mlelo z posledního. Vázly dodávky nových letounů, náhradních dílů i posil. Chyběl benzin a střelivo. To postihlo i Jacobsovu Jasta 7, přesto bojovala dál i v době, kdy vojska Dohody zahájila další ofenzivu na Hindenburgovu linii. Tu ale ještě císařští vojáci dokázali zbrzdit a 14. října se prakticky zastavila. Politici však již jednali o ukončení konfliktu. K Jacobsově letce začaly přicházet nové rychlé dvouplošníky Fokker D.VII, velitel ale stále zůstával věrný trojplošníku.
Jen za první dva říjnové týdny na něm sestřelil 12 nepřátel. Svého posledního soupeře, dvoumístnou stíhačku Bristol F.2b, poslal k zemi 27. října. Jednalo se vítězství číslo 48 a zařadil se tak na čtvrté místo mezi všemi stíhači císaře Viléma. Plných 30 jich získal za řízením dreideckeru a nikdo jich neměl víc. Koncem měsíce Jacobs konečně přesedlal na Fokker D.VII, který si nechal opět přetřít na černo a ozdobit malbou okřídleného démona. Létání na něm si už ale moc neužil. Dne 11. listopadu se on a příslušníci jeho letky dozvěděli, že právě začalo platit příměří a že se s okamžitou platností zastavují bojové akce.
Pro Jacobse ale válka ještě úplně neskončila. Příští rok se stal příslušníkem improvizované letky Kommando Sachsenberg, se kterou se během roku 1919 zapojil do bojů s bolševiky v Pobaltí. Když utichly, odjel do Turecka, kde pomáhal budovat tamní vojenské letectvo.
Po návratu do Německa se věnoval mnoha sportům, kde hrála hlavní roli rychlost, například bobování. Soutěžil i na motorových člunech a vyhrál také první berlínský závod automobilů, předchůdců dnešní Formule 1. Po nástupu nacistů k moci opustil zemi a odstěhoval se do Nizozemska, kde provozoval opravnu letadel. Do vlasti se vrátil až po druhé světové válce a zemřel v Mnichově 29. července 1978. Tehdy byl posledním německým letcem držitelem Řádu Pour le Mérite.
