Hurricane, Typhoon, Tempest: Evoluce britských stíhaček Hawker
Kdysi výjimečně silný letecký průmysl Velké Británie se za studené války dostal do krize a řešení nabídlo slučování firem, kvůli kterému formálně skončila řada slavných značek. Z trhu tedy zmizelo i jméno Hawker, které se spojuje především se stíhačkou Hurricane, ačkoli ho nesla také řada dalších úspěšných typů.
Který letoun vyhrál bitvu o Británii? Přestože se v souvislosti s tímto epickým střetnutím častěji zmiňuje elegantní Supermarine Spitfire, který se stal skutečnou ikonou, syrová čísla poskytují jinou odpověď. Dvě třetiny britských stíhacích jednotek totiž tehdy používaly letouny Hawker Hurricane, jež si navíc připsaly zhruba 55 % všech sestřelených německých letadel. Tento typ sice neoplýval atraktivními křivkami jako spitfire a nenabízel tak velkou rychlost a obratnost, vynikal ovšem z hlediska odolnosti, snadné údržby a vhodnosti pro hromadnou výrobu. Právě tyto vlastnosti z něj udělaly nesporně nejslavnější výrobek značky Hawker a nejlepší ze všech strojů, které navrhl nadaný konstruktér Sydney Camm.
První úspěchy
Historie značky Hawker začíná u firmy Sopwith Aviation, kterou již roku 1912 založil bohatý sportovní a technický nadšenec Thomas Sopwith. Už v onom roce dokázal prodat první letoun pro vojenské účely a během Velké války se jeho společnost dostala mezi nejdůležitější dodavatele letecké techniky pro britské ozbrojené složky. Mezi nejúspěšnější typy se řadil mimo jiné Sopwith Tabloid, původně sportovní stroj, který posléze plnil také vojenská zadání, dále například hydroplán Baby nebo velice obratná stíhačka Pup, která v roce 1916 pomohla zemím Dohody čelit náporu německých albatrosů.
Nesporně nejslavnějším typem značky Sopwith byl ovšem „Velbloud“, tedy stíhací letoun Camel, který vstoupil do služby roku 1917 a na jehož konto se dostalo údajně přes 1 200 sestřelených německých strojů. Posléze jej překonaly další produkty společnosti Sopwith, mimo jiné stíhač Snipe, avšak „Velbloudy“ se používaly ještě řadu let po válce, neboť se jednalo o opravdu vynikající konstrukci.
Kromě stíhaček dodávala Sopwithova firma také letadla jiných kategorií, kupříkladu bitevníky Salamander pro vzdušnou podporu nebo torpédové bombardéry Cuckoo. Během Velké války postavila společnost kolem 16 000 letounů a další tisíce byly díky licencím vyrobeny v jiných továrnách.
Hart a jeho modifikace
Konec světového válečného konfliktu ovšem zákonitě přinesl i konec masivních kontraktů. Vedení firmy se snažilo uspět na civilním trhu, ale dosáhlo jen omezených výsledků. Společnost Sopwith se dostala do potíží a v roce 1920 zbankrotovala, avšak ještě téhož roku část jejího zbylého majetku koupila skupina mužů, do které náležel i sám Thomas Sopwith, ale v čele stál Harry Hawker, odvážný zkušební pilot. V následujícím roce sice tragicky zahynul, ovšem také na jeho počest pak firma držela tradiční název Hawker Aircraft.
První stroj pod novou značkou odstartoval roku 1923 a záhy se dostavily první objednávky od Královského letectva (Royal Air Force, RAF). Do společnosti přibyla velmi důležitá posila, když přišel konstruktér Sydney Camm, jehož rukopis pak nesla většina letounů firmy Hawker. Spadal mezi ně i jeden z nejvýznamnějších meziválečných typů, a sice Hawker Hart, lehký bombardovací dvouplošník zařazený do služby v roce 1930. Z výroby vyšlo téměř tisíc kusů, kromě kterých vzniklo mnoho strojů příbuzných vzorů, protože nesmírně povedený hart se stal základem skutečně rozvětvené „rodiny“.
Ta zahrnovala mimo jiné výkonnější bombardér Hind, námořní průzkumný stroj Osprey, bitevníky pro podporu vojáků Audax a Hector, letoun pro koloniální akce Hardy či těžký přepadový stíhač Demon. Výrobky společnosti Hawker tak ve 30. letech představovaly páteř většiny útvarů Královského letectva.
Jak se zrodil „hurikán“
Velké zisky umožnily zakoupit další slavné značky, zejména Armstrong Whitworth, Gloster a Avro, ačkoliv ty nadále fungovaly pod svými jmény. Společnost Hawker se pak znovu pustila i do oboru, který získal slávu někdejšímu podniku Sopwith, a sice do vývoje a výroby lehkých stíhaček. Sydney Camm zkonstruoval velice elegantní a obratný dvouplošník, jenž vstoupil do výzbroje roku 1931 pod jménem Fury a díky vysoké rychlosti a manévrovacím možnostem se stal oblíbeným a respektovaným typem. Někdy se říká, že z letounu Fury vycházel též palubní stíhač Nimrod, byť navzdory vzhledové podobnosti a některým shodným konstrukčním rysům šlo o výsledek samostatného vývoje.
Již v době zavádění těchto dvou letadel do služby ovšem vizionář Camm poznal, že se období dvouplošníků chýlí ke konci, takže už v roce 1933 navrhl derivát designu Fury s jediným křídlem. Podobně smýšlela i generalita RAF, jež následujícího roku vydala požadavky pro nový stíhací jednoplošník. Dne 6. listopadu 1935 se poprvé vznesl prototyp budoucí legendy jménem Hurricane. O tomto stíhači bylo napsáno mnoho, a tudíž se tady omezíme na konstatování, že výrobní linky ve Velké Británii a Kanadě celkově zhotovily působivých 14 487 kusů. „Hurikán“ patřil mezi nejvýznamnější spojenecké stíhačky a sloužil ve více než dvou desítkách zemí.
Přestože vykazoval velký evoluční potenciál, už v době začátku jeho sériové výroby uvažoval Sydney Camm o perspektivní náhradě hurricanu. Tou se měl stát typ Tornado, který ale zůstal pouze v prototypu. Vinu za to však nenesl konstruktér, protože problémy působil zejména vybraný motor Rolls-Royce Vulture. O kvalitě základní konstrukce ostatně vypovídá fakt, že Camm ji posléze použil jako základ pro další, mnohem úspěšnější stroj zvaný Typhoon. Také ten měl nastoupit na pozici „hurikánu“ coby stíhač pro malé a střední výšky (zatímco boje ve velkých výškách měly obstarávat letouny řady Spitfire), jenže některé konstrukční nedostatky realizaci tohoto plánu zabránily.
Další vrtulové stíhačky
Typhoon ovšem přesto našel své místo, protože se ukázal coby výtečný bitevník a stíhací bombardér. Camm navíc rozpoznal, že i tato konstrukce má značný evoluční potenciál, což se potvrdilo, když ji spojil s novým křídlem s laminárním obtékáním. Tak se do výzbroje v roce 1944 dostal Tempest, s rychlostí přes 700 km/h jeden z nejrychlejších spojeneckých stíhačů. V malých výškách si vedl excelentně a vstoupil do dějin zejména jako „lovec“ létajících střel V-1. V samém závěru války pak tempesty sváděly souboje i s prvními proudovými stíhačkami Luftwaffe.
Některé rysy evoluční linie stíhačů Tornado, Typhoon a Tempest sdílel také poslední vrtulový bojový letoun značky Hawker, a sice palubní typ Sea Fury. Původně vznikl jako stíhač, nakonec se však vyvinul do podoby stíhacího bombardéru. Do řadové služby se totiž dostal až roku 1947, kdy již nikdo nepochyboval o konci éry bojových letadel s pístovými motory. Navzdory tomu se Sea Fury zapojil do několika vzdušných soubojů a nad Koreou ještě mohl čelit tryskovým stíhačkám MiG-15.
Vstup do proudové éry
Sydney Camm ale již od roku 1944 pracoval také na designech s proudovým pohonem. Jeho první letoun této kategorie se vznesl v roce 1947 a šlo o prototyp palubního stíhače, který se dostal do služby o šest let později pod označením Sea Hawk. Ačkoli poměrně rychle zastaral, ukázal se jako vysoce spolehlivý, takže indické námořnictvo vyřadilo poslední exempláře až v roce 1983.
Ve firmě Hawker postupně vzniklo též několik designů reaktivních stíhačů s šípovým křídlem a jeden z nich se stal základem pro výjimečně povedený a úspěšný letoun jménem Hunter. Vstoupil do služby v roce 1954 a výrobce zhotovil 1 972 kusů, jež sloužily v barvách nejméně 22 států. Vzhledem ke stáří tohoto designu působí neuvěřitelně, že je v provozu ještě dnes, neboť několik soukromých vojenských firem užívá upravené huntery pro vlekání terčů nebo pro nácvik elektronického boje.
Konec proslulé značky
V roce 1953 byl Sydney Camm za své zásluhy odměněn povýšením do šlechtického stavu, ale pochopitelně se nadále věnoval své práci hlavního konstruktéra firmy Hawker. Poslední velký program s jeho přímou účastí tak reprezentovala iniciativa mířící k bojovému stroji se svislým startem a přistáním. „Srdcem“ perspektivního letadla se stal nový motor Rolls-Royce Pegasus, který umožňoval směrování tahu s pomocí čtyř pohyblivých trysek. Prototyp označený P.1127 poprvé odstartoval v listopadu 1960 a o sedm let později byla připravena sériová varianta, pro niž se nejprve užívalo označení Kestrel, ale nakonec se ustálilo jméno Harrier.
Začátku služby tohoto slavného letounu se už Camm bohužel nedožil, neboť v roce 1966 náhle zemřel. Stroje Harrier koupilo několik států včetně USA a pracovalo se také na pokročilých designech s kolmým startem, které měly dosahovat i nadzvukových rychlostí, jenže v té době už se firma Hawker (podobně jako další britští výrobci letadel) potýkala s narůstajícími problémy, a proto se harrier stal posledním typem od značky Hawker. V roce 1977 se odehrálo její znárodnění a zařazení do podniku British Aerospace. Dnes jde o nadnárodní korporaci BAE Systems, jež se řadí mezi největší světové letecké a zbrojní firmy.
