Největší krádež v dějinách: Po stopách uloupeného pokladu z Brinks-Mat

Na sobotní ráno, 26. listopadu 1983, asi strážní v opevněném skladišti Brinks-Mat nikdy nezapomenou. Dobře hlídaná pokladnice nedaleko letiště Heathrow u britské metropole totiž těsně před úsvitem přilákala skupinku lupičů v kuklách. S tím, jak dostat ze strážců přístupové údaje, se vetřelci příliš nepárali: Svlékli muže do naha, svázali je a polili benzinem. Když jim pak s hořící sirkou u hlavy vyhrožovali upálením, k smrti vyděšení hlídači se dlouho nerozmýšleli. Prozradili číselné kombinace k zámkům podzemních sejfů, přesněji řečeno každý tu část kódu, jež mu byla svěřena. 

Překvapení v sejfu

Zatímco pro ostrahu se zmíněná sobota stala asi nejhorším dnem v životě, pro lupiče představovala pravý opak. Když totiž sejf otevřeli, spatřili něco nevídaného: Uvnitř odpočíval náklad čítající 6 800 zlatých prutů o celkové váze tři tuny (viz Poklad v kartonu). Ve skladišti se měl ohřát pouze jediný den a následně putovat na Dálný východ. 

Lupiči si sice původně přišli „jen“ pro tři miliony liber, ovšem nenadálou nadílkou se nenechali vyvést z míry. Narychlo sehnali další dodávku a za necelé dvě hodiny tři tuny materiálu naložili a zmizeli. Odváželi si lup v hodnotě 26 369 778 liber, dnešní ekvivalent víc než 2,5 miliardy korun. 

Netrvalo ovšem ani dva týdny a Scotland Yard dostal za mříže hned tři z předpokládané šestice lupičů. Hlavním vodítkem se přitom stala výpověď strážného z Brinks-Mat Anthonyho Blacka, který pod nátlakem přiznal, že gangu prozradil důležité informace o uspořádání skladiště a době, kdy bylo nejjednodušší na místo proniknout. Jelikož s detektivy spolupracoval, vysloužil si pouhých šest let za mřížemi. 

Tyran a Plukovník 

Jak odhalilo následující vyšetřování, zloději měli akci dobře promyšlenou. První zatčený, 38letý profesionální lupič Mickey McAvoy, byl v londýnském podsvětí dobře známý jako „Tyran“. Organizátorem a koordinátorem celé akce se pak stal 41letý Brian Robinson, řečený „Plukovník“. Oba vyfasovali 25 let za mřížemi a policie mohla být zdánlivě spokojená. Až na jedno zásadní „kdyby“: Ani po dalším roce usilovného pátrání se nenašla jediná unce ukradeného zlata. 

Teprve o mnoho měsíců později začala policie rozplétat příběh jedné z největších bankovních krádeží v dějinách. Ukázalo se, že do gangu patřilo podstatně víc lidí. Nešlo jen o přímé účastníky lupu, ale také o rozsáhlou síť distributorů, kteří díky obratným transakcím nechávali zlato dlouhé měsíce mizet tak, aby všechno vypadalo legálně. Hlavní stopy nakonec vyšetřovatele přivedly ke dvěma zásadním postavám zmíněné sítě: k podnikateli Kennethu Noyeovi, známému svými kontakty na zkorumpované policisty, a k jeho komplici, klenotníkovi Johnu Palmerovi.

Roztavit a znovu odlít 

Noyeova strategie, jak kradené zlato legalizovat, vycházela z toho, že bylo čisté a pruty měly sériová výrobní čísla. Samozřejmě je tak nebylo možné volně prodávat, neboť by policii okamžitě přivedly na stopu. Noye si tedy pronajal tavnou pec, načež nechal zářivý kov nejprve roztavit a poté znovu odlít, ovšem již bez zmíněného čísla. Následně zlato odeslal do své firmy v Bristolu, která se zabývala distribucí šperků. Tam „poklad“ opět roztavili a smísili s měděnými a stříbrnými mincemi. Odtud upravený lup putoval do státní zkušebny v Sheffieldu, kde nic netušící úředníci pruty zvážili, vyměřili z nich daň a především je legalizovali. 

Tržby z prodeje zlata se následně přesouvaly na jeden z Noeyho účtů v Bristolské bance, odkud si je pak oba zločinci vybírali v hotovosti: Peníze jednoduše nacpali do černých pytlů na odpad a převezli je do Londýna, kde část z nich předávali stále unikajícím lupičům. Jen v průběhu pěti měsíců se tak na účtu protočilo asi deset milionů liber. Banka musela kvůli množství transakcí zanedlouho dokonce přijmout pokladníky, kteří se specializovali výhradně na obchody s Noyem. Ohromné výplaty jí však odčerpávaly bankovky, takže o jejich nahrazení požádala centrální finanční instituci – Bank of England. Tamní úředníky ovšem žádost překvapila: Přece jen, miliony liber si spořitelé z menšího města nevybírají každý den. Zalarmovali proto policii, která tak přišla podnikateli na stopu. 

Vražda, nebo sebeobrana?

Sledování podezřelého vyústilo ve velmi dramatické události. Policisty, kteří měli Noyeho hlídat, totiž nešťastně prozradili psi pobíhající na zahradě jeho domu. Zločinci povolily nervy – jednoho detektiva dostihl a zabil několika ranami nožem. 

Jeho následné zatčení opět potvrdilo, že je skutečným dítětem štěstěny. Obratnou obhajobou se mu totiž podařilo soudce přesvědčit, že jednal v sebeobraně. Muži zákona se prý nejen neprokázali, ale navíc na něj útočili na jeho vlastním pozemku a na obličejích měli kukly, takže vše vypadalo jako ozbrojené přepadení. Policie však záhy slavila alespoň malý úspěch – na Noyeově zahradě našla několik zlatých prutů, a mohla ho tak obvinit z komplotu týkajícího se ukradeného zlata. Dostal pokutu sedm set tisíc liber a trest odnětí svobody na čtrnáct let. 

Policisté pobouření smrtí kolegy se pustili do vyšetřování s novou motivací. Záhy odhalili propojení mezi Noyem a Palmerem, načež do luxusní venkovské rezidence druhého zmíněného vniklo nad ránem ozbrojené komando. Na místě jej nenašli, na zahradě domu ovšem objevili jeho ilegální tavírnu zlata. Palmer byl v té době na rodinné dovolené na ostrově Tenerife, kde ho svými otázkami zasypali novináři. Bulvár mu dal přezdívku „Goldfinger“ neboli „zlatý prst“. Ačkoliv se pokoušel si pobyt maximálně prodloužit, propadlý pas ho nakonec donutil bezpečné hnízdo opustit. Zkusil utéct do Brazílie, ale úřady ho vrátily do Británie, kde byl okamžitě zatčen a souzen. Stál nad ním ovšem anděl strážný: Palmer přesvědčil porotu, že o ničem nevěděl, a vyvázl bez trestu.

Velmi chytrá „pračka“ 

Tou dobou už se ovšem do podniku s ukradeným zlatem a následným praním nelegálních peněz zapojilo téměř padesát dalších lidí. A transakce běžely jako na drátkách. Komplicové totiž museli nějak naložit s obrovskými částkami získanými prodejem cenného kovu a nevzbudit při tom podezření. Vymysleli a následně uplatňovali v podstatě stále stejný „prací cyklus“. 

Kriminálníci – často dobře situovaní finančníci – založili v Karibiku, především v Panamě, řadu obchodních společností a fondů. Majetek však předtím důkladně „protočili“ přes banky v šesti zemích, včetně Švýcarska či Normanských ostrovů, což prakticky znemožnilo dohledání zdrojů. Odhalit stovky bankovních účtů by totiž pro britskou policii znamenalo získat soudní příkazy v šesti různých jurisdikcích, a to by zabralo řadu let. 

Kam zlato zmizelo?

Kromě malé části zlata nalezené na Noyeově zahradě tak zůstane osud lupu zřejmě navždy tajemstvím. Není však bez zajímavosti, že každý nový zlatý šperk koupený v Británii během čtvrtstoletí po loupeži byl pravděpodobně vyroben právě z materiálu z Brinks-Mat. 

TIP: Loupeže století: 5+1 šokujících krádeží diamantů

A příběh zřejmě pokračuje i do současnosti: Johna Palmera, jehož majetek se svého času odhadoval na 300 milionů liber a který vlastnil síť víc než 120 společností, v roce 2015 někdo zastřelil na zahradě jeho sídla v Essexu. Neznámý útočník možná věděl o ztraceném kovu víc, než se kdy dozvědí běžní smrtelníci. Podle některých zdrojů navíc zmizelo nebo bylo zavražděno osmnáct dalších lidí, kteří se do loupeže namočili.