Německé tanky za 1. světové války: Císařovy ocelové krabice

Úspěchy německých tanků ve druhé světové válce jsou všeobecně známé. Jejich předchůdcům se ale zdaleka nevedlo tak dobře

03.05.2017 - Lukáš Visingr



Jakmile francouzská armáda v roce 1914 zastavila útočící Němce v bitvě na řece Marně, charakter celé války se změnil na poziční. Z manévrového střetu se stal krutý vyčerpávající konflikt, ve kterém hrály hlavní úlohu linie zákopů s kulomety, jež masakrovaly útočící pěšáky. Překonání „země nikoho“ bylo takřka nemožné, a pokud se to přece jenom podařilo, nepřítel dokázal útok zastavit rychle přisunutými zálohami. Obě strany začaly usilovně hledat zbraně, které by tuto patovou situaci mohly zvrátit. Velká Británie vsadila na kombinaci motoru, pásů, pancíře, děl a kulometů. Zrodily se první vojensky použitelné tanky.

Nesnadný zrod

Jak známo, bitva na Sommě v září 1916 vešla do historie coby první nasazení tanků. Taktický efekt jejich prvního použití zase tak zásadní nebyl, o to větší byl ale účinek psychologický. Na prvních stránkách německých novin se objevovaly titulky typu: „Ďábel přichází!“ Německé velení muselo pochopitelně na revoluční zbraň zareagovat. Faktem je, že technický základ měli Němci více než dobrý. Již v roce 1912 si rakouský důstojník Günther Burstyn nechal patentovat projekt vozidla, které velice připomínalo tank. Sama německá armáda podporovala od počátku války vývoj různých pásových a polopásových obrněných strojů, s nimiž se však počítalo primárně pro dopravu vojáků a materiálu na frontě (vozidla zvaná „Marienwagen“ nebo „Bremer-Wagen“).

V říjnu 1916 se uskutečnila konference, na níž němečtí generálové žádali od zástupců automobilek vývoj obrněných bojových vozidel. Příliš nadšené odezvy se však nedočkali. Na ministerstvu války vznikl nový odbor s názvem „Allgemeines Kriegsdepartement, 7. Abteilung, Verkehrswesen“ (Všeobecné ministerstvo války, 7. oddělení, doprava), v jehož čele stál nadaný konstruktér Joseph Vollmer. Zadaným úkolem bylo posuzovat různé návrhy bojových vozidel. Oficiální zadání přišlo v listopadu 1916, a sice pod jménem, které v němčině dodnes supluje slovo tank: Panzerkampfwagen, neboli obrněné bojové vozidlo.

Záhy se vyvíjený prostředek začal označovat zkratkou jména onoho výboru, totiž A7V. Vývoj vozidla nebyl snadný, jelikož specifikace se několikrát změnily. Navíc je zkomplikoval požadavek, aby stejný podvozek jako tank využíval i nepancéřovaný stroj pro dopravu nákladů v prostoru fronty, tzv. Überlandwagen. Se svými požadavky se přidalo i velení pěchoty, které také chtělo obrněné vozidlo, jež by se ale především využívalo k dopravě vojáků po bojišti. Tanky tehdy navíc nepředstavovaly pro Němce klíčovou prioritu a tak tomuto projektu hrozilo „utopení“ v pruské byrokracii.

Ostatně i v Británii by tanky možná dopadly podobně, kdyby jejich tvůrce Ernest Swinton neměl politickou podporu velmi nadšeného a odhodlaného Winstona Churchilla. Německý projekt přece jen běžel dál a v dubnu 1917 se začal testovat první podvozek, který záhy dostal i dřevěnou maketu korby. Byrokratické i technické potíže – ty druhé se týkaly primárně pásového podvozku – však přetrvávaly a první sériový tank A7V byl hotov až v říjnu 1917. Počet kusů plánovaný pro sériovou výrobu se ale neustále měnil, až se konečně ustálil na stovce exemplářů.

Pevnost na pásech

Zkoušky podvozku de facto potvrdily záměry německého velení, které chápalo tanky poněkud jinak než Britové. Vozidlo A7V nemělo být prostředkem k prolamování zákopů, nýbrž něco jako „pohyblivá pevnost“ k podpoře pěšáků ve velkých bitvách. Tomu odpovídala i korba, jež měla charakteristický „krabicový“ tvar. Německý stroj je velmi odlišoval od kosočtvercových profilů anglických tanků, určených pro přímé překračování zákopových linií. Podvozek, který byl dílem německé fi rmy Daimler-Motoren-Geselleschaft , paradoxně využíval americké housenkové pásy, pocházející od fi rmy Holt, resp. její rakousko-uherské pobočky.

Uprostřed podvozku se nacházela jakási plošina se dvěma benzínovými čtyřválci Daimler, z nichž každý dodával výkon 75 kW, tj. asi 100 koňských sil. K dispozici byla palivová nádrž o objemu 500 litrů, což ale stačilo na dojezd jen několika desítek kilometrů. A sice rychlostí max. 15 km/h. Uspořádání podvozku se nehodilo pro těžký terén, kde tank beznadějně zapadal. Na oné středové plošině měli místa velitel a řidič, kteří vyhlíželi ven průzory v malé hranaté nástavbě na horní části korby. Je zřejmé, že řízení vozidla z této pozice nebylo vůbec jednoduché. Poblíž motorové plošiny pracovala na úrovni podvozku dvojice mechaniků.

Zbytek z celkem osmnáctičlenné osádky A7V tvořila obsluha výzbroje. V přídi se nacházela nejsilnější vezená zbraň, pevnostní kanon Maxim-Nordenfelt ráže 57 mm. Opět se paradoxně nejednalo o německý, ale o britský výrobek. Němci totiž ukořistili velký počet těchto děl v Belgii a později získali i jejich ruské kopie. Na začátku se předpokládalo, že A7V bude mít druhý kanon v zádi, ale tato myšlenka byla nakonec opuštěna. Doplňkovou výzbroj vytvořilo šest 7,92mm kulometů MG 08 po dvou na každém boku, dva byly umístěny v zádi. Každou ze sedmi zbraní obsluhoval střelec a nabíječ.

Pro kanon bylo „předpisově“ k dispozici na 180 nábojů, byla mezi nimi munice šrapnelo vá, protipancéřová a trhavá. Reálně však tank disponoval až 300 kusy granátů. Ke každému kulometu pak patřila zásoba čtyřiceti až šedesáti pásů po 250 nábojích. O pasivní odolnost A7V se staraly ocelové desky o síle 30 mm vpředu a 20 mm na bocích; dodávaly je firmy Krupp a Röchling. Jejich výrobní postupy se poněkud lišily, a proto i jednotlivé kusy obrněnců vykazovaly mírné odlišnosti. Nejednalo se však o speciální tvrzenou pancéřovou, ale o běžnou ocel, takže desky chránily jen proti kulkám z lehkých pěchotních zbraní.


Další články v sekci