Nešťastně zamilovaný delfín: Ambiciózní experiment skončil sebevraždou kytovce

07.12.2021 - Barbora Jelínková

Delfíni, jako jedni z mála živočichů, prokazatelně dokážou komunikovat s lidmi. Zatím jediný pokus naučit inteligentní mořské kytovce vyslovovat anglická slova se však překvapivě zvrtl: Samec Peter se do své cvičitelky bláznivě zamiloval a experiment musel skončit předčasně

<p>Margaret trávila s Peterem dvacet čtyři hodin denně, šest dní v týdnu. A tvor se do ní bláznivě zamiloval.</p>

Margaret trávila s Peterem dvacet čtyři hodin denně, šest dní v týdnu. A tvor se do ní bláznivě zamiloval.


Reklama

Příběhy, jak populární mořští savci pomáhají rybářům s lovem do sítí nebo zachraňují tonoucí, jsou notoricky známé. Vědce to přivedlo na myšlenku, že máme možná se zmíněnými tvory společného víc, než by se na první pohled zdálo. Dosavadní studie u nich skutečně prokázaly překvapivou mozkovou kapacitu (viz Skoro jako člověk) a zhruba v polovině minulého století proběhly první série pokusů ve snaze zjistit, zda mohou delfíni s člověkem komunikovat cíleně.

Napodobit lidskou řeč

V roce 1963 vybudoval americký biolog Gregory Bateson na karibském ostrově Svatý Tomáš chovnou nádrž s cílem studovat, zda se mohou delfíni naučit chápat lidskou mimiku. Od projektu si hodně sliboval nejen sám badatel, ale podpořila jej dokonce NASA a rovněž americké námořnictvo. Kosmická agentura ho plánovala coby první krok k výzkumu možností komunikace s mimozemskými formami života. 

Zřejmě nejdůležitější postavu v projektu však představoval psycholog a přední odborník na chování delfínů John C. Lilly, který měl ještě ambicióznější plán: Naučit kytovce mluvit. Autor knižního bestselleru Člověk a delfín už v minulosti prokázal, že je mozek zmíněných mořských tvorů o 40 % větší než ten lidský. Zjistil také, že stejně jako člověk nedokážou vědomě ovládat hněv a na bolest reagují chvěním. Na základě uvedených poznatků Lilly věřil, že by na první pohled značně odlišní savci mohli porozumět lidské řeči – a dokonce ji napodobit.

V delfíní škole

Leckteré dítě touží po idylických prázdninách strávených mezi delfíny, jak je zachycují oblíbené rodinné filmy. V roce 1963 měla 21letá Margaret Howeová z ostrova Svatý Tomáš právě takový sen a na rozdíl od většiny vrstevníků se jí splnil. Sledovala, jak tým vědců buduje obří delfinárium, až nakonec jednoho dne sebrala odvahu a bez ohledu na absenci jakýchkoliv zkušeností se jich zeptala, zda by jim mohla asistovat. K jejímu překvapení souhlasili, a zcela neznámá dívka tak dostala příležitost zapojit se do pokusu, jenž přepsal dějiny biologického výzkumu – ovšem neslavně. O tom, co se během následujících tří měsíců v dnes již zrušeném delfináriu odehrálo, Margaret poprvé veřejně hovořila až bezmála po půl století v dokumentu Dívka, která mluvila s delfíny, natočeném v roce 2014 britskou televizí BBC. 

Když John Lilly viděl nadšení mladé ženy, rozhodl se jí ve své studii přidělit rovnou nejdůležitější úlohu cvičitelky. Z floridské chovné stanice Marine Studios nechal přivézt trojici delfínů skákavých, samice Sissy a Pamelu a šestiletého samce Petera, který měl být „pokusným subjektem“. Bohaté zkušenosti s výcvikem získali kytovci již dřív – jen krátce předtím totiž zazářili na televizních obrazovkách v populárním seriálu Delfín Filip. Nyní je však čekala nová role: Na příštích deset týdnů, s nimiž počítal původní návrh, se měli proměnit v první žáky jakési delfíní školy řeči. A jejich pomyslnou učitelkou se stala Margaret.

Výzkum ve dne v noci 

Svého úkolu se zhostila s mimořádnou zodpovědností: Ostříhala si vlasy, aby jí nepřekážely při plavání, obstarala si neopren a připravila se na to, že od této chvíle bude lidským delfínem. Na několik následujících týdnů se do areálu nastěhovala a veškerý čas trávila v přímém kontaktu s Peterem. Hloubka vody kolem půl metru jí umožňovala v bazénu chodit, zatímco Peter mohl pohodlně plavat okolo. Margaret delfinárium neopouštěla ani na noc – spala na matraci hned vedle nádrže. A aby se nemusela vzdalovat kvůli psaní poznámek, nechala si těsně nad hladinu zavěsit desku a čas od času tam pracovala, než se vrátila do vody. Šest dní v týdnu se pravidelně střídala výuka a zábava, pouze v sobotu měli oba aktéři ojedinělého experimentu volno.

Přesně v osm hodin ráno začínala první lekce angličtiny a Margaret se snažila delfína přimět k opakování zvuků, jež vydávala. Aby Peter lépe rozpoznal pohyby jejích rtů, natřela si obličej bílou barvou a ústa si zvýraznila černě. Potom důkladně vyslovovala větu „Ahoj, Margaret“ a chtěla po zvířeti, aby ji napodobilo. Jakkoliv pošetile to zní, nešlo o marnou snahu – inteligentní kytovec skutečně dokázal odpovídat stejnou větou a záhy se jeho repertoár rozšířil také o další slova. 

Na pořízených nahrávkách je slyšet, že dívka artikuluje pomalu a různě mění výšku hlasu, aby s ní delfín mohl držet krok. „Největší potíže mu dělala hláska ‚m‘,“ vzpomínala později ve zmíněném dokumentu. „Nedokázal ji vyslovit, aniž by ve vodě vytvořil bubliny.“ Za relativně krátkou dobu již Peter čile komunikoval: Například na výzvu „work, work, work“ neboli „práce“ reagoval slovy „play, play, play“, tedy „hra“. Později si dokonce osvojil základy gramatiky a dokázal rozlišovat počet slabik či jejich délku

Touha pod hladinou

Po prvním týdnu se všechno jevilo přímo idylicky. Z dívčiných deníkových záznamů je patrné, že mezi ní a delfínem vzniklo pevné pouto. Během přestávek v lingvistickém tréninku s Peterem plavala, házela mu míčky na aportování, a dokonce spolu sledovali televizi – údajně šlo o náruživého diváka. Jenže šestiletý samec právě tou dobou procházel obdobím, jež bychom mohli přirovnat k lidské pubertě. Netrvalo tudíž dlouho a jako objekt zájmu si celkem logicky zvolil Margaret. 

Při společném pobytu ve vodě se jeho chování vůči ní náhle změnilo: Z původně nevinných šťouchnutí čumákem se staly cílevědomé doteky, delfín se o cvičitelku třel a zjevně se u ní pokoušel vyvolat erotické napětí. „Zdá se, že úplně ztratil všechny stávající dovednosti. Kdykoliv se ho pokusím učit mluvit, křičí. Jediné slovo, které za poslední dobu řekl, bylo ‚míček‘,“ povzdechla si zklamaná Margaret v jednom z deníkových záznamů.

Peter svým chováním připomínal žárlivého zamilovaného mladíka. Když dívka telefonovala, dával hlasitě najevo nesouhlas. Namísto hraní s míčkem si s oblibou prohlížel vlastní odraz v zrcadle a jeho potřeba fyzického kontaktu s Margaret se dál stupňovala. Třebaže se ho cvičitelka snažila odhánět koštětem, k nepříjemným incidentům brzy docházelo i několikrát týdně. Padlo proto rozhodnutí přemístit zamilovaného delfína do nádrže k samicím Sissy a Pamele. Po návratu byl Peter nějakou dobu skutečně klidnější, ale záhy se původní chování opakovalo. Přesouvat ho mezi akvárii se navíc ukázalo jako logistická noční můra. 

Peterův poslední nádech

Delfínovu nekonečnou erekci a žádosti o dotyky se nakonec Margaret rozhodla vyřešit sama – manuálně. Celou situaci s masturbací zvířete později popsala následovně: „Z mé strany to nebylo sexuální. Snad smyslné. Zdálo se mi, že to naše pouto prohloubí. Ne kvůli sexuální aktivitě samotné, ale prostě proto, že jsme nemuseli pořád přerušovat trénink,“ vysvětila. „A nešlo o nějakou utajenou činnost, spousta lidí stála okolo. Bylo to, jako když vás něco svědí a musíte se poškrábat, abyste se mohli dál věnovat rozdělané práci.“ Jenže Petera výcvik úplně přestal bavit a trvale se snažil získat pozornost trenérky. Ve výuce se nedalo pokračovat a Lillymu nezbylo než celý experiment ukončit. 

S podobným vývojem samozřejmě nikdo nepočítal. Badatel musel náhle řešit, co s delfíny dál: Jejich chov na Panenských ostrovech nebyl levný a nemohl si ho dovolit, aniž by sledoval nějaký výzkumný cíl. Nechal proto všechna tři zvířata přestěhovat do delfinária v Miami, jenže místní podmínky byly na hony vzdálené komfortu karibského ráje – a především tam chyběla Margaret. Po několika týdnech tak dívka na Svatém Tomáši obdržela zdrcující zprávu, že chovatel nalezl Petera na dně nádrže mrtvého. Delfín totiž udělal něco v živočišné říši naprosto nezvyklého – spáchal sebevraždu

Jak později vysvětlil veterinář Andy Williamson, který o trojici kytovců během výzkumu pečoval, delfíni dokážou vědomě ovlivňovat své dýchání a Peter se zkrátka rozhodl se už nenadechnout. Bylo víc než zřejmé, že uhynul sužovaný nesnesitelným žalem. „Margaret si dokázala vzájemné odloučení rozumově vysvětlit, ale jak její odchod vnímal Peter? Láska jeho života byla pryč,“ popsal zvěrolékař. 

Nadějné vyhlídky

Margaret, která zvířeti nechtěně zlomila srdce, se později vdala za fotografa Johna Lovatta a s delfíny už nikdy do bližšího styku nepřišla. Zato Lilly se nedal nepovedeným pokusem odradit: Pokračoval v intenzivní práci až do 80. let, třebaže se ocitl v nemilosti vědecké veřejnosti – mimo jiné proto, že delfínům experimentálně podával LSD, které na ně však překvapivě nijak neúčinkovalo.

TIP: Jak ochočit lišku: Sovětský experiment, ze kterého vzešla jediná populace skutečně krotkých lišek

Pokus s výukou delfínů už sice nezopakoval, ale experimentoval kromě jiného s telepatií a navrhl speciální laboratoř, kde by spolu mohli kytovci a lidé komunikovat díky počítačově syntetizovanému jazyku. A přestože sám se průlomu nedočkal, zůstal až do své smrti v roce 2001 optimistou. Domníval se, že jednou přijde doba, kdy lidstvo přestane delfíny a velryby zabíjet – protože si uvědomí, o jak inteligentní a citlivé bytosti jde a že se od nich můžeme mnohému naučit. 

Skoro jako člověk

Z hlediska poměru hmotnosti mozku a těla patří delfínům druhá příčka hned za člověkem. Jde o jedny z mála živočichů schopných poznat vlastní odraz v zrcadle. A stejně jako jiní společenští savci mají propracovaný systém komunikace, který lze přirovnat k jednoduchému jazyku. Rozličné zvuky, jež vydávají, umějí přiřazovat k různým objektům či dalším delfínům a členy své skupiny označují specifickými „jmény“. Jiné zvuky používají, chtějí-li upozornit například na výskyt potravy, rybářské lodi nebo nebezpečí. Navíc se ukazuje, že spolu zřejmě dokážou „vést dialog“: Když jeden delfín píská, druhý ho nepřerušuje – jako by naslouchal.

TIP: Pravda o delfíní inteligenci: Jsou příliš chytří pro život v zajetí?

Mořští biologové již delfíny podrobili řadě psychologických experimentů a dokázali je vycvičit pro nejrůznější účely. Americké námořnictvo využívá inteligentní vodní savce v ozbrojených konfliktech už od 60. let – přes sedm desítek delfínů se zapojilo například do války v Zálivu. Díky vysoce citlivému biosonaru zvládají vyhledávat podvodní miny či nepřátelské potápěče, a navíc prosluli vrozenou tendencí zachraňovat tonoucí. V poslední době se pak hojně prosazují v medicíně, kde v rámci tzv. delfinoterapie pomáhají při rehabilitaci fyzicky postižených pacientů.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pro zdravý rozvoj dětí je klíčová pestrá a vyvážená strava; zvládnout jim dodat vše potřebné při zachování veganských principů je velice náročné a bez spolupráce s odborníky může jít o hazard s jejich zdravím.

Zajímavosti
Historie

<h3>Americký symbol</h3><p>Pistole <strong>Colt 1911 v ráži .45 ACP</strong> je symbolem sama o sobě již po celé století. Speciální designový model opatřený vrstvou čtyřiadvacetikarátového zlata vznikl jako odkaz na 2. dodatek ústavy Spojených států, zaručující občanům právo držet a nosit zbraně i vytvářet milice. Její tvůrci omezili počet coltů na sto kusů pro každý stát USA a část zisku z jejich prodeje putuje na účet občanského sdružení, hájícího zájmy střelecké veřejnosti. Tento skvostný model je ovšem v současnosti beznadějně vyprodaný.</p>

Revue

Francis Arthur Rycroft se vyznamenal během první bitvy u El Alameinu, když se výrazně podílel na zničení silné nepřátelské pozice.

Válka

Vesmírný dalekohled Jamese Webba bude přibližně 7× citlivější než Hubbleův  kosmický teleskop (HST). (foto: NASA GSFC/CIL, Adriana Manrique GutierrezCC BY 2.0)

Vesmír

Odlomená kra A68A, obklopená menšími úlomky, 21. listopadu 2020.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907