Nezničitelní páni chladu: Nizozemský superotužilec popírá současnou vědu

15.04.2019 - Barbora Jelínková

Ponořit se do ledové vody vyžaduje pořádný kus odvahy. Dlouhodobá adaptace na chladné prostředí má však prokazatelné účinky na lidské zdraví. A jarní měsíce, kdy řádí spousta epidemií, jsou pro otužování víc než vhodné

<p>Wim Hof dokáže vůlí ovládat tělesné procesy, které jsou jinak autonomní. Vědci to neumějí vysvětlit.</p>

Wim Hof dokáže vůlí ovládat tělesné procesy, které jsou jinak autonomní. Vědci to neumějí vysvětlit.


Reklama

Devětapadesátiletý Nizozemec Wim Hof, známější pod přezdívkou „Ledový muž“, je živým důkazem schopnosti lidského těla přizpůsobit se okolním podmínkám. Aktuálně drží 26 rekordů ve zvládání extrémního chladu: Například v roce 2011 bez hnutí setrval v ledové koupeli hodinu a 52 minut, čímž o osm minut překonal vlastní předchozí primát

Už o pět let dřív na sebe upozornil při pokusu zdolat Mount Everest pouze v krátkých kalhotách. Jeho snahu sice zhatil úraz, a dostal se tudíž „jen“ do 6 700 m n. m., v roce 2009 ovšem stejným způsobem zdárně vystoupal na vrchol Kilimandžára ležící v nadmořské výšce 5 895 m. Nedlouho poté za polárním kruhem uběhl maraton, rovněž jen v šortkách a navíc bosý. Trasu dlouhou přes 42 km a při průměrné teplotě −20 °C dokončil za 5,5 hodiny. V září téhož roku absolvoval stejnou trať v rozpálené Namibské poušti.

Mimo logiku vědy

Lékaři připouštějí, že Hofův organismus naprosto popírá veškeré vědecké poznatky. Snese extrémy, které by kohokoliv jiného dávno zabily. Sám Holanďan tvrdí, že za všechno vděčí tibetské meditaci tummo, jež staví na specifickém způsobu práce s dechem a umožňuje ovlivňovat vlastní tepovou frekvenci, dýchání a krevní oběh. Její tajemství si však Wim nenechává pro sebe: Netradiční způsob života včetně tibetské praxe přetavil ve své živobytí a pro zájemce pořádá kurzy, přednášky a natáčí výuková videa.

Dokud badatelé nenajdou jiné vysvětlení, jsou ochotni připustit, že Hof dokáže nějakým způsobem regulovat autonomní nervový systém, který věda běžně považuje za vůlí neovladatelný. Ke zmíněnému závěru dospěl tým pod vedením nizozemské lékařky Marie Hopmanové poté, co Ledového muže podrobil důkladnému testování. Rekordman se v rámci experimentu ponořil do válce se 700 kg ledových kostek, načež mu lékaři měřili teplotu a sledovali jeho životní funkce. Nejenže se u něj nedostavil charakteristický svalový třes – navíc si po celou dobu pokusu udržel konstantních 37 °C, aniž by se mu zrychlil tep coby signál intenzivnějšího metabolismu.

Všechny klady otužování 

Co naopak badatelé potvrdit dokážou, jsou četné zdravotní benefity otužování pro zdravého člověka. Výzkumy opakovaně prokázaly, že lidé uvyklí nízkým teplotám lépe odolávají stresu a snáz si udržují dobrou náladu, přičemž se hovoří i o snížení krevního tlaku. Především však tito jedinci daleko méně trpí nemocemi z nachlazení. Vysvětlení zní prostě: Při otužování čelí tělo krátkodobě podmínkám, které stimulují obranyschopnost. Imunitní systém vychází ze „zkoušky ohněm“ posílený a připravený čelit reálným hrozbám v podobě choroboplodných zárodků. 

Jakmile se náhle ponoříme do ledové vody – ať už záměrně, nebo třeba následkem pádu –, zažije náš organismus tzv. hypotermický šok. Při kontaktu s mrazivou hladinou se proto ihned aktivují instinktivní mechanismy tzv. chladové odpovědi, aby se tělo s náročnými podmínkami co nejdříve vyrovnalo. Podněty z periferních nervových zakončení informují hypotalamus o změně teploty a v reakci na to se v okrajových částech těla stáhnou cévy, takže se v nich omezí průtok krve. Ta se tudíž může soustředit tam, kde je právě víc potřeba. 

Cílem nevědomého procesu je udržet krev převážně v tzv. tělesném jádru, a ochránit tím vnitřní orgány před chladem. Proto nám například při delším pobytu na mrazivém vzduchu „prokřehnou“ prsty či nos. Když se pak vrátíme do vyhřátého bytu a zčervená nám obličej, jde o signál, že mechanismus chladové odpovědi již není nutný: Cévy ve vnějších částech těla se roztáhnou a krev v nich opět může volně proudit, což se projeví právě nápadným zrudnutím.

Klíčových šedesát sekund

K viditelným dokladům chladové termoregulace patří také „husí kůže“. Jde o pozůstatek z dávné minulosti, kdy těla našich předků pokrývala souvislá srst. Zapojení drobných svalů u chlupových cibulek, jež se projeví typickými pupínky, umožnilo napřímení chlupů – a ty poté udržely víc tepla těsně u těla. Dnes ovšem popsaný mechanismus nedokáže povrchovou teplotu pokožky reálně nijak ovlivnit. Zato svalový třes, který se dostaví rovněž bez vědomé kontroly, je velice efektivní: Zrychlením metabolismu totiž dojde k dočasnému zahřátí.

Zvládne-li člověk prvních 60 sekund po pádu do ledové vody, může přežít ještě zhruba půl hodiny. Klíčové je nezačít se topit: Šok z ponoření totiž způsobí reflexní hluboký nádech a následnou hyperventilaci. Pokud se přitom daný jedinec ocitne ve vodě nečekaně, často mu tekutina pronikne i do dýchací trubice. Již po deseti minutách tak u netrénovaných lidí šance na přežití rapidně klesá. 

Ledová malátnost

Jak se totiž krev stahuje z periferních oblastí, je čím dál obtížnější zvládat koordinaci svalů. Pohyb ve vodě se stává stále náročnějším, a může dojít i k bezvědomí. Existují dokonce případy, kdy lidé v takových podmínkách utrpěli omrzliny – jako například jeden z nejlepších dálkových plavců současnosti. Brit Lewis Pugh vstoupil do dějin coby první člověk, který absolvoval dálkovou plavbu ve všech světových oceánech, a v roce 2007 také v historické premiéře proplaval mezi krami severního pólu. Z vody o teplotě −1,7 °C však vylezl se závažným poškozením prstů a trvalo údajně několik měsíců, než se mu do nich vrátil cit

Zdravého člověka obecně trauma způsobené krátkým kontaktem s ledovou vodou na životě neohrožuje. Například u kardiaků však může vést až k zástavě srdce, když do něj z periferie přiteče studená krev. Netrénovaný jedinec vydrží podle odborníků v chladné vodě bez závažnější úhony i hodinu, pokud nemusí bojovat o život třeba na prolomeném ledě. Jestliže ovšem na umění vyrovnat se s chladem pracujeme, je možné si vypěstovat obdivuhodné dovednosti.

Legenda jménem Nikodém

Otužování v ledové vodě má v českých zemích dlouhou tradici. Ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století přišla na svět řada budoucích plavců, kteří se svými úctyhodnými výkony zapsali do dějin českého otužilectví. K jeho průkopníkům patřil i Alfréd Nikodém, považovaný za otce sportovní disciplíny zimní plavání. S otužováním přitom začal relativně pozdě: Do zimní Vltavy se veřejně poprvé ponořil v roce 1923, ve svých 59 letech. 

Do té doby se příliš nevěnoval ani jinému sportu, živil se jako zlatník. Neobvyklá disciplína jej nicméně uchvátila a propadl jí natolik, že se později stal držitelem několika rekordů. Zvítězil například v kategorii starších pánů pařížského poháru Napříč Seinou, který se při teplotě vody 7 °C konal na Boží hod vánoční roku 1928. Nikodém si vyzkoušel i kurióznější plavecké soutěže: Zvládl 200m trať v uniformě a s puškou nebo půlkilometrovou exhibici plavání v pytli. U příležitosti slavnostního otevření bazénu pod barrandovskými filmovými ateliéry jej také v roce 1930 vyzvali k závodu s Vlastou Burianem

Koupele pod trestem smrti 

Proslulý otužilec pak v Amatérském plaveckém klubu Praha založil sekci zimní záchrany tonoucích. Brzy měl desítky následovníků, kteří začali organizovat veřejné otužování. Některé z nich neodradil ani zákaz koupání ve Vltavě, jenž u nás za druhé světové války platil pod trestem smrti. Nařízení padlo spolu s koncem války v roce 1945 a téhož roku v prosinci se veřejně naposled představil i Nikodém. Bylo mu 82 let. 

Jeho pokračovatelem se stal Oldřich Liška: Zpopularizoval otužilecký sport v celém tehdejším Československu a založil řadu klubů, fungujících dodnes. Zahájil například tradici zimního plavání v podzemní říčce Punkvě v Moravském krasu nebo plavecký maraton na Lipně. Propagoval nejen otužování, ale i plavání jako takové – pod jeho vedením udělaly svá první tempa tisíce dětí i dospělých.

TIP: Cesta k neprůstřelnému zdraví: Jak začít s otužováním

Na památku dvou nestorů českého otužování se dnes v Praze každoročně o Vánocích odehrává Memoriál Alfréda Nikodéma. Za jeho první ročník se považuje neoficiální předvánoční plavba ve Vltavě, jíž se v roce 1947 zúčastnilo pouze šest otužilců. Současná obliba akce je daleko širší: Pokaždé přiláká ještě víc zájemců a loni jich do vody o teplotě 4,5 °C skočily téměř čtyři stovky. Závod se koná bez ohledu na panující teploty, a pořadatelům tak může zhatit plány jedině led. Naposledy se tak ovšem stalo v roce 1946 – tehdy se musel Memoriál zrušit, neboť v 25 stupních pod nulou nešlo do ledu vysekat otvor, aniž by hned znovu nezamrzal. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Sara Plazová stojí v místech, kde se dřív nacházely rozlehlé louky, kam pastevci naháněli své ovce.

Zajímavosti
Revue

Kometa na své poslední cestě

Vesmír

Ulrich von Lichtenstein

Historie

Autonomní nákladní automobil v barvách TuSimple.

Věda

LST u pláže v Inčchonu v září 1950

 

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907