Ničitel falešných ostrovů: Pořádek v námořních mapách udělal až respektovaný mořeplavec

08.03.2022 - Radomír Dohnal

Jak přesné jsou naše námořní mapy? Tuhle otázku si britská admiralita v 70. letech 19. století raději neklade. Odpověď „nijak zvlášť“ totiž nikoho netěší. Situaci začal řešit až sir Frederick Evans

<p>Mezinárodní konference věnovaná nultému poledníku ve Washingtonu roku 1884 – Sir Evans je označen šipkou.</p>

Mezinárodní konference věnovaná nultému poledníku ve Washingtonu roku 1884 – Sir Evans je označen šipkou.


Reklama

Kartografové celé slavné Royal Navy jsou z toho už zoufalí. Není snad kapitána, který by se z plavby do jižních moří v okolí Austrálie nevrátil s nějakým dalším objeveným kouskem souše – a současně s výtkami vůči předchozím záznamům svých předchůdců. Od roku 1845 byly popsány desítky nových ostrovů, které už ale nikdo další nedokázal najít. 

Dokonale ovládnuté umění oceánské kartografie patřilo po generace k tajené chloubě britského impéria. Optimalizované námořní trasy, popisy pobřežních zálivů, údaje z měření hloubek v přírodních přístavech, zprávy o zrádných mělčinách a skrytých útesech. To vše jsou kriticky potřebná data, díky kterým mají Britové na moři náskok před celým světem. Tyhle informace znamenají moc. A nikdo z admirality se o ni se zahraničními mořeplavci dělit nechce. 

Monopol 

V královském námořnictvu proto už od 16. století platí tři pravidla. Nikdo z posádky, tedy kromě kapitána a jeho důstojníků, si na lodi nesmí kreslit vlastní mapu. Stačil obyčejný náčrtek tužkou a provinilce čekala smyčka. Dopustil se totiž špionáže a vlastizrady. Tvrdé? To ano, ale účinné. Vedení mělo absolutní monopol na utajené informace.

Druhé pravidlo? Všechna čísla, týkající se plavby – tedy i frekvence bouřlivých dní, počet spotřebovaných sudů s pitnou vodou, jakékoli souřadnice a vzdálenosti, nesmějí opustit listy lodního deníku. Většina námořníků si po pár měsících na moři nepamatovala, kolik dní vlastně k cíli plují, a jestli je to víc nebo míň než posledně. 

A třetí pravidlo? Po zakotvení v bezpečném britském kotvišti jsou lodní mapy a deník v doprovodu eskorty okamžitě přeneseny do budovy přístavní správy a kanceláře admirality, kde zůstanou hezky pod zámkem. Nikdo nepovolaný se tedy nedozví, jaké zkušenosti a poznatky kapitáni během plavby nasbírali.

Tyhle užitečné detaily, sesbírané napříč oceány celého světa, pak vládou a ministerstvy prověření kartografové zapracují do nové edice stále podrobnějších map. Pár století to fungovalo výtečně, ale pak se tenhle zavedený systém zasekl. Proč?

Co objevovat?

Lodě Jejího veličenstva se na výpravách do dálek povětšinou přidržují stálých, „optimalizovaných“ tras. Když chcete ve zdraví doplout do Austrálie nebo Karibiku, pohlídáte si vítr v zádech, příhodné mořské proudy, optimální načasování monzunového období a dál už nechcete moc experimentovat. Plujete ideálně tak, jako všichni před vámi, kteří zdárně dosáhli cíle. Takže skutečně nových a zajímavých informací, které mohli kapitáni po takových plavbách předat admiralitě, postupně ubývalo. A na kapitány pak z nejvyšších míst směřovala kritika, že ke společnému zdaru impéria nepřispěli ničím novým. 

Takže si, tam kde to šlo, začali vymýšlet a svá hlášení z cest přibarvovat. Někdy neúmyslně, jindy zcela záměrně. Velrybáři, bijci lachtanů a kapitáni trestaneckých a obchodních lodí se rázem mohli prezentovat v mnohem příznivějším světle, když se z výpravy do Pacifiku vrátili s nově objeveným korálovým útesem nebo ostrovem. Za pár takových objevů se mohli dočkat i profesního povýšení. A anonymní povaha map i dat jim umožňovala tenhle malý podvůdek skrýt. Problémy na sebe nechaly čekat pár dekád, ale stály za to.

Evans zasahuje

Zajížďky, zdržení a další komplikace vyplývající z neexistujících nebo špatně zaznamenaných ostrovů se, nejen v Pacifiku, staly v druhé polovině 19. století pro Brity zásadním problémem. A proto byl v roce 1875 povolán do služby muž z nejpovolanějších, sir Frederick John Owen Evans – kapitán, kartograf, mořeplavec, vědec a objevitel. Muž, o jehož odborné erudici nikdo nemohl pochybovat. Minimálně proto, že už dvakrát vytáhl celou admiralitu z pořádné bryndy. Jeho profesní oblastí byl totiž zemský magnetismus. 

Jako jeden z prvních dokázal popsat a do map zakreslit anomálie magnetického pole podél rovníku. V podstatě vysvětlil, proč se jindy spolehlivá střelka kompasu může někde odchylovat. Druhý objev byl o něco praktičtější: úspěšně vyřešil, jak zajistit, aby lodní kompas dobře fungoval i na „železných“ lodích, kterých ve vojenském námořnictvu začínalo přibývat. Aby otestoval své hypotézy, strávil Evans polovinu svého života na palubě. A sám se na vlastní oči přesvědčil, jak snadno se může kapitán mýlit, když za útes nebo pevninu považuje nárůst řas na hladině, ledovec či plovoucí sopečný tuf.

Sir Evans vyrazil s pověřením z nejvyšších míst na plavbu po ostrovech Tichomoří, aby v nich jednou provždy udělal pořádek. Vybavili jej tehdy nejmodernější technikou, nejnovější mapou a hlavně červeným inkoustem. Tím přeškrtával ostrovy, které do kartografických podkladů zanesla fantazie či omyly předchozích generací kapitánů. Evans postupoval důkladně a nemilosrdně. Kromě toho, že upravil bezpočet údajů o neexistujících mělčinách (a pár jich zase dokreslil), drtivou většinu „skutečností“ odkázal do topografického zapomnění. U několika mělčin a korálových útesů skrytých v hlubinách napsal poznámku PD, tedy position doubtful. To aby bylo zřejmé, že v důsledku tektonické činnosti by se s nimi mohlo do budoucna počítat.

TIP: Grónské mapy: Pomáhaly cestovatelům najít cestu a varovaly před mědvědy

Když po této misi odevzdává na londýnské Admiralitě Mapový list č. 2683, tedy detailní rozkreslení ostrovů v Pacifiku, prakticky celý jej pokrývá červeň. Celkem z mapy vyřadil neuvěřitelných 123 smyšlených ostrovů. Noviny tehdy píší o „triumfu empirismu nad zbožnými přáními a nepřesnými domněnkami“ a o vítězství „striktní kartografie nad tendencemi zdobit svět fantazií“. Úctyhodní muži na britské admiralitě z toho tehdy mají radost jen částečně. Jejich tolik ceněné a přísně tajné mapy se totiž ukázaly jako snůška neuvěřitelných geografických nesmyslů. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V křesťanské společnosti se konzumace masa rozšířila ve 4. století. Značná část raných křesťanů pravděpodobně byla vegetariány.

Zajímavosti

Trénink s hologramem

Věda

Milovníci rozpálených skal

Kozorožec núbijský (Capra nubiana) je jediným druhem kozorožce, jenž je adaptován pro život v horkých a suchých oblastech. Žije v horských regionech severovýchodní Afriky a na Středním východě v nadmořských výškách do 3 000 metrů, kde si vybírá ty nejodlehlejší, nejvyšší a nejstrmější skalní stěny. V rámci tohoto druhu je velmi výrazný pohlavní dimorfismus – samci váží kolem 60 kilogramů a dorůstají délky kolem 125 cm, zatímco samice jsou maximálně kolem 30 kg těžké a ne delší než 105 cm. Vroubené rohy samců mohou být až 120 cm dlouhé a docházejí uplatnění při bojích o dominanci. Jejich srážky ale jen zřídka končí zraněním. (foto: Shutterstock)

Příroda

Slunce pohledem americké obervatoře Solar Dynamics Observatory z února 2015. (foto: NASA/SDO, CC0)

Vesmír

Představa létající lodě Sky Cruise (foto: Profimedia, Hashem Al-Ghaili)

Revue

Replika stroje Fokker Eindecker, kterého se dohodoví piloti až do jara 1916 velmi obávali. (foto: Shutterstock)

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907