Kramářské písně byly bulvárem své doby: Přinášely zábavu i novinky

06.05.2021 - Marek Vlha

Ještě na začátku 20. století se na tržištích a dalších prostranstvích měst a městeček rozléhal přednes rozmanitých kramářských písní za doprovodu houslí či flašinetu

<p>Kramářské písně líčily krvavé mordy i příběhy o děsivých netvorech.</p>

Kramářské písně líčily krvavé mordy i příběhy o děsivých netvorech.


Reklama

Kramářské písně zprostředkovávaly od 16. až do začátku 20. století zábavu i novinky ze světa. Byly určeny prostým lidem a z dnešního pohledu vynikaly až půvabnou neumělostí. V žádném případě nešlo o díla velkých umělců, což platilo také o osobách, které se živily jejich zpěvem. Reprodukce písní v jejich podání nebyl podle současníků ani tak zpěv, jako spíš „pouhé hekání, halekání, huhňání, škvrčení, mručení, mňoukání, žvýkání, hlasu přerušování“

Prastarý bulvár

Zrod kramářských písní souvisel s rozmachem knihtisku v 16. století. Texty se najednou daly reprodukovat s minimem námahy a v nevídaném množství. V českém prostředí jsou jedním z prvních projevů této informační revoluce dvě písně o bitvě u Moháče v roce 1526. Jedna zřejmě vznikla hned v prvních dnech po této vojenské katastrofě, protože její autor ještě nevěděl o smrti mladého krále Ludvíka Jagellonského. Uvedl o něm jenom tohle:

A v tom jest král z boje vyjel,
a nejeden jest to viděl,
Bůh milý ví, kam se poděl,
každý dobrý rád by věděl.

Jak už napovídá označení kramářských písní, byly určeny ke čtení stejně jako k živému přednesu. U pozdních kramářských písní občas známe jméno autora, ale z velké většiny zůstává záhadou. V tomto žánru ostatně o původnost vůbec nešlo. Tiskaři texty přebírali jeden od druhého, tiskli je na mizerném hadrovém papíru a někteří v nich vysázeli pěkných pár hrubek.

Dnes máme k dispozici noviny, televizi a internet. S trochou nadsázky se dá říct, že všechno dobré i špatné, co tato moderní média nabízí, přinášely už kramářské písně. Něco povznesení, vzdělání a zábavy, ale i lacinou bulvárnost a propagandistická pokroucení. 

Novina jistá a pravdivá

Kramářské tisky vyprávěly o převratných událostech zblízka i z daleké ciziny, o světcích, zázracích a přírodních pohromách. Někdy vybízely k vedení řádného křesťanského života a jindy se podbízely milostnými tématy, líčením krvavých mordů a smyšlenkami o děsivých netvorech. K posledně uvedeným patřila zkazka o zneškodnění monstrózního hada u Hamburku:

Hlavu jak velkou bečku, čtyřiadvacet zubů,
ven mu z hlavy koukaly, na štvrt lokte dlouhý;
a když ho otevřeli, všickni se ulekli,
a když v něm osum lidu eště celých našli.

Jako u každého zboží, i u kramářských písní byl důležitý atraktivní obal. Titulní stranu obvykle zdobil neumělý obrázek, který s textem ani nemusel příliš nesouviset. Co ale dělat, když měl chudý tiskař obrázkových motivů omezenou zásobu a nemohl si dovolit zvýšit zažitou cenu jednoho až dvou krejcarů za kus?

Upoutat měl rovněž název písně. Jako příklad nám poslouží košatý titul mravoučného tisku vydaného roku 1717 v Brně: Novina jistá a pravdivá, kterak tohoto roku jeden ožralec v Stayermarku po půlnoci z hospody přes krchov domů jdouce a nesa v ruce džbán piva, z kostnice hlavu vzal, do ní piva nalil a s posměchem pro zdraví umrlého otce svého píti chtěl; z dopuštění pak božího kosti v kostnici pak z mrtvých vstaly a za tím ožralcem až k jeho domu se valily, kdežto on i s manželkou svou velikým strachem umřel; z toho jeden prozpívajíc tuto novinu příklad sobě vzíti může.

Protože šlo o dílka určená ke zpěvu, tiskaři uváděli, na jakou melodii se mají zpívat. Většinou šlo o dobře známou lidovou či zlidovělou písničku, občas to byla „trubácká nota“, což znamenalo fanfárovou melodii (jako Jede jede poštovský panáček). Více šalamounské už bylo „zpívá se na známou notu“.

S přednesem souvisely i první verše, které se přímo obracely k publiku: „Poslyš křesťane milý, zpívání mého“, „Pozastavte se krajani, slyšte veselé zpívání“ a podobně...

Opovrhovaná živnost

Opusťme prozatím kramářské písně samotné a podívejme se na to, komu vlastně poskytovaly živobytí. Podrobnější informace o pouličních zpěvácích pochází teprve z 19. století a nutno dodat, že o nich nepanovalo valné mínění. Když se chudý nádeník František Hais rozhodl pro tuto živnost, vlastní žena mu dala najevo, že se jí to příliš nelíbí. Zdálo se jí to být „tuze opovrženým živobytím“.

Dochovala se nám svědectví, podle kterých se jednalo o „kramáře na mizinu přišlé“ a osoby, „ježto nemilují mozolů“ a raději jen točí klikou flašinetu. Ve skutečnosti to nebyly jen pochybné existence, ale i lidé zklamaní životem, mrzáci a vojenští invalidé. Tito chudí lidé si pro své živobytí vystačili jen s balíkem různých tisků a vlastním hlasem, kterým je propagovali.

Typickým prostorem, kde bylo možné kramářské zpěváky a prodejce najít, byly trhy, poutě a prostranství před hostinci. Pokud měl zpěvák příležitost, zapůjčil si lavici, která fungovala jako improvizované pódium. K přilákání obecenstva, oživení přednesu a šetření hlasivek pomáhal instrumentální doprovod.

Původně se užívaly hlavně strunné nástroje jako harfy, housle a niněry, později flašinety a tahací harmoniky. Od 18. století navíc podporovaly názornost výkladu „komiksové“ obrazy, které zachycovaly jednotlivé fáze zpívaného příběhu. K tomu bylo zapotřebí součinnosti dvou lidí, zpravidla zpěváka a jeho manželky či družky. Takové páry mnohdy putovaly od města k městu s celou svou rodinou. Skutečně talentovaní a obchodně zdatní jedinci byli spíš výjimkou. Takoví zpívali hlavně v kostelech a při procesích a prodávali nábožné písně a modlitby.

Od dozoru k výsměchu

Kramářské písně byly vedle letáků významným nástrojem propagandy. Začátkem 17. století vyšla třeba píseň protestantského autora, škodolibě líčící neúspěšné obléhání Turků v uherské Kanýži papežským vojskem:

Potom po čtvrtém měsíci
změnili řeč katolíci;
Turky, Kanýž opustili,
proti slibům učinili,
zapomněli na papeže,
s jezivity odtud běže.

Politické události v písních vystupovaly s tím či oním zabarvením, a tak není divu, že poutaly zájem státních orgánů. Už Ferdinand I. poslal roku 1547 pražským městům ostrý list, ve kterém je kritizoval za přehlížení protihabsburských pamfletů a písní. Sám vydal hned několik cenzurních mandátů, ale nepohodlné tisky se šířily dál. Tiskly se pokoutně a anonymně, pod falešnými letopočty a se zavádějícími místy vydání. 

Po poměrně tolerantním začátku 17. století se čelisti cenzury začaly svírat silněji. Po roce 1621 vyšla řada cenzurních nařízení a v roce 1627 následovalo doporučení k bedlivému dozoru nad prodejci tisků na jarmarcích. Novou intenzitu nabral dohled nad prostým obyvatelstvem v éře osvícenství, kdy se úřady snažily vymýtit také pověrečné písně související s lidovými představami, vírou v čarodějnice a podobně. Ani josefínští cenzoři nemohli úspěšně bojovat s větrnými mlýny. Například v litomyšlské tiskárně vycházely kritizované pověrečné tisky beze změny až do začátku 20. století.

TIP: Tažení proti braku: Kdo ovládal cenzuru v habsburské monarchii?

Tou dobou se už postoj ke kramářským písním změnil. Ve světě rostoucí vzdělanosti, v němž se staly hlavním zdrojem informací noviny (a od roku 1923 i rozhlas), už pro ně nebylo místo. Jejich vnější formu přebíraly četné parodie, mezi jejichž autory najdeme třeba kabaretiéra a prvního českého filmového herce Josefa Švába-Malostranského či Jana Wericha.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Vesmír

Udržování podmořských ropovodů s využitím lidské síly stojí víc než dva miliony korun za jediný den. V blízké budoucnosti by je však mohly značně urychlit a zlevnit autonomní drony.

Zajímavosti

Finští vojáci přeházejí sovětskou hranici poblíž Tohmajärvi v létě 1941. Helsinky deklarovali svoji účast ve válce jako obrannou.

Válka

Jednáte pomalu!

freska Ježíše
kde: Španělsko | kdy: 2012

Freska Ecce homo, kterou v kostelíku nedaleko španělské Zaragozy před více než sto lety vytvořil Elías García Martínez, postupně „opadávala“ vinou vlhkosti. Ministerstvo kultury ji sice hodlalo nechat zrestaurovat, ale v porovnání s tamní důchodkyní Cecilií Giménezovou jednalo příliš pomalu: Vitální osmdesátnice vzala dílo do vlastních rukou a pohřbila historickou malbu pod nánosy nové barvy. Výsledek jejího snažení připomíná mazanici malého dítěte, které si hraje s pastelkami. Památku sice původně čekala oprava, ale z poničeného Ježíše se stala internetová senzace a do města kvůli němu proudí davy turistů – takže zatím zůstává ve zbídačeném stavu.

Revue
Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907