Literatura psaná hlasem: Jak vypadaly knihy před vynálezem knihtisku?
Jedním z přelomů evropské mentality, který vymezil hranici mezi středověkem a novověkem, se stal jiný způsob předávání a chápání informací. Středověká společnost závisela na ústní tradici. Schopnost širokých lidových vrstev číst a porozumět textu bez prostředníka všechno změnila
Středověká literatura, podobně jako ta antická, byla určena téměř výlučně k předčítání nahlas. Písmo se užívalo jen proto, aby se zachoval původní smysl sdělení a nevznikaly rozdílné verze, které se při převyprávění nutně objeví.
Důraz na ústní podání se pojil se středověkou tradicí specifických gest, ztvrzujících platnost ujednání. Například k přísaze či výpovědi před soudem se přistupovalo v předem oznámený den, ráno po svítání a na lačno, bez obuvi, pokrývky hlavy i opasku, a hlavně beze zbraně. Dotyčný musel zopakovat celé znění formule, kterou třikrát nahlas přečetl příslušný úředník. Pokud se zmýlil víc než dvakrát nebo porušil jinou formalitu, nastalo „zmatení“ přísahy a výpověď či závazek dotyčného nemohl být uznán za platný – odtud dnešní označení jistého postupu jako zmatečného.
Výuka předčítáním
Na podobném principu ústního svědectví spočívala i univerzitní výuka. Středověké školství nemělo učebnice ani výpisky. Základ tvořilo tzv. lectio, hlasité přečtení úryvku z díla vyučujícím. Následovalo společné vysvětlování příslušné pasáže, nejprve v překladu doslovného znění textu a poté v objasnění vlastního smyslu. Během celodenního výkladu jednoho odstavce si jej student obvykle zapamatoval celý.
Dobové označení učence „litteratus“ se nevztahovalo k člověku schopnému číst a psát, ale schopnému přeložit nahlas přečtený latinský text. Podle scholastických filozofů mohl rozum jedině prostřednictvím hlasu poznat smysl slova. V rámci tehdejší teorie se nepovažovalo za rozumné přemýšlet jinak než nahlas.
Posvátné slabiky
Bylo dokonce běžné, že si písař text při práci předříkával. Opisování klášterních rukopisů představovalo komplexní proces, zaměstnávající stejnou měrou hlas jako oči a ruce. Pro dnešního čtenáře je velmi obtížné číst středověké rukopisy už proto, že slova byla určena ke slabikování a nedělí je mezery ani čárky, nemluvě o tom, že členění textu na konci řádku nepodléhalo žádným pravidlům. Interpunkce a dělení slov jsou až výdobytkem druhé poloviny 15. století, souvisejícím s rozšířením knihtisku.
TIP: Libri prohibiti: Kdy zrušila katolická církev seznamy zakázaných knih?
Orientace literatury na hlasité předčítání se projevovala také v kompozici a jazykových prostředcích. Středověká literatura často opakuje celé pasáže, odvolává se na již zmíněné části díla a obsahuje doslovné přepisy z jiných textů, zejména z Bible. To vše způsobila metoda výuky a vrývání slavných děl do paměti: Autor si totiž při vzniku nového textu neustále vzpomínal na naučené úryvky, jimiž chtěl podpořit vážnost vlastního výtvoru.
