Noční obloha v dubnu: Objevujte nebeské poklady, které střeží mytická příšera
Dubnová noční obloha bude alespoň pokud jde o planety velmi skoupá. Přesto ale má co nabídnout – prozkoumejte například poklady nejrozsáhlejšího a nejdelšího souhvězdí moderní astronomie a ponořte se do tajů mytické Hydry.
Letošní duben bude v porovnání s ostatními měsíci roku 2024 v jistém směru unikátní. Zarmoutí to však planetární pozorovatele: Na noční obloze totiž uvidíme jedinou jasnou oběžnici, a navíc bude zapadat již večer. Půjde o Jupiter v souhvězdí Berana, který se na začátku dubna z nebe vytratí kolem půl jedenácté a na sklonku měsíce ještě zhruba o hodinu dřív. Za soumraku 10. dubna doputuje do jeho blízkosti jen dva dny starý, a tudíž velmi úzký srpek dorůstajícího Měsíce. A pokud se vám podaří vměstnat do zorného pole dalekohledu obě tělesa, najdete v něm i Uran a slábnoucí kometu 12P/Pons–Brooks.
Zatímco Uran s jasností 5,9 mag se bude nacházet necelé 2° nad Jupiterem, vlasatici spatříte asi 4,2° západně od plynného obra. Její jasnost lze pouze odhadnout, pravděpodobně však dosáhne 6–7 mag. Z toho je zřejmé, že si pozorování vyžádá dostatečnou tmu. Jakmile ovšem nastane, budou už oba objekty bohužel spočívat nízko nad západním horizontem. Také je potřeba počítat s tím, že Uran i 12P/Pons–Brooks budou v menších dalekohledech připomínat málo jasné „hvězdičky“.
Hledá se hlava
Následně přeneste pozornost nad jižní obzor, kde se bude noční oblohou vinout dlouhá a klikatá Hydra. Jedná se nejen o největší souhvězdí z hlediska rozlohy, ale jelikož je současně velmi úzké, patří mu na nebi primát i v délce. Přesto vám možná chvíli potrvá, než tuto hadí příšeru ze smrdutých bažin rozpoznáte, neboť je skoupá na jasné hvězdy. Nejnápadnější z nich dosahuje druhé velikosti a nese původem arabské jméno Alphard, což se dá volně přeložit jako „osamělá“. V jejím okolí se totiž nevyskytují žádné další výrazné hvězdy, a to ani v sousedních souhvězdích Sextantu, Vývěvy, Kompasu či Jednorožce.
Ačkoliv měla mytická Hydra víc hlav, na nebi se omezuje na jedinou. Spatříte ji pod souhvězdím Raka a tvoří ji pětice stálic třetí až čtvrté velikosti. S dalekohledem se zaměřte na nejjasnější z nich, Epsilon Hydrae s 3,4 mag: Jde totiž o zajímavý vícehvězdný systém (viz Skrytá pětihvězda). Od hlavy Hydry se pak vydejte ke stálici třetí velikosti C Hydrae, viditelné i pouhýma očima při hranici s Jednorožcem, a pokračujte ještě 3,5° na jihozápad. V dalekohledu s velkým zorným polem se potom budete moct kochat otevřenou hvězdokupou M48 neboli NGC 2548.
Na obloze dosahuje jasnosti 5,8 mag a v menších binokulárech se zvětšením 7–10× se jeví jako drobná mlhavá skvrna, lemovaná kroužkem jasnějších hvězd. Ve větších přístrojích už ovšem rozeznáte osm desítek stálic s 8–13 mag, nerovnoměrně rozprostřených na ploše o úhlovém průměru asi 54′: Směrem do středu hvězdokupy jejich koncentrace znatelně narůstá, kdežto od severu k jihu protíná M48 klikatící se řetízek osamocených hvězd i dvojhvězd.
Duch Jupitera
Další zastávkou na cestě Hydrou se stane nenápadná planetární mlhovina NGC 3242 alias Jupiterův duch či přízrak. To už se však budete nacházet poblíž souhvězdí Poháru. Ze všeho nejdřív vyhledejte hvězdu čtvrté velikosti Mí Hydrae a od ní se spusťte 1° a 50′ na jih. S triedrem v tomto případě příliš nepochodíte – NGC 3242 se v něm ukáže pouze jako nevýrazná „hvězdička“. Coby planetární mlhovinu ji rozliší až dalekohled s objektivem o průměru nejméně 100 mm a se zvětšením alespoň 30×. „Hvězdička“ se pak promění v menší difuzní skvrnku se 7,7 mag a s poměrně nápadným modrým až modrozeleným nádechem.
Pokud však chcete opravdu spatřit Jupiterův přízrak, musíte si vzít pod velmi tmavou oblohu na pomoc přístroj s objektivem o průměru alespoň 150 mm a nasadit 200násobné zvětšení. NGC 3242 se pak rozvine do velkého namodralého mlhavého disku o úhlovém průměru asi 42″ × 38″, což shodou okolností přibližně odpovídá i průměru Jupiterova kotoučku na obloze. Mlhovina však bude o poznání méně zřejmá – ostatně, je to přece duch – a také poněkud eliptická. V dalekohledu s 250mm objektivem začne její střed tmavnout, takže získá podobu prstýnku, který na jihovýchodě a severozápadě ozdobí dvojice zjasnění. Ještě větší přístroje pak přidají podstatně méně nápadný vnější prstenec zářící látky a nezřetelnou centrální hvězdu s jasností okolo 12 mag.
Z mlhoviny hvězdokupou
Jarní putování podél klikatícího se těla Hydry zakončete u drobné kulové hvězdokupy M68 (také NGC 4590). Na obloze leží mezi hvězdami páté velikosti Beta a Gama Hydrae, snáz ji však naleznete pomocí druhé nejjasnější stálice souhvězdí Havrana, Beta Corvi s 2,7 mag. M68 se od ní nachází 3,5° směrem na jihovýchod.
Pro svého objevitele, francouzského astronoma Charlese Messiera, představovala v roce 1780 drobnou okrouhlou mlhovinu s jasností zhruba 7,8 mag a s úhlovým průměrem pouhých 11′. Že se jedná o hvězdokupu, zjistil až o šest let později Angličan William Herschel. Chcete-li se vydat v jeho šlépějích, budete se muset vyzbrojit dalekohledem přinejmenším se 150mm objektivem. I tak ovšem spatříte jen hrstku hvězd třinácté velikosti při vnějším okraji hvězdokupy. Lépe na tom budou majitelé ještě větších přístrojů, v nichž se na jednotlivé stálice rozpadnou i vnitřní partie M68, včetně jejího jasného jádra o úhlovém průměru okolo 3′. Bude ovšem nezbytné použít alespoň 150násobné zvětšení.
Skrytá pětihvězda
Pouhýma očima patrná Epsilon Hydrae se v dalekohledech promění v těsnou dvojhvězdu, jejíž složky dělí nepatrná úhlová vzdálenost 3″. Zatímco nápadnější z nich dosahuje jasnosti 3,5 mag, u slabší jde jen o 6,7 mag. Dvojhvězdu tak rozliší až přístroje s objektivy o průměru 120 mm a víc, zhruba při 150násobném zvětšení. Podmínkou je klidná atmosféra a dobrý seeing, i tak ovšem spatříte pouze dvě pětiny celkové „hvězdné osádky“: Každá ze zmíněných složek obíhajících kolem společného těžiště s periodou zhruba 900 roků totiž představuje těsnou dvojhvězdu. Uvedenou sestavu v uspořádání 2+2 pak přibližně jednou za 10 tisíc let obkrouží ještě malý červený trpaslík desáté velikosti, jenž se na nebi nachází asi 19″ od Epsilon Hydrae.
Východy a západy Slunce
| Datum | Východ | Západ |
| 1. dubna | 6 h 25 min | 19 h 16 min |
| 15. dubna | 5 h 57 min | 19 h 37 min |
| 30. dubna | 5 h 29 min | 19 h 59 min |
V první polovině měsíce se Slunce nachází ve Berana, 19. dubna v 16:00 SELČ vstupuje Slunce do znamení Býka.
Fáze, východy a západy Měsíce
| Fáze | Datum | Východ | Západ |
| Poslední čtvrt | 2. dubna | 3 h 34 min | 10 h 42 min |
| Nov | 8. dubna | 6 h 02 min | 19 h 21 min |
| První čtvrt | 15. dubna | 10 h 19 min | 2 h 58 min |
| Úplněk | 24. dubna | 20 h 50 min | 5 h 34 min |
Planety na noční obloze
- Merkur – nepozorovatelný
- Venuše – nepozorovatelná
- Mars – nepozorovatelný
- Jupiter – viditelný večer nízko nad západem
- Saturn – nepozorovatelný
- Uran – viditelný v první polovině dubna večer nízko nad západem
- Neptun – nepozorovatelný
Zajímavé úkazy v dubnu 2024
- 10. dubna – setkání extrémně úzkého měsíčního srpku a Jupitera (3°) na podvečerní obloze nízko nad západem
- 11. dubna – seskupení měsíčního srpku, Plejád i Aldebaranu z Býka na večerním nebi; Měsíc asi 3° od Plejád, níž nad obzorem viditelný také Jupiter
- 15. dubna – Měsíc v první čtvrti poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
- 18. dubna – dorůstající Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
- 21. dubna – v noci nastává maximum meteorického roje Lyrid
- 22. dubna – takřka úplňkový Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
- 26. dubna – Měsíc poblíž Antara ze Štíra ve druhé polovině noci
- 29. dubna – těsné, nicméně jen velmi obtížně pozorovatelné setkání Marsu s Neptunem na ranní obloze za svítání těsně nad východem; asi hodinu před východem Slunce se budou planety nacházet 1° nad horizontem a budou je dělit 4′
Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.
Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno
