Noční obloha v lednu a únoru: Vydejte se na lov nebeských pokladů

Novoroční večerní nebe zdobí z obou stran dvojice planetárních sousedů: Zatímco k jihozápadu se zvolna sune Saturn ve Vodnáři, nad jihovýchod naopak stoupá Jupiter v Blížencích. Ten si pro sebe doslova ukradne lednové noci, protože se již 10. ledna ocitne v opozici se Sluncem. Nad obzorem ho tudíž zahlédneme od soumraku do úsvitu, kdežto Saturn se z oblohy vytratí ještě před půlnocí.

V polovině února se na soumrakovém nebi těsně nad západem začne objevovat i Merkur. Hezký pohled se naskytne 19. a 20. února, kdy bude o něco výš nad planetou pozorovatelný rovněž tenký srpek dorůstajícího Měsíce v doprovodu Saturnu. Navíc se v dalekohledech jen 50′ severně od plynného obra ukáže také Neptun. Na sklonku února se pak ke slábnoucímu Merkuru přidá i večernice Venuše, jejíž spatření však zkomplikuje velmi malá vzdálenost od ještě světlého, západního horizontu.

Jako malá lodička

Noční obloha na přelomu roku však samozřejmě nabízí mnohem víc než jen jasné planety. Jiskřivé hvězdné nebe plné nápadných stálic zdobí takové skvosty jako otevřené hvězdokupy Plejády a Hyády z Býka nebo třeba mlhovina M42 v Orionu. Pokud s pozorováním vesmíru teprve začínáte, rozhodně byste se měli po uvedených objektech pídit. Patří totiž mezi ty, které nikdy nezklamou. Pro zkušené pozorovatele máme naopak tři drobné zimní „perličky“, které si již přinejmenším ve dvou případech říkají o větší dalekohled i trpělivost při hledání.

Cesta k první z nich – otevřené hvězdokupě NGC 1662 v Orionu – začíná u hvězdy Pí 1 Orioni se 4,7 mag, jež je viditelná i pouhýma očima. Od ní zamiřte 1,8° na severozápad, kde už by vám měl padnout zrak na hledanou hvězdokupu. S menším binokulárem spatříte v dané oblasti několik nepříliš nápadných hvězd s jasností okolo 8–9 mag. V menších přístrojích či za horších pozorovacích podmínek mohou dokonce splynout a vytvořit iluzi poněkud protažené mlhavé skvrnky, z níž tu a tam vystupují jednotlivé stálice.

V dalekohledech s objektivem o průměru okolo 100 mm však začne být zřejmé, že je hvězd o něco víc – těch nápadnějších asi osm, přičemž mají jasnost v rozmezí 9–12 mag a táhnou se podél mírně zakřivené linie zhruba v délce 11′. K tomuto hlavnímu řetízku pak ze strany přiléhá menší, lehce protažená skupinka 3–4 stálic, se srovnatelnou jasností. Při menších zvětšeních přitom hvězdy NGC 1662 vykreslují na obloze obrys jednoduché lodičky: Hlavní řetízek tvoří lehce prohnutý kýl, zatímco zbylou skupinku si lze představit coby stěžeň či napnutou plachtu. Existují však i další výklady a například pozorovatelům z řad fanoušků Star Treku prý hvězdokupa připomíná obří klingonský bitevní křižník… 

Pozůstatek po supernově

Nyní se už ovšem vydejme za druhou perličkou, planetární mlhovinou NGC 1514, která se skrývá těsně u severní hranice souhvězdí Býka. Nejbližší nápadné stálice tak představují Zéta a Omikron Persei ze sousedního Persea. Jelikož mají jasnost 2,9 a 3,8 mag, snadno je spatříte i bez dalekohledu. Totéž však rozhodně nelze říct o NGC 1514, která má jen 10 mag a úhlový průměr pouhé 2′. Její vyhledání proto neznamená úplně triviální záležitost.

Na začátku nicméně pomůže výše zmíněná dvojice hvězd z Persea. Pokud se vydáte od Omikronu k Zétě a následně budete v daném směru pokračovat ještě 2,5°, doputujete až k lehce naoranžovělé stálici sedmé velikosti. Když od ní pak zamíříte o další 1° dál na jihovýchod, ocitne se ve vašem zorném poli dvojice hvězd osmé velikosti, které na nebi dělí úhlová vzdálenost asi 0,25°. Zhruba uprostřed mezi nimi potom spatříte i nezřetelnou stálici s jasností okolo 9 mag, jež bude vypadat poněkud podezřele: Na rozdíl od svých sousedek totiž bude mít mírně difuzní vzhled…

Teprve dalekohled s objektivem o průměru alespoň 150 mm odhalí, že jde o planetární mlhovinu. Nezbytné je navíc dostatečné zvětšení, minimálně 100× či větší, a perfektní pozorovací podmínky. V takovém případě by se měl neurčitý lem okolo zmíněné „podezřelé“ hvězdičky proměnit v rozsáhlou, nicméně velmi nenápadnou kruhovou mlhovinu. Úhlový průměr tohoto průsvitného hala přesahuje 2′, což není zrovna málo – kotouček Jupitera má v lednu 2026 přibližně třetinový rozměr. Ještě větší přístroje, ideálně ve spojení s mlhovinovým OIII filtrem, potom v těle NGC 1514 ukážou i dvojici protilehlých zjasnění na severozápadě a jihovýchodě.

Jasné galaktické jádro

A co třetí perlička? Za tou je potřeba se vydat do malého souhvězdí Berana. Na rozdíl od předchozích dvou objektů se však NGC 772 nachází daleko za hranicemi naší Galaxie. Sama totiž představuje obří hvězdný ostrov…

Nejprve na nebi vyhledejte hvězdu čtvrté velikosti Gama Arietis, viditelnou pouhýma očima. Od ní pak stačí podniknout výpad zhruba 1,5° na východ a budete u cíle. Ve větším dalekohledu, který si její pozorování vyžádá, se NGC 772 ukáže jako mlhavá skvrnka s 10,3 mag. Zaujme přitom zejména výrazným protažením od severozápadu na jihovýchod, s čímž korespondují i její úhlové rozměry 3′ × 5′. Nejnápadnější část galaxie každopádně tvoří jasné jádro, jehož průměr odpovídá přibližně desetině okolního mlhavého disku s tvarem dýňového semínka. Pro majitele velkých dalekohledů pak NGC 772 nabízí ještě drobný bonus. 

David a Goliáš

Už větší dalekohled odhalí, že má spirální galaxie NGC 772 prapodivný tvar. Jedno ze spirálních ramen je silně protáhlé, o poznání vyvinutější než ta zbývající, a dokonce vybíhá vně hvězdného ostrova. Důvod přitom leží nedaleko, přesněji řečeno 3,5′ jihozápadně, tedy v jednom zorném poli s NGC 772. Spatří ho však jen majitelé přístrojů s objektivem o průměru alespoň 30 cm, jelikož jde o velmi nenápadnou eliptickou galaxii s jasností pouhých 13 mag a s úhlovými rozměry nepřekračujícími 1′.

I ve velkých dalekohledech se proto NGC 770 jeví spíš jako mlhavá hvězda, a přesto právě ona stojí za deformovaným tvarem NGC 772. Jsou totiž navzájem gravitačně svázané: Menší z nich představuje satelitní galaxii mohutnějšího hvězdného ostrova, z něhož prostřednictvím slapového působení – na vzdálenost 100 tisíc světelných roků – doslova vysává stálice i mezihvězdný plyn a prach. 

Východy a západy Slunce

V první polovině ledna se Slunce nachází ve znamení Kozoroha, 21. ledna ve 2:45 SEČ vstoupí do znamení Vodnáře a 18. února v 16:52 SEČ do znamení Ryb

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný pouze v polovině února nízko nad jihozápadem
• Venuše – viditelná až v závěru února nízko nad západem
• Mars – v lednu i v únoru nepozorovatelný
• Jupiter – v lednu viditelný po celou noc, v únoru pak téměř celou noc mimo ráno
• Saturn – v lednu i v únoru viditelný večer nad jihozápadem
• Uran – v lednu viditelný téměř celou noc kromě rána, v únoru viditelný v první polovině noci
• Neptun – v lednu i v únoru viditelný večer nad jihozápadem až západem

Zajímavé úkazy v lednu a v únoru 2026

• 3. ledna – Země nejblíž ke Slunci v roce 2026, ve vzdálenosti 147,1 milio­nu kilometrů
• 3. ledna – v noci nastává maximum meteorického roje Kvadrantid
• 3. ledna – během noci projde úplňkový Měsíc mezi Jupiterem a Polluxem z Blíženců; v okamžiku největšího přiblížení, 4. 2. okolo 2:00, se tělesa shromáždí na ploše o průměru asi 7°
• 6. ledna – setkání Měsíce a Regula ze Lva na večerní obloze; nejblíž (2°) si budou v okamžiku východu nad obzor okolo 20:15
• 10. ledna – Jupiter v opozici se Sluncem
• 11. ledna – setkání ubývajícího Měsíce a Spicy z Panny na ranním nebi; nejblíž (2,3°) si budou v okamžiku východu nad obzor okolo 1:00
• 14. a 15. ledna – úzký měsíční srpek poblíž hvězdy Antares ze Štíra na ranní obloze
• 23. ledna – setkání dorůstajícího Měsíce a Saturnu na večerním nebi; nejblíž (5°) si budou ještě za soumraku; 2,2° západně od Saturnu v dalekohledu pozorovatelný i Neptun
• 31. ledna – setkání Měsíce, Jupitera a Polluxe z Blíženců na ranní obloze, na ploše o průměru okolo 9°
• 2. února – setkání Měsíce a Regula ze Lva na nočním nebi; nejblíž (0,5°) si budou 3. 2. okolo 5:00
• 7. února – ubývající Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 11. února – měsíční srpek poblíž hvězdy Antares ze Štíra na ranním nebi
• 19. února – Merkur v největší východní elongaci, v úhlové vzdálenosti asi 18° od Slunce
• 19. a 20. února – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Merkuru a Saturnu na podvečerní obloze, 19. 2. Měsíc jen 4,5° od Saturnu, 20. 2. již v úhlové vzdálenosti 12°; Merkur viditelný pouze za soumraku; zhruba 50′ severně od Saturnu v dalekohledu pozorovatelný i Neptun
• 27. února – setkání Měsíce a Jupitera na ranním nebi; nejblíž (4°) si budou v okamžiku západu za obzor okolo 4:30
• 28. února – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na ranní obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.