Již od roku 2007 vyvíjí polská firma FB Radom a Vojenská technická akademie WAR novou útočnou pušku MSBS. Zbraň ovšem polská armáda do své výzbroje stále nezavedla. Problém údajně spočívá v byrokratických překážkách a chybějí jen podpisy úředníků.

MSBS představuje celou rodinu modulárních pušek. Snímek přibližuje klasickou konstrukci i verzi bull-pup – obě provedení mají velký počet shodných dílů a především jednotné horní pouzdro závěru, společné předpažbí a hlaveň. Originální je pouze dolní část pouzdra závěru se zásobníkovou šachtou, rukojetí a spoušťovým mechanismem. Návrháři zbraně nabízejí řadu verzí s různou délkou hlavní pro více typů střeliva, od 5,56×45 mm NATo po 7,62×51 mm NATO.

Náročné týdny má před sebou Vesmírný teleskop Jamese Webba: V rámci testování ho čeká pobyt v kryogenní komoře v Johnsonově středisku, kde technici vystaví jeho zrcadlo teplotě −234 °C. Testovat se bude i clona, která má citlivou optiku přístroje chránit před slunečním žárem a teplotami okolo 400 °C na přivrácené straně a −185 °C na straně opačné.

První limonády nabízeli prodavači v Paříži už v polovině 17. století, kdy však člověka napadlo prodávat obyčejnou, byť bublinkovou vodu? Jediným argumentem mohla být její chuť a mírné léčivé účinky, kdo by ale čisté vodě prorokoval takovou kariéru? Příběh Heinricha Kaspara Mattoniho zrcadlí jednoduchý vzorec – silná vize plus praktický základ rovná se deset milionů lahví ročně.

Střemhlavý vzestup mezi elitu

Roku 1854, ve svých dvaceti čtyřech letech, rozjel Heinrich Mattoni neobyčejně úspěšný byznys. Získal smlouvu na prodej vody z Karlových pramenů a v krátkém čase zbohatl. Minerálku, ale také karlovarskou sůl, mýdlo a pomádu expedoval do Vídně, Pešti nebo Ameriky a manželčino věno, které do rozjezdu podnikání investoval, se mu vrátilo už za rok. Stal se dvorním dodavatelem vody na císařský dvůr – jen proto, že napsal císaři dopis, v němž mu nabídl, že z úcty k němu ji bude dodávat zdarma. Lepší reklamu si nemohl přát. Navíc se spřátelil s proslulým lékařem a balneologem dr. Josefem Löschnerem, s nímž konzultoval odborné záležitosti. Spolu také navštívili lázně Giesshübl.

Po prohrané válce z roku 1866 zachvátil celou zemi tyfus, Giesshüblu se však jako zázrakem vyhnul. Zdejší prameny sice neměly takový léčebný účinek jako karlovarská teplá vřídla, o to však byly pitelnější. Obchodní potenciál chutné a osvěžující vody Mattoni okamžitě ocenil a roku 1867 si právo stáčet kysibelskou kyselku pronajal od tehdejšího vlastníka, hraběte Wilhelma z Neubergu. V té době byl Mattoni prezidentem chebské obchodní komory a delegátem rakouské obchodní komory. O šest let později celé panství od nového majitele hraběte Černína z Chudenic za 400 000 zlatých koupil a za tři roky na to už hlásil čtyři miliony prodaných lahví.

Vždy o pár kroků napřed

Jak se z kysibelské kyselky stala jedna z nejznámějších minerálních vod přelomu 19. a 20. století? Nebylo v tom žádné výrobní tajemství, jen předvídavost a moderní uvažování. Doba, kdy se voda z léčivých pramenů čepovala do keramických a kameninových džbánů s cínovými uzávěry a koňskými povozy rozvážela po celé Evropě, nenávratně minula. Sériová výroba zlevnila skleněné lahve a železnice zase zrychlila dopravu – to byly trumfy, kterých podnikavý Mattoni dokázal využít.

Investoval do moderní stáčící linky a nových technologií, založil distribuční síť a svou minerálku poslal do předních evropských metropolí (jen ve Vídni měl obrovské sklady). Mezi stáčírnou a vrtem ve skalnatém svahu si postavil vlastní lanovku, o kus dál vlastní elektrárnu. Po dlouhém vyjednávání dosáhl povolení postavit železniční přípojku do Vojkovic nad Ohří, která Kyselku propojila s celou Evropou. Export pak několikanásobně vzrostl. Ovládl Rakousko-Uhersko a pronikl i do Severní a Jižní Ameriky. Etiketa s honosnou erbovní orlicí byla už jen třešnička na dortu.

Císařská patronka

Mattoniho kyselka se stala silnou obchodní značkou a Mattoni v propagaci čile pokračoval. Když se ve Varech objevila císařovna Alžběta, požádal ji, zda by po ní nemohl pojmenovat jeden z pramenů. Souhlasila a dokonce se zúčastnila slavnostního svěcení. Ostatně i velkolepé lázně vznikající v Giesshüblu slibovaly městečku přinést bohatý kulturní život. Lázeňskému komplexu nechyběl velký společenský sál a čítárna s bibliotékou, okolní kopce byly protkány cestičkami s altánky a vyhlídkami, u řeky, po níž večer křižovaly lodičky s lampiony, ležely tenisové kurty s krytou halou. Po návratu z Ameriky zde Mattoni vystavěl i sluneční lázně a umělý vodopád.

Z pronájmu Karlových pramenů sice Mattoniho dvojnásobně přeplatila firma z Vratislavi, podnikavý obchodník proto alespoň obsadil bahnisko nedaleko Chebu. Do svých lázní odtud dovážel rašelinu pro léčebné zábaly. Nakonec ale nemoc postihla i jeho rodinu. Páté z dětí, dcerka Kamila Emilie, zemřela v šesti letech na tuberkulózu. Dlouhodobými zdravotními komplikacemi trpěl i Mattoni. Z roční rekonvalescence v Americe přesto přivezl nejen obchodní kontrakty. Za propagaci habsburské monarchie a císařského rodu v zámoří obdržel titul císařský dvorní rada. Zemřel 14. května 1910 ve věku osmdesáti let, pochován je v Karlových Varech. Jeho dědicové provozovali rodinný podnik až do konce 2. světové války. 

Interiér 113 let starého kostela v coloradském Denveru ožil pestrobarevnou výmalbou: Na konci dubna totiž přivítal první elevationisty, vyznavače duchovního povznesení, které si dopřávají prostřednictvím kouření marihuany. Užívání rekreační drogy je přitom v americkém státě legální již od roku 2012. Pusté zdi svatostánku v okrajové části města se s novou církví dočkaly zrestaurování, vrátili se mezi ně lidé a z opuštěné stavby se stal International Church of Cannabis neboli „mezinárodní kostel marihuany“.

V případě dostatečného jasu bývají komety nádhernou ozdobou oblohy. Většinou se dostávají do blízkosti Slunce z oblasti nazývané Oortův oblak, která leží na periferii našeho solárního systému. Odhaduje se, že se tam stále ještě vyskytuje až sedm bilionů kometárních jader. 

Historie pozorování komet je velmi krátká – do konce 18. století se jich podařilo zaznamenat 150. V některých případech šlo ovšem o opakované návraty, jelikož periodicitu těchto těles tehdy ještě lidé neznali. V průběhu dalšího století se celkový počet známých komet téměř zdvojnásobil a do konce července 2014 jsme jich pozorovali 5 186, včetně návratů.

Stručná anatomie

Jasné komety poutají pozornost člověka odnepaměti. V minulosti si je lidé spojovali s nepříznivými událostmi a často je považovali za posly špatných zpráv. Vlasatice se objevovaly zcela neočekávaně, a pokud vynikaly velikostí a jasem, vzbuzovaly spíše obavy. Dlouho se totiž nevědělo, jaká je jejich podstata. Aristoteles je popisoval jako jevy ve vysokých vrstvách atmosféry a považoval je za občas vybuchující horké smrduté výpary. 

V roce 1577 se na několik měsíců ukázala na nebi velmi jasná kometa. Dánský astronom Tycho Brahe využil vlastní měření její polohy a údaje několika dalších pozorovatelů z různých míst Země a zjistil, že se těleso musí nacházet minimálně čtyřikrát dál od naší planety než Měsíc. Dnes již víme, že k nám komety přilétají z periferie Sluneční soustavy. Složením se snad nejvíce podobají prvotní látce, z níž se náš planetární systém utvářel, a jejich výzkum je tedy pro pochopení historie a vzniku Sluneční soustavy klíčový. 

Astronom Fred Whipple (1906–2004) si komety představoval jako „špinavé sněhové koule“. Podle některých modelů obsahují jejich jádra asi 40 % vodního ledu, 10 % jiných těkavých látek, například ledů z oxidu uhličitého a uhelnatého, čpavku a metanu, dále kyanidů, formaldehydu atd., a 50 % tvoří pevné částice, kupříkladu zrníčka prachu. Pozorovatelnou se kometa stane teprve tehdy, jestliže se přiblíží ke Slunci natolik, že v důsledku zvýšené teploty svrchních vrstev jádra dojde k sublimaci plynů a k uvolňování prachových částic do okolního prostoru. Bez energie z naší hvězdy by Sluneční soustavu křižovala pouze nepozorovatelná ledová tělesa. 

Při každém průletu kolem Slunce se z kometárního jádra uvolní nejen velké množství plynů a par, ale také hodně prachu a menších úlomků ledu a horniny. Čím blíže ke hvězdě vlasatice prolétá a čím je mladší, tím více materiálu se z jejího jádra uvolní – a těleso tak postupně zaniká. Většina komet se kolem Slunce pohybuje po eliptických drahách: krátkoperiodické mají oběžnou dobu kratší než dvě stě let, zatímco dlouhoperiodické naopak delší. Například jasná kometa Hale-Bopp, viditelná v roce 1997, se k naší hvězdě znovu vrátí zhruba za 2 380 roků. Některé vlasatice přitom navštíví Sluneční soustavu jen jednou a pak navždy zmizí v mezihvězdném prostoru.

Astronomové se o komety zajímají nejen kvůli jejich působivému vzhledu. V minulosti totiž mohly hrát důležitou roli při vytváření pozemských oceánů, a možná napomohly i vzniku života.

„Objev“ Halleyovy komety

Halleyova kometa – označovaná také 1P/Halley – se pravidelně vrací ke Slunci, a tím i do blízkosti Země v průměru jednou za 75,3 roku. Její oběžná perioda kolísá v rozpětí 74–79 let. Při každém průletu okolo naší hvězdy přijde zhruba o metrovou povrchovou vrstvu, tedy asi o 600 milionů tun materiálu. Touto rychlostí se těleso zcela vypaří za 50–100 tisíc let. 

Kometa nese jméno Edmonda Halleyho, který předpověděl její opětovný návrat ke Slunci. Poprvé ji zřejmě pozorovali staří Číňané již roku 466 př. n. l. Při dalších zaznamenaných návratech ji však lidé pokládali vždy za novou vlasatici. Isaac Newton ovšem v roce 1686 dokázal, že pohyby nebeských těles – tedy i komet – řídí univerzální gravitační síla a jejich dráhy mohou mít tvar protáhlé elipsy, nebo dokonce paraboly. A na základě této nové teorie vypočítal ředitel greenwichské hvězdárny Edmond Halley trajektorie 24 komet. Při porovnání výsledků pak zjistil, že dráhy vlasatic z let 1531, 1607 a 1682 se shodují, a usoudil, že se jedná o totéž těleso s periodou kolem 75 let. Jeho další návrat předpověděl na rok 1758, bohužel se ho však již nedožil. 1P/Halley tak jako jedna z mála nenese jméno svého objevitele a zároveň se stala první odhalenou periodickou kometou.

Dlouhoperiodické komety pocházejí z Oortova oblaku. Halleyova kometa je pak neobyčejná tím, že má rovněž původ v této zásobárně kometárních jader – i přes svoji krátkou oběžnou dobu. Předpokládá se totiž, že původně patřila mezi dlouhoperiodické komety, avšak gravitace obřích planet ovlivnila její dráhu natolik, že se změnila v krátkoperiodickou. Společně s několika dalšími objekty kroužícími po podobných trajektoriích tvoří tzv. Halleyovu rodinu těles, jichž dnes známe celkem 54.

Neobvyklá dráha 

Nejznámější z komet se pohybuje kolem Slunce po velmi protáhlé eliptické dráze. V nejvzdálenějším bodě, tedy v aféliu, se dostane až za trajektorii Neptunu, 5,25 miliardy kilometrů od naší hvězdy. Naopak v perihéliu se přibližuje téměř ke dráze Merkuru, tj. 87,5 milionu kilometrů od Slunce. Její trajektorie svírá s rovinou ekliptiky úhel 162°, což znamená, že 1P/Halley obíhá opačným směrem než planety.

Po většinu svého života je kometa nevýrazným zledovatělým tělesem. Jakmile se však začne přibližovat ke Slunci, její teplota stoupá a okolo jádra se vytváří tzv. koma z uvolněných plynů. S dalším přiblížením nastává nejdramatičtější období, kdy se za jádrem zformuje dlouhý chvost neboli ohon, jehož tvar ovlivňuje sluneční záření. U většiny komet měří chvost několik desítek až stovek milionů kilometrů. Rekord pak drží „Velká březnová kometa“ z roku 1843, jejíž ohon sahal do vzdálenosti 320 milionů kilometrů od jádra. Nutno dodat, že se jedná o poměrně řídký útvar – téměř dokonalé vakuum.

A jelikož se dráha Halleyovy komety kolem Slunce přibližuje ve dvou místech zemské trajektorii, představuje vlasatice mimo jiné mateřské těleso dvou meteorických rojů: Eta Aquarid s maximem na počátku května a Orionid s maximem koncem října.

Právě v tomto okamžiku žije na Zemi asi 7,5 miliardy lidí. Některé státy vymírají, v jiných naopak lidé rychle přibývají. Mezi 10 největšími zeměmi světa roste nejrychleji populace v Nigérii. Dnes je v počtu obyvatel na sedmém místě, do poloviny století zřejmě předstihne USA a obsadí třetí příčku.

Organizace spojených národů uveřejnila zprávu nazvanou „World Population Prospects: 2017 Revision“, ve které odhaduje budoucí vývoj počtu obyvatelstva Země. Podle této zprávy bude v polovině století, tedy v roce 2050, na planetě žít téměř 10 miliard lidí.

TIP: Nepříliš růžová budoucnost: V roce 2050 budou mít miliardy lidí nouzi o vodu

Počet obyvatel Země ale neporoste do nekonečna. V roce 2100 podle OSN stoupne počet lidí už jenom na 11,2 miliardy lidí. A možná ani to ne. Zajímavá je i změna na vedoucí pozici. Pokud se odborníci nemýlí, měla by za pár let co do počtu obyvatel předhonit Čínu Indie.

Tučňák žlutooký (Megadyptes antipodes) obývá jihovýchodní pobřeží jižního ostrova Nového Zélandu a ostrovy Campbell a Stewart. Populace tohoto ptačího druhu, jemuž Maurové přezdívají Hoiho, je odhadována na 1 200–1 600 jedinců. O tom, jak jsou vzácní, svědčí to, jak nesnadno se v přírodě hledají a rovněž skutečnost, že většina z nich má křídelní identifikační značky.

Čekání na tučňáky

Hnízdiště tučňáků žlutookých na poloostrově Otago je populární turistické místo. Zájemci zde mohou vzácné ptáky sledovat z vyhlídek, nebo z krytů. Na jaře 2004 vyhynulo na severu poloostrova Otago 60 % populace. Úhyn způsobila bakterie Corynebacterium, ale s největší pravděpodobností šlo o sekundární infekci. Primární patogen zůstává dodnes neznámý.

TIP: Ohromující schopnosti dravých ptáků - Sokolí zrak a síla orlů

Když jsem tučňáky žlutooké hledal, nebyl jsem naštěstí časově limitován. Najezdil jsem mnoho kilometrů a hodně toho nachodil. Nejvíc času jsem ale strávil čekáním, až tučňáci vylezou z vody. Ve vodě se totiž krmí ve dne a na pevninu se vracejí mezi patnáctou až dvacátou hodinou, nejčastěji okolo páté odpolední, kdy se turistům přístup na pláže uzavírá. Poměrně pozdní opuštění vody ale naštěstí není pravidlem, protože se mi dvakrát poštěstilo zastihnout je brzy odpoledne.

V dosahu i nedohlednu

První setkání s těmito štíhlými zástupci čeledi tučňákovitých bylo opravdu nečekané. Vydal jsem se na krkolomnou cestu po skalnatém pobřeží, protože jsem doufal, že tam zastihnu lachtany Forsterovy. Lachtani se ke mně zrovna nehrnuli, ale ve třetí zátoce jsem dalekohledem zahlédl povědomou siluetu. Když se živočich dal do pohybu, měl jsem o jeho totožnosti vmžiku jasno a srdce se mi rozbušilo. Kradl jsem se stále blíž. Pár tučňáků mou přítomností okamžitě znervózněl, a tak jsem zalezl za mohutný kmen. Jak se hned ukázalo, vybral jsem si posezení v bodláčí, ale tučňáci se po chvíli uklidnili a to bylo hlavní.

Nechtěl jsem je rušit, obešel jsem útes a na zarostlém svahu jsem narazil na další hnízdící pár. Tentokrát to bylo mnohem blíže a vylekaní tučňáci brzy zmizeli v porostu. Posléze jsem čekal hodiny na několika místech, kde se žlutoocí krasavci měli vyskytovat, ale vždy marně. Jen jednou navečer jsem ve velké dálce uviděl tučňáka, jak vychází z vody. Dlouhou cestu měl značně ztíženou polem kamenů a snadně nepůsobil ani jeho výstup nahoru po skále, kde se dlouho čistil. Dlouho jsem jej pozoroval dalekohledem a tím moje kontakty s novozélandskými fešáky na nějakou dobu skončily.

Město tučňáků

Městečko Omaru založilo svůj turistický úspěch právě na tučňácích. Hned po příjezdu vás upoutají směrovky k „Tučňákům“, které zájemce lákají k velké kolonii tučňáků nejmenších. U jejich hnízdiště je návštěvnické centrum, kde za poplatek můžete po setmění z velké tribuny pozorovat více než dvě stě tučňáků vracejících se z moře.

Další směrovky vás navedou do nedaleké zátoky Bushy Beach, kde je asi největší populace tučňáků žlutookých – přibližně třicet jedinců. Vysoko nad pláží je ochoz, ze kterého vidíte hustě zarostlý strmý svah a vzdálenou pláž, po níž tučňáci vycházejí z vody. Každoročně se zde odchová přibližně sedm mláďat, i když hnízdících párů, je mnohem víc. Jedním z důvodů „nečetnosti“ zdejší populace bylo zavlečení nepůvodních králíků. Ti se na ostrovech přemnožili, protože neměli predátora. Proto „moudrý“ člověk po králících dovezl i lasicovité šelmy v domnění, že se tím situace vyřeší. Vyhánění čerta ďáblem ale nezabralo. Králíci se vesele množí dál a podle přírodních zákonů se o to více množí i šelmy. Ty si navíc občas přilepší malým tučňákem nebo jeho vejci.

Představení zamilovaného páru

Byly tři hodiny odpoledne, na tučňáky tedy ještě brzy a tak jsem se zapovídal s dobrovolníkem, který v Omaru dohlíží a půjčuje dalekohledy. Najednou se začalo něco hýbat na protějším svahu. Oba jsme se tam rozběhli a naproti nám se porostem prodíral párek tučňáků. Rychle opakovaně mačkám spoušť a páreček k mému zklamání zalézá pod velký keř úplně k plůtku u cesty. Tady se ovšem fotografovat nedají. Tedy ne dobře, protože například Japonci svoje kompakty hustým laťkovým plotem bez problémů prostrčí.

O dva metry dál je ovšem vyvýšenina, která je pro pózování naprostý ideál a já nemůžu uvěřit svému štěstí, když na ni tučňáci vylézají. Navíc zde setrvávají neuvěřitelně dlouho a celou dobu zůstávají asi metr od ohrazení.

Tučňáci se čistili a předváděli rituál dvoření. Pár měl již za sebou první seznamovací fázi. V druhé fázi se ptáci postaví vedle sebe, natáhnou krky a zobáky směřují vzhůru, potom skloní hlavy k úkloně. Vzájemně si oštipují hlavu jemnými doteky zobáků a probírají peří. Vydržel jsem je pozorovat víc než dvě hodiny a vyfotografoval, co se dalo. Vzhledem k vzácné netečnosti této dvojice vůči turistickému „provozu“ je ovšem možná ještě lépe zachytili turisté svými kompakty a mobilními telefony. I to je jeden z paradoxů dnešní doby.

Rodný list tučňáka žlutookého (Megadyptes antipodes)

Řád: tučňáci (Sphenisciformes)
Čeleď: tučňákovití (Spheniscidae)
Velikost: Je to čtvrtý největší tučňák. Má štíhlou, 60 cm vysokou postavu a váží pět až osm kilogramů.
Prostředí: Vyhledává hustě zarostlé pobřežní svahy.
Hnízdění: Místa ke hnízdění si vybírá od srpna, preferuje kryt kmenů nebo kamenů. Mladí ptáci snášejí jedno vejce, dospělí dvě. Doba inkubace je 39 až 51 dní.
Starost o mláďata: Po dobu šesti týdnů po vylíhnutí rodiče mláďata hlídají. Jeden z nich zůstává na hnízdě, zatímco druhý loví potravu. Mláďata obvykle opouštějí hnízdo v únoru.
Potrava: Je výborný plavec, loví hlavonožce a ryby, preferuje určité druhy. Za potravou se vydává do vzdálenosti 7 až 13 km, vzácně i 50 km a ve vodě může být i tři dny. Průměrně se potápí do hloubky 35 metrů.
Způsob života: Na rozdíl od ostatních tučňáků žije samotářsky. Nikdy nehnízdí v blízkosti jiných ptáků. Má velmi dlouhý rituál námluv. Žije v trvalých párech, ty se mohou rozpadnout při nezdaru hnízdění, nebo úhynem jednoho z partnerů.
Průměrný věk: Dožívá se 23 let. Samci pohlavně dospívají ve 3 až 5 letech, samice ve 2 až 3 letech.
Početnost: 1 200–1 600 jedinců. Na seznamu ohrožených druhů je veden jako ohrožený.

Malíř romantického, až trochu kýčovitého pohledu na Prahu z roku 1836, byl vlastně tak trochu zpravodajem aktuálního dění. Na obraze se mu povedlo zachytit vůbec první veřejný park v Praze v době jeho vzniku. Díky zásluze pražského purkrabího – hraběte Karla Chotka, získala metropole místo, kde obyvatelé nezávazně korzovali a páry si dávaly tajná dostaveníčka.

Místo pod pražským letohrádkem Belveder, kde se dnes nacházejí Chotkovy sady, patřilo od středověku k významným lokalitám. Ve 14. a 15. století to byly hlavně vinice a pastviny, v 17. století sloužily jako místo pro jezdecké soutěže a rytířské turnaje. 

Na počátku 19. století tyto pozemky získal hrabě Karel Chotek a měl s nimi velké plány. V roce 1832 na nich založil anglický krajinářský park, který se stal prvním veřejně přístupným parkem v Praze. V roce 1841 byla tato takzvaná Obecní nebo Lidová zahrada přejmenována na Chotkovy sady.

Image

Čtěte také

Klenot mezi českými zámky: Kačina je skvostem empírové architektury

Obří planety obklopují také obří magnetosféry. V nitrech těchto členů Sluneční soustavy se nacházejí silné vrstvy vodíku o vysoké teplotě a tlaku, který vykazuje vlastnosti kovů. Mluvíme o tzv. kovovém vodíku a uvnitř plynných obrů plní stejnou úlohu jako tavenina v nitrech planet zemského typu. Konvektivní pohyby jsou v tomto případě rychlé, navíc všechny obří planety rychle rotují, a to diferenciálně podobně jako Slunce – mají tak optimální podmínky pro vznik magnetického pole. 

Předchozí část: Planety jako magnety aneb Kde se bere tajemná magnetosféra? (1.)

Obří magnetosféra Jupitera

Magnetosféra Jupitera je vůbec největším kompaktním objektem v našem solárním systému. Na straně přivrácené Slunci se vypíná do vzdálenosti sedmi milionů kilometrů, na opačné straně dosahuje až k dráze Saturnu. Její celkový tvar tedy stejně jako u Země ovlivňuje sluneční vítr. O existenci magnetického pole Jupitera víme od 50. let minulého století z rádiových pozorování a přímo na místě jej potvrdila sonda Pioneer 10 v roce 1973. 

Magnetosféra Jupitera sice svým rozvrstvením připomíná tu zemskou, ale její vnitřní části se přece jen liší. Důležitý rozdíl tkví v aktivitě sopečného měsíce Io, který je silným zdrojem plazmatu, především iontů kyslíku a síry – každou sekundu vyvrhuje do okolí až tunu materiálu. Nabité částice z vulkanických erupcí se vymaňují z dosahu gravitace tohoto přirozeného satelitu a plní plazmový torus, jenž planetu obepíná. Torus je nucen otáčet se stejně rychle jako samotný Jupiter, tedy korotovat, a představuje důležitý faktor ovlivňující dynamiku v magnetosféře tělesa. Nabité částice z něj pomalu unikají v radiálním směru, přičemž korotaci zachovávají až do vzdálenosti asi dvaceti poloměrů planety. 

V magnetosféře plynného obra dochází k významné separaci nábojů tzv. Lorentzovou silou, přičemž elektrony se odsouvají k pólům a kladně nabité ionty jsou tlačeny k rovníku. Vznikají tak mohutné elektrické proudy, které se uzavírají přes vodivé nitro planety. Nejsilnější z nich pronikají do atmosféry asi 16° od pólů, kde se srážejí s neutrálními prvky a vyvolávají neustálé polární záře. Kromě aurorálního oválu však na Jupiteru pozorujeme i aurorální skvrny v místech průniku magnetických siločar, které prošly poblíž některého z velkých měsíců. Nejjasnější je přirozeně aurorální skvrna pocházející od Io, neboť jeho interakce s magnetosférou planety je nejsilnější. Magnetosféra plynného obra je natolik kompaktní, že ji jen málo ovlivňují vrtochy slunečního větru, a v čase se tak prakticky nemění.

Podivné chování ledových planet

Vše, co jsme uvedli o magnetosféře Jupitera, lze s mírnými úpravami aplikovat i na Saturn. Plejádu pochodů doplňují v jeho případě prstence, které absorbují podstatnou část plazmatu v okolí, a vnitřní magnetosféra až do vzdálenosti asi tří poloměrů planety tak prakticky neobsahuje nabité částice. Roli měsíce Io – přirozeně v menším měřítku – hraje Enceladus: tryská z něj v gejzírech vodní pára, jež se působením ultrafialového záření rozpadá na vodík a kyslík, které se okamžitě ionizují. Plazmový torus se nachází ve výšce 3–6 poloměrů planety. Vzhledem k tomu, že je magnetosféra Saturnu slabší než v případě Jupitera, ovlivňuje ji proměnnost slunečního větru, což se projevuje například variabilní viditelností polárních září. 

Zajímavé jsou magnetosféry Uranu a Neptunu. Do příletu sondy Voyager 2 v roce 1986, respektive 1989 neměli astronomové možnost existenci jejich magnetických polí prokázat ani vyvrátit. Na základě analogie s Jupiterem a Saturnem očekávali, že i tyto planety budou mít silná dipólová pole a že v případě Uranu bude jeho orientace vzhledem ke značnému sklonu rotační osy srovnána s prouděním slunečního větru (připomeňme, že tento sklon činí 97°, a že tedy rotační osa planety leží téměř v rovině jejího oběhu). Po příletu družice se však vědci nestačili divit. 

Měření Voyageru totiž prokázala, že pole Uranu nepochází ze samotného jádra planety a že jeho orientace je velmi zvláštní – odklání se téměř o 60° od rotační osy a navíc se osa magnetického dipólu posunula od středu planety asi o třetinu jejího poloměru. Konfigurace magnetosféry je tak vysoce nesymetrická a intenzita magnetického pole na „povrchu“ Uranu se mění až o řád, přičemž na severní polokouli je pole silnější než na jižní. Magnetosféra Neptunu pak vypadá velmi podobně. 

Vědci si nejsou příčinou tohoto podivného stavu jisti a mají dvě hypotézy. Jednak je možné, že magnetické pole ledových obrů nevzniká v jejich jádře, ale spíše v relativně mělkých vrstvách, kde se nachází horká tekutá směs amoniaku a vody. Ta je elektricky vodivá a zřejmě v ní probíhá termální konvekce. Podle druhé teorie vzniká magnetismus těchto planet v jádře jako dipól, ale pohyby vodivé tekutiny v hlubokých vrstvách (podle některých modelů se jedná o tekuté diamanty) ho mění do podoby naměřené i sondami. Ve větších vzdálenostech však magnetosféry Uranu a Neptunu připomínají magnetosféru Země či Jupitera, protaženou na noční stranu tlakem slunečního větru. 

A co komety?

Možná to zní překvapivě, ale magnetosféry vznikají i kolem malých těles, například komet. V jejich jádrech samozřejmě nemůže fungovat dynamo, ovšem jakmile se vytvoří kometární koma, ionizují se uniklé částice ultrafialovým zářením od Slunce a získají elektrický náboj. A od nabitých částic je už jen krůček k indukci magnetického pole.

TIP: Jak dlouho trvá jeden den na různých planetách Sluneční soustavy?

Komety tedy obklopuje indukovaná magnetosféra neboli plazmosféra. Zmíněná tělesa se meziplanetárním prostředím pohybují nadzvukovou rychlostí, v důsledku interakce se slunečním větrem se plazmosféra protahuje a formuje se plazmový ohon. Je zajímavé, že v magnetosférách komet dochází i k přepojení siločar, při němž vlasatice často přijdou o značnou část svého chvostu. Nejznámější událost tohoto typu se odehrála 20. dubna 2007, kdy přilétající výron koronální hmoty zcela odpojil plazmový ohon komety Encke. 

Na tomto místě je třeba dodat, že i již zmíněná Venuše má svoji magnetosféru. Nevzniká však v nitru planety, ale interakcí slunečního větru s její atmosférou – stejně jako u komet. 

Polární záře