Po Hitlerově smrti se dne 30. dubna 1945 nejvyšším představitelem v agonii se zmítající nacistické třetí říše stal velkoadmirál Karl Dönitz, dosavadní vrchní velitel Kriegsmarine. Do úřadu říšského prezidenta jej navrhl před svou sebevraždou samotný Hitler, který tak ocenil velkoadmirálovu loajalitu. Ta byla naprostá a slepá, Dönitz byl známý tím, že Hitlerovi neustále pochleboval. Dosavadní „korunní princové“ – říšský maršál Hermann Göring a říšský vůdce SS Heinrich Himmler – upadli nenadále v nemilost.

Pokusili se totiž sami chopit moci, respektive uzavřít separátní mír se západními Spojenci ještě v posledních dubnových dnech, čímž se v očích svého vůdce stali zrádci.

Devětadvacátého dubna 1945 proto Hitler jmenoval svým nástupcem (doslova hlavou státu – Staatsoberhaupt) s tituly říšského prezidenta (Reichspräsident) a vrchního velitele ozbrojených sil. V témže dokumentu jmenoval ministra propagandy Josepha Goebbelse předsedou vlády s titulem říšský kancléř. Výše jmenované, Himmlera a Göringa, zároveň vyloučil ze strany.

Velkoadmirál hlavou státu

Tím se Hitler částečně vrátil ke starému výmarskému státoprávnímu uspořádání, aby nemusel jmenovat někoho svým nástupcem s titulem „vůdce“ (Führer), se kterým byly neodmyslitelně spjaty neomezené pravomoci ve správě státních záležitostí. V tom ale právě tkvěl největší problém vlády – nebylo totiž jasné, kdo má při rozporech kabinetu rozhodující slovo, zda říšský kancléř, nebo říšský prezident. Dönitz tak podle zákona nemohl sesadit ani říšského kancléře, ani žádného z ministrů.

Další komplikaci pro novou říšskou vládu znamenala Goebbelsova sebevražda, kterou spáchal s celou rodinou v bunkru pod říšským kancléřstvím den po svém vůdci 1. května 1945. Dönitz se už od poloviny dubna nenacházel v Berlíně, ale v městě Plönu v Šlesvicku-Holštýnsku na severu Německa. Zde také 30. dubna obdržel telegram od Martina Bormanna (vedoucího Hitlerovy kanceláře a hlavní kanceláře NSDAP), který mu sděloval, že jej vůdce jmenoval svým nástupcem.

TIP: Honba za Martinem Bormannem: Kde skončila Hitlerova „hnědá eminence“?

O Hitlerově smrti se přitom Hitlerův tajemník ani nezmínil. Dönitzova odpověď byla oddaně ponížená: „Zůstanu Vám vždy a neotřesitelně věrný, udělám vše pro to, abych Vás vysvobodil z Berlína.“ Skutečně se o to pokusil – vůdce měli zachránit mladí námořníci, z nichž téměř všichni za beznadějný pokus o proniknutí do obklíčeného města zaplatili životem.

Druhého dne se Dönitz dozvěděl o Hitlerově smrti a v rozhlasovém projevu se obrátil k obyvatelstvu: „Ženy a muži Německa, vojáci branných sil, náš vůdce, Adolf Hitler, padl. Celý národ se mu poklonil s nejhlubší úctou a smutkem. Vůdce mě určil za svého nástupce. Přejímám vedení německého národa s vědomím, o jak osudový úkol se v této těžké hodině jedná.“

Staronový kabinet

Druhého května odstoupili zbývající ministři dosavadního Hitlerova kabinetu sídlícího rovněž v Plönu. Po Goebbelsově sebevraždě musel Dönitz narychlo obsadit uvolněné místo říšského kancléře a jeho volba padla na osvědčeného veterána předchozích vlád a jednoho z odstupujících ministrů – hraběte Lutze Schwerin von Krosigk.

Toho nový říšský prezident pověřil jako takzvaného vedoucího ministra (Leitender Minister či Reichskanzler) sestavením nové vlády, která se poprvé sešla 2. května v Eutinu. Odtud však vzápětí uprchla před postupujícími britskými jednotkami (které téhož dne dobyly nedaleký Lübeck) až na samotný sever Německa, do Flensburgu ležícího jen pár kilometrů od dánských hranic. Tam měli své sídlo ve skromné budově námořní akademie ve čtvrti Mürwik.

Bylo nutné narychlo ustavit vládní administrativu. Dönitz si podržel titul říšského prezidenta, ministra obrany a vrchního velitele ozbrojených sil. Hlava státu se rozhodla, že bude i nadále používat titul velkoadmirál. Funkci kancléře přijal Lutz Schwerin von Krosigk, jenž kromě toho řídil ministerstvo financí a resort zahraničních věcí.

Dokončení: Vláda velkoadmirála Dönitze: Konec správy Hitlerova dědictví

Téměř všichni ministři byli bývalými členy předchozího kabinetu: Albert Speer – ministr hospodářství a zbrojní a válečné výroby, Otto Georg Thierack – ministr spravedlnosti, Herbert Backe – výživa, Julius Dorpmüller – doprava a pošta, Franz Seldte – práce. Vnitro řídil jediný nováček mezi ministry – Wilhelm Stuckart, dosavadní tajemník téhož ministerstva a autor protižidovských takzvaných norimberských zákonů.

Polární záře jsou nádherné. Magnetickému poli naší planety ale vděčíme za mnohem více. Jenom díky němu můžeme mít život, jaký známe. Magnetické pole nás totiž chrání před nebezpečnými částicemi slunečního větru a kosmického záření, které by jinak nepřetržitě bombardovaly Zemi. A chrání také naši životně důležitou atmosféru.

Magnetickému poli bychom měli každý den děkovat za svou existenci. Stačí se podívat na Mars a hned je vidět, jak dopadne planeta, která nemá k dispozici prakticky žádné magnetické pole.

Mají superzemě štít?

Ve vesmíru jsme už našli desítky planet, na nichž by alespoň teoreticky mohl existovat život. I pro ně nejspíš platí, že jejich obyvatelnost bude záviset na magnetickém štítu. Mnohé z těchto slibných planet jsou ale superzemě, s nimiž nemáme žádnou zkušenost.

TIP: Kde se bere magnetické pole Země?

Vědci v kalifornských laboratořích Lawrence Livermore National Laboratory se snaží zjistit, zda kovová jádra superzemí mohou generovat magnetické pole. Pomocí experimentálního zařízení TARDIS zkoumají chování železa při tlacích 5 až 20 milionů atmosfér. Takové podmínky se blíží tomu, co očekáváme v nitru superzemí v cizích planetárních systémech.

Britští vědci zjistili, že housenky, které se dokážou maskovat jako uschlé větvičky, si k přechytračení predátorů vyvinuly velmi účinnou strategii. Svou schopnost používat mimikry totiž znásobují výběrem správné lokality k úkrytu.

Nehledě na to, kolik potravy mají na dosah, vybírají si přes den místa, kde již leží spousta větviček. Splynou tak dokonale s okolím.

V noci, kdy predátoři nemohou lovit pomocí zraku, se hladové housenky stěhují na místa skýtající hojnou potravu. Vědcům se podařilo toto chování odpozorovat při experimentu s housenkami zejkovce řešetlákového a slepicemi, které hrály úlohu nebezpečného predátora.

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů aneb Mravenci na válečné stezce

Ukázalo se, že housenky mají mnohem větší šanci na úspěšné maskování, když zůstávají na místě s množstvím malých větviček.

„Housenky jen nenapodobují nejedlé předměty ve svém okolí, ale v podstatě používají složitou strategii výběru místa, která těží z chování predátorů při lovu,“ vysvětluje autor studie John Skelhorn. Predátoři se totiž většinou nechají odradit náročností hledání jednoho chutného sousta ve spoustě stejně vypadajících nejedlých, tvrdých kousků.

„Důležité také je, aby na jednom místě nebylo příliš mnoho maskujících se housenek. Predátor jinak brzy zjistí, že se mu hledání vyplatí,“ dodává Skelhorn.

Proslulý švédský Ice Hotel, jehož jediným stavebním materiálem se staly sníh a led, musí být vybaven protipožární ochranou. Nové nařízení vydal švédský stavební úřad, který majitelům hotelu uděluje stavební povolení každý rok. Ledový hotel v Jukkasjärvi na severu Švédska totiž vždy na jaře roztaje a v zimě se musí znovu vybudovat. Požární alarm v obřím iglú přitom zní jako aprílový žert.

TIP: Hotel postavený celý z ledu nabízí horkou koupel, saunu i vlastní kapli

„Zpočátku jsme byli poněkud překvapeni, ale uvnitř jsou skutečně věci, které by mohly vzplanout, například polštáře, spací pytle nebo sobí kůže,“ uvedla mluvčí hotelu Beatrice Karlssonová a dodala: „Bezpečí našich hostů je pro nás na prvním místě, takže se novým pravidlům přizpůsobíme.“ 

Instalace alarmů do neustále se měnícího stavebního materiálu, jakým jsou led a sníh, však nepochybně představovala technickou výzvu. První a dosud největší ledový hotel na světě funguje od prosince do dubna už od roku 1990. Turisté tráví dovolenou v pokojích s teplotou 5–8 °C pod bodem mrazu. Cena za ledový pobyt se pohybuje od 5 700 až po téměř 30 tisíc korun za noc. 

Firma nabízí k prodeji celou vesničku na ostrově Isle of Skye. Malebná víska čítá sice jen pět stavení, přičemž čtyři z nich jsou vybudované v klasickém skotském stylu. Vybavené jsou ale zcela v souladu s požadavky dnešní doby.

TIP: Australské městečko je na prodej: Stojí jako lepší byt ve velkoměstě

Kromě divukrásné přírody je ovšem největší devízou vísky Elgol její dokonalý klid – do nejbližší rybářské vesnice je to 45 minut a cesta ze skotské pevniny zabere dokonce šest hodin. Příslovečný klid ale pochopitelně není zadarmo a zvlášť ne na ostrově Isle of Skye. Víska Elgol je k mání za 1,25 milionu liber, v přepočtu tedy zhruba 36 milionů korun.

Úspěchy mnoha seznamovacích agentur i mobilních aplikací, jako je Speed dating nebo Tinder, dokládají, že touha nebýt sám je silná. Často tak zkusíme téměř cokoli. Vztah – ať už milenecký, partnerský či manželský – a posléze rodina naplňuje určitým způsobem to, co hledáme za představou takzvaného šťastného života. Jak to ale jde dohromady s tím, že zhruba polovina manželství v České republice končí rozvodem? Čím to je, že v našich vztazích selháváme? Umíme ještě žít v páru či rodině, nebo přichází čas „singles“? 

Pětina nezadaných

Trend takzvaných singles je stále málo prozkoumaný, nepopiratelně však existují. Nezadaní, tedy lidé, kteří žijí sami, jsou ekonomicky nezávislí a oddaní své práci a vlastnímu rozvoji. Někteří lidé vnímají singles jako sobecké či neschopné soužití, jako egoisty upřednostňující sami sebe. Ale jací jsou ve skutečnosti? A koho všeho lze mezi ně zařadit?

Podle statistik při sčítání lidí, domů a bytů z roku 2011 tvoří nezadaní až 1/5 z celkového počtu domácností. Jako singles byli započítáni všichni jedinci ve věku 20 až 39 let žijící samostatně. Převažovali muži, nicméně trend směřuje k vyrovnanému zastoupení obou pohlaví. V případě mužů i žen dominují svobodní jedinci, v menšině jsou tedy lidé po rozvodu. Tato skupina obyvatel je ekonomicky aktivní, převládá v ní ukončené vysokoškolské vzdělání a samostatné bydlení většinou v podnájmu.

Egoisté a workoholici?

Představu, že singles jsou lidé, kteří žijí jen sami pro sebe, rozbíjí vědkyně Bella DePaulo z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře. DePaulo vyhledala výzkumy na dané téma a z jejích výsledků vyplývá, že singles bývají obecně více integrovaní ve společnosti než lidé žijící v páru. Nezadaní se ve srovnání s lidmi žijícími v manželství častěji setkávají s mnoha lidmi ze svého okolí a pečují o vztahy ke svým přátelům a rodině. Více pomáhají stárnoucím rodičům, potkávají se se sourozenci a jinými příbuznými.

Výsledky dalších výzkumů poukazují na to, že nezadaní lidé si více váží smysluplné práce než ti, kdo žijí v manželství a rodičovství. Kritériem pro ně není velikost odměny. Nicméně představa, že singles jsou workoholici nebo lidé, kteří žijí jen prací, nemusí být tak daleko od pravdy. Vztahem nezadaných k práci a jejich výzkumem celkově se u nás zabývá Barbora Vacková z Ústavu populačních studií Fakulty sociálních studií MU. Sama popisuje singles jako těžko definovatelnou skupinu lidí, kteří se nijak zásadně neliší od ostatních, akorát z různých důvodů zůstali sami.

Pod tíhou samoty

Velké množství času, strávené prací, může být podle Barbory Vackové dáno právě tím, že singles nežijí s dalšími osobami. Lidé, s nimiž žijeme, nám totiž poskytují určitý rytmus dne – například nepracujeme, když se věnujeme partnerovi nebo se staráme o děti. Nezadaným však činí potíže vymezit prostor pro práci a pro volný čas. Ve chvílích, kdy už práce přerůstá přes hlavu, hledají určité meze a způsoby, jak nepracovat. Například pořízením domácího mazlíčka či různou regulací připojení k internetu. 

Někdy se může nezadanost stát až příčinou diskriminace v pracovním prostředí: Člověk žijící sám může vzbuzovat dojem, že nemá žádné závazky, a může tedy pracovat pořád. I tento tlak by mohl stát za vyšším počtem hodin strávených prací.

Bez stresu a nadváhy

Skutečnost, že člověk žije sám či v partnerství, může zásadně ovlivnit i jeho zdraví. V posledních letech se mnoho studií zabývalo vlivem partnerství a žitím single na lidský organismus. Shrnutí výsledků ukazuje, že obě možnosti mají svá pro a proti. V roce 2013 vyšla studie v časopise Health Psychology, ze které vyplývá, že s vyšší pravděpodobností přiberete váhu v manželství či partnerství, než pokud jste single. Nebezpečí nadváhy se přitom týká hlavně novomanželských párů v prvních čtyřech letech manželství.

Stres spojený s penězi se rovněž týká více partnerského soužití než singles. Studie z roku 2014 ukazuje, že 1/3 dospělých ve vztahu zkreslovala partnerovi své finanční možnosti. A pokud jste sami, odpadá také stres spojený s domácími pracemi. Zdraví lidí, kteří jsou single, je však ohroženo ve spojitosti s náročnějším lékařským zákrokem. Lidé v manželství totiž podle studií vykazují mnohem lepší výsledky, co se týče pravděpodobnosti úspěšné rekonvalescence a uzdravení.

Spokojenost a osobní růst

Vědkyně DePaulo uvádí, že studií na téma singles je stále málo. Většina výzkumů byla zaměřena spíše na partnerství a manželství či rodinný život a singles sloužili pouze jako srovnávací skupina. Ať už stojí za stylem života nezadaných jakýkoli důvod, DePaulo uvádí další výzkumy, které staví samotu do pozitivnějšího světla: Lidé, kteří zůstali sami, mají vyvinutější smysl pro sebeurčení – silněji pociťují svůj osobní růst a vývoj. Jejich samostatnost se jim osvědčuje i v tom, že se odráží v celoživotní spokojenosti. Více samostatnosti vede k nižší pravděpodobnosti prožívání negativních emocí.

TIP: Když se řekne polyamorie: Šťastný život ve třech

Pokud po přečtení výše zmíněných výzkumů máte chuť na život ve stylu singles, zvažte, zda je to pro Vás to pravé ořechové. Samotná Bella DePaulo říká, že ani jedna skupina není lepší než ta druhá. Zkrátka nikdo z nás nemá návod na to, jak žít šťastný život. 

Astronaut Mark Watney, který ve filmu Marťan od Ridleyho Scotta uvízl na Marsu, se musel živit pěstováním brambor. Nejde ale o pouhou filmovou fikci, stejnou myšlenkou se zaobírají i vědci, kteří reálně experimentují s pěstováním brambor na Marsu. A nejen tam.

Čína, která v posledních měsících chrlí jeden ambiciózní nápad za druhým, se chce pokusit pěstovat brambory na Měsíci. V roce 2018 chtějí poslat na Měsíc modul Chang’e 4, který bude mít na palubě malý experimentální ekosystém.

TIP: Konec Nefritového králíka: Čínský lunární rover je po 31 měsících definitivně mrtvý

Tento ekosystém o rozměrech 18 × 16 centimetrů bude obsahovat semena bramboru hlíznatého, který dostane příležitost vyrůst v měsíčním substrátu. Součástí ekosystému budou i vajíčka bource morušového. Z vajíček se vylíhnou housenky, které budou vydechovat oxid uhličitý, zatímco rostoucí brambory budou fotosyntézou vyrábět kyslík. Housenky potřebují kyslík, brambory zase oxid uhličitý - tak by měl v kostce vypadat první improvizovaný ekosystém na Měsíci.

Ekosystém na Měsíci

Ekosystém v modulu pochopitelně nemůže být vystaven volnému prostředí Měsíce. Na povrchu našeho souputníka panují přeci jen poněkud nepříznivé klimatické podmínky, kde teplota ociluje mezi -170 °C až +135 °C. Modul proto bude v ekosystému udržovat příznivou teplotu a také mu poskytne umělé světlo.

Jak celý experiment dopadne se nejspíš brzy dozvíme, čínští specialisté totiž hodlají celou událost přenášet živě na Zemi. Dost možná se tak již příští rok staneme svědky prvních rozkvetlých rostlin na Měsíci a prvního hmyzu žijícího mimo naši planetu.

Jen v samotných Spojených státech každoročně zemře na infarkt asi 610 tisíc lidí. K infarktu dochází obvykle tehdy, když krevní sraženina ucpe cévu. Někdy může být spouštěčem infarktu nebo naopak jeho důsledkem stav hypoxie, tedy nedostatku kyslíku ve tkáních.

S ucpanými cévami si dnes lékaři umí poradit. V případě hypoxie jsou ale jejich možnosti poměrně omezené. Tým vědců ze Stanfordu nyní přišel s pozoruhodným nápadem, jak rychle pomoci pacientům zasaženým hypoxií.

Navrhují vpíchnout pacientům do srdce sinice, fotosyntetické organismy, které na planetě vyrobí podstatnou část kyslíku v atmosféře. Poté by stačilo pacienta vystavit světlu a sinice by se postaraly o kyslík pro poškozené tkáně.

TIP: Zákaz trans tuků se osvědčil: Lidé mají méně infarktů a mrtvic

Přestože to zní poněkud bláznivě, badatelé uvedený postup již vyzkoušeli na laboratorních potkanech a fungovalo to. Sinice vyrobily spoustu kyslíku, poškození hypoxií se u potkanů snížilo o polovinu, nedošlo k žádné druhotné infekci ani k nežádoucí imunitní reakci a po 24 hodinách sinice ze srdce beze stopy zmizely. 

Bloodhound SSC není jen tak obyčejný automobil. Je to spíše kříženec mezi autem a tryskovou stíhačkou, kterého pohání tryskový motor Eurojet EJ200 ze stíhačky Eurofighter Typhoon.

Bloodhound je ve vývoji už déle než 10 let. Vše ale nasvědčuje tomu, že se vývoj tryskového automobilu chýlí k úspěšnému závěru. Jestli vše půjde podle plánu, tak by měl Bloodhound SSC poprvé vyjet na trať 26. října letošního roku na letišti Cornwall Airport Newquay ve Velké Británii.

TIP: Pokoří rychlostní rekord? V Londýně představili nadzvukový Bloodhound SSC

Nebude to sice ještě rychlostí přes 1 600 kilometrů za hodinu, které by měl Bloodhound dosáhnout, ale i těch plánovaných 320 km/h bude jistě stát za to. První jízdy budou zaměřené na testy motoru Bloodhoundu za nízkých rychlostí.

Je polovina listopadu a moje žena Radana a já se v nekřesťansky brzkou ranní hodinu ploužíme vyschlým korytem říčky v brazilské části mokřadu Pantanal poblíž Sao Bento. Zrovna se zabývám tím, že v duchu spílám všem živým tvorům v okolí za to, že musí být aktivní tak brzy po ránu a ne třeba až po deváté. Na protějším břehu šmejdí nosál a chvíli po něm se ukázal i nemotorný tamandua. Radana jen tak cvičně fotí slunatce, který se k nám blíží podél vody. Nakonec mi to nedá a přidám se k ní také. „Ty vole, vedle tebe sedí jaguár,“ najednou mi Rady šeptem hlesne do ucha.

Ústup před jaguáří matkou

Na tuhle i v jihoamerickém pralese těžko uvěřitelnou větu se dá reagovat jedině s klidem. Žena se zjevně taky ještě úplně neprobrala, myslím si a nahlas říkám: „Jaký jaguár?“ „No, ten vedle tebe, za tou větví!“ „Za jakou větví…?“ ale v tom ho taky uvidím. Sedí jen pár metrů od mého obličeje, pošvihává ocasem a upřeně mi zírá do očí. Po včerejším soaré s jaguářím tygrem mne však hned tak něco nevyvede z míry. Zamířím objektivem na kočku a cvakám. Ostatně Radana dělá to samé…

TIP: Levhart – Neviditelný lovec a skvrnitý přízrak z Masai Mara

Jaguár si nás nepřestává měřit upřeným pohledem. „Mami, co je to za divné kapybary, ty jsme ještě nebrali“, prohodí žertovně Rady po chvíli a teď mně to „docvaklo“ také. Velké uši, zjevným údivem vypoulené oči – to kotě prostě ještě nevidělo člověka. Kotě! „Tady někde musí být i maminka“, procedím mezi zuby. „Rychle to sbal a padáme, ale opatrně, jen žádné rychlé pohyby. Jestli máme matku někde za zády, je to fakt problém!“ Zároveň přemýšlím, jak dlouho nás ten jaguáří dorostenec vlastně pozoroval a hlavně, jak se k nám mohl přiblížit tak tiše, že jsme ho vůbec neslyšeli přicházet. Přitom chůze v suchém listí hlukem připomíná procházku v corn flakes.

Štěstí u brlohu

Plížíme se podél břehu a tváříme se, že tu vůbec nejsme. „Uf,“ vydechuji s úlevou po padesáti metrech potupného plížení a narovnávám si záda. Jen mimoděk přejedu pohledem hranu břehu asi dva či tři metry nad námi. A tam stojí. Maminka! Ve vší své divoké kráse nervózně švihá ocasem stejně, jako její potomek a zírá dolů přímo na nás. Úplně jsem zkoprněl leknutím, ale ne na dlouho. Jaguár se k mé nezměrné lítosti pomalu, zcela beze spěchu otočil a zmizel za hranou břehu. Okamžitě se drápu až na vrchol prudkého svahu a pak zadýchaně dřepím a dalekohledem pročesávám les v naději, že nádhernou šelmu aspoň na moment zahlédnu ještě jednou.

„Je pryč“, hlásím zklamaně dolů Rady, která mezitím šplhá podél uvolněných kořenů velkého stromu nahoru za mnou. Zadýchaně se postavila vedle kmene, když vtom přesně na místě, kde před okamžikem stála, se ozvalo tupé žuchnutí, provazy kořenů se rozletěly do stran a zpod břehu vystřelil mohutný jaguár. Dlouhým skokem dopadl dolů do bahna na dně říčky. Dvěma, třemi odrazy se pak přenesl až na druhou stranu a dalším skokem vylétl do výše. Aniž by se vůbec dotknul protějšího břehu, vznesl se s neuvěřitelnou silou až nad něj a proskočil stěnu lesa, která se za ním neslyšně zavřela.

To celé trvalo jen pár okamžiků, jaguár je dávno pryč, ale rozfázovaný obraz celé scény ještě stále dobíhá v mé hlavě. Ve zpomalené filmové smyčce dosud fascinovaně zírám na souhru svalů na širokých zádech a na rozdíl od skutečnosti dokonce slyším na pozadí dunivou ozvěnu jaguářích skoků. Také Radana stále třeští oči do místa na protějším břehu, kde šelma zmizela a proměnila se v přízrak. Ale spíš je stále v šoku. Asi jí došlo, že nahoru šplhala ani ne půl metru od jaguáří hlavy. Také mně, jen při pouhém pomyšlení, co by se mohlo stát při očním kontaktu s predátorem z tak bezprostřední blízkosti, běhá mráz po zádech. Teprve při sestupu dolů ze břehu jsme pak pod kmenem stromu objevili prostornou kavernu, zjevně jaguáří brloh.

Pět vzácných setkání

Upravený zápis z mého deníku líčí setkání hned se třemi jaguáry během krátkého okamžiku v korytě vyschlé řeky v linii kratší než sto metrů. Stalo se to brzy z rána a z hlediska chování jaguárů jde o velmi neobvyklý jev. Zvláštní je zejména přítomnost samce poblíž matky s asi šest až sedm měsíců starým mládětem. Byla již matka znovu připravena k páření? Na tuto otázku nedokázal jasně odpovědět ani přítel Rafael Hoogesteijn, přední zoolog nadace Panthera, která se v Pantanalu věnuje výzkumu a ochraně jaguárů.

Snad ještě podivnější je však skutečnost, že jsme spolu s Radanou pozorovali celkem pět jaguáru během tří dnů. Rady je navíc vášnivou „wildlife“ fotografkou a tady se jí podařilo zachytit divoké jaguáry z naprosto bezprostřední blízkosti. Navíc způsobem, o kterém jsem si dosud myslel, že ani není být možný. Naprostá většina snímků „divokých“ jaguárů totiž zachycuje krotká, či jinak manipulovaná zvířata. Popsané setkání se odehrálo na farmě Panthery Sao Bento v brazilském Pantanalu. Vlastně se s jaguáry při své práci malíře divokých zvířat setkávám docela často, ale v naprosté většině zaznamenávám pouze přítomnost stop, typické hlasové projevy, jaguáří značky či zbytky kořisti. Plachý jaguár je však spíše přízrakem a přímá setkání z čí do očí jsou více než vzácná.

Jaguáří „umanutci“

Jaguár (Panthera onca) je nejmocnějším predátorem amerických kontinentů a podle Červeného seznamu IUCN spadá do kategorie Téměř ohrožený. V současné době živoří omezená populace dokonce na jihu USA (Arizona), odkud se území obývané jaguárem táhne dolů až do severní Argentiny. Molekulárně biologické analýzy nečekaně a navzdory tvrzení většiny literatury naznačují, že jaguár netvoří žádné poddruhy a celá populace je geneticky naprosto homogenní. Další překvapení přinesl také výzkum potravních návyků. Jako vrcholový predátor je jaguár sice naprostý oportunista, nicméně zjištění na některých farmách v oblasti Pantanalu (ekosystém mokřadu, savany a opadavého tropického lesa) jsou přesto překvapivá. Nejčastějším úlovkem jaguárů je zde totiž kajman brýlový a teprve potom hojná kapybara a spárkatí sudokopytníci. To samozřejmě nebude platit pro populaci jaguárů třeba v Amazonii, což souvisí s jinou potravní nabídkou.

Pozoruhodný apetit jaguárů úzce souvisí s jejich konflikty s farmáři, poněvadž významná část jaguáří populace žije právě v oblastech extenzívně využívaných k chovu dobytka (venezuelské Llanos, brazilský, bolivijský či paraguayský Pantanal, bolivijské Beni atd.). S Rafaelem jsem se poprvé setkal asi před deseti lety uprostřed Llanos a již tehdy se problémem střetů jaguárů a lidí zabýval. Jeho výzkumy přinesly celou řadu poznatků zcela zásadních pro ochranu jaguárů.

Ukazuje se například, že na farmách, kde je regulován či zcela zakázán lov divokých zvířat a část pozemků je ponechána ladem, jaguáři téměř přestanou napadat dobytek a zaměří se na svoji přirozenou potravu. Ekonomický benefit podobných opatření lze vyjádřit ve statisících korun nemluvě o zachování aspoň části přirozeného ekosystému. Ukazuje se tak, že konflikt farmářů s jaguáry je často zbytečný a je motivován mnoha předsudky a neznalostí. Možných opatření k ochraně, která navrhuje Rafael, je celá řada a osvěta a podpora farmářů ze strany nevládních i státních institucí je jedním z nejdůležitějších z nich. Jaguáří populace ohrožují i další dva zásadní faktory: ilegální lov a zejména ztráta přirozeného prostředí či jeho fragmentace. Proto newyorská nadace Panthera přišla s megaprojektem na propojení vitálních populací jaguára koridory (The Jaguar Corridor Initiative / www.panthera.org). Zprvu čistě idealistická umanutost několika byť zkušených ochranářů a zoologů pod vedením Alana Rabinowitze si ale dnes, kdy jsou úspěchy tohoto projektu naprosto hmatatelné, získává stále větší respekt a obdiv.

Největší šelma Ameriky

Jaguár americký (Panthera onca) je po tygrovi a lvovi třetí největší kočkovitou šelmou. Stejně jako tygr, i jaguár se zdržuje blízko vody a s oblibou plave.
Variace velikosti a hmotnosti je u tohoto zvířete pozoruhodná. Největší známý samec vážil téměř 160 kilogramů a velikostí se tak téměř rovnal lvům. Byly ovšem zaznamenáni i extrémně malí dospělí jedinci s hmotností kolem 40 kilogramů.

Samice jsou v průměru o 10–20 % menší. Bez ohledu na menší vzrůst mají tito dravci nesmírně silný stisk čelistí a srovnávací studie je podle tohoto parametru (vzhledem k velikosti těla) postavily do čela kočkovitých šelem. Konkurovat jim může pouze levhart obláčkový; tygr i lev mají stisk slabší. Síla jaguářích čelistí umožňuje tomuto lovci neobvyklou smrtící metodu: kousnout přímo do lebky oběti, kterou rozdrtí společně s mozkem, což je pro kořist pochopitelně fatální.

Jaguárů ubývá a tento druh je zařazen mezi téměř ohrožená zvířata (kategorie podle IUCN). Odhadnout počet těchto šelem je velmi těžké a žádné celkové číslo není udáváno. Jsou sice chráněni, ale ještě stále dochází k jejich zabíjení, zejména při konfliktech s rančery a farmáři v Jižní Americe.

Mezi jaguáry se občas vyskytují černě zbarvení jedinci. Této barevné odchylce se říká melanismus. Při vhodném osvětlení je ale i u těchto zvířat možné pozorovat na srsti rozety, které jsou větší než na srsti levhartů (od nichž se liší mnoha dalšími znaky včetně zcela rozdílného výskytu) a jsou vyplněné jednou či více tmavými skvrnami.