Muži, kteří mají děti později, mají větší naději, že se jim narodí geekové. Tedy synové, kteří mají vyšší IQ, jsou obecně ambicióznější, lépe se koncentrují a méně zapadají do průměru. V dnešní době jde o vesměs žádané vlastnosti a představují tak dobrý vklad pro úspěšnou živitní dráhu.

TIP: Jak souvisí anatomie mozku s bohatstvím a úspěchy ve studiu?

K výše zmíněným závěrům dospěli američtí a britští vědci, kteří prostudovali životní osudy 15 tisíc britských dvojčat. Na základě získaných dat vytvořili „Index geekovitosti“, podle kterého ohodnotili studovaný vzorek lidí.

Výsledky ukazují, že vyšší hodnoty tohoto indexu vykazují synové starších otců, bez ohledu na sociální a ekonomický status rodičů, vzdělání nebo zaměstnání. Roli nehraje ani věk matek a dcer se tento vztah nijak netýká.

Traviči berou prostřednictvím otrávených nástrah velmi brutálním způsobem život často extrémně vzácným a ohroženým druhům dravců. Nezbývá než doufat, že dopadení a exemplární potrestání pachatele budou brzy následovat.

Co vypátrala "psí jednotka"

Specializovaná „psí jednotka“ České společnosti ornitologické, která pátrá po otrávených nástrahách a jejich obětech, je doslova v jednom kole. Nedávno vyjížděla na Kroměřížsko k nahlášenému případu mrtvého luňáka s podezřením na otravu. „Luňáka hnědého, který patří mezi kriticky ohrožené druhy, jsem nalezla v typické poloze pro otravu, ještě s kořistí v pařátech. Prohledala jsem okolí nálezu a Sam mi poblíž označil místo, kde jsem našla mrtvou poštolku a několik drobných pěvců. Aby toho nebylo málo, nedaleko jsem našla káni lesní,“ popisuje hrozivou scénu psovodka Klára Hlubocká z ČSO.

TIP: Ohromující schopnosti dravých ptáků aneb Sokolí zrak a síla orlů

V zápětí už jednotka mířila k hlášené otrávené návnadě na Benešovsko. „Nálezce nás upozornil na zbytky husy domácí, která fungovala patrně jako otrávená návnada. Kolem ní jsem pak našla celkem čtyři mrtvé krkavce,“ uvádí k nálezu Hlubocká. Další případ byl pak hlášen na Pardubicku. „Nalezla jsem zbytky dvou kání. Pod oběma těly byl mrtvý hmyz a obě ležela v pozici typické pro otravu karbofuranem – se zaťatými pařáty a křečovitě rozevřenými křídly,“ konstatuje Hlubocká.

Pátrání po maďarském vzoru

Zjištěné případy byly vzápětí předány Policii ČR. Zdeněk Vermouzek, ředitel ČSO dodává: „Nález uhynulých ptáků je prvním krokem. Na naši práci musí navázat zodpovědný přístup vyšetřovatelů, především Policie České republiky, v jejichž kompetenci je dopadení pachatelů.“

Ptačí kriminalitu má Česká společnost ornitologická v hledáčku již od roku 2000 a působí proti ní v rámci programu Volná křídla a webu karbofuran.cz. Za tu dobu už ornitologové zaregistrovali vedle nejrůznějších způsobů likvidace ptáků, jako je pokládání želez, zástřely nebo likvidace hnízd, i stovky otrav.

Náhodně zjištěné případy jsou přitom pouze kapkou v moři otřesných činů, které jsou někteří lidé schopni páchat na ptácích. Právě proto se Česká společnost ornitologická rozhodla zintenzivnit pátrání po otrávených nástrahách a jejich obětech zřízením specializované terénní jednotky – psovodky Kláry Hlubocké a Chesapeake bay retrívra Sama v rámci projektu PannonEagle Life. Inspirovala se přitom maďarskými kolegy, kterým se při hledání otrávených návnad speciálně vycvičení psi osvědčili.

Co říká zákon

Pokládání otrávených nástrah je trestný čin, za který hrozí až 8 let vězení a v případě obecného ohrožení (extrémně silný jed karbofuran je smrtelně nebezpečný i lidem) si travič může ve vězení pobýt ještě déle. Použití zakázaného, ale přesto hojně používaného jedu představuje navíc velmi krutý způsob, jak se zbavit nepohodlných živočichů.

Krutá smrt

U ptáků se otrava karbofuranem projeví rychle – po několika minutách dostane pták velké křeče a za plného vědomí umírá na udušení. Proto je také možné usuzovat na otravu již při prvotním ohledání zvířete, na kterém je vidět, že před smrtí trpělo.

Návrat ruských vyjednavačů do Brestu Litevského měl hořký nádech – 3. března 1918 Rusové se všemi zeměmi ústředních mocností, tedy Německem, Rakousko-Uherskem, Bulharskem a Tureckem podepsali mír, připravující už tak zdecimovanou zemi o třetinu někdejšího obyvatelstva a polovinu průmyslových a zemědělských zdrojů – celkem šlo  o 1,42 milionu km2 s více než 60 miliony obyvatel. Rusko muselo též uznat nezávislost Finska, pobaltských zemí, Ukrajiny, Gruzie i Arménie. Bývalá carská armáda, tou dobou již zcela v rozkladu, měla být demobilizována.

Předchozí část: Brestlitevský mír 1918 (1): Hanebná mírová smlouva

Zpět u jednacího stolu

Řada vojáků však na povolení shora nečekala a demobilizovala se v průběhu roku 1917 sama (Lenin to komentoval slovy „vojáci hlasovali pro mír nohama“). Zároveň došlo k domluvě výměny válečných zajatců. Brestlitevský mír okamžitě odsoudily všechny zbylé politické strany, které v této době v Rusku ještě stále existovaly. Podpis smlouvy poskytl na jednu stranu bolševikům existenčně důležitý prostor pro konsolidaci jejich moci, na druhé straně je zdiskreditoval před valnou většinou vlastenecky smýšlejících Rusů, čímž nahrál jejich politickým oponentům v rozhořívající se občanské válce.

Často se objevuje názor, že uzavřením brestlitevského míru Lenin pouze naplnil svou část dohody s německou vládou, která mu pomohla k návratu do Ruska a která spolufinancovala jeho listopadový převrat. Leninova horlivost pro uzavření míru, kterou se lišil od ostatních bolševiků uvědomujících si možný dopad přijetí takto ponižujících podmínek na veřejné mínění, by tomu nasvědčovala. Žádné přímé důkazy pro to však neexistují, takže je možné, že si Lenin prostě jen uvědomoval neschopnost vlastní armády pokračovat ve válce a potřebu získat čas na upevnění vlády.

Ostatně vývoj situace ukázal, že tento tah byl správný. Otázka ohledně „Leninovy zrady“ však zůstává nadále bez odpovědi. Tváří v tvář začínající občanské válce se Leninův postup ukázal z pohledu bolševiků jako správný. Ať už dohoda s Němci o vyřazení Ruska z války existovala, nebo ne, ústřední mocnosti získaly uzavřením míru nejen obrovské surovinové a zemědělské zdroje, kterých se jim v průběhu války zoufale nedostávalo, ale mír jim také umožnil přesunout jednotky z východu na západ a pokusit se zvrátit vývoj války ve svůj prospěch. Doba již ale příliš pokročila a německá mašinerie nedokázala porazit spojené síly Francie, Velké Británie a USA, které svým vstupem do války 6. května 1917 nahradily Rusko.

Poválečný vývoj

Až válečná porážka Německa umožnila Rusku zříci se brestlitevského míru, který Lenin označil jako „hanebný“. Anulování této smlouvy zakotvovaly také pařížské mírové dohody uzavřené mezi roky 1919–1920 s poraženými státy ústředních mocností. Vítězové se tehdy stále ještě opájeli nadějí, že v ruské občanské válce zvítězí bílí generálové a bývalé impérium se zařadí opět mezi spojence Západu. Samo Německo potvrdilo ruské delegaci neplatnost mírové smlouvy ve dvoustranné dohodě z Rapalla z roku 1922.

Tento akt se zároveň stal novým mezníkem německo-ruských vztahů – od nynějška spolu obě země spolupracovaly nejen na poli ekonomickém, ale také vojenském. Brestlitevský mír i následná porážka ústředních mocností umožnily vznik řady nových států. Na mapě se po dlouhých desetiletích objevilo Polsko, na krátkou dobu vznikla Ukrajinská republika, v Pobaltí se ustavily Litva, Lotyšsko a Estonsko. Sovětské Rusko se ale postupně snažilo získávat ztracená území zpět.

TIP: Revoluční dobrovolná vojska: Jaké byly osudy československých legií v Rusku?

V případě Ukrajiny se výsledek dostavil již záhy (většina jejího území byla obsazena Rudou armádou již během roku 1919, de iure znamenal konec republiky rižský mír z 18. března 1921). Ovšem porážka v rusko-polské válce v roce 1921 znamenala definitivní ztrátu Polska (a tím i nadějí na násilné rozšíření revoluce do Evropy) a části Běloruska až do roku 1939, kdy jej na základě smlouvy Molotov-Ribbentrop zabrala opět Rudá armáda. Obdobně dopadly pobaltské státy Estonsko, Lotyšsko a Litva, které byly po krátkém období samostatnosti zavlečeny v roce 1939 do „rodiny“ sovětských republik. Mírová smlouva z Brestu Litevského tak navzdory svým zdrcujícím podmínkám nakonec znamenala pro bolševiky výhru, neboť tím získali příležitost upevnit svou moc v zemi.

Extrémní heliové hvězdy mají velmi zvláštní složení a také jsou velmi vzácné. Dodnes jich známe jen asi dva tucty. Jde o veleobry, kteří jsou mnohem větší a žhavější než Slunce, zároveň jsou ale lehčí než naše mateřská hvězda.

Extrémní heliové hvězdy neobsahují prakticky žádný vodík. To je u hvězd velmi zvláštní, protože vodík je daleko nejběžnějším prvkem ve vesmíru. Vlastně si vůbec neumíme představit, že by takové hvězdy mohly vzniknout zhroucením molekulárního mračna, jak je to u hvězd obvyklé. Vědci předpokládají, že jde o hvězdy vzniklé splynutím jader bílých trpaslíků.

Veleobr z helia

Simon Jeffery ze severoirské Armagh Observatory využil data americké sondy GALEX (Galaxy Evolution Explorer), která v roce 2011 pozorovala zajímavý objekt GALEX J184559.8−413827. Sám pak tento objekt prozkoumal spektrografem s vysokým rozlišením na teleskopu SALT (Southern Africa Large Telescope) poblíž Sutherlandu v Jihoafrické republice.

TIP: Nalezen největší zlutý hyperobr. Je 1300× větší než Slunce

Jeffrey dospěl k závěru, že pozorovaný objekt GALEX J184559.8−413827 je extrémní heliová hvězda bohatá na dusík, která je podobná pulzující extrémně heliové hvězdě V652 Her. Objev této nové heliové hvězdy podle něj potvrzuje, že extrémní heliové hvězdy vznikají splynutím jader bílých trpaslíků.

Oblast mezi Marsem a Jupiterem je plná asteroidů. Podle odhadů obsahuje pás asteroidů miliony malých kamenných těles a mezi 1,1 a 1,9 milionů větších těles s průměrem okolo jednoho kilometru. Malé úlomky těchto těles často dopadají na Zemi, přičemž 34 % všech meteoritů nalezených na naší planetě náleží k jednomu typu: k H-chondritům. Vědci proto předpokládají, že pocházejí z téhož mateřského objektu.

Za jednoho z možných původců se dlouho považovala planetka 6 Hebe. Nedávná pozorování pomocí přístroje SPHERE na dalekohledu VLT však ukazují, že o pověstnou „matku asteroidů“ nejspíš nepůjde. Největší prohlubeň na jejím povrchu má totiž asi pětkrát menší objem, než by odpovídalo počtu planetek v oblasti mezi Marsem a Jupiterem. Pátrání tak pokračuje.

Švédské umělecké duo Mats Bigertand a Lars Bergström navrhlo tuto saunu, která čerpá svou energii ze slunce, takže i za polárním kruhem, kde se nachází, se turisté dostatečně prohřejí. Pět metrů vysoké a čtyři metry široké solární vejce je vytvořené z pozlacených plátů nerezové ocele. V srdci vejce se nachází krbová kamna poskytující dostatek tepla i v třeskutých mrazech drsné polární krajiny švédského města Kiruna.

Společnost Airbus Helicopter ohlásila stavbu nového typu vrtulníku. Měl by být nejlepším možným kompromisem snah o co největší rychlost, nejnižší finanční a provozní náklady a nejlepší výkony na misích.

Nový vrtulník nese jméno Racer, což je zkratka z anglického Rapid And Cost-Effective Rotorcraft. Na první pohled zaujmou jeho dvě boční vrtule, které doplňují hlavní rotor a jsou umístěné na rámech, které připomínají křídla.

TIP: Autonomní zásobování: Vrtulníky UH-1H se učí létat bez pilota

S pomocí bočních vrtulí by měl Racer překonávat rychlost 400 kilometrů za hodinu. Vrtulník bude postaven z lehkých hybridních materiálů, tvořených kovy a kompozity. Prototyp Raceru by měl být hotový v roce 2019 a první let by měl absolvovat následující rok.

Na Komorských ostrovech mezi Mosambikem a Madagaskarem přetrvávalo francouzské koloniální panství až do druhé poloviny 20. století, než se černým kontinentem přelila osvobozenecká vlna. Také nově ustavené politické strany na Komorách požadovaly nezávislost a 6. července 1975 ji bez souhlasu Francie vyhlásily. Prvním prezidentem se stal bohatý obchodník Ahmed Abdallah. Po pouhých sedmadvaceti dnech byl však svržen díky intervenci Denardova oddílu a nahrazen ministrem obrany a vnitra Alihem Soilihem.

Denard si nicméně nemohl nechat ujít občanskou válku v Angole oplývající diamanty ani pokus rozprášit marxistický režim v Beninu.

Předchozí část: Příběh Boba Denarda: Krutá vláda nelítostného žoldáka

Operace Atlantis

Po sérii neúspěchů a zbytečné ztrátě mnoha mužů ho překvapivě oslovil Abdallah, na jehož vypuzení z prezidentského paláce se Denard předtím podílel. Zámožný muž žijící ve francouzském exilu se nevzdával naděje na návrat do komorského panství a zaplatil žoldnéřskou intervenci.

V rámci tzv. operace Atlantis se Denard spolu s padesáti muži za nejpřísnějšího utajení a po úmorné měsíční plavbě z Bretaně přes Kanárské ostrovy a mys Dobré naděje dostal až k břehům komorské metropole Moroni. Třináctého května 1978 se vylodili a vzali útokem kasárny nepočetné armády. Ukrytého Soiliha žoldnéři vypátrali a zastřelili o dva týdny později. Ve stejnou dobu se Ahmed Abdallah slavně vrátil do prezidentského paláce, kde setrval příštích jedenáct let. Představoval však pouhou loutku – skutečnými vládci souostroví byli Denardovi rabiáti, kteří obsadili nejlepší vily, nechávali se vydržovat ze státního rozpočtu a odvolávali neposlušné ministry.

Stárnoucí Denard přijal jméno Mustafa Muhadžu, stanovil se komorským místokrálem a inspirován jihoafrickým apartheidem začal zavádět rasistické kastování obyvatelstva. Souostroví se tím ocitlo na černé listině OSN a čelilo hospodářskému embargu; Denard přesto vládl s přivřenýma očima Francie. Ostrovní selanka skončila 29. listopadu 1989, kdy rebelové zavraždili Abdallaha a přinutili žoldáky včetně „místokrále“ k útěku. 

Válečník v penzi

V 90. letech našel Denard útočiště v Jihoafrické republice a získal několik zakázek ve Rwandě a v Kongu. Vyhlídka na bezstarostný život na Komorách jej však stále neopouštěla.

Zorganizoval operaci Kachkazi a 27. září 1995 se v doprovodu tří desítek mužů vylodil v Moroni. Komorští politici se jeho návratu děsili a požádali o pomoc zemi galského kohouta. Časy se ale změnily – Paříž tentokrát Denardovi nestranila a vyslala na místo námořní pěchotu. Ta nad ostrovy bleskově převzala kontrolu, Boba Denarda zatkla a eskortovala ho rovnou do vazby.

Éra statného šedivého chlapíka se chýlila ke konci. Napsal několik knih, poskytoval interview. V roce 2003 se ještě naposledy ponořil do svého živlu a v Pobřeží slonoviny vybudoval osobní ochranné oddíly pro kontroverzního prezidenta Laurenta Gbagba. Zanedlouho kvůli vleklým zdravotním problémům ukončil kariéru a stáhl se do ústraní. Zemřel o dva roky později v rodné vesnici v Akvitánii. O jeho dobrodružných podnicích v Africe dodnes kolují legendy.

Denard působil napříč celou Afrikou při potlačování marxistických revolucí nebo jako instruktor osobních gard diktátorů.

Když přijde vlna veder, tedy extrémní teploty po dobu několika dní nebo týdnů, tak to znamená příšerné sucho, požáry v divočině, a také hodně lidí v nemocnicích.

S postupujícím globálním oteplováním se takové vlny stávají častějšími a rozsáhlejšími. Nová vědecká studie předpovídá, že pokud nezměníme svůj přístup k emisím skleníkových plynů, tak kolem roku 2100 budou téměř tři čtvrtiny obyvatel planety vystaveny smrtícím vlnám veder.

TIP: Bude horko: Globální oteplování mění města v pekelné výhně

V té době bude na Zemi žít kolem 11,2 miliard lidí, z nichž asi 8,3 miliard zažije nejméně tři vlny vražedných veder ročně. Nejvíce postižený bude Střední Východ se subsaharskou Afrikou, plamenům veder ale podle vědců neuniknou ani lidé ve Spojených státech.

O tom, že Karel IV. utržil v bitvách a turnajích řadu zranění, přinesl svědectví antropolog Emanuel Vlček. Na základě výzkumu kosterních pozůstatků došel profesor k závěru, že Karel IV. utrpěl zmiňovaný úraz páteře, při němž zřejmě došlo k postižení krčního úseku míchy a tím náhlé obrně.

TIP: Sám sobě chirurgem: Extrémní sebeoperace sovětského lékaře

„Přes pečlivou práci v sedmdesátých letech,“ konstatuje Emanuel Vlček, „zůstaly mezery, které bylo nutno překlenout. Hlavním nezodpovězeným problémem byl zvláštní tvar a postavení kloubních výběžků dolní čelisti“. V roce 1990 jsem byl požádán o vyšetření této anomálie.

Těžký úder do brady

Ukázala se především přímá souvislost mezi úrazem deformovanou krční páteří a nově zjištěnými vyhojenými zlomeninami dolní čelisti. Panovník musel zakusit velmi těžký úder či náraz brady při pádu na tvrdou podložku. Současně nekoordinovaným vyvrácením hlavy dozadu si přivodil ono poranění krčního úseku páteře.

Úder byl veden na střed brady, symetricky ji vylomil v rozsahu šesti předních zubů a přenesl se i na kloubní výběžky čelisti, které se zlomily. Vznikla zrcadlově věrná čtyřnásobná zlomenina dolní čelisti. Sesunutím kloubních hlavic, k němuž došlo, se otevírá skus, takže zraněný nedokousne na přední zuby. Otevřený skus jsme ale u Karla nenalezli, neboť mu lékař záměrně vysunul bradový úlomek se šesti předními zuby vzhůru. Schodovitá deformace na spodním okraji čelisti se postupně tvarově upravila. Jen dolní čelist panovníka se posunula natrvalo dozadu.

Tyto nálezy dokazují, že Karel byl chirurgicky ošetřen, a to velmi kvalitně. Jak to mohlo být provedeno v podmínkách středověké medicíny? Odpověď můžeme hledat ve skutečnosti, že v letech 1150–1180 došlo k rozmachu anatomie a chirurgie, a to zvláště v Itálii a jižní Francii.

Karla patrně zachraňovali specialisté z těchto zemí. Je však s podivem, že panovník tak těžký úraz vůbec přežil. Již rychle se rozvíjející mohutné otoky a krevní výrony mohly způsobit úplné uzavření dýchacích i polykacích cest, na čemž se nepochybně podílela i zraněná krční páteř.

Pokus o rekonstrukci zákroku

Když chirurg zastavil krvácení a odstranil krevní sraženiny z úst, musel uvolnit zaraženou bradu a usadit ji na původní místo. Zlomeninu zpevnil nejspíše drátem (zlatým či stříbrným) provlečeným mezi jednotlivými zuby dolní čelisti. Ošetřil potrhané okostice, sliznice a nejspíše i kůži. Potom zkusil sesadit dolní čelist do původního skusu a zjistil, že přední zuby nedokousnou. I zde si věděl rady, četl nebo na vlastní oči mohl vidět operaci, kterou prováděl Ruggero di Frugardo: „Pokud nejsou zuby dolní čelisti v kontaktu s horními (…), potom musí být čelist posunuta tak, aby se dolní zuby dotýkaly horních.“ Přesně to chirurg udělal, zpevnil odlomenou bradu a čelist znehybnil na dobu šesti až osmi týdnů.

Pokud šlo o krční páteř, obvyklý způsob napravení tahem za hlavu nešlo v Karlově případě provést, neboť kožená smyčka se upínala pod čelistí. Pokud se lékaři o napravení chtěli přece pokusit, nezbývalo než táhnout za Karlovy dlouhé a bohaté vlasy. Florentský kronikář Matteo Villani o tom zanechal nesmírně cennou zprávu: „(…) lékaři při léčbě sáhli k nejsilnějším prostředkům, kdy panu Karlovi, králi českému a římskému, byly vytrhány vlasy z hlavy.“

Opiem proti bolesti

Zákroky, jimž se musel Karel podrobit, byly velmi bolestivé. Zde mohla pomoci „uspávací houba“,napuštěná roztokem z opia, mandragory a bolehlavu. Po jejím přiložení na obličej pacient usnul.

Ošetřovaného i jeho lékaře a pomocníky čekalo kritické pooperační období: boj s dýcháním, bolestí, otoky, výrony, prevencí proleženin. Potrava musela být tekutá a výživná (medové nápoje s octem, medová voda, ječmenná šťáva), ústa vyplachovali odvarem z bylin a „páradly“ čistili zuby, aby zabránili infekčním komplikacím.

TIP: Doktor Robert Liston: Mistr bleskových amputací

Král musel aktivně spolupracovat i při rehabilitaci. Nápravná cvičení, masáže velmi sladkým olejem, protřepávání svalů a teplé koupele vykonaly své – Karel končetiny rozhýbal. Trvalo to ale dlouho. Ještě po pěti letech, při císařské korunovaci si kronikář Villani všiml, že při audiencích „nožíkem řezal vrbové proutky“. Šlo o pravidelné cvičení drobných svalů ruky a zápěstí. Blahodárně působila i jízda na koni, což jako první zjistil již Hippokrates. Jen s tou páteří král nemohl hnout.