Velký vypravěč Dumas nebyl první, kdo uvedl mušketýrského velitele do literatury. Už sedmadvacet let po dʼArtagnanově smrti vydal Gatien de Courtilz de Sandras, nepříliš úspěšný spisovatel, v Kolíně nad Rýnem objemné Mémoires de Monsieur dʼArtagnan (česky z nich vyšel mezi dvěma světovými válkami výtah), dílo apokryfní, jímž historikům zkomplikoval život, neboť smíchal s fakty i hodně výmyslů a trvalo staletí, než se oddělila pravda od báchorek. Jaký tedy byl život skutečného dʼArtagnana?

Aby si vydobyl postavení mečem

DʼArtagnan se narodil někdy mezi roky 1611 a 1615 na venkovské tvrzi Castelmore nedaleko gaskoňského Auch, byl třetím ze sedmi sourozenců, pokřtili jej jako Charlese a během života nosil několik predikátů: de Batz po otci, de Castelmore podle rodiště a dʼArtagnan podle matčiných předků.

Patřil mezi chudou gaskoňskou šlechtu a ve velmi raném mládí odešel jako mnozí jiní do Paříže, aby si mečem vydobyl postavení. Cestu mu otevírali dva muži, velitel Královských mušketýrů Jean-Arnaud du Peyrer, hrabě de Troisville (Dumasův Tréville), a Antoine de Guiche, pozdější maršál a vévoda de Gramont (známý z Rostandova Cyrana z Bergeracu). Je pravděpodobné, že díky nim byl přijat do Francouzských gard, poprvé se ale v dokumentech objevuje až 10. března 1633, neboť jako Charles dʼArtagnan figuruje v seznamu prestižní jednotky v překladu zvané Jízdní mušketýři sloužící v královské gardě. Tak se totiž původně Mousquetaires du Roy, Královští mušketýři, jmenovali.

Služebník Jeho Eminence

Není známo, kde po odchodu od mušketýrů Charles dʼArtagnan sloužil, ani jakých tažení či bojů se během třicetileté války účastnil. Jeho jméno se objevuje až v souvislosti se zmatky a odbojem šlechty i parlamentu proti královně-regentce Anně Rakouské, vládnoucí po smrti Ludvíka XIII. místo svého nezletilého syna. Přesněji šlo o pět let trvající sérii rebelií (skončily roku 1653), které dostaly společné jméno fronda. 

Terčem nenávisti byl tehdy především kardinál Mazarin, královnin první ministr, a dʼArtagnan patřil mezi oddané služebníky Jeho Eminence. Byla to doba, již Dumas vylíčil v mušketýrském pokračování Po dvaceti letech. Když musel Mazarin do vyhnanství, tvořil náš hrdina jeho spojku, tajného agenta, kurýra mezi kardinálem a královnou, přičemž nepochybně vídal Annu Rakouskou, mluvíval s ní a nejspíš jej poznal i malý král. 

Známosti a zásluhy přece jen dʼArtagnanovi něco vynesly, získal hodnost gardového poručíka a o něco později si koupil úřad, který mu otevřel cestu ke dvoru, byť zněl z dnešního pohledu podivně: úřad kapitána královské voliéry. Dalších pět let válčil se Španěly ve vojsku maršála de Turenne ve Flandrech, i když není jasné, kde přesně, až si na něj roku 1658 mocní vzpomněli. Dokonce natolik, že se o tom zmínila Gazette de France, nejstarší francouzské noviny, které k 1. červenci napsaly: „Dne šestadvacátého minulého měsíce dorazil král k onomu městu Mardik. […]. Téhož dne složil pan d’Artagnan, bývalý kapitán v pluku Francouzských gard, do jeho rukou slib věrnosti a obdržel hodnost poručíka v kompanii mušketýrů.“

A protože kapitánporučík Mancini, velitel Šedých mušketýrů, se raději věnoval zábavám, velel kompanii v praxi náš hrdina. Nad sebou měl jediného nadřízeného, kapitána, a tím byl sám Ludvík XIV.

V blízkosti krále

Charlesi de Batz dʼArtagnan bylo kolem čtyřicítky, možná o něco víc, měl za sebou pestrý i namáhavý život a nyní se stal váženým člověkem. Byl faktickým velitelem Šedých mušketýrů a takřka denně se ocital v blízkosti krále, který miloval přehlídky, osobně výcviku mušketýrů přihlížel a často i velel. Stanul v čele jedné z nejprestižnějších jednotek v království, za což by mnozí dali jmění!

Nové postavení mu umožnilo požádat roku 1659 o ruku Charlotty Anny de Chanlecy, baronky de Sainte-Croix, poměrně zámožné urozené vdovy, kterou poznal, když doprovázel krále do Lille. Nešlo o vášeň, byl to sňatek z rozumu, který mušketýra do jisté míry situoval a u nějž svatební smlouvu podepsalo Jeho Veličenstvo i Jeho Eminence, což hovoří samo za sebe. Z tohoto svazku bude mít dva syny, vztah ale skončí odlukou.

Ona povinnost být s králem dʼArtagnana svazovala a připravovala o slávu, neboť nedlouho po jeho jmenování došlo blízko Dunkerque k bitvě v Dunes (podle jména nepatrné osady, leč podle terénu se jí říká spíše bitva v dunách). Maršál de Turenne zde 14. června 1658 na hlavu porazil vojska dona Juana dʼAustria a prince de Condé, což po vojenské stránce ukončilo více než dvě desetiletí trvající válku se Španělskem. Charles de Batz však musel zůstat s Ludvíkem XIV. mimo vřavu a Šedé mušketýry vedl do boje pan de Lauroide. Vyznamenali se tak, že odlesk vítězství dopadl i na dʼArtagnana.

Králův sňatek a Fouquetova aféra

Roku 1660 provázel dʼArtagnan krále do hraničního Saint-Jean de Luz, kde si Ludvík XIV. vzal španělskou infantku Marii Terezii, a při této příležitosti byla i podpsána španělsko-francouzská mírová smlouva. O rok později zemřel kardinál Mazarin, králův první ministr, a Ludvík XIV. se rozhodl, že na jeho místo už nikoho nejmenuje. Chtěl vládnout osobně, nikoli prostřednictvím a k tomu také potřeboval získat kontrolu nad financemi, nad nimiž dosud vládl vrchní intendant Nicolas Fouquet. Záminkou k jeho odstranění se stalo podezření, že účty falšuje ve svůj prospěch, z čehož získává astronomické částky.

Fouquet měl ale až příliš mnoho příznivců a jím vybudovaný systém financování by se mohl zhroutit, kdyby se vše neprovedlo v tajnosti a naráz. Neopatrnost mohla přivodit státní bankrot, možná i vzpouru, a k zatčení si proto Ludvík pečlivě vybral nejen čas i místo, ale i muže, jenž to provede.

Mělo se to stát v pondělí 5. září 1661 v Nantes při Fouquetově odchodu z audience u krále a d’Artagnan splnil delikátní úkol k Ludvíkově plné spokojenosti. Zatkl jej se svými mušketýry, aniž vzbudil pozornost, odvezl tajně z města a pak dopravil do Paříže, byť cítil ke svému vězni sympatie. Střežil vrchního intendanta po celý dlouhý proces, který sice neshledal vinu, leč král pak bývalého mocného muže odsoudil na doživotí do pevnosti Pignerol. Mušketýrský poručík jej tam dopravil, místo guvernéra pevnosti ale odmítl a králi se opovážil říci, že on je voják, ne žalářník!

Kapitánporučík d’Artagnan

Dvaadvacátého ledna 1667 se dostalo Charlesi d’Artagnanovi pocty nejvyšší, neboť dosavadní velitel kompanie úřad složil, a třebaže jej chtěli získat mnozí, převzal jmenování kapitánporučíkem z rukou samotného Ludvíka XIV. on. „Je to nejkrásnější úřad v království a jeho úkoly přinášejí nepřetržitý sled příjemných věcí. […]. Lze s ním srovnat jen úřad prvního šlechtice královských komnat,“ tak jej charakterizoval Colbert, jeden z nejmocnějších mužů Francie.

Téhož roku následoval další projev přízně, neboť v květnu byl d’Artagnan povýšen na brigádního generála jezdectva a dostal hraběcí titul. Poté vyrazil znovu do takzvané devoluční války se Španěly, tentokrát k hradbám Douai, které mušketýři ztekli jak na přehlídce, s hudebníky v čele, okázale lhostejní k palbě a tak impozantní, že se obránci nazítří vzdali.

Nedlouho nato se d’Artagnan přes králův zákaz osobně účastnil útoku na Lille, s kordem v pěsti utržil lehkou pohmožděninu a sklidil nadšení tak velké, že jej král ani nepokáral. V dalších letech mušketýrský velitel zatýkal velkého bouřliváka hraběte Lauzuna a vezl jej opět na Pignerol, zastával úřad vojenského velitele Lille a 1. května 1673 vyrazil s králem do války s Holanďany. Měla být jeho poslední.

Obléhání Maastrichu 

V půli června oblehlo na 40 000 Francouzů Maastricht, chráněný řekou Maasou a obehnaný věncem bastionů. Poté, co se sapéři (z francouzkého sapeur – podkopávat) dostali k předsunutým opevněním u brány Tongres, stála v cestě útoku jen demi-lune (česky půlměsíc, či ravelin), poněkud zdemolovaná dělostřelectvem, přesto ale mohutná. 24. června se ji podařilo dobýt v útoku, jemuž přihlížel král a kterého se účastnili i Královští mušketýři. d’Artagnan v něm utržil drobné zranění, avšak nazítří došlo k očekávanému holandskému protiútoku. d’Artagnan v té době obědval, jen osušil ústa a pravil: „Zdá se mi, že v ravelinu je horko jako v peci. Musíme jej dobýt zpět, dřív než se tam nepřítel zahnízdí.“

Panu d’Aligny dal třicet mušketýrů, šedesát gardistů a rozkaz, aby půlměsíc napadl z boku, on že zaútočí čelně, skrze hrdlo s barikádou, se zbytkem svých mužů a s anglickými šlechtickými dobrovolníky vévody z Montmouthu. Barikádu odděloval od samotného opevnění nekrytý, silně postřelovaný prostor a hrabě d’Artagnan prohlásil, že pronikat tudy by bylo šílenství, leč Monmouth chtěl jít vpřed. „V tom případě vás doprovodím,“ křikl na něj mušketýr a vyrazil.

Kombinovaný nápor měl úspěch, půlměsíc padl, avšak dʼArtagnan přišel za oním zátarasem o život. Mušketýři nemínili nechat tělo svého kapitánporučíka nepříteli a šli si pro ně v palbě do země nikoho. První čtyři byli zabiti, a teprve pan de Saint-Léger, poddůstojník Šedých, to dokázal.

Tělo pochovali před Maastrichem v hrobě, jehož místo upadlo v zapomnění. Sochu má kapitánporučík zhruba na místě, kde zemřel. Nedaleko brány, na niž útočil, je třída d’Artagnanlaan a kousek odtud vedou ulice Gascognelaan či Castelmorelaan, které připomínají mušketýrův původ. Najdete tady také ulici Athoslaan, Porthoslaan, Aramislaan i Musketierlaan.

V americkém Richmondu byla uvedena do provozu první vertikální farma svého druhu na světě, která má v indoorových podmínkách vyprodukovat zhruba 1 800 tun prémiových jahod ročně. Za projektem Plenty Richmond Farm stojí mezinárodní tým vědců, který si od projektu slibuje rozvoj nové fáze zemědělství.

Jahody pěstované na výšku

Projekt vertikální farmy je vyústěním šestiletého vývoje a přibližně 200 dílčích výzkumných projektů. Jahody a v budoucnu i další plodiny na ní vyrůstají v devět metrů vysokých konstrukcích. Celá farma přitom zabírá plochu méně než 3 700 metrů čtverečních (0,37 hektarů), což je jen zlomek plochy, jakou by pro stejně velkou úrodu zabrala tradiční plantáž. Na rozdíl od tradičního způsobu pěstování navíc plodiny z indoorové vertikální farmy nepodléhají sezónním výkyvům počasí.

První jahody z Plenty Richmond Farm se mají na trhu objevit již na počátku příštího roku. Podle guvernéra státu Virginie Glenna Youngkina tento projekt podporuje místní zemědělskou produkci a ekonomický rozvoj regionu a současně přispívá k ochraně životního prostředí.

Vertikální farmy už sice nějakou dobu existují, ale doposud se prakticky vždy zaměřovaly na pěstování salátu. Technologický pokrok v posledních letech umožnil, aby rozšířily nabídku i o jiné druhy plodin.

Richmondská vertikální farma je až o 97 % úspornější, pokud jde o spotřebu půdy a ve srovnání s konvenčním zemědělstvím spotřebuje až o 90 % méně vody. Nevyžaduje používání pesticidů a její kontrolované prostředí a kratší dodavatelský řetězec výrazným způsobem snižují riziko chorob pěstovaných plodin.

Pokud se budeme bavit o červených fazolích nebo fazolových luscích druhu Phaseolus vulgaris, bude se obsah toxických látek lišit. Jedovatost fazolí a fazolek se pojí především s přítomností tzv. fytohemaglutininů, které se řadí mezi lektiny. Zmíněné látky mají schopnost způsobovat shlukování červených krvinek a mohou vykazovat nepříznivé účinky na lidský trávicí trakt: Často jde o nevolnost, v horším případě o závažnější komplikace. Obzvlášť vysoké množství lektinů se nachází v syrových nebo nedostatečně tepelně zpracovaných fazolích. A zralé červené fazole jich obsahují víc než mladé zelené fazolky.

Obecně se doporučuje fazole před vařením několik hodin ponechat ve vodě, jelikož po namáčení a vaření se obsah lektinů výrazně sníží. Vhodné je vařit alespoň 15 minut, respektive 30 minut pro úplné odbourání lektinů: U fazolí klesne jejich obsah po 18 hodinách namáčení zhruba o polovinu a po následných 20 minutách vaření je pak téměř nulový. 

Za Zeptej se vědce odpovídá Ing. Filip Hládek, Laboratoř chemické robotiky CHOBOTIX; VŠCHT Praha

Mocný a bohatý norský král Olaf Tryggvason, pocházející podle ság „z krve obrů“, měl být „krásný, urostlý a silný mládenec, jemuž se ve sportovních hrách nikdo nevyrovnal“. Narodil se jako pohrobek a jeho matka ho před krvežíznivými a mocichtivými příbuznými zachránila tím, že z Norska uprchla přes Švédsko na Kyjevskou Rus. Když se Olaf v dospělosti vrátil do vlasti, zapojil se do výnosných nájezdů na západní Evropu. Poté si v roce 995 vybojoval otcovu korunu. 

Mstivá královna 

Po pacifikaci Norska se Olaf Tryggvason pokusil ovládnout část Švédska, když se ucházel o vdovu po prvním historicky doloženém švédském králi Eriku Vítězném. Sigrid, opěvovaná jako „nejmoudřejší ze žen a prorokyní v mnoha věcech“, byla pravděpodobně sestrou Boleslava Chrabrého, a tím pádem dcerou Doubravky České. Podle ság vlastnila rozsáhlá území, a proto byla zavalena žádostmi o ruku od mnoha ctižádostivých velmožů i vladařů. 

Olaf Tryggvason jí nejprve poslal velký zlatý prsten, jenž si obezřetná královna nechala ocenit vlastními zlatníky. Ti zjistili, že se jedná jen o pozlacenou mosaz. Podle jiné ságy se jednalo o velkou zlatou obruč z Thorovy svatyně v Lade. Královna prý „dala obruč rozseknout a ukázalo se, že je to jen pozlacená měď“. Tehdy vykřikla: „Obruč je falešná! Kdovíjaké úklady mi ještě chystá ten norský loupežník!“ Srdnatý Olaf ale nabídku ke sňatku přijel přednést osobně, přičemž Sigrid natolik oslnil, že mu byla ochotná záležitost s prstenem odpustit. 

Už už mu chtěla dát svůj souhlas, když vtom nápadník vyřkl svou podmínku – jeho nastávající se musí stát křesťankou. Tehdy se krásná a hrdá královna zarazila a pyšně odmítla zříct se víry svých předků. Prchlivý Nor ji poté uhodil rukavicí a vzkřikl: „Myslíš, že se ožením s takovou pohanskou čubou, jako jsi ty?“ 

Připomeňme, že za odmítnutí křesťanství trestal vlastní poddané smrtí, zmrzačením nebo výjimečně vypovězením ze země. Nicméně dvojnásobně ponížená Sigrid neocenila jeho „velkomyslnost“ a chladně mu prorokovala: „To mi jednou zaplatíš krví!“ Jako bohyně pomsty Nemesis se stala „tou, před níž není úniku“. Sigrid se nakonec provdala za Olafova zavilého nepřítele, panovníka Svena Vidlího vouse, který od roku 986 panoval Dánům. 

Zlato je znepřátelilo 

Olaf Norský a Sven Dánský se dobře znali, neboť společně podnikali loupežné výpravy na Britské ostrovy a po neúspěšném obléhání Londýna zpustošili velkou část jihovýchodní Anglie. Nicméně obrovské výkupné, které Angličané zaplatili, aby zabránili dalším nájezdům, si ponechal pouze Olaf. A aby toho nebylo málo, dokonce se oženil se Svenovou sestrou Tyry, která byla předtím proti své vůli provdána za vendského krále Burislava. Poté, co od něj utekla, nalezla ochranu právě u norského reka Olafa. Odtud pramenila nenávist mezi dvěma klíčovými panovníky vikinského severu. Dánský král uzavřel spojenectví s nevlastním synem, švédským králem Olofem Skötkonungem, aby poté společně štvali Nory proti Olafovi Tryggvasonovi. 

Norský král se proto v roce 1000 rozhodl k rázné akci. Vyrazil přes Baltské moře na jednání s polským panovníkem Boleslavem Chrabrým, aby ho získal na svou stranu a přemluvil k útoku na Dány a Švédy (podle jiné verze měla výprava sloužit k vymáhání věna od Tyryna bývalého manžela Burislava). Na jaře zorganizoval Olaf I. Tryggvason vojsko a počátkem léta vyplul z jižního pobřeží Norska s flotilou jedenácti lodí a 500 námořních bojovníků směrem k ústí Odry, kde během letních měsíců vedl jednání s polským panovníkem. Za králem mělo dorazit dalších 60 lodí norských sedláků, které se však k němu nepřipojily. 

Jeden z kronikářů to vysvětloval: „Když však Olaf shromáždil loďstvo, nastaly potíže, ve stanovený čas se dostavila jen část plavidel, a poté, co král vyplul vpřed s několika loděmi, se opozdilci obrátili zpět. Když Olaf viděl, že ho jeho krajané podvedli, rozhodl se vydat k Polákům a požádat je o vojenskou pomoc, neboť mu byli věrnými spojenci na jeho vikinských plavbách.“ 

Norský vládce každopádně dorazil se svým malým vojskem na polsko-pomořanské pobřeží poblíž ústí Odry a po jednáních s Poláky se vydal na zpáteční cestu, která se mu stala osudnou. Mezitím totiž Olafovi nepřátelé nezůstali nečinní. Pravděpodobně věděli o jeho flotile i o její velikosti. Zahájili tedy tajná jednání, během nichž se rozhodli zbavit nepohodlného Nora, který mohl být ve spojení s Poláky velmi nebezpečný. Samozřejmě se předem dohodli, jak si mezi sebe rozdělí jeho zemi. Poté shromáždili velkou flotilu o 82 lodích a vyrazili na lov.

Dlouhý had v pasti 

Události osudného 9. září 1000 popsal jeden islandský kronikář takto: „(…) když se (král Olaf I. Tryggvason) vrací po úspěšném vyjednávání s Boleslavem I., je přepaden a donucen k boji u ostrova Svold (Svolder) na pomořanském pobřeží, kde se spojenci skryli v zátoce.“ V jiném textu se psalo: „Bitva se odehrála na ostrově zvaném Svold (Svolder) nedaleko Pomořan, který se v severském jazyce nazývá Vendská země.“ 

Podle dalších pramenů mělo jedenáct lodí norského krále doprovázet jedenáct plavidel jómských vikingů, pololegendárních žoldnéřů, jejichž pevnost údajně ležela na jižním baltském pobřeží. K těmto 22 lodím se přidalo i 49 lodí polského knížete Boleslava I., v jejichž případě není jasné, jakému účelu měly sloužit. Neví se, zda se jednalo pouze o dopravní lodě naložené zbožím, nebo šlo o válečné lodě, které měly Olafovi pomoci v boji s jeho nepřáteli na moři, či dokonce při plánované invazi proti Dánsku. 

Nechvalnou roli sehrál Olafův vazal, velmož Sigvald, jehož Dánové podplatili, aby královu velkolepou loď zvanou Dlouhý had vlákal do pasti. Tato zrada vešla do vikinských básní. Nejvýznamnější islandský politik a historik středověku Snorri Sturluson střetnutí popsal: „Bylo krásné počasí a slunce jasně svítilo. Všichni panovníci (dánský a švédský) se vydali na Holm (Svolder) s velkou družinou a viděli, jak spousta (norských a polských) lodí vyplula na moře.“ 

Většinu norských a polských lodí nechali okolo ostrova bez problémů proplout. Když se však blížil mohutný královský Dlouhý had, řízený samotným Olafem I., na palubě s jeho nejlepšími válečníky, Sigvald začal signalizovat, aby plul za ním. Olafovu loď tak zavedl k úžině, z níž najednou vyrazili Dánové a Švédi na svých dračích lodích a Dlouhého hada obkroužily. Olaf a jeho bojovníci čelili přesile, neboť Sigvald do bojů nezasáhl a ke zradě přemluvil i jómské žoldáky. 

Místo králova skoku 

Podle jednoho z pěvců byl norský král napaden stejně, jako když vlci ze zálohy zaútočí na ovce. Olafovi bojovníci se bili statečně, zpočátku protivníkům dokonce způsobili těžké ztráty. Jenže později se velká dánská válečná loď Bardi přiblížila k Dlouhému hadovi natolik, že z ní nepřátelé přeskákali a zlomili poslední norský odpor. Tváří v tvář bezvýchodné situaci skočili králův polobratr, nejvyšší maršálek, a nakonec i sám jednatřicetiletý Olaf Tryggvason v plné zbroji do moře. Jeho čin vešel do písní jako legendární „králův skok“, kdy dal válečník přednost smrti ve vlnách před zajetím nepřáteli. Dochovaly se také dva runové kameny, které odkazují na tuto bitvu mezi vládci. Jejich nápis oplakává reka, který „našel smrt v boji králů“.

O královském hrdinovi napsali oslavné básně představitel německého poetického realismu Theodor Fontane, stejně jako norský dramatik a nositel Nobelovy ceny za literaturu Bjørnstjerne Bjørnson. Druhou z nich zhudebnil v roce 1872 nejvýznamnější norský hudební skladatel Edvard Grieg. Nutno dodat, že islandské a norské prameny tuto verzi nepodporují, podle nich norský král bitvu možná dokonce přežil nebo se chtěl zachránit, ale těžká zbroj ho stáhla ke dnu. 

Přesné místo námořní bitvy u Svolderu není známo. Prameny ho kladou do oblasti od úžiny Öresund mezi Dánskem a Švédskem až po ústí dnešního Peene (Pěna) či Odry. Na základě většiny zmínek v severských pramenech však lze v současnosti s poměrně velkou mírou jistoty tvrdit, že se odehrála u ostrova Vilm u jižního pobřeží Rujány a Greifswaldské zátoky mezi ostrovy Rujánou a Usedom (Uznojem). Vilm je hustě zalesněný ostrov dlouhý necelé tři kilometry, který se zvedá do výšky 37,5 metrů nad mořem, takže by byl pro přepadení ideální. 

Velký počet vikinských lodí s typickými barevnými čtvercovými plachtami mohl kotvit v hloubce ve vyčkávací pozici, tedy ve vodách mezi Vilmem a Rujánou, aniž by byl vidět z Greifswaldské zátoky. Byla zde také dostatečná hloubka pro nepřátelské dlouhé lodě. Jižně od Vilmu, ve středu Greifswaldské zátoky, blokoval únikovou cestu připlouvajícím Norům také ostrov Große Stubber s okolními mělčinami. Tyto geografické zvláštnosti, které dodnes způsobují značné potíže lodní dopravě a rybolovu, musely být v té době Olafovým nepřátelům dobře známy, takže mohli oblast využít při plánování léčky. 

Vítězný Vidlí vous 

Po bitvě si Švédové a Dánové Norsko rozdělili mezi sebe, takže Norové ztratili v Pobaltí veškerý vliv. Sven vládl svému norskému území prostřednictvím dvou jarlů. Jedním z nich byl vůdce protiolafské opozice Erik Haakonsson, který si za účast v bitvě vysloužil jako válečnou kořist Dlouhého hada, který se nepotopil ani nebyl zničen. Plavidlo se 34 páry vesel a délkou 45 metrů se stalo vzorem pro dvanáct „admirálských lodí“, které byly v letech 1000 až 1263 v zemi protáhlých fjordů postupně postaveny.

Po triumfu nad Nory se dánský král zaměřil na ovládnutí Britských ostrovů. Poté, co jeho vojska opakovaně porušila dohodnutá příměří a na anglickém území se začalo usazovat stále více vikingů, Angličanům došla trpělivost. Na svátek svatého Brice z Tours, 13. listopadu 1002, nařídil anglický král Ethelred pobít všechny dánské obyvatele, včetně Svenovy sestry Gunhildy. Tato akce se však minula účinkem, neboť ostrovy Dánů nezbavila. Naopak je ještě více vybudila k dalším lítým bojům, které završili o Vánocích 1013 obsazením celé země a prohlášením Svena anglickým králem. Koruny si ale dlouho neužil, protože skonal o pouhých čtyřicet dní později, 3. února 1014.

Druhy rodu myrhovník (Commiphora) z čeledi březulovitých rostou především v tropické a subtropické Africe a Asii. Některé z těchto rostlin se využívají ke sběru vonné pryskyřice, zvané myrha. Ve starověku šlo o ceněnou komoditu a její cena byla často podstatně vyšší než cena zlata.

Nedávno se objevil jeden myrhovník, jehož cena je ještě vyšší, přinejmenším pro vědu. Jeho příběh začal v osmdesátých letech, kdy odborníci prováděli vykopávky v jedné jeskyni v izraelské Judské poušti. Během vykopávek tam nalezli semeno, které pochází z let 993 až 1202 našeho letopočtu a je tedy zhruba tisíc let staré.

Semeno z jeskyně

Testy potvrdily, že semeno je životaschopné a vědci ho vyseli. Nedávno, zhruba po 14 letech dosáhl tento myrhovník, který vědci pojmenovali Sheba, dospělosti. Je vysoký asi tři metry a má se čile k světu. Odborníci ho průběžně zkoumají, studují jeho dřevo, listy i slavnou pryskyřici.

Sarah Sallonová z izraelského Výzkumného centra přírodní medicíny (NMRC) a její spolupracovníci přečetli DNA myrhovníku Sheba a následně provedli fylogenetickou analýzu. Výsledky vědce překvapily, neboť se ukázalo, že přestože jde o myrhovník, jeho DNA neodpovídá žádnému známému druhu myrhovníku. 

Teoreticky se sice může jednat o doposud neobjevený druh, který stále přežívá někde v poušti, podle vědců je ale pravděpodobné, že se ve skutečnosti jedná o vyhynulý druh. Další pozoruhodnou informací je, že může jít o keř s pryskyřicí, který  je zmiňovaný v biblických pramenech. Podrobnosti výzkumu izraelských vědců zveřejnil odborný časopis Communications Biology.

Inspiraci k založení útvaru určeného pro vysokohorský terén našli Američané roku 1940 na poněkud nečekaném místě. Světová veřejnost tehdy sledovala hrdinný boj nepočetné, ale houževnaté finské armády se sovětským agresorem. Ten sice zimní válku nakonec vyhrál, vysoce pohyblivé lyžařské oddíly ze země tisíce jezer mu ale způsobily těžké ztráty.

Iniciativní záchranář

Za oceánem udělaly výkony finských oddílů dojem mimo jiné na prezidenta Národní lyžařské patroly (obdoba naší Horské služby) Charlese Dolea. Uvědomil si, že existence jednotek pro boj v extrémním terénu i teplotách by prospěla také americkým ozbrojeným silám, a jelikož mu nápad nedal spát, rozhodl se za něj lobbovat na ministerstvu války. 

V září 1940 se myšlenka dostala až na stůl náčelníka štábu americké armády generála George Marshalla, jehož zaujala, a rozhodl se takový útvar uvést v život. Administrativní soukolí se rozjelo na plné obrátky a v listopadu spatřila světlo světa Armádní lyžařská hlídka. Oddíl o velikosti čety se zformoval v táboře Camp Murray a tvořil součást 41. divize. Dalšímu růstu napomohly obavy vrchního velení z nepřipravenosti řadových jednotek na případný zimní útok na severovýchodní pobřeží, stejně jako vědomí, že Wehrmacht disponuje třemi elitními horskými divizemi. Problém ale spočíval v tom, že v celé americké armádě nikdo neměl potřebné zkušenosti – boji v mrazivých podmínkách se dlouhé roky věnovala jen minimální pozornost.

Přesto se Washington rozhodl pojmout novinku velkoryse a prvotní návrhy počítaly s deseti divizemi. Nedostatek personálu záhy srazil ambice na třetinu, jenže i redukovaný plán se ukázal jako nereálný. Mnozí vysocí důstojníci navíc nebyli vzniku horských jednotek nakloněni a vyjadřovali pochybnosti, zda lze tak úzce specializovanou formaci o velikosti divize vůbec provozovat. Jejich námitky smetly na podzim 1941 ze stolu zprávy z Balkánu, kde řecké horské oddíly dokázaly zadržovat v albánských horách mnohem početnější italské síly.

Výcvik s olympioniky

Povzbuzen těmito zkušenostmi vydal Marshall 22. října 1941 pokyn k ustavení prvního batalionu budoucí horské divize, přičemž podstatnou část výcviku měli vést instruktoři Národní lyžařské patroly. Náhoda tomu chtěla, že 87. horský pěší prapor byl aktivován k 8. prosinci, tedy pouhý den po japonském úderu na Pearl Harbor. 

Čest hostit netradiční jednotku připadla základně Fort Lewis ve státě Washington. Nábor dostala na starost opět lyžařská patrola, což z ní učinilo možná jedinou civilní rekrutační agenturu v dějinách druhé světové války. Důvod této volby byl jednoduchý – plánovači usoudili, že bude jednodušší naučit zkušené lyžaře střílet než řadové pěšáky lyžovat. Doleovi pomocníci vyrazili do škol, univerzit i lyžařských klubů a přivedli řadu špičkových sportovců. 

Prapor se  postupně rozrostl na pluk a jeho příslušníci procházeli výcvikem v drsných podmínkách, které zahrnovaly třeba výstupy na horu Mount Rainier. Stratovulkán o výšce 4 392 m n. m. je s 26 ledovci a více než 90 km² sněhových polí nejvíce zaledněným vrcholem Spojených států, takže si nováčci sáhli až na dno. Není bez zajímavosti, že úvodní část tréninku měl na starost olympionik Rolf Monsen. Sportovec norského původu soutěžil ve skocích na lyžích, coby běžkař i v severské kombinaci. Za USA zápolil pod olympijskými kruhy hned třikrát, přičemž nejlepšího výsledku dosáhl roku 1928 šestým místem na skokanském můstku ve Svatém Mořici.

Jak počet příslušníků útvaru narůstal, vyvstala potřeba rozsáhlejšího zázemí. Vojáci se tak záhy přestěhovali do nově vybudovaných kasáren v coloradském výcvikovém táboře Camp Hale. Ani tentokrát nešlo o náhodnou volbu, neboť základna leží ve výšce 2 800 m n. m.

Zrod elity 

V červenci 1943 už nic nebránilo ustavení 10. lehké divize (alpské) pod velením brigádního generála Lloyda Jonese. Do tabulkových stavů 16 000 mužů však stále chybělo 7 500 vojáků, takže nadřízení svazek doplnili příslušníky 30., 31. a 33. divize. Příchod „blátošlapů“ měl neblahý vliv na morálku elitních horalů a při dalším výcviku přinesl spoustu problémů.

Jádro svazku tvořil 85., 86. a 87. pluk, které podporovala trojice praporů polního dělostřelectva namísto čtyř obvyklých u ostatních divizí. Dále se v sestavě nacházela spojovací, zásobovací a ubytovací rota, průzkumný a zpravodajský oddíl či ženijní a lékařský prapor.

Vzhledem k určení divize dostávali vojáci specializované vybavení včetně vozidel pro operace na sněhu. Nejpočetněji byl zastoupen lehký pásový transportér M29 Weasel, který uvezl čtyři muže. Kromě přepravní role mohl sloužit jako velitelský, spojařský či sanitní stroj. „Devětadvacítka“ dokázala též bez úhony překonávat pole protitankových min, neboť její váha 1 700 kg vyvíjela na terén tak malý tlak, že nedocházelo k aktivaci smrtící munice. Další vybavení tvořily kupříkladu bílé kamuflážní uniformy a lyže.

Prvním bojištěm se pro 10. divizi měla stát Itálie. Nasazení se ale odkládalo a v červnu 1944 se formace přesunula do Camp Swift v Texasu, aby se připravila na rozsáhlé manévry. Nadřízení je ale zrušili, protože horalé neměli dost času pro aklimatizaci na nízkou nadmořskou výšku a vyšší teploty. Přes tyto potíže přišla 6. listopadu 1944 vzpruha, neboť se 10. lehká divize transformovala v plnohodnotný horský svazek. Jejím rozpoznávacím znakem se stala insignie se dvěma bajonety zkříženými do tvaru X neboli římské desítky, to vše vyvedené v barvách národní trikolory.

Proti Němcům i horám

Do Evropy se horští bojovníci začali přesouvat na přelomu let 1944–1945, nově pod velením generálmajora George Hayse. Nejprve se 11. prosince na parník Argentina nalodili příslušníci 86. pluku a podpůrných oddílů, kteří po jedenáctidenní plavbě dosáhli neapolského přístavu. Zbývající dva regimenty vypluly 4. ledna na palubě transportního plavidla West Point a cíle dosáhly v devíti dnech. Ženijní a logistické útvary mezitím chystaly vše potřebné, aby se divize mohla zapojit do boje. Velení ji začlenilo do IV. sboru, jenž tvořil součást 5. armády.

Do 8. ledna 1945 se příslušníci 86. pluku dopravili do lázeňské obce Bagni di Lucca poblíž hory Belvedere, kterou měli spolu s okolními výšinami v nadcházející ofenzivě obsadit. Šlo o důležitý cíl, o jehož zdolání se řadové divize strýčka Sama už třikrát marně pokusily. Pokud by horalé uspěli, otevřela by se Spojencům cesta směrem do Pádské nížiny.

V polovině měsíce se 10. horská divize začala soustřeďovat ve výchozích pozicích nedaleko Pisy, k 20. lednu se její pluky shromáždily na linii mezi Belvedere a údolím řeky Serchio. Američané nejprve zajistili své pozice, jež měly odolat případnému protiútoku sil Osy, a poté zahájili operaci Encore. Horské oddíly se ve spolupráci s brazilskou 1. divizí pokusily vytlačit německé dělostřelce z palpostů v severních Apeninách na hranici mezi Toskánskem a regionem Emilia-Romagna. Zatímco Brazilci měli obsadit Monte Castello a Vergato, Američané dostali na starost samotnou oblast Belvedere. V noci 18. února pak zdolali při zlézání hřebene Riva převýšení 450 m a udeřili na vrchol Monte della Torraccia. Po čtyřech dnech těžkých bojů cíl obsadili a přestáli i sedm protiútoků.

Skrz italská pohoří

Začátkem března se divize probojovala až do pozic 24 km od Boloně. Zatímco brazilská pěchota dobyla Castelnuovo, 85. a 87. pluk obsadil horu Monte della Spe a Castel d’Aiano. Tím přeťal německé zásobovací linie vedoucí do Pádské nížiny a zmařil nepřátelské snahy o přeskupení. Pátá armáda se díky tomu mohla pustit do další ofenzivy, kdežto 10. horská divize přešla na tři týdny do obrany v očekávání německého protiútoku. 

Po stabilizaci situace obnovili horalé 14. dubna 1945 postup a napadli protivníka v oblasti severně od Monte della Spe. Po třech dnech se divizi podařilo prorazit linie Wehrmachtu a zamířit přímo do Pádské nížiny. Tam Američané obsadili městečko Montegiorgio a zajistili takticky cenná sídla Pradalbino a Bomporto. Překážku v podobě řeky Pád pokořili na padesátce lehkých člunů a 25. dubna dosáhli Verony, poté ale u vesnic Nago a Torbole narazili na tuhý odpor. Přesto američtí horalé dokázali překonat Gardské jezero a do konce měsíce dobýt městečka Gargnano i Tremosine, čímž odřízli nepříteli ústupovou cestu do Brennerského průsmyku. 

Když pak německá vojska v Itálii 2. května 1945 kapitulovala, připadly 10. horské divizi strážní a bezpečnostní úkoly. O tři dny později navázala u rakouské hraniční obce Nauders kontakt s oddíly Wehrmachtu, jež pod tlakem americké 7. armády ustupovaly na jih. Obě strany se dohodly na přerušení palby, které umožnilo nepříteli pokojně vstoupit do zajetí. 

Do 8. května, kdy boje v Evropě definitivně skončily, přijala divize kapitulaci řady menších útvarů. Posléze se podílela na obsazování i správě okolí Terstu a italsko-slovinského příhraničí. K 20. květnu se Američané přesunuli do Udine, kde se připojili k britské 8. armádě, která měla bránit pronikání levicových jugoslávských oddílů na západ. Tím se bojová cesta jediné horské divize US Army v rámci druhé světové války završila. 

Jedno z nejméně pohostinných míst naší planety se rozkládá na více než devíti milionech kilometrů čtverečních a nepřestává se rozrůstat. Na základě nalezených skalních maleb a zkamenělin však víme, že kdysi na Sahaře prosperovaly rostliny, živočichové i lidé. V minulosti se suché a vlhké klima v oblasti střídalo přibližně každých 20 tisíc let, přičemž za hlavní příčinu vědci považují změny v zemské ose, jejíž sklon určuje množství dopadajícího slunečního světla. Maximální míra oslunění zesiluje monzunovou aktivitu, která přináší víc srážek a vlhkosti – a naopak méně světla znamená i méně dešťů. Proměna přitom probíhá velmi rychle: Když k ní zhruba před šesti milénii došlo naposled, zmizely traviny a stromy během pouhých 200 roků.

Pokud by se přirozené cykly odehrávaly bez vnějších zásahů, zazelenala by se Sahara znovu zhruba za 14–15 tisíc let. Silnější srážky by obnovily větší vodní plochy a oživily by savanu. Současný růst teplot však přirozený rytmus narušuje a ani odborníci si nejsou dalším průběhem jistí. Klimatické modely se liší, nicméně podle převládajícího názoru by mohlo globální oteplování nástup dalšího vlhkého období na Sahaře urychlit.

Vzhledem k dlouhé frontě nákladů vynášených raketami SpaceX se firma rozhodla postavit si vlastní kosmodrom, aby se nemusela přizpůsobovat podmínkám stávajících státních komplexů, odkud létají nosiče z rodiny Falcon. První oficiální zprávy o popsaném záměru se na veřejnosti objevily už v roce 2011, načež začala jednání s představiteli různých amerických států. Potenciální lokality pro stavbu nového areálu se nacházely na Aljašce, v Kalifornii, na Floridě, v Texasu, ve Virginii, Georgii a Portoriku.

V roce 2014 bylo formálně oznámeno, že se vítězem výběru stala texaská pobřežní lokalita Boca Chica u města Brownsville na hranici s Mexikem. Federální letecká správa, jež k výstavbě kosmodromu udělila souhlas, zmiňovala ve své zprávě plán až na 12 startů Falconů ročně, z čehož se maximálně ve dvou případech mohlo jednat o Falcon Heavy a první vzlet se měl odehrát nejdřív v roce 2016. Kromě toho dokument hovořil o plánovaných zkušebních suborbitálních letech dalších raketových strojů.

Hvězdná základna

Boca Chica skýtala celou řadu výhod. Jednak jde o pobřežní oblast s bezpečným střeleckým sektorem mířícím východně na moře. Dále se měl nový kosmodrom nacházet relativně nedaleko od testovací základny McGregor a nabídnout stovky pracovních míst v kraji s vysokou nezaměstnaností i kriminalitou. V neposlední řadě by potom ležel tak blízko rovníku, jak je to jen v USA možné, takže by rakety díky rotaci planety získaly větší nosnost. Kromě toho se spekulovalo o přistávání prvních stupňů Falconů na Floridě, kterou dělí od texaského pobřeží příhodná vzdálenost. Rakety by tak nemusely provádět návratový zážeh ani dosedat na plovoucí plošiny v moři. 

Po udělení stavebního povolení se však kromě terénních úprav dlouhé roky téměř nic nedělo a navzdory extrémnímu nárůstu tempa firma stále zvládala odbavovat všechny své mise z ostatních kosmodromů. V místě zamýšlené rampy se totiž nacházela podmáčená půda a mokřady, které se nejdřív musely vysušit a stabilizovat. Během zdlouhavých úprav terénu bylo na místo dopraveno 240 000 m³ nové půdy a teprve na přelomu let 2018 a 2019 staveniště významněji ožilo. Kromě výstavby budov a další infrastruktury se tam pod širým nebem svářely a kompletovaly rané prototypy Starship a o několik měsíců později započaly i letové zkoušky. Falcony 9 ani Falcony Heavy z Boca Chica nakonec nikdy nevzlétly, a tak to i zůstane. Kosmodrom pojmenovaný Starbase se však stal středobodem vývoje, konstrukce a testování lodi Starship a jejího nosiče Super Heavy.

Nultý stupeň

V současnosti se komplex dělí na dvě části: Přímo na pobřeží se rozkládá infrastruktura se dvěma suborbitálními startovacími a přistávacími plochami, nádržemi a dalším zázemím. Především se tam ovšem nachází orbitální vzletová rampa s obslužnou věží pro Starship, jež představuje světový unikát – jedná se totiž o startovací, přistávací a přípravnou infrastrukturu v jednom. SpaceX ji proto označuje jako Stage 0, tedy nultý stupeň nosiče.

Zmíněná obslužná věž má dvě masivní ramena, jež se po ní dokážou vertikálně pohybovat, přičemž zachytí přistávající stupeň Super Heavy a přesně jej usadí na startovací stolec. Totéž pak provedou se Starship, kterou umístí na již připravený nosič. A mimo to jde s výškou 142 metry o nejvyšší obslužnou věž pro rakety na světě. O dva kilometry dál do vnitrozemí se pak rozprostírají výrobní prostory, skladovací haly, solární elektrárna o ploše 6,5 akru, dvě sledovací antény o průměru devíti metrů, řídící středisko, kanceláře a další potřebné zázemí. 

Prvního startu se kosmodrom dočkal v červenci 2019, přestože se jednalo pouze o nesmělý vzlet prototypu Starhopper do výšky 20 m. Během příštích měsíců a roků však následovaly další suborbitální lety pokročilejších prototypů Starship a postupně dosáhly výšky až 12,5 km. První start na oběžnou dráhu se odehrál 20. dubna 2023, čímž Starbase povýšila ze zkušební raketové základny na skutečný kosmický přístav a zároveň se stala již čtvrtým kosmodromem, odkud SpaceX v současnosti do vesmíru létá. 

Paleontologové se často radují z jediné nalezené kosti nebo otisku dávného tvora. Vzácně se ale mohou dočkat objevu lokality, která představuje celý „zkamenělý“ ekosystém se vším všudy. Platí to i pro výjimečně zachovalou lokalitu Lantern North, která se nachází ve formaci Wamsutta v americkém Massachusetts.

Lantern North reprezentuje prvohorní svět před zhruba 320 až 318 miliony lety, v období svrchního karbonu. Vědci zde odkryli fosilie více než 130 různých druhů organismů, včetně raných plazů, obojživelníků, pavoukovců, hmyzu, a také celé řady rostlin. Řada z nich představuje jedny z nejstarších nálezů dotyčných skupin. O podrobnostech objevu karbonského ekosystému informuje vědecký časopis Nature Communications.

Ekosystém z dávné minulosti

Kromě fosilií vědci narazili i na řadu dalších dávných záznamů, například na otisky stop nebo na nory, které poskytují cenné informace o chování organismů a jejich interakcích. Patří mezi ně i doklady o jedněch z nejstarších známých způsobech chování hmyzu, včetně kladení vajíček nebo produkce hálek.

Z tohoto období pozemské historie vědci znají spíše uhelné bažiny, v nichž se ukládal materiál pro budoucí uhelné sloje. Ekosystém Lantern North ale představuje spíše sušší, hornaté prostředí. Proto je pro paleontology velmi cenným a nabízí nový pohled na tehdejší biodiverzitu souše.

„Tato lokalita nám poskytuje bezprecedentní pohled na suchozemský ekosystém z klíčového období evoluce života na souši,“ potvrzuje Richard Knecht z Harvardovy univerzity. „Vidíme důkazy složitých interakcí mezi rostlinami a hmyzem a některé z prvních výskytů hlavních skupin živočichů, které později ovládly suchozemská stanoviště.“  Podle Knechta by budoucí výzkum lokality Lantern North mohl více osvětlit původ a ranou evoluci hlavních skupin živočichů a rostlin. 

V dobách stavby pyramid dosahovalo gramotnosti pouhé jedno procento obyvatel starého Egypta, a písaři tak představovali privilegované členy tamní společnosti. Vykonávali řadu administrativních funkcí, včetně vedení úředních záznamů a evidence daní. Dochované písemné i umělecké doklady přitom naznačují, že trávili spoustu času vsedě se zkříženýma nohama nebo vkleče a skláněli se nad listy papyru či hliněnými nebo dřevěnými deskami. A přestože se jejich práce nepovažovala za fyzicky náročnou, podle nové studie měla neblahý vliv na tělo a způsobovala devastaci kostry.

Záda, prsty, kolena

Odborníci analyzovali téměř 70 mužských koster nalezených v nekropoli v Abúsíru, kterou experti z Českého egyptologického ústavu zkoumají už několik dekád. Zhruba tři desítky tělesných pozůstatků z let 2700–2180 př. n. l. patřily podle písemných dokladů písařům, přičemž tým prostudoval celkem 1 767 kosterních znaků a porovnal je s ostatky starověkých Egypťanů, kteří vykonávali jiné povolání.

Egyptologové se navíc spojili se specialisty na namáhání a poškození kostí a společně pak odhalili, že degenerativní změny kloubů byly u písařů častější než u mužů jiných profesí. Konkrétně se jednalo o klouby spojující dolní čelist s lebkou, o pravou klíční kost, pravou pažní kost v místě styku s ramenem, první záprstní kost pravého palce, část stehna u kolene a také zejména horní polovinu páteře. Kromě toho kostry vykazovaly otlaky na obou kolenních čéškách a zploštění kosti v dolní části pravého kotníku.

Riziko povolání

Podle vědců jde o důkaz profesního přetížení způsobeného tím, že dotyční seděli se zkříženýma nohama nebo klečeli a hlavu měli po většinu času skloněnou vpřed. Stejně jako sezení u stolu a naklánění se při pohledu na monitor může poškodit páteř a krk, zažívali starověcí egyptští písaři zřejmě srovnatelné tělesné napětí z přílišného hrbení se nad papyrem.

Co se týká poněkud záhadné degenerace čelistních kloubů, podle autorů studie za ni nejspíš mohlo žvýkání konce rákosů a trav, aby vznikly hlavičky podobné štětcům. Poškození pravého palce zas možná způsobilo opakované štípání per. Přestože tedy písaři ve starověkém Egyptě tvořili elitu a jejich povolání patřilo k nejžádanějším, i jejich práce přinášela jistá zdravotní rizika.