Krátce po smrti knížete Václava se našlo vhodné podhoubí pro jeho kult v Bavorsku, kde vznikly první svatováclavské legendy. Na přelomu 10. a 11. století se již Václavovo jméno objevuje v martyrologiu (seznamu světců) kláštera sv. Jimrama v Řezně.

Velké podpory se dostalo Václavovu kultu od císaře Oty II. (císařem 973–983), neboť Václav představoval typ panovníka-světce, jenž v Říši chyběl. Po přesídlení do Itálie proto Ota II. pověřil mantovského biskupa Gumpolda sepsáním svatováclavské legendy, která zprostředkovala příběh našeho knížete středověké západní Evropě i Kyjevské Rusi na východě.

Mezinárodní světec

Tam se kult svatého Václava objevil nejpozději za vlády Jaroslava Moudrého (1016–1054), jenž dal roku 1036 pokřtít jednoho ze svých synů jménem Václav (Vjačeslav). V genealogii rodu Rurikovců nacházíme dále v 11. a 12. století hned pět Václavů. To jasně signalizuje vstup svatováclavského kultu na Kyjevskou Rus, kde též legenda o svatém Václavovi posloužila jako vzor pro vznik legend o prvních ruských mučednících Borisovi a Glebovi, bratrech Jaroslava Moudrého.

Svatý Václav je jediným českým světcem, jehož svátek slaví katolická církev po celém světě. V bazilice svatého Petra v Římě má svůj vlastní oltář a vstoupil rovněž mezi pravoslavné svaté. Značné úctě se těší také v Polsku, což mimo jiné dokládá i sto let starý polský kostel svatého Václava v americkém Chicagu. 

Nejvíce vešel náš Václav na celém světě do obecného povědomí prostřednictvím anglické vánoční koledy Dobrý král Václav, zapsané v 19. století, která vypráví o milosrdenství a zázraku, který Václav vykonal na den svatého Štěpána.

Naše planeta a její průvodce na sebe vzájemně působí především svými gravitačními poli. Gravitace je síla přitahující hmotné objekty, přičemž její velikost závisí na součinu hmotností obou těles a je nepřímo úměrná čtverci jejich vzdálenosti. Výsledkem gravitačního působení Země a Měsíce je obíhání přirozeného satelitu kolem planety – přesněji řečeno, obě tělesa krouží kolem společného těžiště. A k důsledkům vzájemného oběhu patří i odstředivá síla. 

Oba objekty jsou ovšem prostorově rozlehlé, takže mají jejich gravitační síly složitější výslednice. A pokud vstoupí do „rovnice“ ještě síla odstředivá, a nakonec i gravitace Slunce, může se výsledná síla působící na dvě různá místa na Zemi výrazně lišit. 

Popsaný efekt se nejčastěji označuje jako „slapy“ a mezi jeho projevy řadíme například příliv a odliv. Měsíc k sobě více „přitahuje“ oceán na své straně a odstředivou silou vzniká podobná vlna na opačné polokouli. Proto v průběhu dne nastává příliv dvakrát, přestože se Země z pohledu svého průvodce otočí kolem vlastní osy pouze jednou.

Podobně jako u řady jiných vynálezů není ani u vah zcela jasné, kdy byly poprvé použity a kdo byl jejich vynálezcem. Systém rovnoramenných vah složených ze dvou ramen a misek se prokazatelně využíval už ve 3. tisíciletí př. n. l. v Egyptě, v oblasti údolí řeky Indus i v Číně. 

Základní pomůcka pro obchod 

Historie vynálezu je úzce propojena s potřebou lidí určit váhu a množství potraviny nebo suroviny. Stejně jako v případě měření si i při vážení museli lidé pomoct vlastním tělem, a tak se nejstaršími jednotkami, které občas stále používáme při vaření, stala hrst nebo špetka. Určování hmotnosti se taktéž pojilo s vývojem placení a peněz. Ještě v období před existencí unifikovaných mincí totiž bylo nutné odvážit požadované množství kovu (nejprve bronzu, později železa či stříbra) a tím pak zaplatit. 

V této souvislosti se nejstarším dochovaným systémem stal babylonský založený na šestkové soustavě. Největší jednotku této váhy představovala mina, kterou později převýšil talent o hodnotě 60 min. Ta se dělila na 60 šekelů, jimž se rovnalo 360 še. Slovo še v akkadštině znamenalo ječmen, což odkazovalo na často směňovanou surovinu. 

Výše uvedené jednotky se s drobnými odchylkami používaly v mnoha starověkých kulturách, přičemž některé výzkumy kladou jejich počátek až do oblasti Mezopotámie okolo roku 3000 př. n. l., jiné okolo roku 2000 př. n. l. Je zajímavé, že během procesu těchto šetření byly opakovaně nalézány úlomky a části bronzových předmětů, které měly vždy téměř stejnou hmotnost. 

Váhy fungovaly obdobně ve všech zmíněných oblastech. Na jednu misku se umístilo závaží a na druhou se vložil vážený předmět. Po vynálezu mincí odpadla potřeba vážení drahých kovů pro účely placení, mechanismus se však nadále hojně využíval při obchodu, zejména na tržištích. Rovnoramenné váhy později doplnil jazýček značící moment rovnováhy mezi oběma miskami. Především ve starověkém Římě se uplatnily i váhy nerovnoramenné zvané přezmeny. Ty byly většinou závěsné a fungovaly na principu posunování závaží po ose, jímž se v určitý moment dosáhlo rovnováhy. 

Učenci objevující a zdokonalující

Do historie se ve spojitosti s přístroji určujícími hmotnost vepsala historka z 3. století př. n. l. Tehdy řecký matematik a vynálezce Archimedes (287–212 př. n. l.) dostal od vládce za úkol zjistit, zda je jeho královská koruna vyrobena pouze z ryzího zlata, nebo i jiných kovů. Dle legendy ho řešení napadlo při pozorování vodní hladiny, která ve vaně stoupala, když ponořil své tělo. Následně měl nahý pobíhat po městě a vykřikovat „Heuréka!“, tedy že našel požadovaný způsob, jak určit složení královské koruny. Tak vznikl slavný Archimedův zákon: „Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno vztlakovou silou, jejíž velikost je rovna tíhové síle kapaliny tělesem vytlačené.“ Na základě této myšlenky byla sestrojena hydrostatická váha, pomocí níž lidé určovali hustotu různých materiálů, tudíž dokázali rozlišit také zlato od jiných kovů. 

Dalším významným učencem, který se vrhl na zdokonalování procesu vážení, byl vzhledem k šíři svého záběru nepřekvapivě Leonardo da Vinci (1452–1519), který na konci 15. století vylepšil přístroj tak, že nebylo nutné poměřovat množství váženého předmětu na dvou miskách, nýbrž k určení přesné váhy postačovala jen jedna. Praktickým zásahem da Vinciho bylo také s tím související přidání stupnice, což zrychlilo a usnadnilo zjištění výsledné hmotnosti. 

Pozoruhodná židle 

Na začátku 17. století se italský lékař a vynálezce Santorio Santorio (1561 až 1636) pustil do svérázného experimentu. Pokusil se sestrojit takzvanou vážicí židli fungující na principu závaží. Pomocí ní určoval svou vlastní hmotnost a porovnával množství přijaté potravy a tekutin s množstvím výkalů a moči. Stále mu však vycházelo, že přijme mnohem více potravy, než kolik se jí za den zbaví. Jeho vysvětlení ve studii z roku 1614 znělo, že se tělo od látek oprostí „nepostřehnutelným vydechováním“. Santorio si po celé roky výsledky vážení svědomitě zapisoval, a přestože jeho židle nenašla větší uplatnění, položil nevědomky základy měření jako lékařské metody. 

V roce 1669 prezentoval svůj vynález francouzský matematik Gilles Personne de Roberval (1602–1675), jenž přinesl nový princip kladiny, kdy se hmotnost závaží rozprostřela natolik, že bylo lhostejné, kam se v misce položilo. Došlo tak k výraznému zpřesnění vážení, nicméně teprve vylepšení jiného Francouze Josepha Bérangera v roce 1847 přineslo masivní rozšíření Robervalova typu vah. Jeho zásahem se omezilo působení vnějších a třecích sil, čímž se ještě zlepšila citlivost a tím i přesnost celého procesu, a tento přístroj se pak mnohdy využíval i v druhé polovině 20. století. 

Osobní i veřejné váhy 

Angličan Richard Salter představil světu vážení na úplně jiném principu, když sestrojil pružinovou váhu, čímž zjednodušil a změnil způsob zjišťování hmotnosti. Salter vycítil obchodní příležitost, založil v roce 1760 firmu, začal jednoduché zařízení vyrábět ve velkém, a navíc své portfolio rozšířil o osobní váhu. 

Ještě podnikavější byl jeho synovec George Salter, za jehož vedení v 19. století se pružinové váhy (dnes označované jako mincíře) rozšířily do běžných domácností. Tento dědic firmy přišel také s veřejnými vahami, které umístil například k pobočkám pošty a díky nimž se každý mohl za jednu penci zvážit. Šlo nejen o pozitivní finanční benefit, ale zároveň o geniální marketing. Možná i proto funguje firma Salter dodnes, a přestože se její sortiment rozrostl, hlavními produkty zůstávají váhy všeho druhu.

Minulé století přineslo spoustu dalších proměn vah i vážení včetně zapojení elektroniky a nejmodernějších systémů. Přesto ale současnost zůstává v mnoha případech ovlivněna historií, například populární BMI (body mass index neboli index tělesné hmotnosti) má svůj původ ve výzkumech belgického matematika a sociologa Adolpha Queteleta, který tento systém představil ve své studii již okolo roku 1850. Vedle vah značky Salter či slovního obratu „jazýček na vahách“ jde o další pozůstatek historie vážení, který se dochoval dodnes.

Jako „vlka v rouše beránčím“ označujeme nebezpečného člověka, který vypadá neškodně. Toto přirovnání je založeno na lidmi uměle vytvořených kategoriích, v jejichž rámci byla vlkům přiřazena úloha těch zlých a ovcím hodných tvorů. Vlci a další šelmy se přitom ke svým bližním chovají mnohem „slušněji“ než většina na první pohled mírumilovných býložravců.

Zášť do vlastních řad

Agresivitu obvykle připisujeme zvířatům, jež příroda vybavila k zabíjení. Šelmy a dravci však kořist neusmrcují proto, aby vybili svou agresivitu; je to způsob jejich obživy. Když vlci strhnou jelena, není v tom ani za mák „zášti“. Proto vlci nikdy nevyhubí jeleny či jinou kořist, protože by si pod sebou podřezávali větev a odsoudili sami sebe k záhubě. Mezi lovci a jejich kořistí se obvykle vytvoří rovnovážný stav.

Agresivita se mnohem častěji projevuje ve vztazích mezi příslušníky téhož druhu. V boji o partnery, revír nebo zdroje potravy, bývají živočichové často mnohem urputnější a nesmlouvavější než při mezidruhových šarvátkách. Navzdory značné agresivitě vnitrodruhových bojů nebývá cílem rváčů připravit soka o život. Zabíjení soků je z evolučního hlediska nevýhodné. Divoká zápolení, v nichž hrozí zranění, stojí účastníky spoustu sil a provází je silný stres. Navíc může bojujícím soupeřům uniknout jiné nebezpečí. Například dvě rybky plně zabrané do rvačky o teritorium na korálovém útesu se mohou snadno stát obětí dravce, před nímž by za jiných okolností včas prchly do bezpečí.

Není divu, že se řada živočišných druhů snaží zápolení o život vyhnout. Některá zvířata převedla souboje do rituální roviny. Samci ptáků často soupeří zpěvem, pestrým peřím, leteckými manévry nebo výstavbou hnízda. I takové na první pohled ryze pacifistické střetnutí však může mít v případě remízy na této symbolické úrovni krvavou dohru.

Hlavou hlavu neprorazíš

Za symbol mírumilovnosti si lidé vybrali býložravce, například ovce. Jenže právě mezi býložravými sudokopytníky a lichokopytníky najdeme příklady silné agrese, která může mít za následek smrt příslušníků vlastního druhu.

Mnozí býložravci absolvují urputné boje bez větších následků jen proto, že jsou k zápasům dokonale přizpůsobení. Jedinci, kteří nebyli stavěni tak, aby vydrželi následky brutálních útoků, neobstáli v konkurenci zdatnějších protivníků a své „chabé geny“ nepředali potomkům. Dokonalejším útočným zbraním bylo možné čelit jen dokonalejší obranou. Tyto evoluční závody ve zbrojení dovedly některé býložravce k dokonalosti.

Berani amerických ovcí tlustorohých (Ovis canadensis) váží až dva metrické centy a během říje spolu zápolí o nadvládu nad harémem samic. Nejprve se zaklesnou za rohy a zkoušejí jeden druhého srazit na kolena. Pak odstoupí na několik metrů, rozběhnou se proti sobě a srazí se čelem nebo rohy. Děsivý náraz, jaký by u většiny živočichů skončil frakturou lebky nebo aspoň otřesem mozku, přestojí berani bez úhony. Rohy, lebka, páteř a krční svaly ovcí tlustonohých jsou na podobné nárazy dimenzované.

Nebezpečnější než grizzly

Ještě větší zátěži než berani ovcí tlustorohých jsou vystaveni samci pižmoňů severních (Ovibos moschatus), kteří dorůstají hmotnosti až 400 kilogramů. Také oni se při zápasech srážejí hlavami. Mohutné rohy i masivně stavěná lebka jim sice skýtají velmi dobrou ochranu, ale i tak každý osmý až desátý pižmoň umírá na následky zranění utrpěných při zápasech o samici.

Vysoce agresivní jsou během říje i američtí jelenci ušatí (Odocoileus hemionus). V zápasech o samice se nijak nešetří a na konci období říje je každý desátý dospělý samec zraněný. Jelenci si ale nevybíjejí agresivitu jen na příslušnících vlastního druhu. Nebezpeční jsou i neopatrným lidem. Pokud se říjnému samci připlete do cesty člověk, může na to šeredně doplatit. Po útocích říjných jelenců přijde každý rok v Kanadě o život více lidí, než kolik padá na vrub napadení medvědem grizzlym.

Zabijáci se zajištěnou zbraní

Šelmy jsou vybaveny nejúčinnějšími smrtícími zbraněmi a i při celkem nevinném škádlení by mohly jedna druhou lehce usmrtit. K takovým nehodám ovšem prakticky nikdy nedochází, protože právě z důvodu vysoké nebezpečnosti soubojů se u těchto živočichů vyvinuly nejdůkladnější pojistky proti vážnému poranění.

Ke zvířatům s nejdokonalejšími zábranami proti „zneužití“ smrtícího stisku zubů vůči bližním bezpochyby patří vlci. Vyvinuly se u nich reflexy, které jim nedovolí zakousnout se plnou silou do hrdla jiného člena smečky. Místo útoku si většinou vystačí s hrozbou, která se může stupňovat od nakrčení nosu až po otevření tlamy a vycenění zubů. 

Naopak podřízenost a nechuť k šarvátce dává vlk najevo nahrbením, skloněním hlavy, stažením oháňky mezi zadní nohy. Absolutní poddání se převaze druhého je signalizována tím, že si vlk lehne na záda a odkryje ničím nechráněné břicho. Většina konfliktů se vyřeší tímto bezkontaktním způsobem.

Příslušníkům vlastní smečky za normálních okolností může ublížit pouze vlk s těžce patologickým chováním. Naprostým tabu jsou pro dospělé vlky jejich mláďata a samice. Kdyby v lidské společnosti platilo úsloví „člověk člověku vlkem“ neměla by policie co na práci.

Války zvířecích gangů

Podobně jako vlci se proti agresi svých blízkých jistí lvi. Samci vytvářejí „gangy“, jejichž členy váže obvykle těsnější či volnější příbuzenské pouto. V rámci těchto skupinek si lvi téměř nikdy neublíží. Úplně jiné vztahy ovšem panují mezi konkurenčními gangy samců, jež usilují o nadvládu nad smečkou lvic. Při těchto střetech využívají lvi své zabijácké umění naplno. Lví samec se může dožít bez problému 15 nebo 16 roků. V přírodě však běžně uhyne na následky zranění utrpěných ve rvačkách s cizími samci ještě před dovršením věku deseti let.

Války mezi jednotlivými tlupami ovšem zdaleka nejsou výsadou šelem. V roce 1974 pozorovala slavná britská zooložka Jane Goodallová v tanzanijském národním parku Gombe válku mezi dvěma tlupami tamějších šimpanzů. Původně patřili všichni šimpanzi do jedné tlupy. Ta se však rozdělila na severní a jižní skupinu a každá obsadila vlastní revír. Záhy se mezi nimi rozhořela smrtící rivalita. Samci severní tlupy nakonec podnikali opakované nájezdy na revír jižní tlupy. Pronikali ve skupinkách na teritorium sousedů a pokud tam narazili na dospělého samce, společně jej zabili. Válka v rámci druhu, jenž je lidmi často považován za vrchol zvířecí rozumnosti a mírumilovnosti, skončila úplným vyhubením samců z jižní tlupy.

Navzdory veškerému úsilí v pátrání po stopách života ve vesmíru máme stále zkušenost jen s jedinou planetou, na které se stoprocentně vyskytují živé organizmy. Je proto obtížné odhadovat, jaké typy exoplanet mohou být příznivé pro život pozemského typu. Doposud jsme našli potenciálně obyvatelné exoplanety převážně u červených trpaslíků, které jsou menší a méně žhavé než Slunce.

Jak je to ale v planetárních systémech u hvězd, které jsou naopak větší a žhavější než Slunce? Shaan Patel z americké Texaské univerzity v Arlingtonu a jeho kolegové se zaměřili na hvězdy spektrální třídy F. Jde o hvězdy, které se při pozorovávání ze Země obvykle jeví jako bílé. Bývají asi o polovinu větší než Slunce a jsou asi čtyřikrát zářivější.

Život u horkých bílých hvězd

Mezi známé hvězdy této skupiny patří třeba Prokyon, Canopus nebo třeba Polárka. Teplota na povrchu těchto hvězd dosahuje asi 5 900 až 7 500 kelvinů. Ve vesmíru existují asi 3 až 4 miliardy let, což by, čistě teoreticky, mělo stačit pro vývoj života pozemského typu. Mohla by taková hvězda být dárkyní života na některé z planet svého planetárního systému?

Patelův tým prostudoval databázi známých exoplanet. Podle toho, co víme, se minimálně jedna exoplaneta nachází u zhruba 80 hvězdy spektrální třídy F. V 18 případech mají tyto hvězdy alespoň jednu exoplanetu, která se alespoň částí své dráhy pohybuje v obyvatelné zóně. Statisticky vyjádřeno: asi 5 až 20 procent systémů hvězdy tříd F má určitý potenciál pro výskyt života. Výsledky výzkumu obyvatelnosti systémů těchto hvězd nedávno zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal.

Jedna ze zkoumaných hvězd má exoplanetu, která se po celou dobu oběhu pohybuje v obyvatelné zóně své mateřské hvězdy. 38 Virginis b ale rozhodně není dvojčetem Země. Jde o velkého plynného obra, asi čtyřikrát hmotnějšího než je Jupiter. Šance, že by na této exoplanetě mohl existovat život pozemského typu, je proto zcela mizivá. Pokud by ale takový plynný obr měl velké měsíce, mohly by být velmi dobře obyvatelné. Hvězdy třídy F sice zaplavují okolí intenzivním UV zářením, podle vědců by to ale za příznivých okolností nemuselo vadit.

Podle údajů Světové zdravotnické organizace je úzkost nejčastější psychickou poruchou. V roce 2019 nějakou formou úzkosti ve světě trpělo asi 301 milionů lidí. Existuje řada různých typů úzkosti a v podstatě každý z nich může mít vážné důsledky pro každodenní život pacientů. Vědci a lékaři proto proti úzkosti bojují na různých úrovních.

Renato Polimanti z Yaleovy univerzity a jeho kolegové analyzovali genetická data více než 1,2 milionu lidí různého původu a podařilo se jim identifikovat 115 genů, které jsou těsně spojené s úzkostí. Vědci kromě toho prozkoumali i expresi těchto genů (vyjádření informace v nich obsažené) v lidském těle. Závěry výzkumu Polimantiho týmu zveřejnil vědecký časopis Nature Genetics.

Úzkost v genech

Jak se vystopované geny podílejí na rozvoji úzkosti? Podle vědců se tyto geny aktivují v řadě oblastí mozku, které byly již dříve spojeny s projevy úzkosti, včetně mozečku a limbického systému. Také se ukázalo, že tyto geny mají vztah k bolesti nebo k poruše trávení, případně k dalším psychickým poruchám, jako je deprese nebo schizofrenie.

Nebylo to poprvé, když vědci zkoumali genetiku úzkosti. Ale tento výzkum až doposud čelil kritikám, obvykle kvůli nevyrovnanému vzorku populace. Vědci měli sklon využívat převážně dobrovolníky evropského původu, což se u výzkumu tohoto typu mohlo do určité míry promítnout do výsledků.

Polimanti s kolegy tento problém řešili zahrnutím dobrovolníků pocházejících z různých částí světa. Byli mezi nimi Evropané, Afričané, Američané i lidé z jižní a východní Asie. Výsledkům výzkumu to dodává na věrohodnosti.

Japonská okupační vojska v Rusku začala na přelomu let 1918 a 1919 úzce spolupracovat se sibiřskými bělogvardějci, do jejichž čela se po převratu v Omsku dostal admirál Alexandr Kolčak. Ruská bílá armáda, československé legie chránící její týl a císařské vojsko působící v Zabajkalí a na Dálném východě představovaly společně obrovskou sílu, která ovládala rozsáhlé území a představovala pro bolševiky vážnou hrozbu. 

Image

Čtěte také

Slunce vychází nad Dálným východem: Japonská intervence na Sibiři (1)

V průběhu roku 1919 začala široká kooperace expedičních sil s kozáckým atamanem Grigorijem Semjonovem v Zabajkalí a Ivanem Kalmykovem v Chabarovsku, přestože vzájemná spolupráce probíhala už v předchozím roce. Prvně jmenovaný záhy stanul – za značné pomoci Japonců – v čele loutkového nárazníkového státu a jeho Zvláštní mandžuský oddíl v Zabajkalí bojoval proti bolševikům. Semjonov se mohl těšit i ze značné materiální pomoci ze strany Tokia, od nějž obdržel 30 děl, 50 000 granátů, 20 000 pušek se 40 miliony nábojů a 100 kulometů se 2 miliony nábojů. Hlavním městem nového státního útvaru se stala Čita, z níž pak Japonci i atamanovi vojáci podnikali výpady do okolí a obsazovali amurskou železnici.

Zvěrstva samurajů

Brzy se začala projevovat nevole místního obyvatelstva nad některými kroky okupantů. I když většinu měst kontrolovali bělogvardějci, na venkově se začaly formovat partyzánské skupiny. Ty působily japonskému vojsku nemalé ztráty, proto císařská armáda přistoupila k vypalování sídel podezřelých ze spolupráce s bolševiky či jen sympatií k nim. Ve vesnicích Mazanovo a Sochatino v amurské oblasti v reakci na japonské represe obyvatelé povstali. Vzpoura však byla rychle potlačena a 11. ledna 1919 trestný oddíl na rozkaz velitele kapitána Maedy postřílel více než 300 lidí. 

V únoru 1919 vydal velitel 12. pěší brigády generálmajor Širo Jamada následující výnos: „…nepřátelské extremistické buňky, které stojí proti japonským a ruským (bělogvardějským) silám, jsou roztroušeny po celém území, někdy se Rusové odváží zaútočit na nás a někdy se chovají jako mírumilovní lidé, takže je nemožné navenek určit, kdo je kdo. Od nynějška, pokud se něco stane rusko-japonským silám a zjistí se, že obyvatelé vesnice jsou zapojeni do extremistických aktivit, každá taková vesnice musí být zničena a vypálena.“

Plameny nad Ruskem

Na základě tohoto rozkazu došlo v březnu 1919 k trestným akcím v několika přímořských obcích. Japonský voják Waititi Tanabe v dopise domů uvedl, že ve vesnici Ivanovka u Blagoveščenska se partyzáni zmocnili telegrafu. Ještě v ten samý měsíc jeho jednotka Ivanovku obsadila, domy vypálila a na 300 obyvatel pobila. Tanabe tento postup zdůvodňoval: „Bylo rozhodnuto upálit všechny, kteří se přidali k extremistům.“ 

Takové trestné výpravy měly působit jako odstrašující případ pro každou vesnici, která by podporovala rudé. Jeden americký důstojník se v červenci 1919 stal svědkem jedné takové akce na železniční stanici Svijagino: „Pět Rusů bylo odvedeno k hrobům vykopaným v blízkosti železniční stanice, byly jim zavázány oči a nařízeno, aby si klekli na okraj hrobů s rukama svázanýma za zády. Dva japonští důstojníci, kteří si sundali kabáty a vytáhli šavle, začali oběti sekat za krk, a když každá z obětí spadla do hrobu, tři až pět japonských vojáků je s radostným křikem dorazilo bajonety. Dvěma z nich byla údery šavlí okamžitě useknuta hlava, ale ostatní byli zřejmě ještě naživu, protože se přes ně přehozená zemina pohybovala.“

Nikolajevský incident

Kromě podobných akcí proti civilistům stoupala četnost i intenzita bojů s bolševiky. Akce okupantů vyvolávaly stále více nenávisti mezi místními. Japonci odhadovali, že jen v amurské oblasti pů sobilo na jaře 1919 až 20 partyzánských oddílů čítajících asi 25 000 bojovníků. Nejznámějším střetem se stal nikolajevský incident, kdy asi tři tisícovky rudých obklíčily stejnojmenné město na Amuru. Tou dobou se tam nacházelo asi 350 císařských vojáků, 450 japonských civilistů a na 300 bílých. Po uzavření příměří s bolševiky se začali partyzáni svobodně pohybovat po městě a později i po pravovat bělogvardějce. Japonci se 12. března 1920 rozhodli zasáhnout a došlo k bojům, které ale po pár dnech skončily složením zbraní. 

V květnu se z Chabarovska vydaly na pomoc svým spolubojovníkům japonské oddíly. Rudí proto Nikolajevsk raději opustili a stáhli se do tajgy, ale před svým odchodem ještě stihli povraždit zajaté Rusy, japonské vojáky a civilisty i mnoho obyvatel protibolševického smýšlení. Tato zvěrstva posloužila Tokiu jako záminka k okupaci nedalekého Sachalinu, kde měla armáda zamezit dalším zvěrstvům. 

Vedle toho Japonci zachránili více než 900 sirotků z rodin Poláků, které na Sibiř vyhnaly v minulosti ještě carské úřady. Císařští vojáci dále pomáhali americkému Červenému kříži evakuovat z válečné zóny téměř 800 ruských dětí, které byly v roce 1918 odvezeny na východ země z Petrohradu. V neposlední řadě pak japonské nemocnice pomáhaly také raněným a nemocným spojeneckým vojákům včetně československých legionářů.

Začátek konce

V průběhu roku 1920 se začalo hovořit o příměří mezi Japonci a bolševiky a vytvoření dalšího samostatného nárazníkového státu na východě Sibiře. V dubnu 1920 došlo k vyhlášení Dálněvýchodní republiky, která se rozkládala na západě Zabajkalí. Na východě působil ataman Semjonov a japonské intervenční síly. Tokio s před staviteli rudých intenzivně vyjednávalo, ale brzy se ukázalo, že japonská strana nehodlala přijmout návrhy protistrany. 

Od června 1920 se začaly Spojené státy a jejich partneři z Vladivostoku stahovat, ale císařské jednotky z obavy ze šíření komunismu směrem k Japonsku či k okupované Koreji zůstávaly. Nadále vojensky podporovaly místní loutkové vlády a v oblasti vydržely až do roku 1922. V březnu a dubnu se jim ještě podařilo odrazit silnou bolševickou ofenzivu proti Vladivostoku, ale o dva měsíce později (24. června 1922) Tokio oznámilo, že do října stáhne své vojáky z ruského území. Výjimkou se stal ostrov Sachalin, který Japonci zabrali v odvetě za nikolajevský incident. 

K odchodu císařských oddílů přispěl vedle kritiky opozice, poukazující na ekonomické a lidské ztráty, do značné míry i vliv Spojených států a Velké Británie. Někdejší spojenci podezřívali Tokio, že usiluje o anexi části okupovaných území. Japonská vláda nakonec pod silným diplomatickým tlakem těchto mocností ustoupila a 25. října 1922 opustili Vladivostok poslední císařští vojáci.

Řecké hlavní město nese jméno bohyně, jež se stala jeho patronkou. Celá Akropole, včetně dominantního chrámu z bílého mramoru, vyrostla k oslavě a uctívání Pallas Athény, kterou řecká mytologie spojila s moudrostí a uměním války – kvalitami, na nichž se zakládal duch města. Nejstarší osídlení Atiky se ovšem datuje dávno před nástup olympských bohů: Již v neolitu se v oblasti usadili Pelasgové, národ neznámého, zřejmě však nikoliv indoevropského původu. A některé jejich místní názvy se zachovaly dodnes.

Ve 2. tisíciletí př. n. l. se v lokalitě začala formovat řecká kultura a do stejného období se datuje vláda mytického Kekropa, domnělého zakladatele a prvního krále města. Právě tehdy se pravděpodobně objevil kult Athény, jež na piedestalu vystřídala boha Poseidona. Akropole již v té době sloužila coby sídlo králů, zatímco běžní obyvatelé žili v okolní nížině a na opevněný pahorek směli vstoupit pouze v případě nepřátelského útoku.

První známý chrám

Po patnáct staletí sloužila Akropole především jako jednoduchá pevnost s centrálním palácem a díky poloze 150 metrů nad hladinou nedalekého moře nabízela velmi výhodnou obrannou pozici. Stával tam velký sál megaron, vybudovaný Mykéňany v dobře bronzové, který obklopovaly až deset metrů vysoké hradby táhnoucí se v délce 760 metrů. Postupem času přibývaly další chrámy, ale s rostoucí slávou a mocí města přestal komplex dostačovat. Athéňané se proto dali do práce a vybudovali masivní Parthenon.

Tento největší a nejdůležitější svatostánek zůstal po desítky generací středobodem řeckého náboženského života, zatímco Akropole se postupně proměnila ve společenské a politické centrum antického Řecka. Podoba Parthenonu ovšem doznávala v průběhu staletí značných změn, takže je poměrně obtížné stanovit i datum zahájení výstavby. První známý chrám nechal ze sopečného tufu vybudovat samovládce Peisistratos v 6. století př. n. l., ale po jeho svržení a nástupu demokracie čekala svatostánek přestavba. Ještě před dokončením jej však pobořili Peršané, když město roku 480 př. n. l. vypálili. 

Od zkázy k věhlasu

Nicméně Řekové dokázali v následujících dekádách pozvednout Akropoli z trosek a vzkřísit její věhlas: Rok 480 př. n. l. tedy historikové zároveň označují za počátek tzv. klasického období, během nějž dosáhly umění a kultura na Peloponéském poloostrově největšího rozkvětu. Jakmile se podařilo obnovit stavby praktického významu jako loděnice, suché doky a obilné sýpky, přišly na řadu budovy určené náboženským účelům, ztělesňující přepych a bohatství. 

Pokladna městského státu překypovala zdroji, neboť Athény stály v čele tzv. Délského námořního spolku. Zmíněná koalice formálně sdružovala starověké řecké obce v boji proti Peršanům, ale ve skutečnosti představovala nástroj budování athénského impéria. Členové spolku museli poskytovat finanční či hmotné příspěvky v podobě lodí právě Athénám, které tak mohly rozšiřovat svoji flotilu a zároveň investovat do vlastního rozvoje.

Zlaté období

Hlavní zásluhu na opětovném rozkvětu Athén si připsal demokratický státník Perikles, během jehož působení vyrostla nad městem nová Akropole, ztělesňující vrcholné dílo tehdejší architektury. Za účasti předních umělců a stavitelů – včetně Periklova přítele Feidia, patrně nejslavnějšího sochaře starověku – vznikl nový monumentální vchod neboli propyleje a kromě něj i chrámy Parthenon, Erechtheion či svatyně Athény Vítězné a Athény Polias. Po dalších stavbách, k nimž patřila svatyně Dia Polia, Athénin oltář či Pandroseion, se však dochovalo jen minimum hmotných stop. Důkazy o jejich existenci tak skýtají de facto výhradně písemné zdroje a vyobrazení odjinud, zejména z mincí.

Navzdory politickým odpůrcům, kteří kritizovali financování staveb z fondů Délského spolku, se Akropole díky koncentraci chrámů a svatyň proměnila v nejposvátnější místo nejen městského státu, ale celého Řecka. Athéňané věřili, že za své válečné i obchodní úspěchy vděčí bohyni Athéně, proto ji uctili množstvím soch.

Sochařovy škraloupy

Rekordní 11,5metrová skulptura ze dřeva a slonoviny, pokrytá ryzím zlatem, se v klasické éře nacházela uvnitř Parthenonu. Šlo o tzv. Athénu Parthenos, panenskou bohyni, a vznik sochy si prý dokonce vyžádal více zdrojů než vybudování samotného chrámu. Feidias ji vytvořil ze dřeva, pokryl ji slonovinou a bělostné tělo oděl do hávu z čistého zlata. Údajně na něj spotřeboval až 900 talentů, tedy přes 23 tisíc kilogramů kovu, přičemž v době války či nouze se dal zlatý oděv sejmout. 

Impozantní dílo se ovšem neobešlo bez kontroverzí. Autor si vyslechl obvinění ze zpronevěry při nákupu zlata a kritici se zaměřili i na pojetí Athénina štítu, na kterém umělec vyobrazil mytologické hrdiny Thesea a Daidala s tváří Perikla a sebe sama. Navíc byl Feidias osočen z veřejného pohoršování: Údajně do své dílny lákal athénské ženy a dívky, aby je mohl předhodit Periklově prostopášnosti. Historikové z toho usuzují, že při práci využíval živé modely, což tehdy nebylo běžné. Ještě před zahájením soudu, který se pro něj podle všeho neměl vyvíjet dobře, tedy sochař prozřetelně opustil Athény a usadil se v Olympii.

Harém v chrámu

Klíčovým faktorem, pod jehož vlivem se Akropole přetvářela, se stal vyvíjející se charakter společnosti. Jakmile se po bratrovražedných válkách mezi Athénami a Spartou ocitla zlatá éra v troskách, převzali nadvládu nad Středomořím Římané a proměnili zmíněné náboženské centrum k obrazu svému. V období císařství po roce 29 př. n. l. přibyly na Akropoli nové chrámy k uctění zbožštěné císařské rodiny a později v byzantském období doznaly dalších změn.

Například z Parthenonu, kde se předtím bezmála tisíc let uctívala bohyně Athéna, se stal kostel zasvěcený Panně Marii – a Osmané jej posléze přebudovali na mešitu s minaretem. V chrámu Erechtheion, s ikonickými sochami panen na průčelí, si pak sultán zřídil harém. Další dochované stavby sloužily mimo jiné coby administrativní prostory či sídla městské elity a vládnoucích osob. Poslední ránu skomírající slávě Akropole zasadilo turecké rozhodnutí skladovat v Parthenonu střelný prach: Roku 1687 totiž improvizované skladiště vybuchlo.

Mramory sváru

Duch Akropole spočíval především v sochách, nicméně naprostá většina z nich se dnes již v řecké metropoli nenachází. Pokud totiž nepodlehly zkáze, skončily v muzeích různých světových měst. Obzvlášť silnou kontroverzi vyvolalo sejmutí velké části mramorů zdobících trojúhelníkový štít Parthenonu, tzv. tympanon. V letech 1801–1811 je nechal převézt do Londýna tehdejší britský velvyslanec v Cařihradu Thomas Bruce, 7. hrabě z Elginu. A dodnes se vede spor, komu rozsáhlý sochařský soubor, rovněž z dílny proslulého Feidia, právoplatně náleží.

Britská vláda od počátku tvrdí, že měl diplomat k transportu artefaktů oficiální povolení. Řekové však považují jeho čin za kulturní vandalismus, ne-li krádež. Některé zdroje dokonce uvádějí, že hrabě ve skutečnosti podplatil řecké úředníky, aby se dívali jinam. Původně prý zamýšlel vystavit vlysy ve vlastním sídle, nakonec ovšem změnil názor a za pětatřicet tisíc liber je prodal vládě své země, čímž získal prostředky na nákladný rozvod. Tzv. Elginovy mramory jsou dnes k vidění v Britském muzeu v Londýně. 

Přítomnost ozbrojených sil Spojených států v zahraničí sahá až do závěru 19. století, kdy Američané zvítězili ve válce se Španělskem a získali mimo jiné Portoriko či Filipíny. Další fáze začala ve 40. letech se vstupem USA do druhé světové války a pokračovala pak i s nástupem války studené. 

Zatímco v roce 1946 měli Američané v zahraničí 1 139 základen, v polovině 50. let 582. Pak došlo opět k nárůstu, takže v roce 1967 jich bylo 1 014 a na konci studené války 818. Třetím impulsem pro rozšíření přítomnosti v zahraničí se staly teroristické útoky z 11. září 2001, které znovu odstartovaly nebývalou expanzi vojenských zařízení Spojených států.

Změny strategických priorit

Washington se může chlubit technologicky nejvyspělejší armádou, která představuje nejvýznamnější vojenskou sílu na světě. Početní stav personálu všech hlavních složek ozbrojených sil – armády, námořnictva, námořní pěchoty a letectva nicméně kolísá. V roce 1990 šlo o více než dva miliony, po konci studené války došlo k postupnému poklesu až na současných 1 328 000. Americká armáda je tak třetí největší na světě po čínské a indické. Washington však dominuje ve výdajích na obranu, když na ni vydává kolem 750 miliard dolarů ročně (třikrát více než druhá Čína). 

Zatímco celkový početní stav personálu dlouho klesal, zvyšoval se naopak v posledních dekádách podíl amerických vojáků sloužících v zahraničí. Po zahájení intervencí v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003) vzrostlo procento mužů a žen na misích v zámoří z 16,3 na 30 %. V roce 2007 přesáhl jejich podíl dokonce 39 %, což je nejvíce od druhé světové války (na vrcholu konfliktu ve Vietnamu v roce 1967 nepřekročil 36 %).

Vývoj rozmístění základen, jejich velikosti a vybavení se vyvíjel v závislosti na národních bezpečnostních zájmech. Po skončení druhé světové války zůstaly početné okupační síly v Japonsku, Koreji a také v Německu. Po prvotním snižování stavů vojsk přítomných v Evropě tam od začátku studené války naopak Američané svou vojenskou přítomnost navyšovali, takže v první polovině 50. let jich tam působilo až 400 000. Na Dálném východě pak došlo k posílení kapacit také v souvislosti v konfliktem na Korejském poloostrově (1950–1953). Strategické priority se však dále vyvíjely v závislosti na politické a vojenské situaci, takže postupně na významu nabíraly další regiony.

Klíčový Střední východ

Sovětská invaze do Afghánistánu a ochlazení vztahů s Íránem na přelomu 70. a 80. let způsobily, že se další možnou krizovou oblastí stala pro Spojené státy oblast Středního východu. Snaha zajistit nerušený obchod s ropou a také dostát spojeneckým závazkům s Izraelem vedla v roce 1983 k vytvoření Středního velitelství ozbrojených sil USA (CENTCOM), zodpovědného za tento region. S celkem 9 000 vojáky a civilními zaměstnanci ministerstva obrany je největší základnou v oblasti Naval Support Activity Bahrain, kde má sídlo 5. americká flotila a Střední velitelství námořních sil (United States Naval Forces Central Command, NAVCENT). Mezi další klíčové země, které v regionu hostí americká vojenská zařízení, patří například Katar, Kuvajt, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. 

V indo-pacifickém prostoru má zase americká přítomnost odrazovat Čínu od použití vojenské síly proti USA a jejich spojencům či obranu proti hrozbě ze strany Severní Koreje. Na zlepšování regionální bezpečnosti přitom Washington spolupracuje zejména s Indií, Austrálií, Japonskem a Korejskou republikou. V posledních desetiletích došlo také k výraznému navýšení přítomnosti americké armády v Africe, kde je prioritou zejména boj proti terorismu.

Méně základen, zato větších

Celkově je patrný trend od konce studené války – počet základen se sice snížil, zato se zdvojnásobil počet států, kde jsou umístěny. A to často i v nedemokratických režimech, za což čelí vláda časté kritice. Ta se ozývá i kvůli obrovským nákladům na udržování instalací v zámoří – ročně jde asi o 55 miliard dolarů. Během posledních dvou desetiletí šlo v rámci boje proti terorismu až 100 miliard na základny v zemích jako Irák a Afghánistán, přičemž tyto kampaně neskončily příliš slavně. Kritické hlasy ze samotných Států připomínají, že přítomnost vojáků strýčka Sama ve „výbušných“ regionech místo zvyšování bezpečí a ochrany amerických zájmů mnohdy naopak hrozby zvyšuje či vytváří. 

Odpor proti americké přítomnosti se objevuje i v některých hostitelských zemích – na příklad na Okinawě, kde se místní administrativa pokusila zablokovat vybudování přistávacích drah US Marine Corps. Tokijský nejvyšší soud však okinawské prefektuře nařídil, aby zamítavé rozhodnutí zrušila. Jinde jsou naopak Američané vítaní, neboť jejich přítomnost znamená velký přínos pro domácí ekonomiku – typickým příkladem je Německo.

Vojáci i civilisté

K září 2023 bylo v zahraničí umístěno 228 390 amerických vojáků, z toho 168 571 v aktivní službě. Zbytek představovali civilní zaměstnanci ministerstva obrany, pracující v kancelářích, laboratořích, letištích, zdravotních zařízeních a podobně. Tento personál je mnohdy umístěn na základnách vlastněných a provozovaných USA, většina zařízení ovšem zůstává majetkem hostitelských zemí a Američané si je pouze pronajímají, případně je jejich působení upraveno jiným způsobem. S výstavbou a provozem komplexů často pomáhají soukromé vojenské společnosti (PMC), které také zajišťují například logistiku a zásobování potravinami, palivem, vybavením, vojenským výcvikem či dodávají specializovaný bezpečnostní personál, vojenské konzultanty, bodyguardy, tlumočníky… 

Podle ministerstva obrany (Departement of Defense) lze vojenské základny obecně rozdělit do dvou hlavních kategorií. Velké mají rozlohu větší než 10 akrů (čtyři hektary) nebo hodno tu více než 10 milionů dolarů. Předpokládá se, že každá představuje dočasný domov pro více než 200 amerických vojáků. Zhruba 60 % zámořských instalací spadá do této kategorie. 

Malé základny či vojenská zařízení jsou naopak menší než 10 akrů nebo mají hodnotu nižší než 10 milionů USD. Těmto pozicím, vybaveným často zásobami zbraní a materiálu se také někdy přezdívá „lily pads“, neboť přestavují pomyslné leknínové listy, po kterých mohou vojáci jako žába na rybníce doskákat až na místo určení třeba na druhém konci planety. Jde o součást strategie, která má místo přímého vstupování do konfliktů případné protivníky od pokusu o konfrontaci odradit. Jak bude tato doktrína fungovat se teprve ukáže.