O bojovné Boženě: Spor Boženy Vikové-Kunětické s Charlottou Masarykovou
„Nepadla žena velkých zásluh, padla oběť – voják v řadě. Ale vy, paní Masaryková, jste nešetřila jeho bezmocnosti.“ Řeč je o představitelce ženského hnutí Josefě Humpal-Zemanové, jejíž záchvat mrtvice vyústil v nepřátelskou kampaň proti manželce profesora Tomáše Garrigue Masaryka Charlottě
Obvinění adresované Charlottě Masarykové (1850–1923), které vyšlo v Národních listech na jaře 1905 pod titulem Zasláno, znělo: „Vaše strana, paní Masaryková, ubila ženu. Řeknu to jinak: Vy jste ubila ženu, neboť není Vaší strany v Čechách, ale jste Vy sama svou stranou a jejím faktorem.“ Jaké byly okolnosti a důsledky tohoto závažného nařčení?
Paní Masaryková!
Na počátku nového století se kulturní a politický život žen soustředil v Ženském klubu českém, který byl založen roku 1903 v Praze. Organizace sdružovala aktivistky napříč společenskými vrstvami i politickou orientací.
Poklidné vody narušily události, jež následovaly po schůzi 7. dubna 1905. Tehdy oznámila Charlotta Masaryková tajemnici klubu, Čechoameričance Josefě Humpal-Zemanové (1870–1906), rezignaci účetní a současně zmínila její důvody.
Zřejmě se musely týkat přímo osoby Humpal-Zemanové, neboť ta se urazila, a aniž by Masarykovou nechala domluvit, schůzi opustila. Následkem rozčilení ji však na ulici stihla mozková příhoda, v jejímž důsledku ochrnula na pravou polovinu těla a přišla o řeč.
Reakce se dostavila rychle: 15. dubna uveřejnila spisovatelka a dramatička Božena Viková-Kunětická (1862–1934) svoji obžalobu Masarykové, a to navzdory faktu, že se akce klubu neúčastnila, takže neměla přehled o skutečném průběhu události. Navíc zcela opomenula skutečnost, že tajemnice již delší čas trpěla zdravotními problémy. Kromě zmíněného nařčení vytýkala nacionalisticky smýšlející spisovatelka „cizince“ Masarykové rovněž nepochopení české ženy, odsoudila veškeré její emancipační aktivity a osočila ji z ovlivňování manžela i realistů (České strany lidové): „Cítím jasně, že jste Vy zformovala činnost a názory svého muže, zformovala jste jeho stranu a teď chcete zformovat českou ženskou duši. Ale tu nezformujete!“
Útok se tak dotkl i samotného Masaryka, což ještě podtrhlo tvrzení Vikové-Kunětické, že „jméno Masaryk v českém hnutí nemá významu“.
Vytrestaná útočnice
Nespravedlivý a hloupý veřejný atak Vikové-Kunětické vyvolal mnohé negativní reakce a autorka svým neuvážlivým činem přišla o řadu příznivců. Následující vývoj přibližují slova redaktora Času Jana Herbena:
„Dostávám denně haldy dopisů, plných úžasu a rozhořčení nad ‚Zaslánem‘ pí Kunětické (…). Lidé nejrůznějších končin naší vlasti jsou konsternováni a rozčarováni, jak autorka mohla tohleto jenom napsati?“
K zástupům rozhořčených patřily rovněž představitelky ženského hnutí, které spisovatelku nijak nešetřily:
„Vězte však, paní Kunětická, že Vaším v jakés zaslepené vášni napsaným ‚Zaslánem‘ v Národních listech mohla ranit mrtvice nejen paní Masarykovou, ale všechny slušné lidi z kteréhokoliv tábora sociálního vyznání.“
Vášnivá předpojatost, s níž se známá spisovatelka vrhla do útoku, v neposlední řadě vedla ke vzniku satirické básně nazvané Píseň o Boženě, bojovné ženě, která byla otištěna v Ženském obzoru. Z uvedené ukázky je patrné, že osočení Masarykové mělo i politický podtext, který se týkal veřejné činnosti Charlottina chotě:
„Jak archanděl tu s mečem stojí
autorka ‚Copu‘, ‚Holčičky‘.
Má vřelé srdce pod svou zbrojí
A elegantní botičky.Houfnice všecky vlastenecké
sympatizovat budou s ní.
– Ať žijou všecky listy české,
jež realistku pošpiní!“
Vedle odsouzení ze strany politické veřejnosti, ženského hnutí a čtenářů, měla aféra dopad i na soukromí Vikové-Kunětické. Odvrátil se od ní například dlouholetý přítel básník Josef Svatopluk Machar, který si do té doby nesmírně cenil její osobnosti i tvorby. Podle vlastních slov ztratil víru ve vnitřní pravdivost jejího díla. Následně jí vytkl, že není možné vyřadit z národa někoho, koho ani nezná: „(…) to je směšnost a směšnost zabíjí.“ A nekompromisně uzavřel přátelství slovy: „Rozcházíme se.“
Punc nezralosti
Výsledkem nešťastné kauzy bylo především oslabení českého ženského hnutí. Aféra způsobila rozkol v Ženském klubu, z něhož vystoupily kromě Charlotty Masarykové také členky Masarykovy realistické strany a další představitelky.
TIP: Kdo byla Charlotta Garriguová: Masarykova osudová žena na celý život
Božena Viková-Kunětická, autorka pokrokových děl věnovaných ženské otázce (Cop, Holčička, Medřická), paradoxně také přispěla k přesvědčení, že ženy nejsou ještě zralé pro veřejně politický život. Neboť jak uvedla ve své obžalobě, v rozporu s požadavkem rovnoprávnosti by pro ženy měly stále existovat nějaké výjimky:
„Teď lhostejně šlápla jste na šíji jedné z našich žen. Nemusí mít jména. Stačí, že je ženou (…).“ Podkopala tak nejen snahy Ženského klubu, ale i své vlastní.
Aktivistka v Novém světě
„Přední bojovnice za emancipační práva žen v Americe“ Josefa Humpal-Zemanová se narodila 9. ledna 1870 v Sušici a od dvou let žila ve Spojených státech, kde získala i univerzitní vzdělání. Po krátkém nevydařeném manželství s českým přistěhovalcem, po němž jí zbyla pouze první část příjmení, se věnovala poznávání potřeb a tužeb českých krajanek.
V roce 1893 reprezentovala Češky na mezinárodním kongresu žen v Chicagu. Byla redaktorkou amerických Ženských listů a mimo to také předsedkyní Jednoty českých dam a členkou řady dalších spolků.
Na začátku roku 1904 se usadila v Praze, kde získala pozici tajemnice Ženského klubu. Údajně se zde setkala především s nepochopením ze strany ostatních aktivistek. Ve stejném roce začala redigovat časopis Šťastný domov, jenž v Praze od podzimu vycházel. Po mozkové příhodě se této práce musela vzdát. Zajímavé je, že Šťastný domov, který průběžně informoval o jejím zdravotním stavu, se ani jednou nezmínil, že by za nešťastnou událostí stála výměna názorů s Charlottou Masarykovou. Stále se zhoršující stav Josefy Humpal-Zemanové vyústil 23. dubna 1906 v její smrt. Došlo k ní tedy téměř na rok přesně od vypuknutí nechvalné aféry. Pohřbena je na Olšanských hřbitovech.
