Odkaz učitele národů: Zavedení povinné školní docházky
Čtení, psaní a počítání patří dnes k samozřejmým dovednostem. Bezplatné základní vzdělání pro všechny však z historického hlediska představuje novinku
Sedmnácté i osmnácté století lemují jména slavných osobností z řad vzdělanců, filozofů a vědců. Jeden z největších pedagogických odkazů té doby nám přitom zanechal Jan Amos Komenský, jenž svoje didaktická doporučení stavěl na třech pilířích: smyslovém poznávání, Aristotelově logice a znalostech psychologie.
Změna poměrů
Ačkoliv povinné vzdělání pro všechny prosazovali mnozí pedagogové i filozofové po dlouhá staletí, v praxi se poprvé uplatnilo až roku 1763 v Prusku. Systém, u jehož zrodu stál Fridrich II. Veliký, pak hojně přebíraly a napodobovaly ostatní mocnosti. V Rakousku, Maďarsku a českých zemích zavedla školní docházku pro žáky od 6 do 12 let císařovna Marie Terezie roku 1774. Nebyla ale povinná a například venkovské děti musely v létě pomáhat na polích.
TIP: Tereziánská reforma po česku: Co čekalo žáky po zavedení školní docházky?
V každé obci monarchie tak do konce 19. století vyrostly tzv. triviální školy, kam současně chodili různě staří žáčci. Ve městech vznikaly školy hlavní s třemi až čtyřmi třídami a normální se čtyřmi třídami. Od roku 1869 se školní docházka stala povinnou a prodloužila se na osm let. Objevily se tzv. národní školy sestávající ze školy obecné (pět let) a měšťanské (tři roky). Místo „měšťanky“ mohli žáci – pouze chlapci – navštěvovat gymnázium či specializovanou střední školu (ta přijímala i dívky). Roku 1837 pak v Německu vznikla první mateřská škola, načež následovala doslova lavina podobných zařízení po celé Evropě.
