Ohromující Hitlerův čmelák: Německá samohybná houfnice SdKfz 165 Hummel (2)

01.06.2021 - Miroslav Mašek

Samohybná houfnice Hummel (čmelák) vznikla na základě koncepce samotného Heinze Guderiana jako vůbec první těžká samohybná houfnice na světě. A šlo o velmi povedenou premiéru. Vozidlo se v bojích dobře osvědčilo a jeho širšímu nasazení zabránily jen omezené výrobní kapacity

<p>Sundávání tří zaměřovacích tyčí a příprava samohybného „čmeláku“ k palbě.</p>

Sundávání tří zaměřovacích tyčí a příprava samohybného „čmeláku“ k palbě.


Reklama

V roce 1942 dostaly firmy Alkett a Krupp za úkol vyvinout samohybnou houfnici. Vznikla tak samohybná lafeta nazvaná Geschützwagen III/IV. Při jejím vývoji konstruktéři využili zkušenosti z již existujících podvozků zejména panzerkampfwagenů III a IV.

Předchozí část: Ohromující Hitlerův čmelák: Německá samohybná houfnice SdKfz 165 Hummel (1)

Nová samohybná lafeta se ukázala jako velmi povedená a navíc se vyznačovala vysokou nosností. Proto nakonec padlo rozhodnutí místo původně zamýšlené lehké houfnice leFH 18 osadit vozidlo těžkou houfnicí sFH 18/1 ráže 15 cm.

Těžká houfnice s lehkým pancířem

Zbraň byla upnutá v lafetě uvnitř bojového prostoru a její hlaveň procházela otvorem v čelní stěně nástavby. V zadní stěně se nacházela dvoukřídlá vrata, uzpůsobená pro nakládání munice a nástup osádky. Stejnou konfiguraci této samohybné lafety výrobce využil také pro souběžně vyvíjený stíhač tanků. Wehrmacht a Waffen-SS ho později přijaly do výzbroje pod označením Hornisse (sršeň), změněným roku 1944 na Nashorn (nosorožec). Nesl shodnou nástavbu jako hummel, od kterého se odlišoval prakticky jen svou výzbrojí. Místo těžké houfnice disponoval protitankovým kanonem PaK 43/1 ráže 8,8 cm.

Lafeta v novém vozidle umožňovala houfnici odměr 15° na obě strany a náměr –3° až 42°. Díky tomu se dělo mohlo nasadit jak k nepřímé, tak přímé palbě. Využívalo dělenou munici s projektily o hmotnosti 43,5 kg a jeho maximální dostřel činil 13 325 m. Osádka měla k dispozici tříštivotrhavé granáty s nastavitelným zpožděním zapalovače, určené k palbě na nepřátelská polní opevnění, opěrné body a pěchotu, a protipancéřové granáty použitelné proti obrněným vozidlům protivníka. Vezená zásoba munice však činila pouze 18 ran. Z tohoto důvodu vznikla neozbrojená varianta Munitionsträger Hummel. Její bojový prostor místo lafety a brzdovratného zařízení houfnice zaplňovaly pouze přihrádky na náboje. Přitom se však dala v případě nutnosti snadno vybavit houfnicí, například ze zničeného či poškozeného vozidla.

Kromě omezené vezené zásoby střeliva se samohybka vyznačovala rovněž slabým pancéřováním. Používala se přece jen hlavně pro nepřímé palby, a tak se konstruktéři rozhodli v zájmu pohyblivosti a životnosti vozidla podvozek nepřetěžovat zbytečně silnými ocelovými deskami. Řidiče a radistu sedící v trupu chránil čelní pancíř o tloušťce 30 mm, boční a zadní ochrana měla sílu 20 mm. Osádka děla v horní nástavbě vozidla se však nacházela za stěnou o síle pouhých 10 mm, a to jen ze stran. Shora nebyla chráněna vůbec, což se týkalo jak nepřátelské palby, tak povětrnostních podmínek. Pokud se rozpršelo, dal se bojový prostor přetáhnout plachtou. Vozidlo také postrádalo jakoukoliv lafetovanou výzbroj pro boj na krátkou vzdálenost. V případě napadení nepřátelskou pěchotou měla osádka k dispozici pouze standardní kulomet MG 34 uložený v horní nástavbě a své osobní zbraně.

Z fabrik bleskově na frontu

Nové vozidlo prošlo schvalovací procedurou a začátkem roku 1943 ho zavedli do výzbroje. Oficiální označení znělo 15 cm schwere Panzerhaubitze 18/1 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen III/IV (Sf), nebo také SdKfz 165. Sériová výroba se rozběhla v únoru 1943 a první kontrakt zněl na 500 vozidel.

Prvních pět kusů armáda přejala o měsíc později a okamžitě je odeslala na východní frontu. Na rozdíl od prototypu však výroba neprobíhala kompletně u firmy Alkett. Ta dodávala jen podvozky, zatímco pancéřové nástavby vznikaly v závodech Deutsche Eisenwerke AG v Duisburgu, kde se stroje také kompletovaly a osazovaly houfnicemi z produkce zbrojovky Rheinmetall-Borsig. Ty už však na rozdíl od zbraně v prototypovém vozidle nepoužívaly úsťové brzdy.

Z fabrik bleskově na frontu

Svůj křest ohněm prodělaly hummely v bitvě u Kurska. Celkem 60 dostupných samohybek velení přiřadilo do výbavy deseti tankových divizí, přičemž jejich následné bojové výsledky vyhlížely povzbudivě. Vozidla dokázala držet krok s obrněnými jednotkami, překonávat obtížný terén a zejména rychle zaujímat palebná postavení. Nepřímou palbou tříštivotrhavými granáty dokázaly jejich osádky účinně likvidovat polní opevnění a postavení nepřátelské pěchoty.

Pokračování: Ohromující Hitlerův čmelák: Německá samohybná houfnice SdKfz 165 Hummel (3)

Dobře se osvědčila také proti nepřátelským tankům. Přímou palbou s použitím protipancéřových granátů dokázala především díky mohutné ráži účinně likvidovat většinu sovětských obrněných vozidel. Kvůli jejich slabému pancéřování však museli velitelé zachovávat mimořádnou obezřetnost, využívat moment překvapení, pálit ze skrytu a zamaskovaných postavení a dbát na to, aby se vozidlo nevystavilo nepřátelské palbě. Nevýhodu samozřejmě představovala absence věže a nedostatečný odměr, takže někdy nezbývalo než mířit otáčením celého vozidla.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kráter v arizonské poušti, dnes označovaný jako Barringerův, se stal první strukturou vědecky identifikovanou coby důsledek dopadu kosmického tělesa.

Zajímavosti

S větrem o závod

autor: Graeme Obree | model: Beastie

Beastie – anglicky „bestijka“ – je tzv. prone bike, tedy kolo, na němž se za jízdy leží břichem k zemi. Tento konkrétní model patří závodníkovi Graememu Obreemu, který si ho sám navrhl i sestavil a dál si k němu nechal vyrobit speciální aerodynamickou slupku s průčelím. S futuristicky vyhlížejícím strojem se pak v roce 2013 zúčastnil závodu World Human Powered Speed Championships v nevadské poušti, kde se mu povedlo zdolat rychlostní rekord v kategorii prone bike: Svoji Beastie „vybičoval“ k rychlosti 91,12 km/h. (foto: Profimedia)

Revue
Historie

Meganosorožec Paraceratherium linxiaense v krajině svrchního oligocénu.

Věda

Není neobvyklé, že například rypouši a tučňáci obývají stejné prostory.

Příroda
Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907