Peklo na Nové Guineji (1): Duel pěšáků US Army a japonské císařské armády

Japonské císařství vstoupilo do druhé světové války především kvůli nutnosti zajistit si zdroje surovin, zejména ropy, kaučuku a dřeva. Část těchto zdrojů se nalézala i na Nové Guineji, byť hlavní význam tohoto ostrova tkvěl v jeho geografické poloze – ten, kdo jej měl pod kontrolou, mohl daleko efektivněji vést operace v jižním Pacifiku. V případě Japonska šlo mimo jiné o záměr provést invazi do Austrálie, a tak právě australská armáda musela od začátku vést boje na Nové Guineji, jelikož tím de facto bránila vlastní zemi. Už záhy však dorazily i posily z druhé strany Tichého oceánu. Počty amerických vojáků neustále vzrůstaly a jejich drtivá palebná síla se v roce 1944 stala na tomto bojišti určujícím faktorem.

Z Národní gardy do armády

Běžně se tvrdí, že americká armáda byla v okamžiku zapojení Spojených států do druhé světové války až směšně slabá. Do jisté míry je to pravda, často se ale zapomíná, že USA disponovaly nejen obrovským mobilizačním potenciálem, ale rovněž početnými zálohami. Do těch náležely jednak armádní záložní útvary v užším smyslu a jednak Národní garda (National Guard), která se formovala v každém státě USA samostatně, avšak v případě války přecházela pod federální velení, respektive začleňovala se do US Army. 

Většinu amerických sil, které bojovaly na Nové Guineji, přitom tvořily právě útvary postavené původně v rámci Národní gardy a následně „federalizované“ coby jednotky armádní. Celkově tak US Army získala 18 pěších divizí, které měly vesměs po čtyřech pěších plucích, avšak na počátku roku 1942 proběhla reorganizace, po níž každá z divizí zahrnovala jen tři pěší pluky, zatímco ty poslední „nadpočetné“ posloužily k postavení nových divizí, popřípadě působily samostatně nebo byly rozpuštěny. 

Vedle pěších pluků spadaly do každé divize také další útvary, zejména čtyři dělostřelecké prapory (tři se 105mm houfnicemi a jeden se 155mm houfnicemi) a jeden prapor ženistů. Jestliže vyvstala potřeba jiné síly, například tanků nebo protiletadlového dělostřelectva, přičleňovaly se k divizi podle aktuální situace. To odpovídalo základní myšlence americké armádní doktríny, která sázela na spolupráci různých druhů vojsk, mezi nimiž měla hlavní úloha připadat obrněným vozidlům a dělostřelectvu.

Počty a čísla

Tyto „válečné stroje“, jak se jim leckdy říkalo, měly svou obrovskou palebnou silou rozdrtit nepřátelskou obranu, aby potom pěšáci vyčistili zbytky odporu a obsadili území. Američané takto využívali svou materiální převahu, která jim umožňovala nasadit velké počty zbraní a obrovské objemy munice, což někdy pozorovatelé z jiných zemí považovali takřka za plýtvání. Z pohledu samotných Američanů se však jednalo především o efektivní metodu, jak maximálně šetřit životy vlastních vojáků.

Vysvětluje se tím i zdánlivě paradoxní skutečnost, že tabulkový stav amerického pěšího pluku činil 3 100 vojáků, nicméně jenom 972 z nich připadalo na pěší družstva. Více než tisíc vojáků z každého pluku obsluhovalo podpůrné zbraně, jejichž spektrum zahrnovalo 68 těžkých kulometů ráže 7,62 a 12,7 mm, 45 minometů kalibru 60 a 81 mm, 103 přenosných raketometů M1 (alias bazooka), osmnáct protitankových kanonů ráže 57 mm a šest lehkých houfnic M3 ráže 105 mm. Ještě jednou je nutné zdůraznit, že jde o seznam podpůrné výzbroje pěšího pluku, což samo o sobě poskytuje dost výmluvný obrázek o tom, že americké jednotky disponovaly vskutku enormní palebnou silou.

Povýšení pro osvědčené muže

Zmíněných 972 pěšáků bylo rozděleno do celkem 81 družstev po dvanácti mužích, z nichž jedenáct používalo samonabíjecí pušky M1 Garand a ten poslední nesl lehký kulomet M1918 BAR. V tom ovšem tkvěla jedna ze slabin US Army, jež preferovala palebnou sílu podpůrných zbraní na úkor pěšího družstva – zbraň BAR (Browning Automatic Rifle) totiž nedokázala konkurovat tehdejším univerzálním kulometům z hlediska rychlosti střelby a zásoby munice. Američané na začátku zaostávali i z hlediska kvality svých poddůstojníků a důstojníků, protože sice dokázali mobilizovat a poměrně rychle vycvičit obrovské počty vojáků, ovšem příprava kvalitních velitelů trvala výrazně delší dobu. Navíc platilo, že schopnější vojáky si přednostně vybíraly jiné druhy vojsk, kdežto pěchota musela pracovat s těmi, kteří zbyli.

To však paradoxně přispívalo k její flexibilitě a umění improvizovat, což se odráželo například v ochotě rychle povyšovat schopnější vojáky na poddůstojníky. Americká armáda totiž vůbec neměla poddůstojnické školy, takže prakticky sázela jen na výběr a výcvik prostřednictvím reálných zkušeností. Důstojníky připravovala ve školách OCS (Oficer Candidate School), i v jejich případě však platilo, že do těchto kursů se obvykle posílali vybraní osvědčení poddůstojníci.

Dokončení: Peklo na Nové Guineji (2): Duel pěšáků US Army a japonské císařské armády (vychází v úterý 7. května)