Peklo na zemi: Temná historie amerických psychiatrických ústavů

Hrůza, jež změnila zákony

• Pennhurst State School and Hospital | Pensylvánie | 1908–1987

Ačkoliv je týrání jakéhokoliv pacienta zcela odsouzeníhodné, zacházení s dětmi v blázinci Pennhurst by se klidně mohlo stát námětem hororu. Vzdělávací a pečovatelský ústav pro mentálně postižené neproslul schopností ratolestem pomoct, ale naopak jejich problémy ještě zhoršoval. Tamní příšerné podmínky vyšly najevo v roce 1968, díky záběrům investigativního reportéra Billa Baldiniho. Celkový rozsah šokujícího zacházení s pacienty se však povedlo rozkrýt teprve ve druhé polovině 70. let poté, co se rodiče Terri Lee Haldermanové začali pídit, proč má jejich dcera na těle podivná zranění.

Baldiniho záběry zobrazovaly napůl oblečené děti a mladé dospělé, kteří se bezcílně potulovali v přeplněných stacionářích, to vše za doprovodu kakofonie zvuků vycházejících z okolí. Pozdější šetření ukázalo, že tam sexuální devianti žili ve stejných prostorách jako jiné děti. Těžko zvladatelní pacienti se zas běžně přivazovali k postelím, aniž by měli možnost se umýt nebo třeba jen najíst. Na denním pořádku bylo i bití či vytrhávání zubů chovancům, kteří se v zoufalé sebeobraně snažili personál pokousat. A objevily se dokonce případy, kdy zřízenci pro vlastní pobavení organizovali zápasy nemocných.

Přeplněnost tak zjevně představovala ten nejmenší problém pensylvánského ústavu… Hororová psychiatrická léčebna však nakonec poskytla společnosti alespoň nějaký přínos – nastartovala totiž změnu v přístupu k psychicky i fyzicky hendikepovaným pacientům po celých Spojených státech. Status ústavů se tudíž v důsledku odhalených praktik posouval k více komunitnímu prostředí s adekvátní péčí. (foto: Profimedia)

Zmrzlí a navždy ztracení

• Essex County Hospital Center | New Jersey | 1896–1975

Azyl pro duševně nemocné v New Jersey vznikl jako idylické rehabilitační místo. Panovaly tam ovšem natolik mizerné podmínky, že přímo ve vlastní posteli umrzlo 24 pacientů. Neustále se rovněž překračovala kapacita ústavu, takže se tamním pracovníkům mimo jiné ztratilo přes 150 chovanců – a pohřešují se dodnes. Navzdory všem hrůzám, jež se za zdmi instituce udály, zůstalo centrum otevřené téměř celé století. (foto: Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0)

Co když je nakazíme?

• Willowbrook State School | New York | 1947–1987

Prostředí školy Willowbrook pro mentálně postižené děti bylo tak tristní, že ji senátor Robert Kennedy označil za „hadí doupě“. Ošetřovatelé běžně nechávali malé pacienty pomočené a pokálené. Ještě znepokojivější však byly experimenty, které na dětech prováděli lékaři: Například Saul Krugman jim podával živý virus žloutenky, aby mohl sledovat, jak jim žloutne kůže a bobtnají játra. (foto: Shutterstock)

Krutost v Bloomingdale

• Bloomingdale Insane Asylum | New York | 1821–1880

Když lékaři z Bloomingdale Insane Asylum hospitalizovali v roce 1872 Julia Chamberse, netušili, že jde o začátek konce jejich praktik. Jednalo se totiž o novináře, jenž po deseti dnech v newyorském ústavu zveřejnil, že museli pacienti za jeho stěnami čelit kopání či škrcení – a někteří pod tíhou systematické krutosti dokonce spáchali sebevraždu. Chambersova kniha se tak stala dalším krokem na cestě k reformě práv duševně nemocných ve Spojených státech. (ilustrace: Wikimedia Commons, PDM 1.0)

Kastrace každý den

• Topeka State Hospital | Kansas | 1872–1997

Poté, co kansaský zákon uznal v roce 1931 za vhodné provádět kastrace „násilníkům, idiotům, epileptikům, imbecilům a duševně chorým“, dovedla nemocnice Topeka dané doporučení do extrému. Vykastrovali tam 54 pacientů a další z nich zaměstnanci instituce znásilňovali či jinak zneužívali. Existuje i záznam chovance, který zůstal spoutaný tak dlouho, až mu kůže začala přerůstat přes popruhy. (foto: Wikimedia Commons, SayaGBM, CC BY-SA 4.0)

Nobelova cena za lobotomii

Ve 40. letech 20. století přivezli do Pilgrim State Psychiatric Center, toho času největšího ústavu na světě, Beulah Jonesovou trpící psychózou. Lékaři následně jejímu manželovi vysvětlili výhody lobotomie a ten v dobré víře s kontroverzním zákrokem souhlasil. Než ovšem doktoři operaci provedli, podstoupila nebohá Beulah patnáct elektrošoků. Když se pak ke spisu dostala její vnučka Christine, začala pátrat po odpovědi na otázku, proč byla její babička vystavena středověké praktice a jak mohl doktor António Egas Moniz získat Nobelovu cenu za „objev terapeutického významu lobotomie u některých psychóz“. 

Moniz zákrok prováděl u osob s depresemi, poruchami učení a dalšími psychiatrickými diagnózami. V současnosti se však lobotomie – tedy chirurgické přerušení nervových spojů čelních laloků a ostatních částí mozku – považuje za neetický zákrok, neboť může pacienta přivést do vegetativního stavu. Ani v případě Jonesové operace nezabrala a nešťastná žena strávila v newyorském centru desetiletí útrap, než ji nakonec v roce 1972 propustili. (ilustarce: Shutterstock)