Reklama


Periskop na řece: Ruská carská miniponorka 27-V na Dunaji (1)

23.10.2018 - Jiří Ráčil

Začátek 20. století byl poznamenán celosvětovým válečným konfliktem, kterému předcházelo masivní zbrojení a modernizace armád evropských mocností. Carské Rusko nechtělo zůstat pozadu a zvyšovalo počty svých moderních zbraní, mezi které tehdy patřily i ponorky

<p>Ponorka <em>č. III</em> před novým spuštěním na Dunaj</p><p> </p>

Ponorka č. III před novým spuštěním na Dunaj

 


Reklama

Rusko nakupovalo své první ponorky v zahraničí a poznatky z tohoto zdroje informací pak aplikovalo na vlastních konstrukcích. Na tom ovšem nebylo nic zvláštního, například Angličané, Italové, Rakušané, Japonci a do jisté míry i Němci postupovali stejným způsobem.

Bolestivé zkušenosti

Po prohrané rusko-japonské válce v roce 1905, kdy Japonci úspěšně obléhali pevnost a přístav Port Arthur, dospělo Rusko k přesvědčení, že je třeba posílit obranu svých pevností na pobřeží. V roce 1908 byl schválen projekt na rekonstrukci obranného systému pevnosti Kronštadt na ostrově Kotlin v Baltském moři. Rozhodnutím cara Mikuláše II. z roku 1910 měla pevnost získat kromě zesíleného opevnění, nově položených minových polí a modernizovaného pevnostního dělostřelectva i šestičlennou ponorkovou miniflotilu s vlastní základnou.

TIP: Služba v ocelové rakvi: Každodennost prvoválečných ponorkářů 

Primárním úkolem ponorek měla být hlídková činnost v průjezdech plovoucích minových polí a popřípadě i napadání nepřítele mimo dosah děl pevnosti. Ruská armáda využívala zahraniční zdroje i v případě vývoje těchto malých pobřežních „pevnostních“ ponorek. Jako předobraz projektu posloužila osvědčená licenční koncepce amerického konstruktéra Johna Hollanda. Přes prvotní nesnáze, kdy admiralita poukazovala na technické nedostatky ponorek (zejména omezený akční rádius, malá rychlost a nestabilita), byla nakonec projektu s názvem 27-V dána zelená a v Něvském strojírenském závodě v Petrohradě se začalo se stavbou. 

Ten dělá to a ten zas tohle 

Ruská snaha o použití výhradně domácích zdrojů byla neuskutečnitelná a americké know-how se ukázalo jako dobrá volba. Ve velké míře se při konstrukci ponorek použily moderní prvky, jako například nedlouho předtím představené Edisonovy alkalické baterie nebo nové torpédomety z produkce petrohradských Putilovových závodů. Naftové motory vyrobila firma ruskošvédského průmyslníka Ludwiga Nobela, elektromotory dodala ruská pobočka německé firmy Schuckert & Co. Optická zařízení a periskopy pocházely z dodávky italské společnosti Officine Galileo. Konstrukční prvky ponorek dorazily z Hollandových amerických loděnic.

Projekt výstavby od začátku neběžel podle plánu a nabíral značné zpoždění. Podle původního zadání se počítalo se spuštěním na vodu v druhé polovině roku 1912, ale vlivem průtahů a stávek dělníků v loděnicích se dokončení stále více odsouvalo. Teprve v polovině roku 1914 byly dokončeny tři kusy ponorek a spuštěny na vodu.

Po vypuknutí světové války admiralita změnila svůj názor na nepotřebnost ponorek s ohledem na celkové stavy těchto strojů v carském námořnictvu. Oproti očekávání nedostaly jména, ale pouze čísla I až III. Velitelem malého svazu a zároveň ponorky č. I se stal nadporučík námořnictva Nikolaj Konstantinovič Nordštejn, č. II rezervní poručík námořnictva Ivan Ivanovič Riznič a č. III poručík námořnictva Vladimir Vladimirovič hrabě Sollogub. Všichni v té době patřili ke zkušeným ponorkářům se znalostmi plavby na volném moři. 

Zklamání admirality 

V srpnu 1914 se uskutečnily první zkušební plavby a ponory na Ladožském jezeře za přítomnosti rusko-amerického konstrukčního týmu. Na konci října 1914 byly ponorky přesunuty po železnici do Tallinnu a odtud dále do přístavu Baltijskij Port (dnešní Paldiski v Estonsku). Zde se posádky ponorek zaškolovaly a začalo se s vytvářením stabilní základny. Ponorky vykazovaly časté závady čerpadel, motorů i baterií. Zklamání z jejich nízkého výkonu na otevřeném moři přispělo k rozhodnutí přesunout č. I a II do Archangelsku a zařadit ponorky do obrany přístavu.

V novém působišti na ně čekal nákladní parník Theodosius Černigovskij, kotvící v ústí řeky Severní Dvina a sloužící jako plovoucí základna. Zanedlouho jej vystřídal nákladní parník Sergej Witte. Na přelomu září a října 1915 námořní velení rozhodlo o dalším přesunu ponorek č. I a II dále na sever, do Murmansku, kde se měly podílet na ochraně vjezdu do Kolského zálivu. Náročná operace na neklidném moři nedopadla podle očekávání. Parník Sergej Witte vzal ponorky do vleku. Kvůli technickým problémům se musela ponorka č. I vrátit do Archangelsku ve vleku křižníku, který vzal na palubu její posádku. 

Bludný Holanďan 

Parník Sergej Witte pokračoval v plavbě s ponorkou č. II, se kterou opustil v noci 15. října 1915 ústí Bílého moře. S posádkou na palubě plul bez ohledu na příchod bouře, ve které se ponorka č. II nedaleko ostrova Sosnovec utrhla z vleku a zmizela na širém moři. Nalezli ji až na jaře 1916 na mělčině u poloostrova Svatý Nos; poškozený stroj se však nepodařilo vyprostit a odtáhnout.

V červnu 1916 se uskutečnil druhý pokus o přesun ponorky č. I z Archangelsku. Ve vleku parníku Ajslend přeplula do Alexandrovsku (dnešní Poljarnyj) a 29. června 1916 ji zařadili do obrany Kolského zálivu. Smůla ponorku provázela i zde, neboť 26. dubna 1917 se během bouře potopila v přístavu. O tři měsíce později byla vyzdvižena a oproti původním plánům na zprovoznění vyřazena a tři roky nato sešrotována.

Dokončení: Periskop na řece: Ruská carská miniponorka 27-V na Dunaji (2) (vychází v pátek 26. října)

Ponorku č. III měl potkat zcela jiný osud. Po uvedení do služby zůstala v Tallinnu a později ji převeleli k posílení obrany Pernovského zálivu v Baltském moři. S ohledem na omezené technické možnosti ponorky bylo její bojové nasazení téměř nulové. Většinu času trávila v přístavu a v lodním deníku se vyskytují hlášení o tom, že posádka čistí nádrže, šla do kostela, do lázní, nebo jen konstatování o absenci jakékoli akce. Posádka touto nudnou službou trpěla až do poloviny roku 1916, aniž by námořníci tušili, že se nad jejich námořní kariérou stahují mračna.

  • Zdroj textu:

    Válka Revue

  • Zdroj fotografií: Archiv autora

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Na veřejnosti působil Hitler energicky, v soukromí polykal hrsti prášků a ruce měl rozpíchané od injekcí.

Zajímavosti

Seismické vlny na Slunci připomínají kruhové vlnky na vodní hladině.

Vesmír

Polyxena z Lobkovic ochraňuje ve svém domě místodržící Slavatu a Martinice

Historie

Orlí pár se za hlasitého křiku vznese vysoko do vzduchu a pak se dravci střemhlav spouštějí směrem na sebe… 

Příroda

Kosatka zblízka v Loro Parque

Věda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907