Reklama


Pes dingo: Metla australské fauny v boji o nejmenší kontinent

29.06.2018 - Jaroslav Petr

Před třemi a půl tisíci let se v Austrálii odehrál souboj dvou masožravců. Starousedlík vakovlk tasmánský se střetl s přivandrovalým divokým psem dingo, který jej zcela vytlačil. Psi dingo ohrožují mnohé vzácné zástupce australské fauny i dnes

<p>Dingové jsou často samotáři, ale sdružují se i do smeček</p>

Dingové jsou často samotáři, ale sdružují se i do smeček


Reklama

Australská fauna i flóra se dlouho vyvíjely v izolaci od okolního světa. Díky tomu v Austrálii přežilo mnoho archaických rostlin a živočichů, kteří jinde na světě neodolali evolučně pokročilejší konkurenci.

Kuriozity australské fauny

Australská příroda nabízela velmi podobné evoluční příležitosti jako jiné kontinenty. V podmínkách izolace však větší prostor dostávaly organismy, které jinde podobnou šanci nedostaly. Austrálie nabídla nespočet příležitostí vačnatcům (Metatheria). Role velkých býložravců, jaká na jiných kontinentech připadá například kopytníkům, se ujal obří vombat Diprotodon optatum, dorůstající výšky kolem dvou metrů a hmotnosti 2,5 tuny. Z australské přírody zmizel před 47 000 let.

Jakousi obdobou jihoamerických a jihoasijských tapírům (Tapiridae) byl v mnoha ohledech vačnatec Palorchestes azael. Svým extrémně dlouhým jazykem, který mu zřejmě sloužil i ke škubání vegetace, tak trochu připomínal dnešním žirafy. Vyhynul asi před 11 000 roky.

Pozici velkých koček zaujal „vačnatý lev“ Thylacoleo carnifex pozoruhodný nejen hmotností kolem metráku, ale také dlouhými předními končetinami se zatažitelnými drápy a čelistmi, které si silou stisku nezadaly s čelistmi velkých afrických lvů. Šplhal po stromech podobně jako levharti a stejně jako tyto kočky si zřejmě vynášel kořist nebo její části do větví vysoko nad zem. Vyhynul zhruba ve stejné době jako diprotodon.

Psovité šelmy v Austrálii kromě několika dalších tvorů nahrazoval vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus). Na rozdíl od jiných masožravých vačnatců přežil až do příchodu novodobých osadníků Austrálie. Vyhuben byl v první polovině 20. století.

Velká vymírání

V období před 50 000 až 10 000 roky postihlo vymírání množství velkých tvorů po celém světě. Z asijské tundry zmizeli mamuti, americký kontinent přišel o mastodonty, australská fauna ztratila řadu velkých vačnatců. Částečnou příčinou jistě byly prudké klimatické změny související se závěrem ledových dob. Bez viny však nebyl ani člověk Homo sapiens, který v té době podnikl masivní invazi z Afriky na další kontinenty. Do Austrálie přišli první pravěcí lidé možná už před 60 000 roků. Do doby jejich příchodu spadá celá řada náhlých vymření. Intenzivní lov, při němž se hojně používalo záměrné vypalování vegetace, změnil nejen australskou faunu ale i flóru.

Druhá etapa vymírání původních druhů australských živočichů odstartovala poměrně pozdě – zhruba před 4 000 lety. A opět v tom měl prsty pravěký člověk, který tehdy přivedl do Austrálie z Asie psa dingo (Canis lupus dingo).

Ke zdomácnění vlka na psa došlo podle některých archeologů už před 30 000 roků. Dingové se v jihovýchodní Asii zrodili až asi před 5 000 lety a ze své domoviny pronikli s člověkem do dalších oblastí. Na indickém subkontinentu přispěli významně ke vzniku polodivokých psích populací tzv. páriů. Na Nové Guineji se z nich vyvinul pes novoguinejský známý také jako „novoguinejský zpívající pes“. Tito psi neštěkají, ale umějí výt. To samé platí i o australském dingovi.

Dingo přitom původně nemusel nutně být loveckým psem lidí, kteří chtěli jeho schopností využít i na nejmenším kontinentu. Mnozí odborníci jsou přesvědčeni, že psi sloužili pravěkým mořeplavcům jako živá konzerva. Do Austrálie se dostala jen ta zvířata, která lidé cestou nesnědli.

Samice k sežrání

Dingo se na australskou pevninu dostal nejpozději před 3 500 roků a rychle ji osídlil. Právě v té době na pevnině vyhynuli mnozí vačnatci, například vakovlk tasmánský nebo ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii). Vakovlci a ďábové přežili jen na Tasmánii, kam se dingové nedostali. Tyto okolnosti jsou považovány za jasnou indicii toho, že vačnatce na pevnině měl na svědomí dingo. Přímé důkazy ale chybí.

Podle některých zoologů není možné, že by měl dingo skutečně na svědomí vyhubení pevninské populace vakovlka. Vakovlci byli výrazně větší, podle některých údajů prý i dvakrát těžší než dingové. Navíc měli mnohem silnější stisk čelistí, takže by při přímém střetu neměl mít dingo šanci. Jenže souboj obou zvířat na vlastní oči nikdo z přírodovědců neviděl, a tak halí okolnosti střetu dinga a vakovlka závoj tajemství.

Australští vědci vedení Mikem Letnicem z University of New South Wales v Sydney prostudovali všechny dostupné kosterní ostatky vakovlků nalezené na australské pevnině. Odhalili překvapivé rozdíly ve velikosti pevninských vakovlků. Vedle skutečně mohutných kusů tu žili i jedinci podstatně drobnější. Mike Letnic je přesvědčen, že velcí vakovlci byli samci, zatímco samice dorůstaly někdy jen poloviční velikosti.

Obecně nebyli pevninští vakovlci tak mohutní jako jejich příbuzní z Tasmánie. Nejmenší kusy dorůstaly na kontinentu asi o čtvrtinu nižších hmotností než nejmenší dingové. Největší exempláře australských dingů pak nejmenší vakovlky asi o polovinu přerůstali. Samci vakovlků tedy snad mohli být dingům vyrovnanými soupeři, ale samice by při střetu s agresivními vetřelci neměly velkou šanci. Zvláště když dingové loví ve smečkách a měli nad samotářskými vakovlky početní převahu. I kdyby se tedy dingové soustředili výhradně na samice svých protivníků, je jasné, že populace vakovlků by se během pár generací stala neschopnou rozmnožování a směřovala by k nevyhnutelnému zániku.

Spása i zhouba

Ať už byla minulost jakákoli, je jisté, že dingové ovlivňují složení australské fauny dodnes. Velmi často loví králíky, kteří byli do Austrálie úmyslně dovezeni už na sklonku 18. století. Opravdovou metlou se na pevnině stali po roce 1859, kdy jich jeden z osadníků vypustil asi tucet do volné přírody, aby si na ně mohl ve volných chvílích zastřílet. Králíci se přemnožili a vyvolali v Austrálii opakovanou ekologickou krizi. Dingo se ujal role lovce a regulátora stavů těchto zvířat. V tomto ohledu je pro australskou přírodu bezesporu přínosem, ale při lovu si nevybírá. Žere vše – od hmyzu až po zdivočelé buvoly. Nevyhýbá se bohužel ani ohroženým zástupcům jedinečné australské fauny.

Když se ochránci přírody nedávno pokusili obnovit populaci ohroženého klokánka zemního (Bettongia lesueur) a vysadili tyto vzácné vačnatce do volné přírody, splakali na výdělkem. Vědci sice byli přesvědčeni, že v dané lokalitě žádní dingové nežijí, ale jeden pár unikl jejich pozornosti. Ze stovky zvířat vypuštěných do přírody dvojice dingů během prvních čtyřiadvaceti hodin ulovila a sežrala čtrnáct. Zbývající klokánci padli psům za oběť v následujících měsících.

Kat mizejících druhů

Klokánci nejsou zdaleka jediným vzácným druhem, který dingové s oblibou loví. Na jejich jídelníčku se nachází více než 90 % z australských ohrožených druhů savců, ptáků a plazů. Australští biologové Benjamin Allen a Luke Leung z University of Queensland analyzovali trus dingů. Z několika tisíc rozborů určili, které vzácné živočichy tyto šelmy ohrožují. Zjistili, že dingové loví například klokanomyš šerou (Notomys fuscus), klokanomyš žlutohnědou (Notomys cervinus) či myšku australskou (Pseudomys australis). Nejvzácněji se jejich kořistí stává myška australská. Ani to však není dobrá zpráva. Drobný hlodavec se totiž v oblastech osídlených dingy prakticky nevyskytuje. V přírodě jej vědci nacházejí vlastně jen tam, kde jsou dingové intenzivně hubeni.

TIP: Cesta endemickým rájem: Jižní ostrov Nového Zélandu

Negativní vliv zavlečeného divokého psa dingo na původní australskou faunu tedy zdaleka neskončil tím, že se šelma podílela na vymření vakovlků a ďáblů. Ještě po 3 500 letech představuje pro některé tvory vážnou hrozbu. Svůj podíl na tom má i člověk, který drastickými zásahy do australské přírody přivedl mnoho tamějších druhů na pokraj vyhubení. Dingo pak může těmto mizejícím tvorům zasadit příslovečnou „ránu z milosti“.

Aktéři australského dramatu

Pes dingo (Canis lupus dingo)

Do této skupiny psů se řadí nejen dobře známý australský dingo, ale také polodivocí psi z Indického poloostrova nebo „zpívající psi“ z Nové Guineje. Australští dingové jsou různě zbarvení, od žluté až po tmavě rezavou. V některých oblastech žijí divoce, jinde se přidružují ke skupinám původních obyvatel Austrálie, kteří je někdy využívají jako lovecké psy a jindy je mají prostě jen jako domácí mazlíčky. Divocí dingové žijí buď samotářsky nebo vytvářejí různě velké, většinou nepříliš početné smečky.

Vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus)

Tento vačnatý masožravec dostal své jméno podle podobnosti s psovitými šelmami a také proto, že při příchodu Evropanů už žil jen na Tasmánii. Původně však byl rozšířen na velké části australského kontinentu. Ve své tasmánské domovině byl vyhuben. Farmáři ho považovali za hrozbu pro svá stáda. Báli se především o jehňata. Za každého uloveného vakovlka byla vyplácena odměna. Jen mezi roky 1888 a 1909 byly proplaceny prémie za 2 184 ulovených kusů. K poklesu stavů ale mohlo přispět i rozšíření některých nemocí. Také domácí psi představovali pro vakovlky nemalé riziko. Poslední vakovlk byl na Tasmánii zastřelen v roce 1930 farmářem Wilfem Battym. Zvíře se několik týdnů pohybovalo v blízkosti jeho farmy a Batty se ho zbavil. V zajetí uhynul poslední vakovlk 7. září roku 1936.

Ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii)

V australské přírodě plní tento vačnatec úlohu „zdravotní policie“. Likviduje mršiny stejně jako třeba africké hyeny. Na australském kontinentu vymřel před 3 500 roky. Přežil jen na Tasmánii, kde dnes čelí těžké krizi. Ohrožuje ho nakažlivá rakovina. Ďáblové jsou nesnášenliví samotáři, ale u mršiny se jich často shromáždí více najednou. Pak není o konflikty nouze. Zvířata, která trpí nádorem, jenž zasahuje tlamu, mohou kousnutím zanést rakovinné buňky do rány zdravého ďábla. Imunitní systém ďáblů nerozeznává nádorové buňky jako cizorodé a toleruje je. Nádor nekontrolovaně roste. Po čase znetvoří hlavu nemocného zvířete. Zdeformuje čelisti a postihne oči. Většina ďáblů pak umírá hladem. Než k tomu ale dojde, může nemocný ďábel nakazit řadu dalších zvířat.

Klokánek zemní (Bettongia lesueur)

Drobný vačnatec dosahující hmotnosti asi 1,5 kg žil původně na rozsáhlých územích australské pevniny. Dnes se s ním setkáme především na ostrovech, které byly uchráněny vpádu cizích živočišných druhů. Vyhrabává si podzemní nory. Ty ho však nedokázaly uchránit před kočkami a liškami, jež do Austrálie dovezli evropští přistěhovalci.

Klokanomyš žlutohnědá (Notomys cervinus)

Drobný australský hlodavec dorůstá hmotnosti kolem 40 gramů, což je zhruba dvojnásobek hmotnosti naší myši domácí (Mus musculus). Dlouhými zadními končetinami tak trochu připomíná miniaturního klokana. Vyskytuje se především v suchých oblastech Jižní Austrálie a Queenslandu.

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Slovo „grál“ pochází ve své nejstarší formě „graal“ ze staré francouzštiny a znamená pohár nebo mísa z hlíny, dřeva či kovu.

Zajímavosti
Věda

Příjezd Jana Lucemburského do Prahy.

Historie

Pohled z Malého na Velký Ostrý přes „čarostřelcovu“ Vlčí propast.

Příroda

Měsíc Titan na snímku sondy Cassini

Vesmír

Spartakus dal podle římského historika Flora dohromady deset tisíc otroků.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907