Po nás potopa: Nemilosrdná taktika spálené země během 2. světové války (1)
Ničení a rabování zdrojů obživy ustupujícími vojsky není v historii nic nového, odehrávalo se už od nepaměti. Na východní frontě druhé světové války se tato činnost prováděla v takovém rozsahu, že se jí i oficiálně začalo říkat „taktika spálené země“
Po překvapivém úderu Wehrmachtu na Sovětský svaz se dostala průmyslová a zemědělská základna Stalinova impéria do velmi tíživé situace. Velké množství továren se podílelo na dodávkách zbraní a výstroje pro armádu. V zemědělských družstvech se kolchozníci připravovali na sklizeň a na loukách se pásla obrovská stáda hospodářských zvířat. Získání takových zdrojů přitom mělo pro Němce podobný význam jako vítězná bitva.
Odsuňte továrny
Jeden z hlavních problémů na sovětské straně představovala nepružná hierarchie státní a politické správy a všeobecně rozšířený strach nižších funkcionářů cokoli dělat na vlastní pěst. Mnoho těch, kteří se snažili aktivně řešit problémy bez schválení politruků, bylo zastřeleno nebo odsunuto do gulagů coby zrádci a sabotéři. V době, kdy tankové svazky Wehrmachtu začaly postupovat do hlubokého týlu Rudé armády, neexistoval žádný plán odsunu průmyslové základny a zemědělských produktů do bezpečí.
Němci tak buď obsadili továrny a kolchozy netknuté, nebo jen částečně poničené a začátkem války jim často pracovně pomáhali i místní obyvatelé. Politruci, starostové a komunističtí aparátčíci buď utekli ještě před příchodem Němců, nebo jim padli do rukou, mnohdy udáni těmi, kterým ještě před nedávnem vládli. Zvláště na Ukrajině byli Němci vítáni spíše jako osvoboditelé než okupanti. Stranický a státní aparát se však vzpamatoval a začal plánovaně odsouvat důležité výrobní závody a zásoby všeho druhu. Němci v tom nepříteli nemohli účinně bránit, protože neměli strategické bombardéry schopné zasáhnout cíle hluboko v týlu. Tisíce vlaků tak směřovaly dál na východ a z výrobních závodů zůstaly jen prázdné haly nebo hromady trosek.
Smrtící zima
Taktika spálené země ovšem měla i mnoho dalších podob. Vedle rozsáhlých přesunů průmyslových závodů, na nichž pracovaly tisíce lidí, ji vedly i malé pěší jednotky během zimních bojů. Když udeřila pravá ruská zima a teplota klesla k 30° pod nulou, vojáci obou stran v otevřeném terénu velmi trpěli a možnost uvaření horkého čaje či polévky a odpočinku v závětří rozhodovala o životě a smrti. Německá uniforma a výstroj navíc v mrazivých podmínkách SSSR zklamala – ne proto, že by nebyla kvalitní, jednoduše se do nich nehodila. Kožené holínky s ocelovými hřeby v podrážkách byly do sněhu zcela nevhodné, vojáci neměli zimní čepice ani silné rukavice.
Na druhé straně ani většina rudoarmějců na tom nebyla o mnoho lépe, i když některé jednotky přece jen patřičnou výstrojí disponovaly. Není proto divu, že se velitelé snažili vést bojové operace tak, aby získali opěrné body v budovách, kde byla alespoň minimální možnost přenocování pod střechou a usušení oblečení. Venkovské dřevěné domy, v nichž se topilo v peci, po hliněné podlaze pobíhala domácí zvířata a přikrývky byly plné vší, se mnohokrát staly předmětem tvrdých bojů promrzlých pěšáků. Ti, kteří prohráli, se museli stáhnout do zasněženého lesa, zkusit v něm přežít noc a pak znovu zaútočit.
Válka o chalupy
Poté, co takto vesnice několikrát změnila majitele, se už vojáci museli často spokojit jen se závětřím za ještě stojícími kamennými podezdívkami nebo sklepy, protože zbytek zničil oheň a dělostřelectvo. Místní obyvatelstvo se takto náhle ocitalo uprostřed bojů, a pokud lidé neutekli do sněhových závějí, považovali je sovětští politruci často za kolaboranty. Po několika dnech střetů se pak fronta většinou pohnula vpřed, k jiné vesnici nebo městečku, kde boje o střechu nad hlavou pokračovaly neztenčenou měrou.
Dokončení: Po nás potopa: Nemilosrdná taktika spálené země během 2. světové války (2)
„Válka o chalupy“ se stala fenoménem východní fronty, a dokonce se o ní zmiňuje i rozkaz Vrchního velení pozemních sil (Oberkommando des Heeres) z 21. prosince 1941, v němž náčelník generálního štábu apeluje na vojáky, aby neustupovali z bráněných pozic mimo jiné i kvůli hrozbě ztrát zaviněných mrazem. V dalších bodech pak přímo rozkazuje při plánovaném ústupu do připravených záložních pozic zničit všechny budovy a zařízení využitelné nepřítelem, a pokud by to nebylo možné, vyžádat si na dané území útok Luftwaffe. Rudá armáda nesměla během svého postupu najít nic víc než zasněžené trosky nevhodné pro odpočinek vojsk.
