Počátky gumové horečky: Lidé zpracovávají kaučuk už přes 4 000 let

25.11.2022 - Vilém Koubek

Gumárenské výrobky používáme každý den a moderní svět by se bez nich jednoduše neobešel. Jihoameričtí domorodci přitom tajemství pružné látky znali už před více než čtyřmi tisíci lety – a zaplatili za to krutou daň

<p>Zkušení pracovníci dovedou naseknout strom za dvacet sekund a denně jich vytěží téměř sedm set. <em>(foto: Shutterstock)</em></p>

Zkušení pracovníci dovedou naseknout strom za dvacet sekund a denně jich vytěží téměř sedm set. (foto: Shutterstock)


Reklama

Pneumatiky, hadičky, těsnění, tlumiče… Zatímco v roce 1900 zahrnovala motorová vozidla zhruba jen dvacet gumových částí, ta současná jich využívají přes šest stovek. Automobilový průmysl by bez pryže zkrátka nemohl existovat a není jediný – v roce 2019 činila přepočtená hodnota globálního gumárenského odvětví 1 002 miliardy korun. Kvůli pandemii sice následoval drobný pokles, ale podle předpokladů poskočí zmíněné číslo do roku 2027 na závratných 1 259 miliard a dál poroste. Status výnosné a klíčové suroviny přitom guma nezískala až v 21. století: Již dávno předtím poháněla v Jižní Americe otrokářský průmysl a pomáhala budovat města i železnice.  

Mléko pod kůrou

Příběh gumy se zřejmě začal psát více než 1 600 let před přelomem letopočtu, kdy jihoameričtí indiáni objevili strom známý dnes jako kaučukovník brazilský. Jeho kůra ronila zvláštní bílé mléko, které na vzduchu postupně tuhlo a vytvářelo pružnou hmotu. Z materiálu, jemuž dnes říkáme latex nebo kaučuk, vyráběli Olmékové míče pro ceremoniální hru tlachtli. Mayové a Aztékové jej zas natírali na látky, a vytvářeli tak předchůdce přepravek či nepromokavé oděvy. 

Z Evropanů se s kaučukovníky poprvé seznámili Španělé, kteří po návratu z Ameriky roku 1535 popisovali šťávu z „plačícího dřeva“. Uplynula však další dvě století, než se latex dostal na starý kontinent: V roce 1736 ho Charles Marie de La Condamine přivezl do francouzské akademie věd. V následující éře objevů potom Brit Joseph Priestley zjistil, že se dá kaučukem smazat stopa tuhy, a materiál tak získal anglické označení „rubber“, od slovesa „to rub“ neboli „třít“

„Dlouhé roky se předpokládalo, že by z latexu mohly vznikat například nepromokavé oděvy či hadice, nicméně kaučukovníky v Evropě nerostly a látka na vzduchu relativně rychle tuhla. Veškeré produkty určené k pogumování se tak musely posílat do Jižní Ameriky.“ vysvětluje Monika Sivulková z české společnosti Gumex. Situace se změnila roku 1761, kdy François Fresneau objevil, že se dá pryž rozpustit v terpentýnu. Zatuhlý latex se tak mohl začít dovážet na starý kontinent k dalšímu zpracování.

V zimě tuhé, v létě měkké 

Rok 1803 znamenal převrat v módě. V Paříži začala fungovat první továrna na gumárenské zboží, zaměřená na pánské šle a dámské podvazky. Bohužel se však jednalo o velmi lepkavé výrobky, v létě nepříjemné a v zimě tuhé a tvrdé. Popsaná nestabilita degradovala například nepromokavé kabáty, s nimiž přišel skotský chemik Charles Macintosh roku 1823. Vznikaly vrstvením látky a gumy, jenže v zimních měsících zcela tuhly, zatímco vysoké letní teploty je naopak doslova rozpouštěly na kaši.

Pro použití gumy v širším měřítku se zkrátka musel najít způsob, jak ji „zkrotit“. Znalost procesu, který indiáni ovládli již půl druhého tisíce let před naším letopočtem, si Evropané z Nového světa nepřivezli. Proto jim nezbývalo než se vydat vlastní cestou.

Do experimentů se vedle řady kolegů pustil také Charles Goodyear, jenž od 30. let 19. století zkoušel pryž zahřívat a obohacovat o různé příměsi. K průlomu však chemikovi pomohla spíše šťastná náhoda: Když na rozpálenou pánev nedopatřením upustil gumu smíchanou se sírou, nezačala se k jeho překvapení rozpouštět, ani vypařovat – a dokonce se ještě zpevnila, jakmile žár zvýšil. Goodyear tedy vzápětí vypracoval konzistentní systém stabilizace a nazval jej vulkanizací. V následujícím obrovském rozmachu našla pryž uplatnění všude od automobilového až po textilní průmysl, v jehož rámci se z kaučuku vyráběla umělá kůže neboli koženka. 

Gumová horečka 

Vyšší spotřeba samozřejmě vedla k nárůstu poptávky. Hovoří se dokonce o prvním pryžovém boomu mezi léty 1879 a 1912, nicméně pro Amazonii, kde kaučukovníky rostly, byly jeho následky mnohdy velmi drastické. Tamní magnáti ovládali obrovské plantáže stromů ronících bílé zlato, ale chyběla jim pracovní síla. Nezřídka si proto pomáhali unášením a zotročováním domorodců. Latex jich stáčely desetitisíce, ovšem jejich životní podmínky byly příšerné: Hladověli a v džungli je ohrožovaly šelmy i bodavý hmyz. V oblasti Putumayo údajně pracovalo na padesát tisíc otroků, nepřežila však ani pětina. 

Průmyslová revoluce v Evropě si zkrátka žádala gumárenské výrobky a magnáti klíčovou surovinu získávali pouze s vidinou zisku. V roce 1855 se z Amazonie na starý kontinent vyvezlo přes 2 100 tun gumy a o čtvrt století později už se jednalo o více než deset tisíc tun. Cenou se přitom pryž vyrovnala stříbru. Pro snazší přepravu po Jižní Americe se začaly budovat koleje a rostl význam tamních měst. Manaus a Belém, metropole brazilského státu Pará, si například díky svému napojení na gumárenský průmysl mohly dovolit výstavbu kanalizace a vodovodních rozvodů, či dokonce elektrifikaci. 

Kaučuk na cestě 

Monopol na jihu Ameriky zajišťoval mnohým takové jmění, že si bývalé evropské kolonie svou výnosnou komoditu žárlivě střežily a bedlivě hlídaly její produkci. Semena kaučukovníku tak z Brazílie propašoval až cestovatel Henry Wickham v roce 1876. V dutině vycházkové hole jich údajně vyvezl sedmdesát tisíc a dopravil je do britských botanických zahrad Kew Gardens. Tam však zakořenilo pouhých 2 400 kusů, neboť evropské podmínky kaučukovníku právě nesvědčí (viz Jak vypěstovat bohatství)

Impérium se nicméně nevzdávalo a rozšířilo strom do svých kolonií v Asii, konkrétně na dnešní Šrí Lanku, do Indonésie, Singapuru a na Malajský poloostrov. Poslední jmenovaný se časem stal nejvýznamnějším producentem přírodní gumy, a vliv Jižní Ameriky tak prudce klesl. Neutuchající poptávka navíc vedla k vynálezu syntetického kaučuku, tzv. polyisoprenu: Roku 1909 jej vyvinul Fritz Hofmann, pracující s ropou v německých laboratořích Bayer. Zlatá éra amazonských plantáží tím definitivně skončila.  

Mezi ropou a mízou 

Novou rovnováhu světového trhu narušila až druhá světová válka, při níž Spojenci přišli o 97 % zdrojů přírodní gumy – asijské plantáže si totiž podmanilo Japonsko. USA se proto dohodly s Brazílií, že jihoamerická země bleskově obnoví svůj průmysl a bude severnímu sousedovi dodávat až 45 tisíc tun gumy ročně. Smělý plán si žádal zhruba sto tisíc dělníků, a zapomenuté plantáže se tak znovu probudily k životu. S koncem globálního konfliktu však poptávka opadla a kaučukové odvětví v Jižní Americe opět zaniklo. 

V současnosti se z gumy vyrábí zhruba čtyřicet tisíc různých produktů, od více než dvou miliard pneumatik ročně přes hadice či zdravotnické pomůcky až po hračky a dudlíky. Univerzální materiál je pružný, voděodolný, nevodivý a v závislosti na povrchu se mění jeho tření. Předloni se navzdory poklesu v důsledku pandemie vyprodukovalo téměř 13 milionů tun gumy, a v případě syntetické verze šlo dokonce o 14,4 milionu tun. Umělá pryž sice vzniká zpracováním ropy a se stáčením kaučuku nijak nesouvisí, ale v odbytu má oproti přírodní konkurenci navrch. Ceny v gumárenském průmyslu tak určuje právě ona.

TIP: Černé zlato pod hladinou: Těžařské firmy obracejí pozornost k podmořským zdrojům

Za více než sto let pokusů navíc již víme, že se například staré pneumatiky dají využít ve stavebnictví nebo třeba při budování dětských hřišť. Obecně se guma před opětovným využitím nejprve naseká na drobné kousky, poté se oddělí od případných textilních či kovových vláken a nakonec se pomocí devulkanizace, mrazení nebo tavení převede zpět do surové podoby. Na recyklaci zmíněného materiálu bylo zkrátka nutné pracovat již od konce 19. století, takže dnes dosahuje vysoké úrovně. 

Jak vypěstovat bohatství

Kaučukovník vyžaduje dobře odvodněnou půdu a rovnoměrnou zálivku, v ideálním případě zhruba 250 centimetrů srážek rozprostřených do celého roku, bez období sucha. Teplota by neměla klesat pod dvacet stupňů a vzdušná vlhkost pod 80 %. V popsaných podmínkách trvá produktivní období kvalitně obhospodařovaného stromu až 32 let.

Latex se nachází ve vnitřní vrstvě kůry zvané cambium. Sběrači do ní proniknou sekerkou, ideálně brzo ráno, kdy je tlak tekutiny nejvyšší. Kapání ustává asi po čtyřech hodinách, poté co se rána zacelí. Zkušený sběrač dovede strom naseknout během dvaceti sekund a za den jich vytěží až 650. Cambium přitom hraje klíčovou roli v růstu dřeviny, která tak při jeho nešetrném narušení může odumřít. 

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Samička morčáka velkého (Mergus merganser) s mládětem. (foto: Shutterstock)

Příroda

Jedním z nejmarkantnějších rozdílů mezi životem na vsi a ve městě je množství zeleně. Asi málokoho překvapí, že čím větší plocha vegetace člověk obklopuje, tím zdravější je jeho organismus, a to po stránce fyzické i psychické. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Vizualizace mladé exoplanety HD 114082 B, obíhající svou mateřskou hvězdu jednou za 110 dnů. (ilustrace: NASA/JPL-Caltech, CC0)

Vesmír

Pruský král Fridrich II. byl největším protivníkem Marie Terezie po celou dobu její vlády. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Historie

Červená auta se podle britské studie společnosti Halfords stávají nejčastějším terčem útoků ptáků. (foto: Shutterstock)

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907