Podívaná, jaká tu nebyla: Kabinety lidských kuriozit lákaly miliony návštěvníků

Ještě v 18. století ohromovali evropské obyvatelstvo například černoši nebo jedinci z exotických etnik, kteří se zdobili tetováním či piercingy. Zhruba v téže době se také poprvé objevil fenomén kočovných cirkusů a jejich provozovatelé rychle zjistili, že spolehlivý zájem veřejnosti zajistí příslušníci cizokrajného národa. Popularita těchto vystoupení dosáhla vrcholu ve viktoriánské Anglii, už tehdy bylo ovšem nutné oslovit zmlsané publikum něčím bizarnějším než jen odlišnou barvou kůže.

Panoptikum osudů

Dvacet let před vypuknutím války mezi Severem a Jihem se na newyorské Broadwayi otevřelo muzeum, které se mělo zapsat do historie a stát se jednou z nejúspěšnějších institucí svého druhu. S jeho myšlenkou přišel teprve 31letý Phineas T. Barnum, jenž si již během dřívější kariéry provozovatele cirkusů vysloužil přezdívku „princ humbuku“. Díky svým kontaktům dokázal ze všech koutů světa shromáždit osoby představující bez výjimky hříčky přírody. 

Před americké publikum tak roku 1842 předstoupil třeba Řek George Costentenus, jehož kůži pokrývalo 338 tetování. Pouze dvou míst jeho těla se jehla nedotkla – uší a chodidel. Měl jediný úkol, ohromovat návštěvníky svým dramatickým osudem. K tetování údajně přišel po únosu domorodými kanibaly, kteří mu dali na výběr: Buď se nechá takto zkrášlit, nebo ho rozřežou na malinké kousíčky… 

Vousy, nadváha a zakrslost

Nemenší pozornost si vysloužila Švýcarka Josephine Clofullia s více než 15centimetrovými vousy. Právě „vousaté dámy“ se v 19. století řadily mezi oblíbené atrakce většiny panoptik a totéž brzy platilo pro tzv. tlusté dámy, tedy ženy trpící morbidní obezitou. Jednu takovou mělo samozřejmě i Barnumovo muzeum: Při výšce 150 cm vážila Celesta Geyerová 266 kg. Jiné „exponáty“ však zajišťovaly zmíněnému podniku exkluzivitu. Například v říjnu 1860 šokovali návštěvníky bratři Chang a Eng Bunkerovi, kteří se zapsali do dějin jako první veřejně známá siamská dvojčata. 

Vcelku běžně se naopak objevovaly osoby postižené mikrocefalií, tedy nedovyvinutým mozkem a nepoměrně malou hlavou vůči zbytku těla. Nedostatečný vzrůst obecně znamenal jedinečný „tahák“: Například k nejoblíbenějším atrakcím muzea patřil chlapec měřící pouhých 66 cm, později známý jako General Tom Thumb neboli „generál paleček“. Pestrý lidský soubor pak doplňovala výstava vycpaných zvířat a voskových figurín, akvárium či velmi populární bleší cirkus.

Pravda je vedlejší

Nutno dodat, že pro podnikatelský úspěch Barnum neváhal zneužít lidskou důvěřivost a již tak značně šokující realitu si ještě přikrášlit. Návštěvníky čekala prohlídka vedená vyškoleným zaměstnancem, který měl za úkol podávat zasvěcený výklad, přičemž používal řadu nesmyslných, ale odborně znějících lékařských termínů. Příběhy spojené s jednotlivými „exponáty“ zpravidla vzešly z Barnumovy fantazie a jejich protagonisté s nimi pouze souhlasili. I výše zmíněný osud tetovaného George byl s největší pravděpodobností smyšlený. 

Člověka s chybějícími končetinami označoval Barnum jako „hadího muže“, jindy zas najal bývalou slepou otrokyni a neváhal tvrdit, že je jí 160 let. Podobně balamutil v případě „generála palečka“: Prezentoval ho jako jedenáctiletého – patrně i proto, aby mohl během vystoupení beztrestně konzumovat pivo – i když ve skutečnosti mu byly pouhé čtyři roky. Vedle osob trpících různými fyzickými vadami pak bez okolků umístil třeba stvoření, které vydával za opravdovou mořskou pannu. Šlo však o vycpané opičí torzo s rybím ocasem. 

Znetvoření a bohatí 

Z dnešního pohledu se zdá muzeum s živými lidmi naprosto nepřípustné. Před sto lety však převažovalo mínění, že na vystavování lidských anomálií není nic špatného. „Exponáty“ navíc za své účinkování v nejrůznějších show dostávaly řádně zaplaceno: Zaměstnanci Barnumova muzea si přišli na solidní mzdu, srovnatelnou se současnými výdělky vrcholových sportovců. Koneckonců se řadili mezi skutečné celebrity a znal je celý New York. Měli tak daleko úspěšnější kariéru, než by se jim nejspíš poštěstilo, kdyby se svým postižením zůstali odkázáni sami na sebe. 

Většina z nich dostávala 25–50 dolarů týdně, zatímco průměrná týdenní mzda ve Spojených státech tehdy činila 16 dolarů. Ti nejúspěšnější však vydělávali ještě násobně víc: Třeba malý General Tom Thumb bral týdně až 150 dolarů a tetovaný muž, který o svém životě vydal i úspěšnou knihu, si prý přišel dokonce na tisícovku. Tuto „lidskou“ stránku podnikání je třeba vyzdvihnout, dojde-li na srovnání s jiným zábavním fenoménem tehdejší doby, tzv. etnologickými expozicemi. 

Sobi a sloni na pochodu

Jedním z průkopníků velice specifického oboru se stal německý podnikatel Carl Hagenbeck, který ve druhé polovině 19. století obchodoval s exotickými zvířaty a dodával je do zoo po celém světě. Když se jeho byznys začal zadrhávat, přítel mu vnukl myšlenku na oživení: Kromě divokých šelem a kopytníků by mohl z dalekých krajin vozit i tamní obyvatele… Hagenbeck se proto vydal na sever Evropy a vrátil se s šesti Laponci a sobím stádem. Roku 1874 tak vznikla putovní expozice, kde mohli návštěvníci na vlastní oči spatřit obyčejný život lidí ze vzdálených končin – přímo před publikem domorodci lovili, stavěli si obydlí a věnovali se každodenním činnostem. 

Počin slavil nebývalý úspěch a Hagenbeck, povzbuzen novým impulzem, neváhal své aktivity rozšířit. Německé veřejnosti tak představil například Núbijce či Berbery ze súdánských pouští a jako velice zdařilou hodnotil expozici v hamburské zoo, kam na nějakou dobu nastěhoval labradorské Inuity. Z Cejlonu si záhy obstaral bezmála 70člennou skupinu domorodců včetně 25 slonů a nechával je vystupovat po Evropě coby živoucí ukázku exotického etnika. 

Lidé jako zvířata

Myšlenka lidských zoo se brzy rozšířila a uchvátila nejednoho podnikavce. Například vedení zoologické zahrady v Cincinnati umístilo v roce 1896 na celé tři měsíce do jednoho z výběhů skupinu Siouxů. Na Světové výstavě konané roku 1889 v Paříži byla zas k vidění domorodá vesnice obývaná čtyřmi stovkami převážně nahých či polonahých černochů – a podle oficiálních statistik je tehdy vidělo 28 milionů návštěvníků. 

Bizarní tradici nepřerušilo ani nové století: Ještě v roce 1904 se na výstavě u příležitosti letní olympiády v Saint Louis mohli lidé „kochat“ pohledem na skupinu filipínských Igorotů. Šlo o svéráznou připomínku, že se ostrovní stát krátce předtím proměnil v jedno z amerických zámořských území. 

Církev zachraňuje

V dobách, kdy neexistovaly organizace, které by podobné praktiky odsoudily, se mnozí ředitelé ve snaze zvýšit popularitu své zoo zaštiťovali snahou vzdělávat obyvatelstvo. Cílem bylo poukázat na rozdíly mezi „vyspělou“ civilizací reprezentovanou Evropany či Američany a zaostalým zbytkem světa, obývaným přírodními národy. Příslušné popisky je proto uváděly jako živoucí ukázku vývojového mezičlánku mezi lidoopem a člověkem. 

TIP: Muzeum nechutných jídel: Býčí penis, shnilý sýr i víno z myších mláďat

Coby symbol zmíněné praktiky smutně proslul pygmejský mladík Ota Benga, kterého jedna z newyorských zoo odkoupila v roce 1906 od obchodníka s otroky a umístila jej přímo do pavilonu primátů. Kurátoři ho navíc přiměli používat luk a šípy, vyrábět si vlastní oděvy či spát v závěsném lůžku, čímž měl v návštěvnících vzbuzovat dojem kulturní zaostalosti. Černoch zůstal v zajetí několik měsíců, než se po tvrdé kritice církve dočkal svobody.