Pohoří Stara planina: Horský ráj v kobercích šafránu

11.01.2023 - Peter Hupka

Navštívit hory na srbsko-bulharském pomezí může být vynikající volba pro cestu do relativně blízké, ale o to kouzelnější divočiny. Snad nejlepší je vydat se sem na jaře – v době, kdy tají sněhy, příroda se probouzí a zdejší horské louky jsou plné překrásných barevných krokusů

<p>Hraniční hřeben <strong>Midžoru</strong> dodnes zdobí kameny s nápisem SFRJ – Socialistická Federativní Republika Jugoslávie.<em> (foto: Peter Hupka - se souhlasem k publikovní)</em></p>

Hraniční hřeben Midžoru dodnes zdobí kameny s nápisem SFRJ – Socialistická Federativní Republika Jugoslávie. (foto: Peter Hupka - se souhlasem k publikovní)


Reklama

V pohoří Stara Planina najdete mimo jiné i 2 169 metrů vysoký Midžor, který je dnes nejvyšším vrcholem Srbska. Po sporném odtržení Kosova, kde leží 2 656 metrů vysoká Djeravica a další vyšší štíty, se dnes za srbskou horu s přívlastkem „nej“ považuje povětšinou právě rozložitý Midžor, jehož vrcholový hřeben zároveň tvoří hranici mezi Srbskem a Bulharskem.

Zřejmě i díky poloze na hranicích dvou států jsou hory Staré Planiny poměrně málo zasaženy turismem a výstavbou infrastruktury. V době socialismu byl na vrcholový hřeben přístup zakázán a těch několik nevelkých staveb (s výjimkou lyžařského střediska Babin zub), které zde dodnes najdeme, sloužilo pohraničníkům.

Nahoru na Babin zub

Na konci dubna panuje v podhorské vesnici Kalna, jihovýchodně od Knjaževace, příjemné jarní počasí. Naše pohledy ovšem směřují na východ – k horám, kvůli kterým jsme sem přišli. Strmé vrcholky pokryté zbytky sněhové pokrývky, které jsou občas zahalené v mracích, v nás vzbuzují obdiv, zvědavost i respekt. Autobusem se ovšem k horám přiblížit nedá, a tak přichází čas oprášit stopařské vzpomínky.

„Pojďte, vezmu vás na Babin zub!“ říká šedovlasý Bělehradčan Zoran, který nám již po malé chvíli zastavuje. Jeho cílem je právě turistická chata (srbsky „planinarski dom“) Babin zub, která leží pod stejnojmenným, 1 758 metrů vysokým vrcholem. „Babin zub je plný hlavně v zimě, lyžaři se sem sjíždějí ze širokého okolí. … Ale teď dávejte pozor, tohle je opravdová krása!“ netají nadšení z nového jara Zoran. „Miluju louky poseté jarním šafránem – krokusem. Je to nádherný pohled!“ přizvukuje Zoranova dcera Dunja.

Albíni na rajských loukách 

Šafrán druhu Crocus veluchensis, jak se latinsky zdejší poddruh krokusu jmenuje, není v Srbsku chráněn a výletníci, ale zejména jejich něžnější polovičky, trhají celé kytice kvítků, aby jimi doma potěšili své blízké. „Nebojte se, neubude!“ dodávají se žertem domácí a pravděpodobně se nemýlí. 

Nekonečnými šafránovými loukami budeme s malými přestávkami procházet několik následujících dní. Vysoko nad světem lidí a s pocitem, že jsme v ráji. Ještě hezčí je detailní pohled na široké pláně poseté fialovými krokusy. Malá část z nich patří k poddruhu Crocus veluchensis alba a hledat sympatické „albíny“ nám až do konce výletu působí přímo dětskou radost.

Kroky po staré hranici

Již zmíněný masivní vrcholový hřeben Midžoru, jenž tvoří hranici s Bulharskem, má dvě tváře. Zatímco ze srbské strany pozvolna stoupá alpský loukami, na území Bulharska spadá v podobě strmých skalních stěn. Zdejší pohraničí roky leželo na pomezí komunistického Bulharska a pravda socialistické, ovšem mnohem liberálnější Jugoslávie – v zóně střežené z obou stran pohraničníky, kam měli turisté vstup zakázán. Rozmach pěší turistiky tak přišel až v 90. letech minulého století. Většině ze zdejších „planinářů“, jak si v bývalé Jugoslávii říkají vysokohorští turisté, ovšem stačí vystoupit na Midžor a sjet dolů na Babin zub.

Hřebenovka směřující z Midžoru přes Vražiju Glavu a Tri Čuke na Kopren je tak bez přehánění oázou klidu a splněným snem milovníků divokých hor. Pohled na hraniční kameny, kde lze často nalézt zkratku SFRJ (Socialistická federativní republika Jugoslávie), je pro nás starší nostalgickou připomínkou dob, kdy na Balkáně, alespoň dočasně, neexistovaly vážnější problémy.

Po hřebenech vpřed

Nejen Zoran a Dunja, ale i většina dalších Srbů, s nimiž se setkáváme, tvrdí, že jaro je ve zdejších horách tím nejkrásnějším obdobím. Po týdnu stráveném ve Staré planině s nimi bez váhání souhlasíme. Na jaře má zdejší vegetace dostatek vláhy z tajícího sněhu, louky jsou poseté rozlehlými barevnými koberci květů a díky sněhovým polím není třeba hledat prameny a sestupovat k nim pro vodu. Navíc vám tu nikdo nezakáže stanování, spaní pod širým nebem, ani ohýnek, jenž byste si pochopitelně měli rozdělat na bezpečném, před větrem ukrytém místě. 

Navzdory absenci zákazů a skutečnosti, že na chráněném území nepotkáte žádné strážce parku, je zdejší příroda dodnes často v lepším stavu, než na místech s nejvyšším stupněm ochrany na Slovensku nebo v Česku. Buď jsou místní turisté zodpovědnější nebo jsou zdejší hory díky dřívějším rokům v socialismu „zachovalejší“ a možná i příliš vzdálené pro pohodlné turisty. Zřejmě ale půjde o souhrn všech těchto faktorů… 

Hřeben se každou chvíli mění, podobně jako počasí a světlo. Holé louky střídají pasáže s kosodřevinou a skalními věžičkami, které mají domácí turisté nejraději. Na vrcholu nazvaném Ďáblova hlava (Vražja glava) potkáváme sympatickou dvojici mladých turistů – Kateřinu z Bělehradu a Filipa z Valjeva. Jsou to zároveň jediní lidé, s nimiž se setkáváme během překrásného čtyřdenního pochodu. Na papírek nám kreslí další průběh neznačené trasy přes skalnaté Tri Čuke na rozložitý Kopren a bez zaváhání se s námi dělí o zbytky jídla z batohu. „Máte před sebou ještě dva dny cesty, mnohem více než my. Tak se nestyďte něco si vzít!“ pobízejí s úsměvem.

Příště raději po pěšině

Při sestupu z vrcholu Kopren (1 963 metrů) scházíme ze sporadicky značené trasy. Zlákaly nás podmáčené louky plné krokusů a pocit klidného bezpečí mylně vykreslovaného skutečností, že ve zdejší horské samotě vše patří pouze našim krokům. Jenže pod našima nohama se z luk brzy stávají údolí a z údolí úzké žlaby. Když opatrně našlapujeme na okraj strmé skalní doliny, v duchu jen děkujeme, že není ještě o něco strmější. Návrat nahoru by znamenal další den v horách – tentokrát už jen s minimem jídla.

Po hodinách opatrného sestupu se dostáváme zpět na červenou značku. Krokusy jsou vystřídány sasankami a hořci, na dně údolí jsou podmáčené louky hojně zarostlé devětsilem lékařským. Přestože procházíme hlubokými zdravými lesy, těžba dřeva je zde viditelná v mnohem menší míře než u nás doma. Bližší informace o ní se dozvíme již brzy v ubytovně lesních dělníků, která je po několika dnech naším prvním setkáním s již téměř zapomenutou civilizací.

Setkání s dřevorubcem

Božidar, dřevorubec který hlídá velkorysý příbytek lesních dělníků na Širokých loukách pod Koprenem, je po dlouhé době teprve třetím člověkem, se kterým se setkáváme. „Je svátek, tak jsem tady dnes sám. Ostatní odešli do vesnice a domů za rodinami. Dělám tady už šestadvacet let, jsme státní podnik a těžíme dvacet tisíc kubíků dřeva ročně,“ prozrazuje ochotně náhodným hostům, zatímco připravuje chutnou zalévanou kávu.

Podle Božidarových slov jsou z doliny odváženy jen obnovitelné objemy dřeva a při pohledu zpět musíme přiznat, že jsme se tu nikde nesetkali s holosečemi. Každý poražený strom je zároveň označen štítkem s evidenčním číslem. Zbývá jen věřit, že to tak zůstane i v budoucnosti. Vždyť přeměna krásných lesů na smutné holiny je něco, co známe v Čechách i na Slovensku až příliš často.

Vývěr podzemní řeky

Přibližně o sedm kilometrů níž míjíme někdejší ubikaci pohraničníků. Je dávno prázdná. Nutnost „hlídat nepřítele“ pominula, a tak se z budovy stal jen němý svědek nedávné minulosti. Jdeme ještě níž, k jezírku s přírodním vývěrem zvaným Jelovičko Vrelo.

Vydatnost vývěru se během roku pohybuje mezi 0,1 až 5 metry krychlovými za sekundu a vývěr se nachází v krasových mezozoických karbonátech. Asi před patnácti lety začaly zdejší podzemní říčku zkoumat speleopotápěči a dodnes zaměřili prvních 118 metrů podzemního toku, jehož teplota dosahuje 9,5 až 12 stupňů Celsia. Přestože podzemní část řeky je plná těžce průchozích zúžení, je pravděpodobné, že práce speleologů budou i nadále pokračovat a zmapována délka ještě naroste.

V kraji legend

„Byli jste na Tri Čuke? Místní říkají, že právě tam někde leží Attilův hrob!“ říká Blagoj z Pirotu, který se do Jelovice vydal za známými na chalupu. I tady – podobně jako v jiných oblastech světa – by lidé rádi našli něco legendárního, zcela výjimečného. Ať už by to byl zmiňovaný hrob Attily Huna, zlato starých Římanů, nebo rovnou poklady, které zde údajně můžete ukořistit na „Petrovdan“.

Petrovdan – den zasvěcený svatým Petrovi a Pavlovi – se podle juliánského kalendáře slaví 29. června a i díky tomu se nabízí určitá paralela s Jánošíkovými poklady a Svatojánskou nocí, která je v našich končinách připomínána 24. června. Ačkoli podle gregoriánského kalendáře připadá Petrovdan až na 12. července, nic to nemění na jeho tajemnosti. V tento den prý na Staré planině – podobně jako v našich pověstech – šlehají ze země plameny, otevírají se skály a ti, kdo mají čistou duši a dokážou překonat chamtivost, mohou nabýt nesmírného bohatství. Věřím ale, že i bez nálezu hrnců zlata většina lidí odjede z těchto končin potěšena bohatstvím zdejších hor a krásou jejich přírody.

Dny nezkaleného štěstí

Nad Starou planinou hřmí, takže jsme popravdě rádi, že jsme dole v Jelovici. Po krátké jarní bouři, kterou přečkáme s místním rodákem, který se pyšní zvučným jménem Miroljub, je vzduch ještě svěžejší, z čehož se raduje zem i vegetace. Nepochybuji, že obdobnou radost ze svěžího vzduchu mají lidé z Pirotu a Niše, nedalekých velkých měst, kteří si do hor Staré Planiny chodívají užít volné chvíle a čistou přírodu. Na dotvrzení toho se Miroljub usměje a říká: „Tady jsem hned člověk, tady mezi kopci se můžu nadechnout, těší se mé srdce, duše i moje plíce!“

TIP: Putování krajinou: Výprava za přírodními skvosty Makedonie

Naše jarní pouť po hřebenech Staré Planiny pomalu končí. Ještě se na okamžik zastavujeme na březích nedalekého Zavojského jezera a pak se přes Pirot a Niš vydáváme domů. Krajina jihovýchodního Srbska nám bude i později připomínat, že dodnes je méně někdy více. V podhorských vesničkách jakoby se zastavil čas a když strávíte nějaký čas s místními lidmi, přesvědčíte se, že peníze v tomto kraji zdaleka nehrají primární roli. Do magické divočiny Staré Planiny se budeme rádi vracet. S touhou po její jednoduché, čisté kráse, kterou doufám ani v budoucnosti nepřetvoří samozvaní „investoři“ na místa komerčního užitku. Vždyť „štěstí je krásná věc“! A dny strávené na kobercích z rajského šafránu nelze nazvat jinak než čirým štěstím…

Reklama

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií:

    Peter Hupka (se souhlasem k publikovní)




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Domovinou kněžice mramorované je východ Asie, aktuálně se ale vyskytuje i v Severní Americe a v Evropě. Zatím nejsevernější doložený nález pochází ze Švédska. (foto: Flickr, Gilles San Martin, CC BY-SA 2.0)

Příroda

Z nových střel středního doletu Pershing II měli Sověti velké obavy. Na snímku Pershing II odpalovaný z vojenské základny White Sands Missile Range v Novém Mexiku, listopad 1982. (foto: U.S. National Archives, CC0)

Válka
Revue

Ve dvacátých letech bylo auto považováno za velký luxus. Stálo totiž zhruba 20 000 korun a tedy  zhruba stonásobek měsíční mzdy. (foto: Škoda Auto, CC0)

Historie

Následky virových infekcí jsou zřejmě zdrojem mnoha obtíží ve vyšším věku, včetně vyššího rizika vzniku Parkinsonovy nebo Alzheimerovy choroby. (foto: Shutterstock)

Věda

Cena za litr nejkvalitnějšího ručně vyráběného arganového oleje se může vyšplhat až k šesti tisícům korun. (foto: Unsplash, Chelsea shapouriCC0)

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907