Putování krajinou: Výprava za přírodními skvosty Makedonie

01.06.2022 - Jan Miklín

Makedonie sice zabírá jen zhruba třetinu rozlohy, jakou má Česká republika, ale přesto má co nabídnout. Mezi přednosti této země se sice nedá počítat přístup k moři, ale to nahrazují dvě překrásná jezera, skalní města, hluboké kaňony i opuštěné horské hřebeny

<p>Západ slunce za skálami na vrcholu Tatićev Kamen, možná dávné astronomické observatoři.</p>

Západ slunce za skálami na vrcholu Tatićev Kamen, možná dávné astronomické observatoři.


Reklama

Putování po Makedonii začneme nedaleko srbských hranic, na kopci zvaném Tatićev Kamen. Ze skalnatého vrcholu tvořeného vulkanickými horninami se otevírá krásný výhled na okolní krajinu, které dominují pastviny, prostřídané řídkými lesy či solitéry. Typicky zde rostou duby nebo jalovce. Podoba krajiny ukazuje, že ji spoluutváří člověk. I z kopce samotného určitě zahlédnete pasoucí se stáda krav, ovcí nebo koz, putujících z hřebene na hřeben. Díky nim kopce nezarostly lesem, ale drží se tu travní porosty. O pozitivním vlivu na biodiverzitu se přesvědčíte třeba pozorováním motýlů, poletujících všude kolem. Vzácností nejsou třeba ani tesaříci obrovští.

Na vrcholu makedonského Stonehenge

Vrchol Tatićev Kamen je nejen překrásnou „rozhlednou“ po zachovalé okolní přírodě, ale má svou důležitost i z archeologického hlediska. V blízkém okolí kopce (známém jako lokalita Kokino) byly nalezeny pozůstatky lidského osídlení z doby bronzové, v roce pak 2001 archeolog Jovica Stankovski popsal vrchol jako starověkou astronomickou observatoř, na níž jsou skály upraveny tak, aby bylo možno sledovat pohyby Slunce a Měsíce.

Místu se začalo přezdívat „makedonské Stonehenge“, což je ale trochu přehnané. Vidět astronomickou observatoř v přírodně vypadajících skalách chce hodně fantazie, Kokino ale stojí za návštěvu každopádně už kvůli krásným výhledům.

Tisíce let zkamenělá svatba

Relativně nedaleko od Kokina, poblíž obce Ketenovo, najdete další geologickou zajímavost. Ve vulkanitech náležejících do kratovského sopečného komplexu tady vznikly zemní pyramidy – až necelou desítku metrů vysoké útvary. Místní jim říkají Zkamenělá svatba a jednotlivé skály jsou označeny cedulkami se jmény postav, které se měly slavnosti zúčastnit. Geologické vysvětlení je ovšem mnohem prozaičtější.

Zemní pyramidy jsou tvořeny sopečnými tufy, tedy měkkými horninami, které vznikly usazováním popela ve vodním prostředí. Tufy jsou náchylné k erozi a klíčem ke vzniku stojících „skalek“ je odolná vrstva, která tvoří jakousi pokličku a chrání méně odolné horniny proti odnosu. V tomto případě jde o andezické ignimbrity, jejichž vrstva je ve svazích dobře patrná.

Ač se v mnoha průvodcích píše, že jsou tyto útvary desítky milionů let staré, jde o zavádějící údaj. Několik desítek milionů let jsou totiž staré horniny, samotné zemní pyramidy jsou mnohem mladší. Ty několikametrové jsou staré jen několik set let, největší (označované jako Zkamenělá svatba) maximálně deset tisíc let. Tak alespoň vycházejí vědecké propočty na základě rychlosti eroze (ročně voda odnese vrstvičku silnou zhruba jeden milimetr) a stáří okolních říčních teras.

„Bajkal“ uprostřed hor

Asi nejznámějšími přírodními útvary Makedonie jsou dvě velká jezera: Ohridské (na hranici s Albánií) a Prespanské (to sdílí ještě Albánie a Řecko). Jezera jsou tedy ve skutečnosti tři, Prespanské má totiž velkou a malou část, ale ta menší neleží na makedonském území. Rozloha Velkého Prespanského jezera je 254 km² a najdete na něm několik ostrůvků. Pozoruhodná je nadmořská výška hladiny, která leží na úrovni 853 metrů. To je o zhruba 150 metrů výš, než hladina jen devět kilometrů vzdáleného Ohridského jezera. Obě jezera jsou propojena krasovým systémem (podzemní potok se nazývá Zavir), jímž voda z Prespanského jezera teče do Ohridského. Ohridské jezero je větší (358 km²) a zároveň také hlubší a starší. Vzniklo tektonicky, v příkopové propadlině, před zhruba pěti miliony let. To z něj dělá jedno z nejstarších jezer Evropy i světa; podobným způsobem vznikl třeba Bajkal.

Vzhledem k maximální hloubce 289 metrů dosahuje objem vody zhruba 55 km³, ačkoli během několika posledních desítek let hladina jezera výrazně klesla. S již zmíněným Bajkalem má Ohridské jezero společný i vysoký endemismus, tedy počet druhů, které se nikde jinde nevyskytují, což je dáno právě stářím vodní nádrže. Počty endemických druhů organismů i rostlin dosahují dvou stovek, mezi ty neznámější patří pstruh letnica (Salmo letnica) a pstruh ohridský (Salmo ohridanus). Obě jezera jsou součástí rezervací, protože hostí nejen přímo vodní druhy, ale i ptactvo. Nachází se tady třeba jedny z největších evropských hnízdních kolonií pelikána kadeřavého a pelikána bílého.

Pohledy ze hřebene

Mezi oběma jezery se tyčí hory, a ne ledajaké. Pohoří Galičica dosahuje výšky 2 255 m n. m. a je chráněné jako stejnojmenný národní park, založený v roce 1952. Skrze hory vede silnice, která dramaticky stoupá ostrými serpentinami až do sedla ve výšce 1 550 m n. m., a míjí také jedno z veřejných tábořišť v národním parku. Přejezd hor je díky okolní krajině zajímavý sám o sobě – zatímco východní (Prespanská) strana je pokryta dubovými lesy, v nichž poletují dudci, na západních svazích rostou lesy bukové.

V sedle začíná jedna ze značených cest, kterou se lze vydat na nejvyšší bod Galičice, horu Magaro. Pohled vzhůru odhaluje obrovský kar, jenž dokazuje, že vápencové pohoří bylo kdysi zaledněno. Vědecké výzkumy tady odhalily čtyři fáze zalednění, které jsou spolu s velkými výškovými rozdíly jednou z příčin obrovské druhové diverzity. Najdete tady třeba okolo tisíce druhů rostlin, což je více než 58 % makedonské flóry!

Z více než stovky druhů ptáků jsou nejzajímavější dravci a supi, savců zde žije necelá dvacítka druhů včetně medvěda či rysa. Ty ale nejspíš jen tak nezahlédnete, každopádně výhledy z Magara (a o kus dále, z hraničních hor) člověku berou dech. Z jednoho místa totiž vidíte jak Ohridské, tak Prespanské jezero, obě do dálky září nádhernou modrou barvou.

Případ rys

Makedonie je mimo jiné jednou ze zemí, kde žije balkánský poddruh rysa ostrovida (Lynx lanyx balcanicus). Od zbytku evropské populace se tento poddruh odlišuje například menším vzrůstem nebo větším podílem neskvrnitých jedinců. Na Balkáně byl rys ve většině zemí před několika stoletími vyhuben, ale ve 20. století se po reintrodukci znovu začal šířit. V Makedonii rysa uvidí takřka každý – je totiž zvěčněn na pětidenárové minci. V přírodě to ale nebude jednoduché; odhady ukazují, že v celé zemi žijí asi jen tři desítky zvířat, přičemž početnost populace spíš klesá.

Rysa má ve znaku právě národní park Galičica, tam ale žijí jen asi dva až tři rysi. Podobný – trvale neudržitelný počet – je odhadován pro populace v národním parku Pelister, pohoří Šar planina, Stogovo a Karaorman. Jediné místo, kde se rysům v Makedonii jakžtakž daří, je národní park Mavrovo, kde jich žije zhruba dvacet. Tamní populace je totiž doplňována z nedalekého Kosova. Problémem pro rysy je v prvé řadě nekoordinovaná ochrana, ale také nelegální těžba dřeva i výstavba na úpatí hor. Tyto aktivity totiž ruší jak rysy, tak jejich přirozenou kořist, kterou ve zdejších podmínkách tvoří hlavně kamzíci.

Nejryzejší makedonská divočina

Vydejme se ještě do zmíněného pohoří Šar planina. Jeho asi 80 kilometrů dlouhý hřeben je rozdělen zhruba na poloviny mezi Makedonii a Kosovo. Zatímco na kosovské (respektive srbské) straně hory chrání oblast od roku 1993 rozsáhlý národní park Šar Planina, na makedonské straně je pod zákonnou ochranou jen malá část v rámci NP Mavrovo. Nejvyšší horou Šar planiny je Titov vrv, který se pne do výšky 2 747 m n. m.

Výstup na vrchol korunový polorozpadlou věží je nejlepší zahájit v lyžařském středisku Popova Šapka, kam se můžete vyvézt autem z Tetova až do zhruba 1 700 m n. m. I Šar planina byla kdysi zaledněna, památkou na tyto doby je asi třicet glaciálních jezer, rozsáhlé kary, trogy, morény a další typické tvary reliéfu utvářeného ledovcem. Přestože Šar planina není z větší části chráněná a tradičně byla využívána lidmi k pastvě dobytka a ovcí (stáda chrání psi zde vyšlechtěného plemene šarplaninec), stále jde o nejryzejší makedonskou divočinu. Prý zde žije třeba sedmdesátka medvědů, smečka vlků nebo dvě stovky koček divokých.

Od hor k lidem

Makedonie je celkově velmi hornatá země. Průměrná nadmořská výška 829 m n. m. stačí na páté místo v žebříčku evropských zemí, podobně vysokých hodnot dosahuje i průměrný sklon (15,1°). Ten má – spolu se stále trvající tektonickou aktivitou a zemětřeseními – za následek vznik velkých sesuvů nebo skalních lavin, které si nezřídka vyžádají i lidské životy. Velkým problémem je míra eroze, která z kilometru čtverečního makedonské půdy za rok odnese průměrně 680 m³ zeminy.

TIP: V srdci Balkánu: Jak chutná dnešní Makedonie?

Většina řek z Makedonie odtéká, a tak se Makedonci snaží vodu v zemi co nejvíce zadržovat. Příkladem přehrady, která je oblíbená mezi místními i turisty, je třeba ta v kaňonu Matka nedaleko Skopje. Její klenutá betonová hráz s trochou fantazie připomíná americké přehrady, pěkný je i zatopený kaňon, po hladině se můžete projet na zapůjčeném kajaku.

Rady do batohu

  • Makedonie je na cestování příjemná země – s přívětivými cenami a dobrým jídlem, od čerstvé a skvěle chutnající zeleniny na místních trzích po výborné (a zároveň levné) víno.
  • Cestovatele nesvazují ani přísná pravidla – přeci jen jde o Balkán, kde se může (skoro) vše. Turisté tak mohou bez obav třeba stanovat v přírodě, i když určitá obezřetnost (nenechávat cennosti v opuštěném stanu apod.) je samozřejmě na místě.
  • S turistickým značením moc nepočítejte. Sem tam se něco najde, pro dokonalou orientaci to ale nestačí. Určitě se hodí nějaká mapová aplikace v mobilu.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kolorovaná fotografie přibližuje, jak přesně vakovlci vypadali. Osudným se jim stal strach farmářů o stáda dobytka. (foto: Profimedia)

Zajímavosti
Zajímavosti
Věda

Americké bombardéry B-29 shazují bomby kdesi nad Koreou. Počítalo se s nimi také pro případný nukleární úder. (foto: Shutterstock)

Válka

Alice Sasko-Koburská (1843–1878) byla prababičkou prince Phillipa, nedávno zemřelého manžela královny Alžběty II. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Historie

Základ Algolova systému, vzdáleného devadesát světelných roků, tvoří velmi těsná spektroskopická dvojhvězda: Stálici hlavní posloupnosti třikrát hmotnější než Slunce doprovází ve vzdálenosti pouhých devíti milionů kilometrů podobr s 0,7 sluneční hmotnosti. Zmíněnou dvojici pak jednou za 681 dní obkrouží ještě třetí hvězda, mírně hmotnější než Slunce. (ilustrace: ESO, L. CalçadaCC BY-SA 4.0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907