Pomalé, ale nepostradatelné: Tankové výsadkové lodě LST (1)

Large slowly target – velký pomalý cíl. Tak přezdívali námořníci lodím, které pomáhaly Spojencům porazit armády Osy na mnoha bojištích v Evropě, Africe i Pacifiku. Nelichotivá přezdívka vznikla ze zkratky LST – Landing ship tank, tedy tanková výsadková loď

16.08.2019 - Jan Čurda



Při evakuaci vojsk z Dunkerku v roce 1940 se podařilo nalodit a odvézt do bezpečí statisíce mužů. Ti však museli zanechat na břehu veškerou techniku a těžké zbraně. Britové totiž neměli plavidla, která by je dokázala nalodit přímo na plážích. Winston Churchill proto poslal ministrovi zásobování dopis, ve kterém položil otázku: Co se dělá pro to, aby byla navržena a postavena plavidla schopná dopravit přes moře tanky pro britský útok na nepřátelské pobřeží?

Britové dosud používali k převozu techniky klasické obchodní lodě, které vykládaly náklad v přístavech. Ty ale potřebovaly pro vykládku přístavní zařízení, především jeřáby a další infrastrukturu. K pláži také nemohla připlout plavidla s velkým ponorem. Jako prozatímní řešení byly proto přestavěny tři tankery s malým ponorem. Dostaly příďová vrata se skládací rampou o délce 21 m, po níž mohla vyjíždět vozidla přímo na břeh. Tato plavidla se označovala jako třída Boxer nebo LST 1 a byla zařazena do služby v březnu 1941. 

Dvacet tanků na palubě 

Tři lodě ale nestačily, bylo nutné postavit jich přinejmenším desítky. Na to však britské loděnice nestačily. Londýn proto doufal v pomoc Američanů. Na setkání Churchilla s prezidentem Rooseveltem v srpnu 1941 byla mimo jiné dohodnuta spolupráce v této oblasti. Specifikace požadovala loď, která bude schopna překonat Atlantský oceán (pro plavbu na otevřeném moři byl nutný velký ponor), a přitom přirazit ke břehu i v mělkých vodách (tomu naopak velký ponor bránil). Práce se chopil konstruktér Lodního úřadu John Niedermair, jenž navrhl balastní systém umožňující zaplavit nádrže u dna lodi a tím zvýšit ponor (až na 2,9 m), vyčerpáním vody se pak ponor zase zmenšil (na 0,9 m).

Nejcharakterističtější znak lodě představovala příďová vrata ve tvaru lomeného oblouku, jejichž křídla se otevírala do stran. Vrata měla šířku 4,17 m, takže lodě mohly dopravovat většinu spojeneckých vozidel. Loď byla dlouhá sto metrů, široká 15 a unesla až 2 100 tun nákladu. Na dolní tankové palubě se přepravovaly tanky a pásová obrněná technika. Na horní palubě zase lehčí kolová vozidla, která se přemísťovala mezi dolní a horní palubou pomocí nájezdové rampy, později výtahem.

Po stranách tankové paluby se nacházely prostory pro vojáky. Tento typ dostal označení LST 2 a své britské předchůdce ve většině parametrů překonával, pouze byl pomalejší – cestovní rychlost činila pouhých 9 uzlů (16,7 km/h). Plavidla byla vyzbrojena protiletadlovými kanony, obvykle sedmi 40mm a dvanácti 20mm, které ještě mohly doplňovat kulomety. Pohon zajišťovaly dva dieselové motory, posádku tvořilo 13 důstojníků a 104 muži.

Měnící se priority 

Už 5. listopadu doputoval do Anglie návrh plavidla a admiralita obratem požádala Spojené státy o stavbu dvou stovek kusů. V šestnácti loděnicích se záhy rozběhla masová výroba, jež dostala nejvyšší prioritu. Brzy po vylodění v severní Africe v listopadu 1942, kdy vrcholila bitva o Atlantik a námořnictvo potřebovalo především doprovodné torpédoborce pro konvoje, zase klesla v žebříčku priorit až na 12. místo za minolovky. Toto rozhodnutí bylo správné, aby Spojenci dokázali potřít německé ponorky. Jakmile byla bitva na jaře 1943 rozhodnuta, došlo znovu k oživení programu výroby LST. 

Americká vláda nařídila čtyřem loděnicím, které dosud stavěly torpédoborce, aby se vrátily k výstavbě lodí LST a Liberty. Přeorientování loděnic ale samo o sobě nestačilo. K výrobě jedné LST bylo potřeba více než 30 000 součástí a obnovení tak dlouhého dodavatelského řetězce si vyžádalo čas. Navíc konstrukční program LST soupeřil o materiál s ostatními odvětvími zbrojní výroby.

Například ocelové tabule byly nezbytné i pro výrobu tanků, letadel a vlastně téměř všech zbraní. Většina LST vznikla v takzvaných „kukuřičných loděnicích“ podél řek Ohio a Illinois, které každý měsíc produkovaly průměrně 24 nových lodí. Celkem vzniklo do konce války 1 051 lodí LST 2 (některé zdroje uvádějí 1 077), Britové jich nakonec dostali 113. Přestože byly tyto lodě velmi pomalé a ochranu jim poskytovaly pouze vlastní protiletadlové zbraně a doprovodná plavidla, bylo jich do konce války ztraceno pouze 39, z toho 26 přímo v boji. 

Bojový křest 

Osádky tanků se s loděmi LST setkaly už při výcviku na základně v kentuckém Fort Knox, kde se učily se svými vozidly najíždět na přesné makety těchto lodí a zase z nich vyjíždět. Bojový křest si tankové lodě odbyly při vylodění na Šalamounových ostrovech v červnu 1943. V následujícím měsíci podpořily vylodění Spojenců na Sicílii a v září téhož roku posloužilo 90 LST k invazi na pobřeží Itálie u Salerna.

Pokračování: Pomalé, ale nepostradatelné: Tankové výsadkové lodě LST (2)

Přinejmenším stejný počet potřebovali generálové v Tichomoří, a navíc se v dálce rýsovala blížící se invaze do severní Francie, původně plánovaná na počátek května 1944, pro niž se počítalo s 230 tankovými výsadkovými loděmi. Koncem roku 1943 se nedostatek LST stal jednou z největších překážek plnění spojeneckých ambicí, což se jasně projevilo během probíhající italské kampaně.

Témata

technika
  • Zdroj textu

    Válka Revue

  • Zdroj fotografií

    Wikipedia


Další články v sekci