Poslední šéf ze staré školy: Frank Williams šéfoval svůj tým přes padesát let

To jméno je povědomé i lidem, kteří „královnu motorsportu“ příliš nesledují. Během své zářné historie zaznamenala Williamsova stáj 114 triumfů a na stupních vítězů stanuli její jezdci 313krát. Největší zásluhu na tom nesl muž, jenž přišel na svět uprostřed druhé světové války na severovýchodě Anglie jako Francis Owen Garbett Williams a 35 let života strávil na vozíku, kam ho v roce 1986 upoutala nehoda – jak jinak než automobilová. Paradoxně ho nepotkala na závodním okruhu, ale cestou na letiště. Jak ovšem Frank později přiznal v jednom z rozhovorů, jeho tehdejší jízda skutečně připomínala spíš závod: „V levotočivé zatáčce jsem byl příliš rychlý, vyletěl jsem ze silnice a auto trefilo kámen. Šli jsme několikrát přes střechu… Upřímně, jel jsem tak, že jsem si o ten karambol vysloveně koledoval.“

Já jsem auto!

Celý motoristický svět na okamžik zatajil dech – a vzápětí se všem hluboce ulevilo, když se ukázalo, že Williams bude žít. Již tehdy představoval ve světě rychlé jízdy na čtyřech kolech pojem a ani zdravotní hendikep ho od celoživotní vášně neodradil. Závodním automobilům definitivně propadl coby středoškolák: Láska k motorům a rychlosti se zrodila ve chvíli, kdy jej spolužák vzal na projížďku v Jaguaru XK 150, jednom z nejlepších sportovních modelů té doby. 

Už tenkrát měl Frank jasno, že jeho budoucí kroky povedou právě zmíněným směrem. Později v jednom z dokumentů o svém životě vzpomínal: „Jako malý kluk jsem lítal kolem bloku a předstíral jsem, že jsem závodní auto.“ Přímo v kokpitu legendárních formulí ovšem nakonec strávil jen minimum času: Když si uvědomil, že spíš než točit volantem mu vyhovuje pohrávat si s motorem, zahájil profesní dráhu jako řadový automechanik. Věděl, proč to dělá. 

Telefonáty z ulice

Jeho ambice totiž sahaly mnohem dál: Ve 24 letech začal podnikat a o tři roky později už sestavil první tým závodních profesionálů. Začínali na okruzích F2 a F3, kde se jim dařilo, takže ho přítel a zkušený jezdec Piers Courage nemusel dlouho přemlouvat, aby pro něj dělal manažera. Právě on také nakonec Williamse definitivně přilákal k nejprestižnější metě, velké „F jedničce“. A když závodník hned při prvním ročníku dvakrát dosáhl na stříbrnou příčku, vypadalo to, že mají dobře našlápnuto. 

Jenže o rok později se ukázalo, jak nevyzpytatelný svět rychlých aut bývá – Courage uhořel při nehodě na okruhu v nizozemském Zandvoortu. „Během jediného okamžiku jsem přišel o všechno. Byl jsem bez pilota, bez auta, a hlavně bez svého nejlepšího přítele,“ vzpomínal Williams později. Zdrcený konstruktér se ocitl na pokraji bankrotu a zažíval nejkrušnější okamžiky své kariéry. Neměl ani na placení běžných účtů, a když pak jeho provozovnu odstřihli od telefonního připojení, musel obchodní hovory vyřizovat z automatů na ulici. 

Předurčeno k vítězství

Obrat k lepšímu nastal v roce 1977, kdy Williams spojil síly se zkušeným automechanikem Patrickem Headem. Během předchozích let neztratil Frank nic ze svého někdejšího nadšení. Navzdory řadě podnikatelských nezdarů šel houževnatě za svým snem, tedy zapsat se do dějin F1. Když Heada najímal, údajně ho předem varoval: „Jsi připravený pracovat sedm dní v týdnu, čtyřiadvacet hodin denně?“ Odpověď zněla: „Ano.“ 

Spolupráce se ukázala jako trefa do černého. Šikovný mechanik nakonec strávil na pozici technického ředitele Williamsovy stáje 27 let a připsal si na konto řadu inovací, které se ve světě závodních vozů formule využívají dodnes. Pronajali si prázdný sklad koberců nedaleko Oxfordu a pod jejich rukama tam záhy vznikaly první prototypy vozidel předurčených k vítězství. 

Páni poháru

Debutovali na Velké ceně Španělska ještě v roce 1977, ovšem bez valného úspěchu. Čekání na první triumf se nakonec protáhlo na dlouhé dva roky, ale vyplatilo se. V červenci 1979 vyjel na okruh v britském Silverstone model Williams FW07 a jeho švýcarský pilot Clay Regazzoni zvedl nad hlavu pohár pro vítěze jako první jezdec jejich stáje. 

Uvedená výhra odstartovala dlouhou sérii úspěchů značky, s níž musel motoristický svět od té doby počítat: V letech 1980–1997 zopakovala tentýž triumf ještě šestkrát a přidala dalších devět prvenství v Poháru konstruktérů. Ve vítězné bilanci ji překonali pouze tři neméně znamenití konkurenti, Ferrari, McLaren a Mercedes. Mimochodem, pouze zmíněná trojice a stáj Williams dokázaly prolomit magickou hranici sta vítězství. 

Ve stínu tragédie

Suverénní sérii narušila druhá smrtelná nehoda, která se dotkla Williamsova nejbližšího okolí: V roce 1994 zahynul při Velké ceně San Marina brazilský závodník Ayrton Senna, považovaný za jednoho z nejtalentovanějších jezdců historie. Čtyřiatřicetiletý pilot a trojnásobný mistr světa narazil za volantem vozu Williams FW16 v rychlosti přes 300 kilometrů v hodině do nechráněné betonové zdi a na místě zemřel. Williams s několika dalšími funkcionáři firmy čelili obžalobě z vraždy, a třebaže byli po několika letech zproštěni viny, škraloup pochybností a otazníků se nad tragédií – nikdy upokojivě nevysvětlenou – vznášel dál. Sám Williams opakovaně vyjádřil lítost, na šasi svých vozů nechával od té doby přidávat drobné logo zesnulého závodníka a finančně podporoval brazilskou neziskovou organizaci Institut Ayrtona Senny. 

Jako by však ona smrt předznamenala začátek pozvolného konce – další léta se nesla ve znamení ústupu z výsluní a vítězství už nepřibývala takovým tempem jako dřív. Zatímco prvních 18 let na okruhu přineslo 103 triumfů včetně zmíněných sedmi mistrovských titulů jezdců, od roku 1997, kdy se sbírka rozrostla i o poslední Pohár konstruktérů, jich přibylo pouhých jedenáct. A od roku 2012 nevyhrála stáj, která kdysi okruhu dominovala, jediný závod.

Konec jedné éry

Neuspokojivé výsledky sice přidělávaly Williamsovi vrásky na čele, stárnoucí zakladatel však již zjevně neměl sílu vstávat z popela, a tak ještě téhož roku odstoupil z pozice předsedy představenstva. Setrval ovšem na postu šéfa týmu, díky čemuž přibyla do jeho bohatého životopisu další úctyhodná položka: Po 52 letech ve funkci mu náleží titul nejdéle působícího šéfa soukromé stáje F1. Žezlo předal dceři Claire (kromě ní měli s manželkou Virginií ještě syny Jonathana a Jamieho), nicméně těžko říct, zda svého rozhodnutí později nelitoval: Ani pod novým vedením se totiž strojům Williams nedařilo na okruzích lépe. 

TIP: S větrem o závod: Formule 1 jezdí už sedmdesát let

Výsledkový propad byl tak dramatický, že v posledních třech ročnících Poháru konstruktérů obsadila stáj pokaždé až poslední příčku. Právě to zřejmě nakonec přimělo jejího zakladatele loni, v 78 letech, souhlasit s prodejem firmy: Americká investiční společnost Dorilton Capital ji odkoupila za 152 milionů eur, tedy bezmála čtyři miliardy korun. „Jde o konec éry Williamsu jako rodinné stáje, ale víme, že je v dobrých rukou,“ uvedla k tomu Claire, která o dva týdny později na svou funkci rezignovala. Její otec zemřel 28. listopadu 2021, kvůli blíže nespecifikovaným „zdravotním komplikacím“...