S větrem o závod: Formule 1 jezdí už sedmdesát let

17.10.2020 - Josef Žídek

Svět monopostů prosycený kouřem ze spálených gum, historie spojená s životy vyhaslými na trati, ale také obrovské peníze či skandály provázející velké závody. To vše je formule 1, která letos slaví sedmdesáté výročí své existence

<p>Rakušan <strong>Niki Lauda</strong> se stal mistrem světa celkem třikrát, konkrétně v letech 1975, 1977 a 1984.</p>

Rakušan Niki Lauda se stal mistrem světa celkem třikrát, konkrétně v letech 1975, 1977 a 1984.


Reklama

Prostředí automobilů a motorismu se od nepaměti pojilo se soupeřením, a to na starém kontinentě i za oceánem. Počátek minulého století se nesl ve znamení jednotlivých závodů, mezi nimiž získala prestiž vytrvalostní klání jako sicilské Targa Florio, americký okruhový závod v Indianapolis nebo později ve 20. a 30. letech italský silniční Mille Miglia na trase Brescia–Řím a zpět. 

Vozy se konstruovaly pro maximální výkon při co nejnižší hmotnosti, na bezpečí jezdců se příliš nedbalo a každý start se v podstatě rovnal ruské ruletě. Smrtelné nehody nebyly ojedinělé. V ohrožení se navíc ocitali i diváci, a při Mille Miglia v roce 1938 jich dokonce několik zemřelo. Velkou část silničního závodění však přerušila či úplně ukončila druhá světová válka, a v následujících letech se proto objevila snaha přijít s něčím novým a natolik významným, aby si to vysloužilo globální renomé.   

Nejdřív Alfa, pak Ferrari

Světový šampionát se stal cílem již prvního ročníku formule 1, který odstartoval v květnu 1950. Série sedmi Velkých cen neboli Grand Prix se až na výjimku v podobě Indianapolis 500 odehrávala v Evropě. Jako první se jel závod ve Velké Británii a zvítězil v něm Ital Giuseppe Farina s Alfou Romeo 158. Na nejvyšším stupni se ve zmíněném roce střídal s týmovým kolegou Juanem Manuelem Fangiem, pouze v Americe dominoval místní šampion Johnnie Parsons s vozem Kurtis Kraft Offenhauser. Pohárové vítězství si však nakonec připsal Farina: Rozhodlo se o něm až při posledním klání, Velké ceně Itálie na okruhu v Monze. 

Tým Alfy Romeo triumfoval i v následujícím roce, ačkoliv už se na první příčce objevovala také další značka, jež měla v budoucnu do historie F1 výrazně promluvit. Šlo samozřejmě o Ferrari, tehdy pilotované Albertem Ascarim. Roku 1951 ovšem ještě Ital na Alfu nestačil, a z vítězství se tak radoval již zmíněný Argentinec Fangio.

Maserati na bedně

Následující dva roky se pro nedostatek týmů závodilo nestandardně, podle pravidel formule 2 s dvoulitrovými motory. V dalším ročníku Alfa Romeo do šampionátu nenastoupila a okruhy dokonale ovládlo Ferrari. S výjimkou Indianapolis zvítězilo ve všech závodech a v drtivé většině se jako první umístil Ascari, který se stal mistrem světa roku 1952. 

Známí jezdci Farina a Fangio – v té době už věkem skutečně matadoři – přesedlali v roce 1953 na konkurenční značky: První z nich závodil s Ferrari a druhý s Maserati, jež se tak poprvé probojovalo na nejvyšší příčku v Grand Prix Italia. Fangio s ním zvítězil i v dalším roce, a to v Argentině a Belgii. Hned po belgickém klání však zkusil štěstí s vozem Mercedes-Benz, uspěl s ním rovnou ve čtyřech závodech a dojel si pro titul.

Všude číhá smrt

Diváci tedy rozhodně měli o zábavu postaráno, i když pro závodníky to v 50. letech znamenalo riskovat život. Rychlá jízda ve voze bez střechy, tratě s minimální ochranou při nárazu, někde dokonce lemované vzrostlými stromy – to vše nakonec v roce 1953 vyústilo v první fatální nehodu: Američan Chef Miller zahynul při tréninku v Indianapolis. Další smrtelná havárie následovala v samotném závodě a její obětí se stal rovněž Američan Carl Scarborough. Ještě téhož roku vyhasl v Modeně život Charlese de Tornaca a v dalším ročníku zemřel při tréninku na Velkou cenu Německa Onofre Marimón

Rok 1955 byl rovněž tragický, a to nejen v rámci seriálu F1: V květnu zahynuli v Indianapolis závodníci Manny Ayulo a Bill Vukovich, a navíc motoristický sport navždy poznamenala červnová tragédie v Le Mans. Hlavními protagonisty neštěstí se stali Mike Hawthorn v Jaguaru a Pierre Levegh s Mercedesem. Dodnes se spekuluje, kdo nehodu zavinil, nicméně při kolizi vylétl Leveghův Mercedes z dráhy a řítil se vzduchem přímo na tribunu s diváky. Úlomky vozu usmrtily 83 lidí, na dvě stě se jich zranilo a sám Levegh nepřežil. Mercedes na dlouhá léta opustil všechna kolbiště, na jeho místo nastoupily nové týmy a motosport již nikdy nebyl stejný – jezdci však umírali dál.

Stará garda končí 

O dnešních bezpečnostních opatřeních se pilotům v 50. letech mohlo sice jen zdát, ale monoposty jezdily stále rychleji. Předpisy se měnily, konstrukce vozů také, zato okruhy zůstávaly stejné. V roce 1957 zahynul při testovacích jízdách v Modeně Eugenio Castellotti a krvavou daň si vybrala i dráha v Indianapolis. Následující rok přinesl další tři tragédie, v Remeši, na Nürburgringu a v Maroku. Smutné klání na belgickém okruhu Spa-Francorchamps ukončilo život hned dvou závodníků: Po nárazu do betonové zábrany zemřel Chris Bristow a po havárii ve svém Lotusu uhořel Alan Stacey. Bylo jasné, že se na poli bezpečnosti musí neprodleně něco změnit.

V 60. letech vstoupil do hry Lotus s novými konstrukčními řešeními, a navždy tak z tratí vyřadil vozy ve tvaru doutníků. Brit Colin Chapman stál u zrodu společnosti Lotus Cars a podepsal se pod řadu převratných technologií. Mimo jiné navrhl přítlačné křídlo, jež dnes vnímáme jako neoddělitelnou součást monopostů i výkonných sportovních modelů. 

Na scénu pak přibyla další jména, která se proměnila v legendy. Právě s Lotusem se spojil pilot Stirling Moss, jenž roku 1961 zvítězil v Monaku a Německu. Následovala také snaha omezit objem motorů a všem konstrukčním týmům zamotala hlavu. Na konci 60. let, kdy byla stanovena nová pravidla, se tak musela vyvíjet odlišná verze pohonu. Stará garda jezdců se ocitla definitivně mimo hru a na startovních listinách se začala objevovat jiná jména.

Zelené peklo

Rok 1970 byl bohužel opět tragický: Velká cena Nizozemska v Zandvoortu stála život Pierse Courageho. V Monze zahynul Jochen Rindt, který už měl v té době jistý titul mistra světa, a ocenění se tak poprvé udělovalo in memoriam. V kláních pak začali vítězit velmi mladí jezdci, jejichž jména už znají i ti, kdo se o formuli vůbec nezajímají: Emerson Fittipaldi získal titul v letech 1972 a 1974. Ambiciózní a neúnavný Niki Lauda vybojoval v roce 1975 po dlouhé době vavříny pro Ferrari – triumfoval v pěti závodech ze čtrnácti. Na nejvyšší stupně dosáhl také James Hunt, jenž se měl stát Laudovým hlavním vyzyvatelem v následujícím roce. Niki však v srpnu 1976 havaroval na Nürburgringu. 

Jeden z mistrů světa F1, Jackie Stewart, pojmenoval německý okruh „zelené peklo“ – a zmíněnou nehodou také ve formuli 1 definitivně skončilo. Lauda ze strašlivé kolize vyvázl s těžkými popáleninami, ale od dalších závodů jej to neodradilo: Přestože utrpěl vážná zranění a musel podstoupit plastiku obličeje, po necelých dvou měsících se do kokpitu vrátil. Titul tehdy získal Hunt, ale Niki se nechtěl vzdát. V další sezoně tak kromě zmíněného soupeře porazil i velmi úspěšné jezdce Ronnieho Petersona a Maria Andrettiho

Poslední oběť?

Zákulisí závodů formule 1 vždy překypovalo emocemi. Napjaté vztahy a nevraživost často panovaly nejen mezi týmy, nýbrž i uvnitř. V 80. a 90. letech usedali do kokpitů jezdci jako Ayrton Senna či Alain Prost, jejichž rivalita byla pověstná. V roce 1984 získal titul mistra světa opět Lauda, už o rok později však stanul na stupních vítězů Prost a pro pohár si šel i v následujícím roce. Vzápětí ho vystřídal Senna a v dalším ročníku se střetli v souboji natolik těsném, že se neobešel bez havárie. Prost tehdy vyhrál, ale roku 1990 se opět vystřídali.

TIP: Drony na závodních okruzích: Dočkáme se bezpilotních formulí?

Senna titul obhájil i v roce 1991, tehdy už se ovšem na soupisce objevoval Michael Schumacher: Zatím usedal do vozu Benetton Ford a roku 1994 s ním dosáhl na mistrovský pohár. V tomtéž roce však tragická nehoda ve Velké ceně San Marina, na okruhu nesoucím jméno Dina Enza Ferrariho, ukončila život Ayrtona Senny. Šlo o první tragédii po osmi letech a zároveň o poslední ve 20. století. Černou statistiku rozšířila až havárie v roce 2014, kdy na japonské Suzuce zemřel Jules Bianchi.  

Schumacher a ti druzí

Od roku 1994 bylo jasné, že se Schumacher titulu jen tak nevzdá – dominoval i v roce 1995. Další čtyři ročníky hrál sice vždy „nejvyšší ligu“, ale opět triumfoval až roku 2000. Právě díky němu po dvou dekádách znovu vítězilo Ferrari a z piedestalu ikonu sesadil teprve v roce 2005 Španěl Fernando Alonso, jenž se stal mistrem světa v pouhých 24 letech. Ferrari se k vavřínům vrátilo o dva roky později s Finem Kimim Räikkönenem, pak už ovšem nastoupili Lewis Hamilton či Sebastian Vettel, a v současnosti tak třímají žezlo vozy značky Mercedes. 

Pravidla se mění

Série Grand Prix má přísná pravidla, která se přitom stále mění. V roce 1958 se například k Poháru jezdců přidal ještě Pohár konstruktérů. V prvním ročníku mělo mistrovství F1 sedm závodů, dnes se jezdí víc než na dvacítce okruhů po celém světě – nejnovější podniky se konají například v Bahrajnu a Číně. Největší divácké oblibě se však formule 1 obecně těší v Evropě. 

Vývojem prošly regule pro motory, pneumatiky i tankování během klání: Zpočátku se kola neměnila a nedoplňovalo se ani palivo. Později bylo tankování povoleno, přezouvání monopostů také, a v současnosti se dokonce musejí pneumatiky střídat povinně. Motory mívaly různý počet i objem válců, kvůli bezpečnosti závodů se však pravidla zpřísňovala také v tomto ohledu.


Jediná žena

Jako jediná žena bodovala ve Velké ceně F1 Maria Grazia „Lella“ Lombardiová, a to ve Španělsku roku 1975. Pocházela z malého města Frugarolo v italském Piemontu a uspěla ve formuli 3 i 5000. Na stupně vítězů se pokusila dosáhnout také v následujícím roce, ale ve výsledkových tabulkách už ji nenajdeme. V dalších sezonách startovala v různých závodech a kariéru ukončila až v 80. letech. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Dole snímek Arsia Mons, v horní části zhroucená část padesátimetrového lávového tunelu na úbočí Arsia Mons, zachycený kamerou HiRISE

Vesmír

Alexandr Veliký si získal oddanost vojáků svým kouzlem osobnosti.

Zajímavosti

Bitva u Stalingradu skončila německou potupnou porážkou a zajetím několika desítek tisíc mužů.

Válka

Červené a oranžové podzimní zbarvení nasvědčuje tomu, že v listech je obsaženo větší množství antokyanů.

Příroda

Událost, známá jako železniční neštěstí v Montparnassu, se objevila i v trikové scéně Scorseseova filmu Hugo a jeho velký objev či na obalu jednoho alba hardrockové skupiny Mr. Big.

Historie

O transport amerických speciálů na Takur Ghar se staraly vrtulníky MH-47E Chinook.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907