S větrem o závod: Formule 1 jezdí už sedmdesát let

17.10.2020 - Josef Žídek

Svět monopostů prosycený kouřem ze spálených gum, historie spojená s životy vyhaslými na trati, ale také obrovské peníze či skandály provázející velké závody. To vše je formule 1, která letos slaví sedmdesáté výročí své existence

<p>Rakušan <strong>Niki Lauda</strong> se stal mistrem světa celkem třikrát, konkrétně v letech 1975, 1977 a 1984.</p>

Rakušan Niki Lauda se stal mistrem světa celkem třikrát, konkrétně v letech 1975, 1977 a 1984.


Reklama

Prostředí automobilů a motorismu se od nepaměti pojilo se soupeřením, a to na starém kontinentě i za oceánem. Počátek minulého století se nesl ve znamení jednotlivých závodů, mezi nimiž získala prestiž vytrvalostní klání jako sicilské Targa Florio, americký okruhový závod v Indianapolis nebo později ve 20. a 30. letech italský silniční Mille Miglia na trase Brescia–Řím a zpět. 

Vozy se konstruovaly pro maximální výkon při co nejnižší hmotnosti, na bezpečí jezdců se příliš nedbalo a každý start se v podstatě rovnal ruské ruletě. Smrtelné nehody nebyly ojedinělé. V ohrožení se navíc ocitali i diváci, a při Mille Miglia v roce 1938 jich dokonce několik zemřelo. Velkou část silničního závodění však přerušila či úplně ukončila druhá světová válka, a v následujících letech se proto objevila snaha přijít s něčím novým a natolik významným, aby si to vysloužilo globální renomé.   

Nejdřív Alfa, pak Ferrari

Světový šampionát se stal cílem již prvního ročníku formule 1, který odstartoval v květnu 1950. Série sedmi Velkých cen neboli Grand Prix se až na výjimku v podobě Indianapolis 500 odehrávala v Evropě. Jako první se jel závod ve Velké Británii a zvítězil v něm Ital Giuseppe Farina s Alfou Romeo 158. Na nejvyšším stupni se ve zmíněném roce střídal s týmovým kolegou Juanem Manuelem Fangiem, pouze v Americe dominoval místní šampion Johnnie Parsons s vozem Kurtis Kraft Offenhauser. Pohárové vítězství si však nakonec připsal Farina: Rozhodlo se o něm až při posledním klání, Velké ceně Itálie na okruhu v Monze. 

Tým Alfy Romeo triumfoval i v následujícím roce, ačkoliv už se na první příčce objevovala také další značka, jež měla v budoucnu do historie F1 výrazně promluvit. Šlo samozřejmě o Ferrari, tehdy pilotované Albertem Ascarim. Roku 1951 ovšem ještě Ital na Alfu nestačil, a z vítězství se tak radoval již zmíněný Argentinec Fangio.

Maserati na bedně

Následující dva roky se pro nedostatek týmů závodilo nestandardně, podle pravidel formule 2 s dvoulitrovými motory. V dalším ročníku Alfa Romeo do šampionátu nenastoupila a okruhy dokonale ovládlo Ferrari. S výjimkou Indianapolis zvítězilo ve všech závodech a v drtivé většině se jako první umístil Ascari, který se stal mistrem světa roku 1952. 

Známí jezdci Farina a Fangio – v té době už věkem skutečně matadoři – přesedlali v roce 1953 na konkurenční značky: První z nich závodil s Ferrari a druhý s Maserati, jež se tak poprvé probojovalo na nejvyšší příčku v Grand Prix Italia. Fangio s ním zvítězil i v dalším roce, a to v Argentině a Belgii. Hned po belgickém klání však zkusil štěstí s vozem Mercedes-Benz, uspěl s ním rovnou ve čtyřech závodech a dojel si pro titul.

Všude číhá smrt

Diváci tedy rozhodně měli o zábavu postaráno, i když pro závodníky to v 50. letech znamenalo riskovat život. Rychlá jízda ve voze bez střechy, tratě s minimální ochranou při nárazu, někde dokonce lemované vzrostlými stromy – to vše nakonec v roce 1953 vyústilo v první fatální nehodu: Američan Chef Miller zahynul při tréninku v Indianapolis. Další smrtelná havárie následovala v samotném závodě a její obětí se stal rovněž Američan Carl Scarborough. Ještě téhož roku vyhasl v Modeně život Charlese de Tornaca a v dalším ročníku zemřel při tréninku na Velkou cenu Německa Onofre Marimón

Rok 1955 byl rovněž tragický, a to nejen v rámci seriálu F1: V květnu zahynuli v Indianapolis závodníci Manny Ayulo a Bill Vukovich, a navíc motoristický sport navždy poznamenala červnová tragédie v Le Mans. Hlavními protagonisty neštěstí se stali Mike Hawthorn v Jaguaru a Pierre Levegh s Mercedesem. Dodnes se spekuluje, kdo nehodu zavinil, nicméně při kolizi vylétl Leveghův Mercedes z dráhy a řítil se vzduchem přímo na tribunu s diváky. Úlomky vozu usmrtily 83 lidí, na dvě stě se jich zranilo a sám Levegh nepřežil. Mercedes na dlouhá léta opustil všechna kolbiště, na jeho místo nastoupily nové týmy a motosport již nikdy nebyl stejný – jezdci však umírali dál.

Stará garda končí 

O dnešních bezpečnostních opatřeních se pilotům v 50. letech mohlo sice jen zdát, ale monoposty jezdily stále rychleji. Předpisy se měnily, konstrukce vozů také, zato okruhy zůstávaly stejné. V roce 1957 zahynul při testovacích jízdách v Modeně Eugenio Castellotti a krvavou daň si vybrala i dráha v Indianapolis. Následující rok přinesl další tři tragédie, v Remeši, na Nürburgringu a v Maroku. Smutné klání na belgickém okruhu Spa-Francorchamps ukončilo život hned dvou závodníků: Po nárazu do betonové zábrany zemřel Chris Bristow a po havárii ve svém Lotusu uhořel Alan Stacey. Bylo jasné, že se na poli bezpečnosti musí neprodleně něco změnit.

V 60. letech vstoupil do hry Lotus s novými konstrukčními řešeními, a navždy tak z tratí vyřadil vozy ve tvaru doutníků. Brit Colin Chapman stál u zrodu společnosti Lotus Cars a podepsal se pod řadu převratných technologií. Mimo jiné navrhl přítlačné křídlo, jež dnes vnímáme jako neoddělitelnou součást monopostů i výkonných sportovních modelů. 

Na scénu pak přibyla další jména, která se proměnila v legendy. Právě s Lotusem se spojil pilot Stirling Moss, jenž roku 1961 zvítězil v Monaku a Německu. Následovala také snaha omezit objem motorů a všem konstrukčním týmům zamotala hlavu. Na konci 60. let, kdy byla stanovena nová pravidla, se tak musela vyvíjet odlišná verze pohonu. Stará garda jezdců se ocitla definitivně mimo hru a na startovních listinách se začala objevovat jiná jména.

Zelené peklo

Rok 1970 byl bohužel opět tragický: Velká cena Nizozemska v Zandvoortu stála život Pierse Courageho. V Monze zahynul Jochen Rindt, který už měl v té době jistý titul mistra světa, a ocenění se tak poprvé udělovalo in memoriam. V kláních pak začali vítězit velmi mladí jezdci, jejichž jména už znají i ti, kdo se o formuli vůbec nezajímají: Emerson Fittipaldi získal titul v letech 1972 a 1974. Ambiciózní a neúnavný Niki Lauda vybojoval v roce 1975 po dlouhé době vavříny pro Ferrari – triumfoval v pěti závodech ze čtrnácti. Na nejvyšší stupně dosáhl také James Hunt, jenž se měl stát Laudovým hlavním vyzyvatelem v následujícím roce. Niki však v srpnu 1976 havaroval na Nürburgringu. 

Jeden z mistrů světa F1, Jackie Stewart, pojmenoval německý okruh „zelené peklo“ – a zmíněnou nehodou také ve formuli 1 definitivně skončilo. Lauda ze strašlivé kolize vyvázl s těžkými popáleninami, ale od dalších závodů jej to neodradilo: Přestože utrpěl vážná zranění a musel podstoupit plastiku obličeje, po necelých dvou měsících se do kokpitu vrátil. Titul tehdy získal Hunt, ale Niki se nechtěl vzdát. V další sezoně tak kromě zmíněného soupeře porazil i velmi úspěšné jezdce Ronnieho Petersona a Maria Andrettiho

Poslední oběť?

Zákulisí závodů formule 1 vždy překypovalo emocemi. Napjaté vztahy a nevraživost často panovaly nejen mezi týmy, nýbrž i uvnitř. V 80. a 90. letech usedali do kokpitů jezdci jako Ayrton Senna či Alain Prost, jejichž rivalita byla pověstná. V roce 1984 získal titul mistra světa opět Lauda, už o rok později však stanul na stupních vítězů Prost a pro pohár si šel i v následujícím roce. Vzápětí ho vystřídal Senna a v dalším ročníku se střetli v souboji natolik těsném, že se neobešel bez havárie. Prost tehdy vyhrál, ale roku 1990 se opět vystřídali.

TIP: Drony na závodních okruzích: Dočkáme se bezpilotních formulí?

Senna titul obhájil i v roce 1991, tehdy už se ovšem na soupisce objevoval Michael Schumacher: Zatím usedal do vozu Benetton Ford a roku 1994 s ním dosáhl na mistrovský pohár. V tomtéž roce však tragická nehoda ve Velké ceně San Marina, na okruhu nesoucím jméno Dina Enza Ferrariho, ukončila život Ayrtona Senny. Šlo o první tragédii po osmi letech a zároveň o poslední ve 20. století. Černou statistiku rozšířila až havárie v roce 2014, kdy na japonské Suzuce zemřel Jules Bianchi.  

Schumacher a ti druzí

Od roku 1994 bylo jasné, že se Schumacher titulu jen tak nevzdá – dominoval i v roce 1995. Další čtyři ročníky hrál sice vždy „nejvyšší ligu“, ale opět triumfoval až roku 2000. Právě díky němu po dvou dekádách znovu vítězilo Ferrari a z piedestalu ikonu sesadil teprve v roce 2005 Španěl Fernando Alonso, jenž se stal mistrem světa v pouhých 24 letech. Ferrari se k vavřínům vrátilo o dva roky později s Finem Kimim Räikkönenem, pak už ovšem nastoupili Lewis Hamilton či Sebastian Vettel, a v současnosti tak třímají žezlo vozy značky Mercedes. 

Pravidla se mění

Série Grand Prix má přísná pravidla, která se přitom stále mění. V roce 1958 se například k Poháru jezdců přidal ještě Pohár konstruktérů. V prvním ročníku mělo mistrovství F1 sedm závodů, dnes se jezdí víc než na dvacítce okruhů po celém světě – nejnovější podniky se konají například v Bahrajnu a Číně. Největší divácké oblibě se však formule 1 obecně těší v Evropě. 

Vývojem prošly regule pro motory, pneumatiky i tankování během klání: Zpočátku se kola neměnila a nedoplňovalo se ani palivo. Později bylo tankování povoleno, přezouvání monopostů také, a v současnosti se dokonce musejí pneumatiky střídat povinně. Motory mívaly různý počet i objem válců, kvůli bezpečnosti závodů se však pravidla zpřísňovala také v tomto ohledu.


Jediná žena

Jako jediná žena bodovala ve Velké ceně F1 Maria Grazia „Lella“ Lombardiová, a to ve Španělsku roku 1975. Pocházela z malého města Frugarolo v italském Piemontu a uspěla ve formuli 3 i 5000. Na stupně vítězů se pokusila dosáhnout také v následujícím roce, ale ve výsledkových tabulkách už ji nenajdeme. V dalších sezonách startovala v různých závodech a kariéru ukončila až v 80. letech. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Tikal, metropole dávných Mayů.

Věda

Swordfishe vyzbrojené neřízenými raketami během cvičného letu v roce 1944

Válka

Caesar obdivoval činy Alexandra Velikého a zhlédl se v jeho dobyvatelských taženích.

Zajímavosti

Srdce a plíce, zejména v dolní části, se stlačí, takže nemají dosti místa pro dýchání. Nositelce korzetu se tak při nadechnutí prudce zvedá poprsí, což působí na muže samozřejmě velmi svůdně.

Historie

Civilizace Arratu zřejmě budovala zikkuraty, které byly větší než ty mezopotámské (na snímku).

Zajímavosti

Křídla ambopteryxe připomínají netopýří. A nebyla moc funkční

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907