Potravní daň na čáře: Akcíz a jeho výběrčí byli vděčným námětem humoristů

15.10.2021 - Marie Macková

Život v minulých stoletích provázely různé, nám dnes neznámé překážky. Představte si, že vezete od tety ze Středokluk do Prahy vajíčka a na hranicích metropole je musíte předložit ke zdanění. V letech 1829 až 1942 šlo o běžnou praxi, ačkoliv lidé se tuto potravní daň snažili různě obcházet a výběrčí takzvaného akcízu neměli vůbec v lásce

<p>Potravní dani podléhalo i seno, dřevo či petrolej, což vyvolávalo posměch i odpor.</p>

Potravní dani podléhalo i seno, dřevo či petrolej, což vyvolávalo posměch i odpor.


Reklama

V roce 1829 se do slovníku jazyků habsburské monarchie dostalo nové slovo: akcíz. Podle Josefa Jungmanna německy die Accise. Vytvořené bylo (možná přes francouzštinu) z latinského slovesa acciderepřipadat, respektive odebrat od zboží. Ale pojmenování se neujalo ani v češtině, ani v němčině. Zůstalo výrazem obecným, ba dokonce v tom správném kontextu i pejorativním. Jak pravil Kapesní slovník novinářský, v němž se nacházejí zvláště slova z cizích jazykův z roku 1862, byl akcíz či též akcíza potravní daň. Úřední řeč používala termín potravní daň na čáře. 

Od kancléře Metternicha…

Nejvyšším výnosem císaře Františka I. z 25. května 1829 byla upravena a sjednocena potravní daň na území jeho říše, s výjimkou království Lombardsko-Benátského, království Dalmatského včetně ostrovů a zemí Koruny uherské. Došlo ke zrušení lokálních poplatků vztahující se k potravinám a nápojům a veškeré takto vybrané částky nadále patřily do státní kasy. Potravní daň se týkala všech míst, ale ne příliš pestré palety surovin či zboží. Zdaněny byly pouze pivo a víno (v té době považované za potraviny, nikoliv lihoviny), dále líh a všechny produkty vzniklé při jeho výrobě a následně z něj vyráběné, a konečně maso.  

Něco jiného byla daň na čáře, definovaná ve stejné normě. Neviditelnou čárou celní hranice byla obehnána v zákoně vyjmenovaná města, pro tyto účely nazvaná „uzavřená města“: hlavní město Vídeň, všechny metropole jednotlivých zemí monarchie a s přestávkami i Trident (Trento). Od roku 1854 mezi tuto společnost přibylo ještě významné posádkové město Krakov.

Všechna splňovala dobovou představu důležitého centra a zároveň finančně zajímavého odbytiště. Na rozdíl od vesnic i malých měst, která byla stále do jisté míry schopná samozásobitelství, bylo třeba tyto metropole zásobovat zvenčí neustále, pokud možno plynule a obrovským množstvím potravin, ale i některých dalších komodit pro život nezbytných (dřevo, seno, sláma, svíčky nebo později petrolej). 

…až k protektorátní vládě

Státem určená daň vybíraná v podstatě jako dovozní byla jednak vítanou injekcí pro neustále hladovou státní pokladnu, jednak umožňovala udělat si představu o skutečné spotřebě měst a strategických mezích jejich ohrožení. Tím, kdo daň na čáře vybíral, byl speciální státní úředník finanční správy, lidem obecně zvaný akcízák. Daň na čáře byla v českých zemích zavedena pro Prahu a Brno. 

Přes veškeré snahy o její zmírnění, či dokonce úplné zrušení přežila i první světovou válku a Československo na tuto součást finanční správy uplatnilo zákon č. 11/1918 Sb. Akcíz fungoval dál, přičemž se rozšířil i do Bratislavy. A tak mohl právnický časopis Všehrd z roku 1929 vzpomenout, že 25. května se potravní daň na čáře pro hlavní město Prahu dožila svého stoletého jubilea. Měla před sebou ještě čtrnáct let existence. V Praze i Brně byla daň na čáře zrušena s platností od 1. června 1942. Lidové noviny sice tehdy s potěšením konstatovaly, že tím „mizí kus téměř středověkého zařízení“, ale byla to velká žurnalistická nadsázka. Akcízu bylo vyměřeno pouhých 114 let existence. Už nikdy potom nebyl obnoven. 

Injekce pro státní pokladnu

Komodity podléhající dani na čáře byly taxativně vypočítány a jejich spektrum se v průběhu doby měnilo jen málo. Kromě již zmiňovaných piva, vína a masa v podobě živých zvířat porážených teprve na městských jatkách, ale třeba i všech ryb, sem patřily další základní potraviny. Danily se kupříkladu mouka všeho druhu, hotové pekařské i uzenářské výrobky, obilí i luštěniny, zelenina, ovoce čerstvé i sušené, máslo čerstvé, přepuštěné i solené, další tuky rostlinné i živočišné, včetně všech olejů. Dále sýry, mléko, vejce, lůj (ten byl i technickou surovinou), ale i vosk a všechny výrobky z něj, seno, sláma, dřevo a uhlí. Speciální tarif platil pro Vídeň. Byla v něm zohledněna jak poptávka jejích obyvatel po luxusních potravinách, tak komodity sloužící pro další budování a zkrášlování města.

Výše akcízu zároveň napovídala, jak dostupná, respektive strategicky důležitá či ceněná byla ta která potravina. Jednotlivé položky daně na čáře se zdají být velmi drobné, někdy i v souvislosti s množstvím, za které byly placeny. Celkové sumy získané tímto způsobem ročně pro státní rozpočet se však v důsledku množství zboží procházejícího přes daňovou čáru pohybovaly v řádech milionů korun (rakouských i následně československých): v jubilejním roce 1929 to bylo například jenom v Praze 155 milionů korun.

Těžký život akcízáků

Služba výběrčích musela být poměrně strastiplným zaměstnáním. Lidé akcízáky rádi neměli a velmi často se snažili povinnost akcízu obejít nejrůznějším způsobem. Hlučné výměny názorů mezi veřejností a výběrčími, které mohly skončit až policejním zásahem a následně u soudu, popisovaly i nebulvární noviny a pro humoristické tiskoviny veškerého zaměření byl akcíz vděčným námětem dlouhodobě. Ovšem ani stát, v jehož službách úředníci pracovali, výběrčí daně na čáře žádným zvláštním způsobem nehýčkal.

Místem jejich práce mohla být třeba jediná místnost na nádraží opatřená „okýnkem“, u kterého veřejnost hlásila svůj náklad podléhající potravní dani. Kromě toho bylo třeba prohlížet vagony i vozy a dopravované zboží dokonce na jeho cestě městem i osobně doprovázet, bez ohledu na počasí. Právě tak bylo možné – a někdy i nutné – prohlížet zavazadla jednotlivých cestujících. Nové budovy speciálně určené pro akcízáky vznikaly většinou až v meziválečném Československu. 

V Praze byl akcíz od 1. ledna 1878 pronajat městu za pevný odvod do státní kasy, následně bylo dělení výnosu změněno tak, že kromě režijních nákladů měla Praha nárok na dalších 10 % z vybrané sumy daně na čáře a zbytek odváděla státu. Různý provozovatel ani odlišné způsoby dělby výnosu ovšem na praxi v terénu nic nezměnily. Jenom ti, kdo na čáře sloužili, přešli do služeb města.

S ohledem na neustálé rozšiřování Prahy o další sousedící obce, ze kterých vznikala nová předměstí, se vedly dlouhé diskuze o tom, kudy má nadále potravní čára procházet, aby se zamezilo obratnému využívání rozdílné situace v okrajových částech a vnitřním městě. Stejné problémy přinášelo rozšiřování tramvajové městské dopravy, jejíž linky mohly čáru potravní daně protínat i několikrát.  

Brzda volného obchodu

Od šedesátých let 19. století až do zrušení akcízu se prakticky nepřetržitě debatovalo – především na parlamentní půdě – o možnostech úpravy této daně, která sice nesla název potravní, ale zdaleka se netýkala jenom věcí určených ke konzumaci. Především na jiné komodity bylo v souvislosti s daní na čáře poukazováno: stavební rozvoj měst vázne v důsledku drahého stavebního materiálu zatíženého jenom pro tato vyjmenovaná města další daní, průmysl na jejich území se nerozvíjí v důsledku drahého paliva. 

TIP: Jak fungoval berňák ve středověku a jakým způsobem se vypočítávaly daně? 

Kdosi sice spočítal, že každý Vídeňan zaplatí ročně 16 zlatých akcízu do státní kasy, ale ani takové a podobné argumenty předkládané poslanci i novináři neuspěly, byť akcíz ve Vídni se reformy dočkal. Ne však ve smyslu zrušení. Další na řadě měla být reforma akcízu v Tridentu a pak teprve v ostatních uzavřených městech monarchie pomocí vlastního zákona. K tomu se však poslanci Rakousko-Uherska již nedostali. Jak již bylo uvedeno, Československo akcíz reformovalo, ale nezrušilo. Všechny důvody z roku 1829 byly akceptovatelné i o sto let později, protože hledání příjmů do státního rozpočtu si nemůže dovolit opomenout žádnou možnost.

Krychlový sáh a celní libra

Sjednocování měrných jednotek na území habsburské monarchie nejenom odpovídalo evropským trendům doby, ale svým způsobem přispívalo k centralizovanému řízení státu. Takzvané dolnorakouské míry byly zavedeny jako všeobecné s účinností od 1. ledna 1765. Do praxe toto nařízení nepronikalo právě jednoduše, ale kubické míry už byly podle tohoto systému užívány bez přerušení.

Z výčtu komodit podléhajících dani na čáře je patrný i jiný způsob jejich měření, například preferující objemové jednotky i v dnes nezvyklých souvislostech. Desítková soustava měrných jednotek byla zavedena zákonem č. 16/1872 ř. z. s platností od 1. ledna 1873, závazně pak o tři roky později.

koreccca 93,6 litru
vídeňská libracca 0,56 kg
krychlový sáhcca 6,82 m²
vědrocca 56,58 l
celní libracca 0,50 kg

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ladislav Hojer byl neobyčejně brutální. Části těl si nosil domů, kde se nad nimi ukájel. 7. prosince 1986 byl popraven v pankrácké věznici.

Zajímavosti
Věda

Observatoř ESO na vrcholu hory Cerro Paranal má ke hvězdám opravdu blízko. Výjimečně jasné a temné obloze severního Chile právě dominuje Jupiter.

Vesmír

Na snímku ze 4. srpna 2019 je Jevgenij Kočeškov během cvičení ruského námořnictva v Baltském moři. 

Válka
Zajímavosti

Mláďata v kapse  

Vačice bývají březí pouhých dvanáct či třináct dní, načež porodí i dvacet mláďat. Podobně jako u klokanů jsou však potomci nedovyvinutí, takže zalézají k matce do kapsy, kde jejich vývoj pokračuje. Z bezpečí se nehnou zhruba sto dní, a když už jsou na vak příliš velcí, vyšplhají se rodičce na záda a nechají se nosit. Samice pak mohou mít vlastní mladé zhruba v šesti až osmi měsících.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907