Poustevníci moře: Jak se žilo strážcům a strážkyním majáků (2)

Adepti na strážce majáku museli počítat s odloučením od světa a především s rizikem předčasné smrti. Z historie i několik žen a dívek, jež svým otcům na majáku buď pomáhaly, nebo z různých důvodů jejich roli dokonce plně převzaly

16.11.2021 - Barbora Jelínková



Přestože jde o práci spíš pro silnější pohlaví, známe z historie i několik žen a dívek, jež svým otcům na majáku buď pomáhaly, nebo z různých důvodů jejich roli dokonce plně převzaly.

Předchozí část: Poustevníci moře: Jak se žilo strážcům a strážkyním majáků (1)

Kupříkladu v polovině 19. století se správy ostrovního majáku Lime Rock u Newportu chopila tehdy ještě ani ne plnoletá Ida Lewisová. A podle dobových záznamů muselo jít o výjimečnou mladou dámu: Už ve dvanácti letech pomohla vytáhnout z rozbouřených vln čtyři tonoucí muže a později během víc než padesátileté služby zachránila čtrnáct dalších životů. 

Své povinnosti musela začít vykonávat  poté, co její otec v roce 1857 utrpěl mrtvici. Každý večer za soumraku a poté ještě jednou o půlnoci tak plnila lampu olejem a zapalovala ji, načež ji za úsvitu zase zhasínala, pravidelně zastřihávala knoty, leštila reflektory a zajišťovala zásobování. Kromě toho se starala, aby její mladší sourozenci navštěvovali školu na pevnině, což znamenalo s nimi každý všední den veslovat do zhruba dvě stě metrů vzdáleného Newportu a zpět. 

Poté, co Ida zachránila několik tonoucích vojáků, se z ní v očích veřejnosti stala „nejodvážnější žena Ameriky“. Vděční muži pro ni dokonce zorganizovali finanční sbírku a jeden z nich jí věnoval zlaté hodinky. Díky zájmu novinářů se brzy ocitla ve středu pozornosti a k majáku se hrnuly davy zájemců, aby se s ní osobně setkali. Dostávala také anonymní dary, dopisy, ale i nabídky k sňatku. Občas sice zaznívala kritika, že se podobná práce pro ženu nehodí, ale Idu podpořil i guvernér a mimo jiné se zasloužil o to, aby dostávala pravidelné státní prémie. Její roční plat ve výši 780 dolarů byl tehdy mezi všemi strážci majáků ve Spojených státech rekordní. Jako první žena navíc obdržela od vlády Zlatou medaili za záchranu života.

Když v roce 1911 coby 69letá podlehla mrtvici, visely vlajky v Newportu na půl žerdi a jejím ostatkům se přišlo poklonit na 1 400 lidí. Místo, kde strávila celý život, dnes v mapách najdeme pod názvem „Maják Idy Lewisové“. Jako první a dosud jediný v USA nese jméno na počest nějakého člověka. 

Vánoční mystérium

Zřejmě nejpodivnější příběh se váže k majáku na Flannanském souostroví u západních břehů Skotska, odkud v prosinci 1900 z neznámých příčin zmizeli tři strážci. Poslední důkaz, že je trojice na ostrůvku Eilean Mor ještě naživu, poskytl deníkový záznam z 15. prosince. James Ducat, Donald McArthur a Thomas Marshall dostali za úkol rozsvěcet 23 metrů vysoký maják zprovozněný o rok dřív a jejich práci neprovázely žádné komplikace – přestože malý kousek pevniny obestíraly duchařské pověsti a tvrdilo se, že tam straší. Když ovšem onoho mlhavého a nevlídného zimního dne nahlásila posádka proplouvající lodi, že u rozeklaných břehů nevidí světlo, začalo být zřejmé, že něco není v pořádku…

Žádné stopy po lidech

Příboj neumožnil přistání žádného plavidla až do 26. prosince, kdy k nefunkčnímu majáku dorazil Joseph Moore – čtvrtý pověřený správce, jenž se s kolegy pravidelně střídal. A právě on také odhalil, že je místo opuštěné. Na stožáru navíc chyběla vlajka, hodiny se zastavily, postele nebyly ustlané a bedny se zásobami zůstaly na mole nevybalené. Ve vstupní místnosti majáku ležely na zemi dva ze tří nepromokavých oděvů, jako by si je muži ve chvatu nestihli obléct. 

Moore a tři námořníci se vydali na průzkum a kapitán jejich lodi mezitím zatelegrafoval na pevninu: „Na Flannanských ostrovech došlo ke strašné nehodě. Tři správci zmizeli… Hodiny přestaly jít a další indicie napovídají, že se událost odehrála přibližně před týdnem. Ty ubohé nešťastníky zřejmě spláchla vlna z útesu nebo se utopili, když se pokoušeli zajistit jeřáb.“ 

Řádění živlu

O tři dny později připlul Robert Muirhead ze skotské správy majáků, který trojici zmizelých nejen osobně znal, ale dokonce je kdysi přijímal do služby. Věděl proto, že na ně doma čekají manželky a celkem šest dětí. Na západním břehu ostrova objevil známky řádění kruté bouře: Bedna s úvazovými lany ležela rozbitá na zemi a její obsah se povaloval kolem, železniční pražce byly zohýbané a vytrhané z betonu, trávník rozrytý až do vzdálenosti deseti metrů od okraje útesu. Živel dokonce pohnul přibližně s tunovým balvanem, jenž se tak ocitl několik metrů od původního místa. Muirhead si do zápisníku poznamenal, že by něčemu takovému jen stěží uvěřil, kdyby to neviděl na vlastní oči. 

TIP: Nejstarší polský maják v Rozewie: Kdy zhasnou poslední světla?

Jeho závěr zněl následovně: Dva ze tří mužů, zřejmě Ducat a Marshall, odešli s nastupující bouří zkontrolovat západní molo, kde schovávali bednu s úvazovými lany, ale z nějakého důvodu – nejspíš kvůli spěchu – si nevzali kabáty. Podcenili však sílu živlu, který je smetl ze skály. Zmizení jejich třetího kolegy pak Muirhead vysvětlil tím, že se zřejmě vydal druhy varovat, když si uvědomil hrozící riziko. Ani ochranný oděv, který si na rozdíl od nich oblékl, mu ovšem nepomohl a také Donald McArthur padl za oběť nevyzpytatelnému skotskému počasí.

Nicméně ani poměrně věrohodná teorie mnohým nestačila a fakt, že se nikdy nenašla těla nebožáků, nahrával konspiracím. Zaznívaly spekulace, že strážci uprchli na lodi, aby v zámoří začali nový život, případně že šlo o tajné agenty. Podle odvážnějších hypotéz je pak odnesl bájný mořský pták či had.


Další články v sekci