Pozdní nástup na scénu: Jak se osvědčil sovětský lehký tank T-70? (1)

V roce 1941 se inventář Rudé armády rozrostl o dva nové typy lehkých obrněnců – pěchotní T-50 a průzkumný T-60. První jmenovaný nabízel ve srovnání s jinými stroji stejné kategorie vynikající pancéřovou ochranu a dobrou mobilitu, T-60 pak vznikl jako průzkumný tank a nástupce obojživelného T-40. 

U obou vozidel se ale rychle projevily vážné konstrukční slabiny. T-50 sužovaly problémy s nespolehlivým motorem a vysoké výrobní náklady, zatímco T-60 nesl jen velmi slabý pancíř a jeho 20mm rychlopalný kanon nedokázal na bojovou vzdálenost ohrozit prakticky žádný německý tank. 

Z výše uvedených důvodů se produkce T-50 zastavila v lednu 1942 po dokončení pouhých 69 kusů. T-60 se naopak ve výrobě udržel – kromě urgentní poptávky Rudé armády po tancích jej zachránil i fakt, že výrobu zvládaly i menší, hůře zařízené továrny. Do ukončení produkce na sklonku roku 1942 tak tovární linky opustilo téměř 6 300 exemplářů. Již v září 1941 však padlo rozhodnutí vyvinout vylepšenou verzi, která by největší slabiny T-60 řešila.

Zcela nový tank 

Úkolu provést nezbytné úpravy se zhostil tým Nikolaje Astrova působící v továrně GAZ v Molotovu. Prvním krokem se stala montáž výkonnější výzbroje, původní jednomístná věž T-60 však nedisponovala dostatkem prostoru, takže Astrovův tým vypracoval návrh nové odlévané verze. Vzhledem k jejím větším rozměrům ale vyvstala potřeba odpovídajícím způsobem upravit korbu, která měla zároveň nést i silnější pancéřování a výsledný nárůst hmotnosti si vyžádal také instalaci výkonnější pohonné soustavy. Také nový agregát potřeboval větší prostor, a tak došlo i k prodloužení podvozku. 

Výsledkem všech těchto úprav se stala prakticky nová konstrukce, která zachovávala základní uspořádání T-60, jinak ale šlo ve všech ohledech o výrazně vyspělejší vozidlo. Astrov se proto po finalizaci návrhu rozhodl vše pojmout jako samostatný projekt, který získal tovární označení GAZ-70. V únoru 1942 začaly práce na prototypech a již 14. února první z nich opustil brány továrny a zamířil k vojskovým zkouškám.

Lepší ve všech ohledech 

Prototyp byl jen o necelých 20 cm delší a o 25 cm vyšší než T-60, hmotnost však vzrostla z původních 5,8 na 9,2 tuny. Vnitřní uspořádání tanku zůstalo prakticky beze změny – i GAZ-70 ovládala pouze dvojčlenná osádka ve složení řidič a velitel. Ten se musel kromě svých velitelských povinností zároveň starat také o nabíjení, zaměřování a střelbu z kanonu. Vítané zlepšení představoval otočný periskop velitele nahrazující jednoduché průzory u T-60.

Největší podíl na nárůstu hmotnosti měl výrazně zesílený pancíř. Čelní 35mm plát dosahoval díky zkosení 62° efektivní tloušťky téměř 78 mm, což tanku poskytovalo na jeho velikost vynikající ochranu proti lehkým protitankovým zbraním. Boky chránil 15mm pancíř, zadní plátování mělo 25 mm. Kónická věž disponovala pasivní ochranou o tloušťce 45 mm po celém obvodu, její čelo pak chránil 50mm dělový štít. Primární výzbroj nového obrněnce představoval kanon 20-K ráže 45 mm se zásobou 70 granátů, který dokázal se standardním průbojným střelivem probít až 45mm pancíř na vzdálenost 500 m. Sekundární výzbroj tvořil spřažený kulomet DT ráže 7,62 mm, pro který tank vezl 945 nábojů. 

Původní pohonná jednotka T-60, benzinový šestiválec GAZ-202 o výkonu 52 kW, by pro výrazně těžší GAZ-70 nepostačovala. Zcela nový motor ale rovněž nepřipadal v úvahu kvůli požadavku na zachování původní konstrukce v co největší míře. Astrov situaci vyřešil šalamounsky a do tanku zapracoval zmíněné agregáty dva, každý pohánějící jeden pás. Celkový výkon 104 kW již pro rozhýbání tanku stačil, motory ale nebyly nijak spojeny a každý musel mít vlastní převodovku.

Jízdní vlastnosti 

O spěchu, se kterým se Rudá armáda snažila tank dostat do výzbroje, svědčí délka továrních testů, které trvaly pouhých pět dní. Během nich tank, nyní již vedený pod služebním označením T-70, dosáhl maximální rychlosti 45 km/h na silnici, 24 km/h v terénu a 13 km/h v hlubokém sněhu. Zásoba paliva postačovala na dojezd 360 km na silnici, maximální úhel stoupání činil 25°. 

Závěrečný zkušební protokol pak konstatoval, že T-70 je ve všech zásadních ohledech výrazným pokrokem oproti T-60 a jeho vlastnosti jej činí vhodným nejen pro úlohu průzkumného tanku, ale rovněž i k nasazení v roli lehkého podpůrného prostředku pěchoty. Aniž by to bylo původně plánováno, T-70 se stal i nástupcem v úvodu zmíněného T-50. 

Přetížená osádka

Vzhledem k uspěchanosti celého projektu ale stroj trpěl i řadou slabin. Kritika se snesla na špatnou průchodnost rozměklým či bahnitým terénem způsobenou vysokým měrným tlakem, absenci radiostanice a přehřívání motorů zapříčiněné poddimenzovanou chladicí soustavou. Obsluha tanku pak byla pro oba členy osádky extrémně vyčerpávající; zatímco řidič se snažil „ukočírovat“ oba motory a jejich oddělené převodovky, velitel se kvůli nutnosti plnit souběžně i roli nabíječe a střelce nedokázal plně soustředit ani na jednu roli. 

Velet v této situaci i jiným vozidlům pak představovalo téměř nemožný úkol. Tlak na co nejrychlejší zavedení do výzbroje byl ale takový, že všechny tyto problémy měl Astrovův tým napravit až během produkce a výroba T-70 dostala zelenou. K tomu byly kromě mateřského závodu GAZ vyčleněny i továrna č. 37 v Kirově a závod č. 38 ve Sverdlovsku.