Přežil defenestraci: Jak se podařilo uprchnout královu místodržícímu?

18.02.2019 - František Stellner

Během pražské defenestrace z 23. května 1618 byli z oken Pražského hradu vyhozeni tři královští místodržící. Jaké byly další osudy jednoho z přeživších nešťastníků?

<p>23.května 1618 byli vyhozeni z oken Pražského hradu tři muži. Evropa stanula na prahu dosud nevídaného válečného konfliktu, kterému se bude říkat třicetiletá válka.</p>

23.května 1618 byli vyhozeni z oken Pražského hradu tři muži. Evropa stanula na prahu dosud nevídaného válečného konfliktu, kterému se bude říkat třicetiletá válka.


Reklama

Šestatřicetiletý císařův místodržící Jaroslav Bořita z Martinic byl 23. května 1618 spolu s Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka a písařem Filipem Fabriciem vyhozen představiteli stavovské opozice z okna Pražského hradu. Vstoupil tím do dějin, neboť třetí pražská defenestrace zahájila nejen české stavovské povstání, ale i třicetiletou válku.

Poskočil před manželkou

Vyhození „rušitelé obecného blaha“ přežili pád z šestnáctimetrové výšky údajně díky pomoci Panny Marie. Protože zůstali ležet na místě, obelstili střelce, kteří na ně několikrát vystřelili. Martinicovi se poté podařilo odvést Slavatu k nedalekému vchodu do Lobkovického paláce, kde je přijala Polyxena z Lobkovic, poskytla jim azyl a nechala je ošetřit. Vůdcům povstání namluvili, že Martinic je vážně zraněn a nechal si povolat kněze, aby obdržel poslední pomazání. 

Martinic se proto mohl druhý den po defenestraci přestrojit za prostého dělníka a v doprovodu barvíře italského původu v klidu opustit Lobkovický palác. Odebral se do své rezidence na Hradčanech, kde se rozloučil s manželkou. Na důkaz toho, že je až na škrábnutí na levé ruce v pořádku, dokonce před svou chotí třikrát vyskočil a zakopal nohama. Na rozloučení s jeho osmi dětmi mu čas nezbyl. Vydal se pěšky na Bílou horu, kde na něj čekal malý, prostý a opotřebovaný kočár s dvěma koňmi, který mu zapůjčil jeho přítel, svatovítský kanovník

Přes kláštery do Řezna

Martinic, barvíř a jeden sluha v něm pak co nejrychleji vyrazili směrem k bavorským hranicím, neboť oprávněně předpokládali, že pokud by se do císařské metropole vydali nejrychlejší trasou, tedy přes pražská města a poté „vídeňskou“ silnicí, záhy by je dostihli, zadrželi a třeba i popravili.

Večer 24. května dorazili do kláštera v Plasích. Opat věrného syna katolické církve Martinice i s doprovodem bez „mnohého hluku“ ubytoval a pohostil. Uprchlík strávil zbytek večera psaním dopisů císaři a vysokým zemským úředníkům. Ráno 25. května si utajený host od opata půjčil malý krytý vůz. Po několika hodinách dorazil před bránu kláštera v Teplé.

TIP: Byla pražská defenestrace z roku 1419 plánovaná, nebo šlo o spontánní akci?

Další den se uprchlíci vydali k hranicím, které tehdy tvořily husté a místy neprostupné lesy. Zabloudili, zapadli s vozem do bláta a již se obávali, že je rozsápe divá zvěř. Do Řezna se dostali v neděli 27. května. S tamějším biskupem si Martinic musel připít nedobrým rýnským vínem, což paradoxně ve svých pamětech považoval za nejhorší věc, která ho během útěku postihla. Později v pořádku dorazil do Mnichova. Domů se vrátil až v roce 1621 po porážce povstání. Coby hrdinu ho císař zahrnul tituly a bohatstvím.

Reklama

  • Zdroj textu:

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Experimenty ve Francii a ve Španělsku ukázaly, že po kávě se hůře odolává svodům nákupů. (foto: PixabayCC0)

Věda

Vizualizace polární záře tančící v atmosféře rudé planety. (foto: Shutterstock)

Vesmír

Noráky se nazývali čeští muži, kteří museli za druhé světové války odejít do totálního nasazení do Norska. Bylo jich 1300. Většinu z nich Němci poslali až za polární kruh, kde stavěli opevnění, silnice a železnice. (foto: soukromý archiv příbuzných Jana Novotného)

Zajímavosti

Růžoví elegáni se často hašteří. Vzrušením se jim načepýří peří a obzvlášť v zapadajícím slunci, kdy jeho barvy zázračně ožívají, bývají nádherní. (foto: David Říha)

Příroda

Aby se dostala na palubu, musela Jeanne Barretová oblékat mužský oděv. Námořníci však nic nepoznali. Její skutečná identita vyšla najevo při vylodění na Tahiti v dubnu 1768. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Historie

Objevená hlava mramorového Hérákla z Antikythéry. (foto: Nikos GiannoulakisCC BY 4.0)

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907