Příběh orbitální stanice (3): Jak se rodily plány nejdražšího inženýrského projektu

06.09.2020 - Karel Zvoník

<p>Trvale obydlenou laboratoř na orbitě dnes vnímáme skoro jako samozřejmost. Cesta k ní však byla dlouhá a trnitá.</p>

Trvale obydlenou laboratoř na orbitě dnes vnímáme skoro jako samozřejmost. Cesta k ní však byla dlouhá a trnitá.


Reklama

Minulý díl našeho seriálu začal vyprávět příběh dosud největšího a nejdražšího inženýrského projektu na světě. Vylíčil peripetie hledání vhodného konceptu a americkou NASA opustil ve chvíli, kdy se musí spokojit s pokračováním prací na zredukované stanici Freedom. Nyní čeká ISS nejtěžší období v její stávající historii…

Nad kosmodromem Bajkonur se stahují mračna. Teplota klesá pod nulu a fouká ostrý vítr. Přestože nepanují optimální podmínky, sovětská administrativa se odhodlá zariskovat a dává startu nejsilnější sovětské rakety Energija zelenou. Na „hřbetu“ supernosiče je poprvé a naposled ukotven majestátní raketoplán Buran. Motory zaburácejí a z rampy se zvedá neproniknutelný dým, který vzápětí zahalí celý nosič. Výkonná raketa rychle stoupá k obloze, dlouhý plamen nakrátko ozáří hustá oblaka a pak Energija s drahocenným nákladem mizí z dohledu. Přístroje signalizují, že let probíhá v pořádku. Přibližně ve výšce 40 km se oddělují bloky prvního stupně a po osmi minutách už vše závisí pouze na raketoplánu Buran. 

Z rivalů partneři

Raketoplán se měl stát chloubou a technickým zázrakem tehdejšího režimu, a přestože nezklamal, osud mu nakonec vybral jinou cestu. Po premiérovém letu v bezpilotním režimu v listopadu 1988 se totiž do kosmu už žádný sovětský raketoplán nevydal. Další vývoj Buranu byl záhy pozastaven a celý program oficiálně skončil v roce 1993

První a jediná mise raketoplánu měla ovšem svou váhu, a to především v otázce celosvětového omezení zbrojení. Umožnila tehdy Sovětům jednat s americkou stranou na půdě OSN jako rovný s rovným, a přitom se podařilo částečně zamaskovat skutečné problémy programu – ty vyšly najevo až mnohem později. A jak bylo u Sovětů zvykem, využili situaci k politické propagandě. Přestože na výrobní lince tehdy stály ještě další dva nedokončené kosmické letouny, došly peníze. Plánovaná vesmírná stanice Mir 2 ztratila klíčový prvek, a pokud se Sovětský svaz nechtěl projektu definitivně vzdát, musel začít jednat. 

V roce 1989 padla Berlínská zeď a nová Ruská federace otevřela dveře Západu, ale mezitím na oběžné dráze stále kroužil nedokončený Mir i s posádkou a reálně hrozilo, že se na další provoz nenajdou finance. Amerika dobře věděla, že Sovětský svaz má dosud největší zkušenosti při projektování, stavbě a provozování orbitálních stanic – a rovněž disponuje množstvím ostřílených raketových techniků, kteří mohli po rozpadu svazu emigrovat do zemí třetího světa. V zájmu obou stran tedy bylo nalézt společnou řeč. Na základě vyjednávání se nakonec NASA a Roskosmos v roce 1992 dohodly na výměně členů posádek a na účasti USA v nedokončeném projektu orbitálního komplexu Mir.

Seznam nepohodlí… 

Mir představoval pro mnohé první skutečnou vesmírnou stanici světa. Pro lidstvo šlo nepochybně o velký technický krok kupředu. Vše, co se Sovětský svaz naučil na předešlých Saljutech, zúročil právě zde. Na první pohled patrná modulární konstrukce otevřela cestu pilotované kosmonautice v novém miléniu. Kosmonauti a později i astronauti působící na palubě Miru se stali opravdovými průkopníky dlouhodobého pobytu v mikrogravitaci. Pomohli upřesnit nedostatky uvnitř modulů a značně tím usnadnili práci na budoucím vybavení – nejen pro Mir, ale později i pro ISS. 

Valerij Poljakov, který od ledna 1994 do března 1995 strávil na palubě Miru rekordních 437 dnů, shrnul nepohodlí pobytu do čtyř bodů:

  • vesmírný diskomfort – mikrogravitace a její vliv na fyziologické změny, zejména na metabolismus a schopnost koordinovat tělo v prostoru;
  • architektonický diskomfort – omezení, izolace, nepřirozené větrání, zvýšená hladina hluku;
  • zátěžový diskomfort – zvýšené fyzické a psychické nároky;
  • sociální diskomfort – nedostatek soukromí, oddělení od rodiny a přátel.

Negativní dopady uvedených druhů nepohodlí jsou patrné především během prvních tří týdnů ve vesmíru a dvou týdnů po návratu na Zemi. Nicméně kromě těchto pěti týdnů se prokázalo, že z celkového času stráveného v kosmu lze naměřit pozoruhodnou stabilitu nálady a výkonu a jen malé ztráty výkonnosti při následném hodnocení. Zjednodušeně to znamená, že všechny fyzické a psychické potřeby člověka mohou být zachovány, a to i v případě, že prostředí není zrovna pohodlné – je-li tedy zajištěn alespoň minimální prostor.

… a návody k řešení

Právě na Miru se velmi dobře ukázal lidský postoj k nedokonalé architektuře. Například NASA začala konečně brát komfort ve vesmíru vážně a zařadila jej do programu pro konstruktéry, kteří měli víc naslouchat architektům a ti zas lépe definovat související problémy. Cílem bylo především snížit negativní dopad uvedených vlivů na minimum. Například zatímco základní potřeby pro přežití se nezměnily, byly zavedeny nové pojmy jako prostorové vnímání, rekrea­ční prostory, společenská organizace či inženýrství lidských zdrojů – antropická ergonomie. 

TIP: Proč astronauti ve vesmíru ubývají na váze?

Vznikl seznam devíti hlavních bodů, které posloužily k testování kvality pro budoucí Mezinárodní vesmírnou stanici. Postupně se zrodil dvousvazkový dokument známý jako Space Flight Human-System Standard. Na první pohled se může zdát, že jde jen o souhrn pravidel podobných stavebním předpisům. Objevuje se v něm však množství detailů, jak by mělo vypadat žádoucí prostředí v kosmu, a tak se stal jakýmsi návodem pro navrhování a stavbu vesmírných interiérů. Architektům to především pomohlo si uvědomit, kolik věcí okolo sebe ve skutečnosti stále považujeme za samozřejmost a jak důležitá je soběstačnost obydlí – nejen těch v kosmu, ale i na Zemi.

Pokračování: Příběh orbitální stanice (4): Jak se rodily plány nejdražšího inženýrského projektu (vychází v neděli 13. září)

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Dole snímek Arsia Mons, v horní části zhroucená část padesátimetrového lávového tunelu na úbočí Arsia Mons, zachycený kamerou HiRISE

Vesmír

Alexandr Veliký si získal oddanost vojáků svým kouzlem osobnosti.

Zajímavosti

Bitva u Stalingradu skončila německou potupnou porážkou a zajetím několika desítek tisíc mužů.

Válka

Červené a oranžové podzimní zbarvení nasvědčuje tomu, že v listech je obsaženo větší množství antokyanů.

Příroda

Událost, známá jako železniční neštěstí v Montparnassu, se objevila i v trikové scéně Scorseseova filmu Hugo a jeho velký objev či na obalu jednoho alba hardrockové skupiny Mr. Big.

Historie

O transport amerických speciálů na Takur Ghar se staraly vrtulníky MH-47E Chinook.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907