Přídělový systém za 2. světové války paradoxně zlepšil zdraví obyvatelstva
Válečná léta přinesla Británii řadu příkoří, bitvu o vzdušný prostor i ničivé nálety luftwaffe. Zavedení přídělového systému však mělo zcela nečekaný efekt – zdraví populace se po něm výrazně zlepšilo
Druhá světová válka znamenala zásadní přelom v pojetí toho, jak má stát zasahovat do ekonomiky. Ačkoliv již v 19. století vyvíjely vlády iniciativu, startovaly investiční projekty, a dokonce obchodovaly s akciemi na burze, nepovažovaly za nutné vynakládat veřejné prostředky na zvyšování životní úrovně obyvatel. S příchodem hospodářské krize a nástupem komunistických režimů se přístup začal měnit a obrat dosáhl vrcholu spolu s mobilizací zdrojů, které byly nutné pro válečné úsilí.
Vzpomínky na pomeranč
Mezi prvními pocítila dopady konfliktu Velká Británie. Ostrovní země představovala největšího předválečného dovozce zemědělské produkce, jenže mezinárodní obchod s potravinami zkolaboval. Britové to zpočátku brali s humorem, ve výlohách obchodů nahradily zboží cedule s nápisy jako „čerstvé banány dnes také nemáme“ a filmové týdeníky přinášely ironické vsuvky vysvětlující, jak vypadá pomeranč – prý pro ty, kdo už zapomněli.
Již v roce 1939 byl zaveden lístkový systém a svou radikálností předčil i ten, s nímž přišel v roce 1941 Sovětský svaz: Na příděl byly nejen potraviny, ale také oblečení, domácí potřeby, a nakonec úplně všechno zboží. S počáteční výjimkou příslušníků armády neměl nikdo větší ani menší nárok než jeho soused, bez ohledu na společenské postavení. Přídělový systém a související předpisy, včetně zákazu vyhazovat slupky od brambor či množství vody pro mytí, dopadal i na královskou rodinu, ačkoliv mohla využívat produkci z vlastního zemědělského majetku, vyňatého z konfiskací. Poprvé se tak přidělovalo zboží podle očekávaných potřeb, což znamenalo tah, který bychom mohli bez uzardění označit za „komunistický“.
Střídmější a zdravější
Nicméně v důsledku přídělového systému se zdravotní stav britské populace paradoxně zlepšil – snad díky střídmější stravě. Během války stabilně klesala kojenecká úmrtnost a počet obětí řady civilizačních chorob se oproti předválečné době snížil. Z hlediska veřejného zdraví tedy přídělový systém ostrovní společnosti v mnohém prospěl. Ještě překvapivější bylo, že jej Britové přijali jako nezbytný a objevilo se naprosté minimum stížností. Předmětem kritiky se stalo až jeho přetrvávání po válce, neboť byl definitivně zrušen teprve v roce 1953.
Britská společnost prošla za války sérií přelomových změn. Branná povinnost se zaměřovala na osoby všech vrstev a obou pohlaví, přičemž se opět nevyhnula ani královské rodině: Například budoucí královna Alžběta II. pracovala jako řidička sanitky. Ženy i z privilegovaných rodin nastoupily plošně do válečné výroby, a dokonce zastávaly manažerské pozice. Americký válečný zpravodaj Edward R. Murrow shrnul společenské změny v Británii následovně: „Co se týče symbolů a civilistů, nemá tato válka s tou minulou nic společného. Musíte pochopit, že tu umírá celý jeden svět, že mizí staré hodnoty, staré předsudky a staré základy moci a prestiže.“
Malý velký bestseller
Tenké knížky mívají někdy ohromný efekt a patří k nim i nenápadný text skupiny úředníků, známý jako Beveridgeova zpráva. Dnes ho vnímáme coby základní dokument moderního sociálního státu, přičemž vyšel v prosinci 1942 pod názvem Meziresortní šetření sociálního pojištění a přidružených služeb. Jednalo se o výsledek práce komise vedené sirem Williamem Beveridgem a kombinace jeho osobních doporučení s rozsáhlými statistickými tabulkami se neočekávaně proměnila v bestseller. Během týdne se prodaly všechny výtisky, k čemuž přispěl slogan slibující plán „sociálních jistot od kolébky k hrobu“ – ale také dobré načasování, protože kniha se objevila na trhu po sérii britských úspěchů na bitevním poli v severní Africe a společnost naplňovala optimistická nálada z budoucnosti.
Zpráva doporučovala všeobecné sociální a důchodové pojištění, nemocenské a mateřské příspěvky, podporu v nezaměstnanosti, vdovské důchody a pohřebné. V Británii se měla zavést plná zaměstnanost i znárodněné a bezplatné zdravotnictví a stát měl zajistit, aby se nikdo neocitl mimo záchrannou sociální síť. Slovy Williama Beveridge slovy bylo třeba „zlikvidovat pět obrů: bídu, špinavost, nevědomost, zahálčivost a nemocnost“.
