Příliš těžký elegán: Zapomenutá americká stíhačka Grumman F7F Tigercat
Druhá světová válka přinesla mimo jiné i rozmach těžkých stíhaček, vesměs dvoumotorových letadel se silnou výzbrojí a dlouhým doletem. Mezi nejvýkonnější stroje této kategorie se řadil F7F Tigercat, který ale trápily problémy s hmotností, a tak už nakonec do konfliktu nad Tichomořím nestačil promluvit.
Americké námořnictvo muselo v Pacifiku chránit konvoje svých výsadkových a zásobovacích lodí před japonskými leteckými útoky a samotné vyloďovací operace také vyžadovaly efektivní vzdušnou podporu. Zrodil se tedy koncept těžkého stíhacího letounu, který měl konvojům poskytovat vzdušné krytí a posléze palbou svých zbraní vypomáhat výsadkovým silám na ostrovech. Náročné požadavky splnila značka Grumman s typem F7F Tigercat, ale jeho zařazení do aktivní služby se navzdory vynikajícím výkonům výrazně protáhlo.
Rychlý a silně vyzbrojený
Počátky designu F7F se dají vysledovat až k letounu XF5F Skyrocket, jenž byl navržen v roce 1938 jako palubní přepadová stíhačka. Koncept měl nabízet excelentní rychlost a stoupavost, jenže zůstal jenom v prototypu. Inženýři firmy Grumman ale konstrukci rozvíjeli a zpočátku poměrně lehký stroj postupně nabíral hmotnost, takže se výsledný F7F svému předkovi příliš nepodobal. Do sady požadavků přibyla silná výzbroj, schopnost fungovat i jako noční stíhačka s radiolokátorem a možnost napadat pozemní cíle. Špičkové letové parametry ovšem zůstaly, jelikož F7F, jehož první prototyp se vznesl 2. listopadu 1943, představoval nejrychlejší stíhačku US Navy.
Vedle samotného námořnictva se s ním počítalo i pro letecké jednotky US Marine Corps. Tigercat se mohl chlubit čtyřmi kanony v kořenech křídla a čtveřicí kulometů v přídi a mohl nosit bomby, neřízené rakety, a dokonce i torpédo. Noční stíhací varianty, které odlišovalo písmeno N za označením, disponovaly příďovým radarem, jenž nahrazoval zmíněnou čtveřici kulometů. Zkoušky ale kromě vynikajících výkonů odhalily také některé potíže, které se týkaly zejména hmotnosti, vysoké přistávací rychlosti a fungování přistávacího háku.
Místo palub ze země
Tigercaty totiž měly operovat z palub letadlových lodí třídy Midway, jenže testy naznačily, že by se zřejmě jednalo o značně riskantní záležitost. Sériová výroba první varianty F7F-1 začala na jaře 1944, ovšem tyto stroje získaly certifikaci pouze pro působení z pozemních základen a směřovaly k útvarům námořní pěchoty. Následně vznikly další obměny včetně dvoumístných, ve kterých pracoval operátor radaru, avšak testy na letadlových lodích nadále přinášely potíže, takže ani nejpočetnější provedení F7F-3 nebylo způsobilé pro palubní operace.
V tomto směru uspěla až varianta F7F-4N, u které konstruktéři provedli některé strukturální změny, avšak ta vznikla až po skončení války a z linek sjel jen tucet kusů. Pouze tento malý počet z celkem 364 letadel typu F7F Tigercat tedy odpovídal původním požadavkům na těžkou palubní stíhačku. Právě kvůli tomu nemohl tento jinak opravdu výborný stroj zasáhnout do války v Pacifiku, kde by si proti slábnoucím Japoncům nejspíše vedl více než dobře. Tigercaty se poté rozsáhle používaly v korejské válce, jenže již roku 1954 opustily službu, protože bylo zjevné, že budoucnost patří letadlům poháněným proudovými motory.
Grumman F7F-3 Tigercat
- Rozpětí: 15,70 m
- Délka: 13,82 m
- Výška: 5,05 m
- Prázdná hmotnost: 7 380 kg
- Max. hmotnost: 9 852 kg
- Motor: 2× hvězdicový pratt & Whitney R-2800-34W, každý o výkonu 1 600 kW
- Max. rychlost: 700 km/h
- Bojový dolet: 1 930 km
- Bojový dostup: 12 400 m
- Hlavňová výzbroj: 4× 20mm kanon AN/M3, 4× 12,7mm kulomet M2
- Nosnost pum a raket: 907 kg
