Proti všem: Masarykův boj za pravdu se často střetával s ostrou kritikou

15.07.2022 - Jiří Pernes

O prvním československém prezidentovi je známo, že dokázal stát pevně za svým názorem i ve chvíli, kdy ho většina veřejnosti odmítala

<p><strong>Tomáš Garrigue Masaryk</strong> – symbol národa, ale také neúnavný bojovník za pravdu, který narážel na odpor veřejnosti. <em>(foto: Wikimedia Commons, Jan Langhans, CC0)</em></p>

Tomáš Garrigue Masaryk – symbol národa, ale také neúnavný bojovník za pravdu, který narážel na odpor veřejnosti. (foto: Wikimedia Commons, Jan Langhans, CC0)


Reklama

Tomáš Garrigue Masaryk byl výraznou osobností, která se hluboce zapsala do českých dějin. Společnost jej nepřijímala vždy pozitivně, zejména svým veřejným vystupováním před první světovou válkou si nadělal velké množství nepřátel. Avšak vůdčí role v boji za samostatný československý stát a skutečnost, že se stal prvním prezidentem nové republiky, jeho obraz v očích veřejnosti zásadně změnily. Navíc byl Masaryk pěkný člověk, měl charisma a dokázal si lidi získat.

Netrvalo dlouho a v československé společnosti se začal vytvářet masarykovský kult, který byl v mnoha případech doveden až k trapnosti. Vznikaly různé „tatíčkovské“ legendy, které hlavě státu spíše škodily, než prospívaly a je jen logické, že prezident sám je ostře odmítal a stavěl se proti nim. 

Ideolog národní sebevraždy

Masaryk se stal hlavní tváří a představitelem boje o rukopisy, ačkoliv ho vlastně nevyvolal. Impuls ke sporu, jenž měl být původně vědecký, ale přerostl ve vášnivý celonárodní konflikt, dal Masarykův kolega na pražské univerzitě, jazykovědec profesor Jan Gebauer (1838–1907). Ten přispěl do německé Ersch-Gruberovy encyklopedie, která vyšla koncem roku 1885 v Lipsku, článkem o Rukopisu královédvorském. Ocenil jej jako jednu z nejlepších českých epických básní, současně však vyslovil pochybnosti o jeho pravosti. Mezi českými vlastenci vyvolalo jeho stanovisko pobouření a v denním tisku začaly vycházet články, které na Gebauera útočily. Ten na ně musel reagovat, a protože nemohl najít vhodný odborný časopis, který by mu dal prostor k vyjádření jeho názorů, obrátil se na Masaryka, jenž byl tehdy redaktorem vědecké revue Athenaeum.

Nevybíravé útoky na profesora Gebauera se Masaryka dotýkaly, proto mu nejen dal svůj časopis k dispozici, ale navíc jej sám podpořil. Když 15. února 1886 Athenaeum otisklo Gebauerův článek Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, doprovodil jej Masaryk otevřeným dopisem, v němž vyslovil lítost nad tím, že odborný spor byl předložen laickému publiku a v důsledku toho „kaceřovati budou vášně, kde mluviti má rozum“. Současně nastínil představy, jak by se oba rukopisy měly zkoumat. A hned v březnovém čísle Athenaea zveřejnil svůj článek Všeobecná pravidla, dle nichž měla veřejná literární kritika tyto texty posuzovat.

Terč kritiky

Na Masarykovu a Gebauerovu stranu se postavili někteří další odborníci, kteří pokládali za nezbytné tyto významné památky české národní kultury podrobit zkoumání, už jen proto, aby byly vyvráceny – anebo v horším případě potvrzeny – pochybnosti o jejich pravosti. Prokázali tím velkou odvahu, protože tábor těch, kteří pokládali jakékoli zpochybňování rukopisů za svatokrádež a snažili se jejich zkoumání zabránit všemi prostředky, byl mnohem početnější a vlivnější. Obzvlášť aktivně proti nim vystupoval vydavatel Národních listů Julius Grégr, ale i jiní představitelé české politické a kulturní elity.

Ve svém boji proti „tupitelům národní cti“ a „národním škůdcům“, jak kritiky rukopisů označovali, si nebrali žádné servítky. Masaryk před lety, roku 1881, vydal svou habilitační práci nazvanou Sebevražda jako sociální masový jev současnosti. Jeho odpůrci z něj tudíž nyní udělali ideologa „národní sebevraždy“ a národního zrádce, člověka, na němž „kromě jména a místa narození“ není českého nic.

Vášnivost a bezohlednost rukopisných bojů měla dopad i na osobní a vědecký život jeho účastníků. Nakladatel Jan Otto, který vydával Athenaeum a patřil k obhájcům pravosti rukopisů, zastavil další financování tohoto časopisu a Masaryk se musel vzdát místa šéfredaktora Ottova slovníku naučného. Z tábora obhájců rukopisů byly podnikány i kroky k tomu, aby byl zbaven profesury na univerzitě, postupem let však nenávistný průběh celého sporu pozvolna ztrácel na intenzitě. 

Odpůrce rituální vraždy

Jak Masaryk sám vzpomínal, byl vychováván v primitivním lidovém antisemitismu. V Čejkovicích, kde jeden čas bydleli, žila židovská rodina Lechnerů. „Maminka nám zakazovala přibližovat se k Lechnerovým,“ napsal později. „Židé o svých velikonočních svátcích potřebují prý křesťanské krve, krve dětské. Vyhýbal jsem se tedy Lechnerovu domu vždycky velkou oklikou, a tak to dělali všichni čejkovští kluci kamarádi. Na kázáních co chvíle jsem slyšel napomínání proti židům a stejně ve škole. (…) Pověra o křesťanské krvi se mně tak vžila, že jsem pokaždé, když jsem se dostal poblíž nějakému židovi, okukoval jeho prsty, nelpí-li na nich krev. Ten hloupý zvyk měl jsem dlouho.“

Další život (zejména pobyt v Brně a ve Vídni) Masaryka z těchto pověr vyléčil. Studium na tamních školách a především styk se stejně starými židovskými chlapci jej antisemitismu zcela oprostily. Mnozí se stali jeho důvěrnými přáteli, jeden z nich dokonce svědkem při jeho zásnubách s Charlottou Garrigueovou. To všechno způsobilo, že se z Masaryka nakonec stal důsledný odpůrce antisemitismu, kterému se dokázal postavit na odpor, i když věděl, že v takovém boji zůstane osamocen.

Odhodlaný obhájce

To byl případ jeho vystupování v hilsneriádě, která poznamenala český veřejný život na přelomu 19. a 20. století. Na Bílou sobotu 1. dubna 1899 objevil náhodný chodec v lese nedaleko Polné na česko-moravském pomezí mrtvé tělo svobodné švadlenky Anežky Hrůzové. Mezi lidmi se rozkřiklo, že nešťastná dívka byla podřezána, ale u jejího těla se nenašly stopy krve. Někdo z toho vyvodil, že tomu tak bylo proto, že ten, kdo ji zabil, její krev chytal do nějaké nádoby, aby ji mohl použít. A protože byly Velikonoce, všem se zdálo být jasné, že ji zavraždili židé, kteří její panenskou krev přidali do svých macesů.

Přes absurditu celého obvinění byl zatčen židovský tulák Leopold Hilsner, kterého prý důvěryhodní svědkové viděli na místě činu v době, kdy k vraždě mohlo dojít. V září 1899 ho krajský soud v Kutné Hoře odsoudil k trestu smrti.

Masaryka rozsudek pobouřil a rozhodl se proti němu vystoupit. Ještě toho roku vydal brožuru Nutnost revidovati process polenský, v níž pověru o vraždách křesťanských panen židy rozhodně odmítl. Okamžitě se stal terčem nevybíravých útoků. Studenti jej vypískali z přednášek, odporným způsobem na něj útočily noviny a jeho veřejná vystoupení byla narušována odpůrci. Masaryk opět stál osamocen proti většině české společnosti.

TIP: Vražda Anežky Hrůzové: Co rozpoutalo drama zvané hilsneriáda?

Samozřejmě ne všichni, kdo na něj útočili, věřili nesmyslům o rituální vraždě, v židech však velká část domácí společnosti spatřovala germanizátory a škůdce národní věci – i těch se Masaryk v jejich očích zastával. Po rukopisných bojích to byl druhý důkaz jeho zmužilosti a statečnosti.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kolorovaná fotografie přibližuje, jak přesně vakovlci vypadali. Osudným se jim stal strach farmářů o stáda dobytka. (foto: Profimedia)

Zajímavosti
Zajímavosti
Věda

Americké bombardéry B-29 shazují bomby kdesi nad Koreou. Počítalo se s nimi také pro případný nukleární úder. (foto: Shutterstock)

Válka

Alice Sasko-Koburská (1843–1878) byla prababičkou prince Phillipa, nedávno zemřelého manžela královny Alžběty II. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Historie

Základ Algolova systému, vzdáleného devadesát světelných roků, tvoří velmi těsná spektroskopická dvojhvězda: Stálici hlavní posloupnosti třikrát hmotnější než Slunce doprovází ve vzdálenosti pouhých devíti milionů kilometrů podobr s 0,7 sluneční hmotnosti. Zmíněnou dvojici pak jednou za 681 dní obkrouží ještě třetí hvězda, mírně hmotnější než Slunce. (ilustrace: ESO, L. CalçadaCC BY-SA 4.0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907