První dáma první republiky: Charlotta Garrigue Masaryková stála po boku manžela i v dobách, kdy ho národ nenáviděl

Vzdělaná, noblesní, skromná a nenápadná. Taková byla československá historicky první „první dáma“. Když ji někdo tituloval „milostpaní“ či později „paní prezidentová“, bránila se, že je jen Masaryková. Nepotrpěla si ani na nějaké „ruku líbám“ či přehnané projevy úcty. Na svého muže měla ale od začátku manželství zásadní vliv. Díky svému zdravotnímu stavu si funkci první dámy příliš neužila a téměř ji nemohla zastávat. Přestože se na veřejnosti ukazovala spíše výjimečně – například na sokolském sletu v roce 1920, kde se jí dostalo nadšených ovací – lid si jí vážil, miloval ji a ctil.

Lásky před Charlottou

Tomáš Masaryk (1850–1937) moc velké zkušenosti se ženami neměl. Svou první lásku prožil v osmnácti letech, když se bezhlavě zamiloval do Antonie, příbuzné své brněnské bytné, a dokonce si ji chtěl vzít! Pak se ale dozvěděl, že ho chce dívka „uhnat“, a rázem bylo po lásce. Dost ho to ale vykolejilo, a kromě nedůvěry a opatrnosti vůči ženám mu to přineslo také poučení do budoucna, že do žádného vztahu už tak neuváženě nesmí spadnout.

Něžné city choval chvíli i k Irmě Herbertové, sestře svého přítele a spolužáka z gymnázia i vídeňské univerzity, po němž pak pojmenoval svého prvního syna. Významnou roli v jeho životě hrála také Zdeňka Šemberová, dcera univerzitního profesora a velkého vlastence Aloise Vojtěcha Šembery, který později podobně jako Masaryk zpochybnil pravost Rukopisů. Ve Zdeňce viděl Tomáš pouze přítelkyni a netajil se tím, že má v plánu zůstat svobodný a věnovat se filozofii. O devět let starší intelektuálka ale toužila po něčem jiném a měla zcela odlišné představy o budoucnosti.

Situaci Zdeňka Šemberová plně pochopila, když začala od Masaryka dostávat dopisy z Lipska, v nichž pěl ódy na jistou slečnu Garrigueovou. Bláhově prý dokonce psal, že by si přál, aby byly s Charlottou přítelkyně. Jak naivní! 

Pobyt Masarykovi tehdy zaplatil Rudolf Schlesinger, generální rada Anglo-rakouské banky, jehož syna Tomáš ve Vídni doučoval. Bankéř poslal oba mládence nejdříve do Florencie a pak na studia do Lipska. Tam se ubytovali v rodinném penzionu paní Göringové. A právě tady mladý Masaryk v roce 1877 potkal ženu svého srdce, Američanku Charlottu Garrigueovou (1850–1923). Ta nebyla v Lipsku, které hrálo důležitou roli i v životě jejího otce, poprvé. Před lety tu studovala hudbu, chtěla se stát koncertní pianistkou.

Mladá milovnice umění

Charlotta, doma zvaná Charlie, pocházela na rozdíl od Tomáše z finančně zajištěných poměrů. Přišla na svět do harmonické rodiny v Brooklynu, v té době ještě samostatném přístavním městě poblíž New Yorku. Svá dětská a dívčí léta už prožila na jednom newyorském předměstí, kde se novým domovem rozrůstající se rodiny stal velký bílý dům s rozsáhlou zahradou. Byla hodné a klidné děvčátko často se oddávající snění. Toužila po vzdělání, milovala literaturu, výtvarné umění, a zejména hudbu. Díky otcově vyprávění o Lipsku si oblíbila hudbu Johanna Sebastiana Bacha, což nemohla pochopit její starší, rovněž muzikální sestra, která dávala přednost valčíkům.

V sedmnácti letech se rozhodla, že se bude hudbě věnovat profesionálně. Odjela do Lipska studovat na tamní věhlasnou konzervatoř. Její otec tu měl mnoho přátel mezi podnikateli, profesory i hudebníky. Bydlela podobně jako kdysi otec v penzionu u Göringových, kde navázala krásné přátelství s jejich dcerou Hedvikou. Na konzervatoři měla výborného učitele a denně několik hodin pilně cvičila. Byla si vědoma, že měla začít mnohem dříve, v útlém dětství. O to byla pilnější a usilovně doháněla zpoždění. Jenže to přehnala a stihl ji podobný osud jako kdysi Roberta Schumanna. Pochroumala si ruku. Ne nějak výrazně, zato trvale. Na svůj sen o kariéře pianistky mohla zapomenout. 

A tak se dvacetiletá Charlotta spolu s otcem, který se pro ni do Lipska vypravil, vrátila do Ameriky, aby tam vyučovala hudbu a dále studovala, dokonce i matematiku.

Osudové setkání

S Göringovými, kteří si mezitím postavili nový penzion, ale zůstávala v písemném kontaktu, Hedvika ji o všech novinkách pravidelně informovala a zvala ji zpět do Lipska. Zmiňovala se v superlativech také o mladém doktoru filozofie, který se u nich na podzim 1876 i s bankéřovým synem ubytoval. V červnu 1877 se Charlotta rozhodla, že Lipsko, kde strávila tři nezapomenutelné roky svého života, znovu navštíví. Měla už stejně jako Masaryk téměř dvacet sedm let. Tedy žádná mladice to rozhodně nebyla. Také ona byla Göringovými, kteří se přestěhovali do nového penzionu, netrpělivě očekávána. Masaryk, kterému o ní vyprávěli, sledoval prý její příjezd za záclonou.

Představeni byli hned druhý den a brzy zjistili, jak je jim spolu dobře, jak si spolu rozumějí a kolik mají společných zájmů. Spolu s Göringovými navštěvovali divadla, koncerty, jezdili na výlety. Brzy Masaryk Charlottu požádal o ruku. Souhlasila, i když ne okamžitě. Moc dobře si uvědomovala, že to bude ona, kdo se bude muset rozloučit se svou původní rodinou i přáteli, a že bude muset opustit svou vlast. V Lipsku se před svědky zasnoubili 10. srpna 1877. Jak se později Masaryk nechal slyšet, od prvního momentu prý věděl, že Charlotta je pro něj ta pravá.

Drama s dobrým koncem

I když prý snoubence napadlo, že by se vzali hned v Lipsku, Charlottini rodiče, zejména otec, byli rozhodně proti. Vůbec se jim to nelíbilo. Chtěli ženicha, s nímž se dcera znala sotva pár týdnů, osobně poznat. Když se tedy Charlotta v září do New Yorku vrátila, snažil se pan Garrigue své dceři její plány pádnými argumenty rozmluvit. Bez valného úspěchu.

Uplynulo téměř půl roku, když Charlotta všechny pořádně vyděsila. Koně vozu, v němž se svými příbuznými jela, se náhle splašili, a i když se tragédii podařilo odvrátit, Charlotta z velkého leknutí náhle ochrnula. Její otec ihned telegrafoval do Vídně, aby Masaryk okamžitě přijel. Ten sedl v Hamburku na loď a spěchal do New Yorku. Než přijel, byla už Charlotta naštěstí v pořádku.

Nebývalá žádost

Masaryk se ale po příjezdu rozhodl a rovnou požádal Garriguovy o Charlottinu ruku. Co mohl nabídnout? Vůbec nic. Jako začínající univerzitní profesor ne­mohl Charlottě zajistit žádnou extra budoucnost. Naopak! Požádal tchána o peníze na tři roky dopředu. Šokovaný Rudolph Garrigue, který také začínal od nuly a ke svému bohatství se dopracoval bez cizí pomoci, nehorázný požadavek nejprve odmítl. Něco takového nebylo v Americe obvyklé! 

Pak se ale přemohl, dal mladým do začátku tři tisíce říšských marek a zaplatil lístky na cestu do Evropy. A co víc, ještě nejméně deset let posílal dceři jakousi apanáž, tedy i v době, kdy už Masaryk působil jako řádný profesor v Praze a měl by být soběstačný. Pan Garrigue se nikdy nesmířil s tím, že se dcera vdala za muže sice akademicky vzdělaného, ale bez majetku. Ti dva si prostě nesedli. A není se co divit...

Svatba se konala v New Yorku 15. března 1878. Osudové datum. Tento den v roce 1915 zemřel Masarykovým starší syn Herbert. A co se stalo 15. března 1939, všichni víme. Tomáš Masaryk si po sňatku přidává ke svému jménu i rodné příjmení své ženy. Stal se z něj Tomáš Garrigue Masaryk (nebyl to ale žádný americký zvyk, jak se někdy mylně uvádí).

Návrat do Evropy

Po týdnu se novomanželé vydali na cestu do Evropy. Přistáli v Le Havru a přes Ham­burk se zastavili v Lipsku, místě svého seznámení. Krátkou přestávku si udělali také v Praze, která Charlottu naprosto okouzlila. Zato Vídeň, kde bydleli v prvních letech, jí příliš k srdci nepřirostla. Tady se Masarykovým narodily dvě nejstarší děti – dcera Alice (1879) a syn Herbert (1880). Zbývající potomci – Jan (1886), Eleonor (1890) a Olga (1891) – přišli na svět už v Praze.

Všechny čtyři děti, které se dožily dospělosti, čekal pozoruhodné osudy. Téměř neznámá je jen dcera Eleonor, která zemřela jako čtyřměsíční miminko v červenci 1890. Říkali jí Hanička, proto bývala někdy zaměňována s Annou Masarykovou, dcerou Herberta Masaryka.

Charlotta byla skutečně výjimečná žena. Ačkoli pocházela z movité rodiny, dokázala se přizpůsobit relativně chudým poměrům svého muže. Česky se začala učit už ve Vídni a v Praze si jazyk neustále zdokonalovala, i když prý při řeči nepoužívala rody. Milovala českou literaturu i hudbu. V Praze se zapojila do řady ženských spolků, bojovala za zrovnoprávnění žen. V tomto směru výrazně ovlivňovala názory svého muže. Stala se i aktivní členkou Amerického klubu dam, který založil Vojta Náprstek, a do české společnosti zapadla a brzy byla brána jako Češka.

Po narození syna Herberta se nervově zhroutila a zdravotní problémy ji od té doby už neustále provázely, i když se s nimi snažila bojovat. Depresemi trpěly ostatně všechny Masarykovy děti. Bylo to dědictví Charlottiny americké rodiny.

Chatrné zdraví

Nejhůř na tom byla Charlotta v době první světové války, kdy manžel, kterému hrozilo vězení, s nejmladší dcerou Olgou emigroval a na tyfus zemřel milovaný syn Herbert. Čelila policejní šikaně a finanční nouzi. Léčila se i na psychiatrii v sanatoriu na Veleslavíně, dokonce byla zbavena svéprávnosti, nejspíš účelově, což ji zachránilo od jistého vězení, kterému neunikla nejstarší dcera Alice. Po skončení války už byla jen svým stínem. Tolik chtěla svému muži pomáhat, být mu zase oporou jako dříve! Síly ji však opouštěly…

V posledních letech střídavě pobývala v sanatoriu a na zámku v Lánech, který prezident s rodinou dostal jako své reprezentační sídlo. Na funkci první dámy připravovala svou dceru Alici. Zemřela na mozkovou mrtvici v roce 1923 a pohřbena byla na lánském hřbitově. 

Rodina první dámy

Rodokmen obou Charlottiných rodičů byl pestrý a sahal do dávné minulosti. Předkové otce – Garriguo­vé – pocházeli z francouzské Provence a již na počátku reformace se přihlásili k hugenotům. Když bylo náboženství zakázáno, víry se nevzdali a raději zemi opustili. Žili v Německu, ale nakonec trvale zakotvili v Dánsku. Stali se bohatými majiteli velké flotily, která obchodovala s Orientem.

Dlouhá léta se jim dařilo, ale pak došlo k hlubokému úpadku firmy a rodina se ocitla ve finančních nesnázích. V té době přišel v Kodani na svět Charlottin otec Rudolph Garrigue (1822 až 1891) už jako syn zchudlého velkoobchodníka, který svému nadanému synkovi ani nemohl umožnit vyšší vzdělání. Ten se tedy vyučil knihkupcem a získal místo u prestižní firmy Brockhaus v Lipsku. Ta pohledného mladíka v roce 1845 poslala do Ameriky na průzkum knižního trhu. Úkol skvěle splnil, do Lipska se sice vrátil, ale byl už rozhodnut, že se do Ameriky vydá znovu a trvale se tu usadí.

V Chicagu byl totiž pozván do rodiny Whitingů, kde se zamiloval do jejich dcery Charlotty Lydie (1823–1891). I její dávní předkové pocházeli z Evropy, ale ona se narodila už jako plnohodnotná Američanka. Dva roky po zásnubách se s ní Rudolph oženil a založil si v New Yorku vlastní knihkupectví. Brzy je však přenechal svému švagrovi a stal se spoluzakladatelem a později prezidentem požární pojišťovny Germania, která jeho zásluhou nebývale prosperovala a stala se jednou z největších svého druhu na světě.