Pyrenejští odklízeči mrtvol: Po stopách okřídlených mrchožravců

01.10.2021 - Jan Bartík a Karel Bartík a Martin Mecnarowski

Přítomnost dravých a mrchožravých ptáků dělá z Pyrenejí jednu z nejzajímavějších ornitologických lokalit v Evropě. Tady lze ještě i dnes vidět supa bělohlavého a hnědého nebo orlosupa bradatého

<p>Každý sup se snaží u mršiny získat co nejlepší místo, a tak se vytváří neskutečná vřava plná vzájemných potyček.</p>

Každý sup se snaží u mršiny získat co nejlepší místo, a tak se vytváří neskutečná vřava plná vzájemných potyček.


Reklama

Vrcholy Pyrenejí snadno překonávají tříkilometrovou hranici a celé pohoří mezi Francií a Španělskem se táhne 430 km daleko. Najdete tady hluboké rokle, skalní chrámy a suťová pole i některé živočichy, kteří jinde už k vidění nejsou. Na území Pyrenejí se rozkládají tři národní parky a lze tam zastihnout ve zbytku Evropy velmi vzácné majestátní dravce. 

Jak se zbavit mršin

První lokalitou, kam na setkání s mrchožravými ptáky – hlavně supem bělohlavým (Gyps fulvus) – míříme, se nachází v Aragonii. Na pár dní zastavujeme na úpatí pohoří Sierra de Guarra, kde máme domluveno pozorování u novodobých „Muladeres“. Tento výraz označuje místa poblíž vesnic, kam farmáři od dávných dob sváželi uhynulá zvířata za účelem jejich likvidace mrchožrouty. O prastaré ekologii se nejspíš nedá mluvit, ale nebezpečí šíření nemocí si farmáři uvědomovali velmi dobře a supi byli na tomto způsobu získávání potravy do značné míry závislí. 

Během minulého století došlo ke změnám v hospodaření na horských lukách a k omezení pastevectví. Méně pastevců a tedy méně ovcí, koz a krav znamenalo rovněž menší množství uhynulých zvířat. Počty volně žijících supů, dravců závislých na existenci stádových zvířat, se tak výrazně ztenčily. V souvislosti s omezením nemoci šílených krav bylo navíc používání tohoto způsobu likvidace mršin v roce 2005 zakázáno. Chybějící potrava vedla k útokům hladových supů bělohlavých na ovčí stáda, probírání skládek a k dalšímu snížení jejich počtu. Dnes se opět blýská na lepší časy a opatrné přikrmování na obnovených Muladeres je po splnění přísných kritérií opět povolováno. 

Místo, kde prší supi

Na vytoužené divadlo čekáme namačkáni v malých dřevěných bednách. Nad nedalekou skalní stěnou krouží několik desítek supů bělohlavých, které k prostřené tabuli lákají dvě mršiny divokých prasat. Po osmi hodinách v jogínské poloze můžeme jen pokrčit rameny. Dnes nic.

Další den jsme pohodili do trávy několik mrtvých bílých králíků. Úhyny z místní obrovské králičí farmy jsou ptáci obvykle krmeni a na podobnou potravu jsou zvyklí. I tak jsme byli trochu skeptičtí, když se hejno supů začalo pozvolným kroužením pomalu přesouvat nad nás. Z malého krytu není dobrý výhled do všech směrů, ale stejně se zdálo, že někteří dravci začínají klesat k zemi. V hlavě mi znělo varování, abychom nefotili příliš brzy: „Musíte počkat, až budou supi zabráni do krmení.“ Doba mezi přistáním a okamžikem, kdy se vrhnou na kořist, je považována za kritickou a pokud jsou ptáci v tento okamžik vyrušeni, již ten den nepřiletí. 

Několik opatrných průzkumných náletů a pak již jen svištění letek a jeden sup za druhým se vrhají na předloženou potravu. Králičí maso si zjevně zamilovali. Ve vteřině přistávají jednotlivci, dvojice i skupiny po několika ptácích. Nakonec se nedaleko od nás pere o čerstvé maso zhruba 250 supů bělohlavých. Vřavu, skřeky a taky zápach během následující hodiny je těžké popsat. 

Důkladnost zdravotní policie

Poprvé můžeme na vlastní oči docenit výhodu, kterou pro supy znamená jejich holá hlava a krk. Supi začnou velká zvířata snadno porcovat skrz řitní otvor a během několika vteřin v jejich žaludcích zmizí oči mršin a další měkké snadno dostupné tkáně. Horda supů převálcovala všechnu kořist, bylo úplně jedno, jestli jde o ovci, prase nebo králíka. Supi dopadali doprostřed vřavy, zakopávali o sebe, skákali si po zádech, vzájemně se napadali, aby napadený i obránce byli vzápětí obráni dalšími aktéry žranice. 

Za hodinu bylo po divadle. Supi se rozbíhali a přetíženi masem těžkopádně odlétali. Jen několik posledních posedávalo kolem. Teprve teď jsme si začali pomalu uvědomovat, jak rychle dokáže tato přírodní zdravotní policie likvidovat uhynulá zvířata nebo zbytky po predátorech. Při prohlídce zbytků jsme zjistili, že všechny kůže velkých zvířat byly otočeny naruby a supi dokonale obrali tuk až na holou kůži.

Vyplašení pod Pico de Aneto

Úctyhodné panorama vrcholků včetně nejvyšší hory Pyrenejí, 3 404 metrů vysoké Pico de Aneto na severu Aragonie, rámuje další lokalitu, kde se pokusíme zachytit dravce v jiném prostředí. Počasí nám přeje, slunečno, větrno, výborná termika. Bohužel, až moc výborná. Supy jsme viděli kroužit nad námi, určitě museli být alespoň čtyři kilometry vysoko. Za celý dlouhý den se nám předvedlo jen pár krkavců. Nic. 

Druhý den se situace opakuje a počasí se začíná kazit, do hor přichází zima. Předpověď slibuje pokles teplot o více než 15 °C. To není dobré. Navíc začíná fučet a v malém stanu na svahu kopce (cca 1 600 metrů vysoko) mám co dělat, abych ho udržel na místě. Pozdě odpoledne, když už jsme téměř rezignovali, přilétá dvojice supů bělohlavých. Jeden z ptáků přistává u mršiny a velmi opatrně a neklidně se začíná krmit, druhý nervózně odlétá. Co jej vyplašilo?! Vzájemně se ujišťujeme, že jsme dobře maskovaní, nehýbeme se a nemůžeme být vidět. Druhý sup tu přitom nezůstal ani pět minut a krkavci neposeděli snad ani minutu. Začínáme balit, protože dnešek už nic neslibuje a světla ubývá. Naprosto nečekaně a tiše však k mršině dosedá pán zdejších hor – orel skalní (Aquila chrysaetos). 

Rázem je nám všem jasné, proč ostatní ptáci byli tak opatrní. Orel seděl celou dobu někde nad námi ve svahu a pozoroval, co se tu děje. Teprve když usoudil, že místo je klidné a bezpečné, přiletěl si urvat svůj díl. Čtvrt hodiny se krmil a zmizel. Jindy bychom byli za takovou návštěvu vděční, ale dnes nás jeho přítomnost trochu rozladila. 

Na soukromé hoře

Z Aragonie přejíždíme do Katalánska – velmi svérázného území s vlastním úředním jazykem, kde se lidé s ničím nemazlí. Neshodnu se s vedením národního parku? Klidně si založím svůj! Stačí svolat širokou rodinu, vysvětlit možná bláznivý nápad, posbírat prostředky a pak skoupit opuštěné pozemky na blízké hoře a to včetně kompletní středověké vesnice, kde by se mohl natáčet historický velkofilm. Tak nějak asi uvažoval náš hostitel, který zde vybudoval dům nezávislý na okolní civilizaci. Solární a fotovoltaické panely, důmyslná konstrukce, horská architektura. V dohledu ani památka po lidské přítomnosti, jen velehory v pozadí. Moc jsme nemluvili.

Třetí lokalita byla naší poslední šancí, jak spatřit vzácné druhy mrchožroutů. Krmení bylo připraveno na jižním svahu vysokého skalnatého kopce, necelých 20 kilometrů od horského státečku Andorra. Ráno nás čeká překvapení, předpověď počasí se vyplnila a do hor dorazila zima. Za ranního rozbřesku stoupáme prvním letošním sněhem ke krytům… 

Hnědí spolubojovníci a různobarevní „bradatci“

Majitel lokality se dokrmování supů a orlosupů věnuje již nějaký čas a zdejší populace si na pravidelný přísun potravy zvykla. Hukot džípu deroucího se do kopce bezpečně přilákal desítky supů bělohlavých do blízkosti krmeliště. Během krátké chvilky se celé hejno sneslo na zem a opět začalo ono žravé běsnění. 

Po půlhodině přilétli také supi hnědí (Aegypius monachus), kteří právě začínali s námluvami a někteří již předváděli zásnubní tance. Neváhali se vrhnout přímo do hejn supů bělohlavých a vybojovat si potravu. U hnědých supů bylo dobře patrné, jak se celým svahem pohybovali v párech. Pokoušeli se útočit na supy bělohlavé nebo jiné páry supů hnědých, ale mezi sebou o potravu nikdy nebojovali. 

Charakteristická silueta prozrazuje taky prvního orlosupa bradatého (Gypaetus barbatus). Přilétají po jednom a velmi dlouho krouží okolo. Teprve po důkladné obhlídce se snesou dolů, aby se nám postupně ukázali ve všech možných barvách opeření. Orlosup totiž během prvních šesti let prochází barevnou proměnou z ročních, téměř zcela hnědých ptáků, přes 2–3 roky staré jedince, jimž postupně přibývá bílého opeření na krku, břiše a hlavě. Až po dospělého orlosupa, jehož spodek těla je bílý, křídla zespod tmavá a svrchu ocelově šedá se světlejšími ostny per. Navíc tito opeřenci získávají při koupání a popelení různé odstíny béžové až oranžové barvy ze železité vody místních hor. 

Závěr šestidenního maratonu

Díky pozorovatelům s dalekohledy a pozdějšímu porovnání fotografií jsme později odhadli, že se toho dne sneslo na krmeliště více než 200 supů bělohlavých, 22–24 supů hnědých a 15–17 orlosupů. Zvláště u supů hnědých, kterých je v této oblasti evidováno jen 32, jsme měli opravdu štěstí. Zatímco supi se postarali o většinu masa a šlach, orlosupi uklidili i kosti. Pokud by zde zemřel člověk, za pár minut by z něj nezůstalo vůbec nic. Jak jsme později zjistili ze zpráv, i k takovému případu v minulosti došlo. 

TIP: Plachtící obr kondor andský: Vznešený pojídač zdechlin

Celkem více než 50 hodin během šesti dnů na třech lokalitách nakonec přineslo kýžený výsledek – pozorování a fotografie orlosupa bradatého z bezprostřední blízkosti, jeho životní projevy a zvyky. Dravci s téměř třímetrovým rozpětím nám z paměti určitě hned tak nevymizí – tím spíš, že se jednalo o jedny z posledních v Evropě volně žijících jedinců.

Rodné listy pyrenejských mrchožroutů

Sup bělohlavý (Gyps fulvus) je větší než evropští orli – s výškou až 110 cm a rozpětím křídel až 265 cm. Obývá jižní části Evropy (Srbsko, Chorvatsko, Řecko, Krétu a také Izrael) v mnoha desítkách jedinců, přičemž 90 % populace žije ve Španělsku. Dospělí množící se jedinci jsou rezidentní, mladí supi kočují na jaře až do Francie a dále do západní Evropy, na podzim pak do západní Afriky. Někteří ptáci mají výrazné barevné značení na letkách, aby byli snadno poznat dalekohledem. Jedinec takto označený ve Španělsku byl pozorován až v Senegalu. Běžně zalétají na několik dnů do Maroka. Samice snáší jen jedno vejce a po přibližně 50 dnech se líhne mládě, které zůstává na hnízdě až pět měsíců. Sup je schopen hladovět během období, kdy je bezvětří a deštivé počasí. Pokud se však dostane k potravě, je schopen do volete nacpat až šest kilo masa. 

Sup hnědý (Aegypius monachus) byl donedávna mizejícím druhem, v současné době se vyskytuje hojněji aspoň ve Španělsku, kde žije asi několik desítek párů. Dalších několik málo desítek žije na Kavkaze a v Turecku a také na Balkáně a středomořských ostrovech. Je to největší dravec v Evropě, celý tmavohnědý, s rozpětím křídel až 285 cm. Obývá otevřené pouštní a polopouštní krajiny, živí se mršinami, dokáže ovšem také lovit oslabenou menší kořist.

Orlosup bradatý (Gypaetus barbatus) se ve dvou poddruzích vyskytuje v Evropě, Asii a Africe. Jde o dravce s poměrně úzkými křídly s rozpětím téměř 3 metry a výškou okolo 120 cm. Orlosup ostrůvkovitě obývá především vysokohorské oblasti, v zimě pak sestupuje níže do údolí. Žije na třech kontinentech ve výškách obvykle okolo 2 000 metrů. Často obývá pusté skalnaté oblasti se srázy a soutěskami s výhledem na pastviny a níže položené louky. Za potravu mu až z 85 % slouží kosti. Maso a zbytky kůží jsou důležité především v období krmení mláďat. Díky vysoce kyselému obsahu žaludku je schopen strávit kosti během 24 hodin a to i pořádné kusy, 10 cm v průměru a až 4 kg těžké. Orlosupi si osvojili důmyslnou techniku rozbíjení velkých kostí o skály. Vynesou vybraný kus výšky 50–100 metrů a pak jej upustí na pevnou skálu. Kost se roztříští a orlosup se dostane k výživnému morku.

Reklama

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií:

    Jan Bartík, Karel Bartík, Martin Mecnarowski (se souhlasem k publikování)

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kterým směrem utíkají prchající srny? Jedna z mnoha otázek, kterou si kladl česko-německý výzkumný tým.

Příroda
Zajímavosti

Černá skříňka Země vyroste na blíže neurčeném místě na ostrově Tasmánie. Designem se podobá populárnímu Špicberskému globálnímu úložišti semen v Norsku.

Věda

Bohatá úroda chilli papriček na palubě ISS v experimentu PH-04.

Vesmír

Margaret trávila s Peterem dvacet čtyři hodin denně, šest dní v týdnu. A tvor se do ní bláznivě zamiloval.

Zajímavosti

Robot ANYmal může kráčet po čtyřech nohou, jezdit po čtyřech kolech i balancovat na zadních.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907