Řád sv. Lazara: Malomocní rytíři bojovali s nemocí i s muslimy

31.07.2021 - Ivan Koláčný

Hlavním cílem rytířů pod záštitou sv. Lazara se stal boj s metlou středověku – leprou čili malomocenstvím. Řád lazariánů působil v Palestině už od 12. století a později se rozšířil po celé Evropě

<p>Za prvního mistra jeruzalémského špitálu je považován blahoslavený <strong>Gérard Tenque</strong>.</p>

Za prvního mistra jeruzalémského špitálu je považován blahoslavený Gérard Tenque.


Reklama

Středověcí poutníci do Svaté země, kteří se vydali k Božímu Hrobu, směli mít vedle pláště, klobouku, hole, brašny a bot pouze jídelní nůž a nádobu na vodu. Proto potřebovali vedle zdatné ozbrojené ochrany, zajišťované zhruba od roku 1120 Chudými rytíři Šalamounova chrámu (templáři), též péči zdravotnickou a pečovatelskou. Té se ujaly rytířské řády sdružující složku vojenskou i zdravotnickou. Známí jsou rytíři sv. Jana Křtitele (johanité), ale méně se ví o rytířích sv. Lazara (lazariánech), kteří byli v křižáckých státech také téměř od počátku a stejně jako johanité působí dodnes.

Řád léčitelů

Subtropické podnebí Svaté země bylo odedávna příznivé pro různé přenosné nemoci, proti kterým většinou neexistoval lék. Tou nejhorší byla lepra – malomocenství. O poutníky nakažené touto nemocí i jejich ozbrojený doprovod se uvolili převzít v případě potřeby starost a péči právě lazariáni. Šlo o rozhodnutí osudové a vysoce rizikové, kvůli němuž většina z rytířů a sloužících bratří dobrovolně ve jménu Božím umírala se svými pacienty. Onemocnění leprou mělo mnohdy pomalý průběh a napadení přežívali i řadu let.

Rytíři přijali za svého patrona biblického Lazara z Betánie, osobního přítele Krista a bratra Marie a Marty, jehož čtyři dny po smrti oživil Ježíš slovy: „Lazare vstaň.“ Zázračné mystérium se stalo základním kamenem činnosti lazariánů usilujících o uzdravení a pomoc lidem na prahu smrti, zejména tedy malomocných. Navázali na hospitální činnost arménských mnichů basiliánů, působících v Palestině už od 4. století. Útulek pro malomocné před hradbami Jeruzaléma však existoval již roku 125 př. n. l. za vlády judské dynastie Hasmoneovců. 

Ze špitálů do bitev

Riziko onemocnění lazariánů leprou při tehdejší neznalosti příčin bylo extrémní a hraničilo s jistotou. Proto byli do řádu přednostně přijímáni ti, které nemoc již postihla a byli schopni aspoň po nějakou dobu nejen pomáhat nemocným, ale v případě nutnosti i bojovat se zbraní v ruce. Členy řádu sv. Lazara Jeruzalémského (přídomek jeruzalémský přibyl podle původního špitálu ve Svatém Městě) se stávali jak šlechtici, kteří zajišťovali vedení špitálu a organizaci činnosti, tak služební bratři a sestry potřební pro výkon každodenní péče o nemocné. Kvůli obavám z nemoci stála jejich zařízení obvykle před hradbami měst, Jeruzalém nevyjímaje.  

Má se za to, že řád (ještě ne rytířský) vznikl roku 1089 (tedy shodně s johanity) a za prvního mistra jeruzalémského špitálu je považován blahoslavený Gérard Tenque. Existenci obou špitálních řádů pak s odstupem let stvrdil papež. Nicméně lazariáni se nikdy nestali velkým rytířským řádem jako johanité. Soustředili se na zdravotnickou činnost a bitev se účastnili jen vybraní členové, kteří se na to cítili, ve chvílích největší potřeby. 

Členem řádu se stal i sedmý jeruzalémský král Balduin IV. (vládl 1174–1185), který v dětství onemocněl leprou, ale přesto se dožil 24 let. Pod jeho velením vybojovali lazariáni svou nejslavnější vítěznou bitvu spolu s templáři i johanity proti Saladinovi u Montgisardu (1177), ač jejich účast byla co do počtu vedle zmíněných velkých řádů spíše symbolická. Štěstěna se však od nich nakonec odvrátila a všechny rytířské řády musely Jeruzalém opustit, když ho dobyl sultán a vojevůdce Saladin. Podařilo se mu obsadit i přístav Akkon. Ten ale roku 1191 dobyli křesťané zpět v rámci třetí křížové výpravy, takže se tam lazariáni se špitálem zase mohli usadit, byť opět sídlili až za hradbami severně od města.

Pod ochranou krále

Po smíru nového sultána Al-Kámila s císařem Fridrichem II. roku 1228 se lazariáni vrátili i do Svatého Města, avšak již roku 1244 po bitvě u La Forbie, ve které všichni bojující lazariáni padli, byl Jeruzalém ztracen. Stejně hrdinně si vedli i dříve v jiné prohrané bitvě u Hattínu (1187) se Saladinem či později u Al Mansurahu (1250). Poslední boj ve Svaté zemi svedli lazariáni s rytíři ostatních řádů při obraně Akkonu. Zde v troskách hradní věže padli v boji v květnu 1291 i velmistři lazariánů a johanitů.

Ztráta Svaté Země přiměla zbytky rytířů sv. Lazara (a nejen je) k přesídlení do Evropy, kde v některých zemích již v předchozích letech zřídili své komendy. Nejstarší komenda byla v Boigny ve Francii, další v Burton-Lazare v Anglii, v Linlithgow ve Skotsku, v Seedorfu ve Švýcarsku, následovaly komendy v Německu, Čechách, Rakousích a Uhrách.

TIP: Následovníci sv. Anežky: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou

Francouzský král Filip IV. Sličný sice roku 1307 začal pronásledovat templáře, ale už v dalším roce vzal dědičně pod ochranu francouzské koruny právě řád sv. Lazara. Zřejmě pro jeho zaměření. Král lazariány pověřil zdravotnickou a sociální péčí ve Francii a jejích koloniích. Velmistry řádu se od té doby stávali příslušníci nejvyšších francouzských aristokratických rodů. V zámoří pak lazariáni disponovali i vlastním skromným loďstvem. Z Francie jejich činnost záhy pronikla do tehdejšího civilizovaného světa, kde pro malomocné zřizovali takzvaná leprosária. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Experimenty ve Francii a ve Španělsku ukázaly, že po kávě se hůře odolává svodům nákupů. (foto: PixabayCC0)

Věda

Vizualizace polární záře tančící v atmosféře rudé planety. (foto: Shutterstock)

Vesmír

Noráky se nazývali čeští muži, kteří museli za druhé světové války odejít do totálního nasazení do Norska. Bylo jich 1300. Většinu z nich Němci poslali až za polární kruh, kde stavěli opevnění, silnice a železnice. (foto: soukromý archiv příbuzných Jana Novotného)

Zajímavosti

Růžoví elegáni se často hašteří. Vzrušením se jim načepýří peří a obzvlášť v zapadajícím slunci, kdy jeho barvy zázračně ožívají, bývají nádherní. (foto: David Říha)

Příroda

Aby se dostala na palubu, musela Jeanne Barretová oblékat mužský oděv. Námořníci však nic nepoznali. Její skutečná identita vyšla najevo při vylodění na Tahiti v dubnu 1768. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Historie

Objevená hlava mramorového Hérákla z Antikythéry. (foto: Nikos GiannoulakisCC BY 4.0)

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907