Zřejmě nepatří mezi první pětici zvířat, která by si lidská mysl primárně spojila s nebezpečím. Při setkání v přírodě je ale velmi prozíravé vyhnout se jim širokým obloukem
Mamba černá (Dendroaspis polylepis) patří k nejobávanějším hadům afrického kontinentu, což je plně opodstatněné. Může dorůst délky přes čtyři metry a na krátkou vzdálenost se pohybuje rychlostí až 20 km/h. Navíc se vyskytuje téměř ve všech prostředích, jaké Afrika nabízí, od bažin přes savany až po vesnice. Když jí záměrně nebo náhodou vstoupíte do zamýšlené únikové cesty, její chování se promění ve vražednou zuřivost. Do těla nepřítele nebo kořisti dokáže vpravit mnoho dávek smrtícího neurotoxického jedu, který ji okamžitě ochromí.
Jed tohoto hada je pro člověka smrtelný již v množství 10 až 15 miligramů, mamba přitom jediným kousnutím dokáže vpravit do těla i několik stovek miligramů! Uštknutí mambou černou proto bývá v drtivé většině případů smrtelné. Není-li v dosahu pomoc, oběť umírá do dvou minut.
Nejagresivnějším a nejnebezpečnějším žralokem není proslulý žralok bílý, ani obávaný žralok tygří, nýbrž žralok bělavý (Carcharhinus leucas). Má pověst extrémně agresivního predátora, který v mělkých vodách bez rozvahy útočí i na člověka a může být zodpovědný za množství případů záhadných úmrtí a zmizení. Disponuje velmi silným stiskem čelistí a co je nejhorší – dokáže se adaptovat na sladkovodní ekosystémy, takže se s ním lidé mohou ke své smůle občas setkat i v řekách a jezerech teplých oblastí světa.
Za kořist poslouží žralokům bělavým jakýkoli jiný obratlovec, kterého dokážou ulovit, živí se ale i měkkýši a korýši. Velmi agresivně si chrání teritorium. Mnoho útoků, které byly původně přisuzovány žraloku bílému a tygřímu, měl na svědomí právě tento druh.
Prasata divoká (Sus scrofa) obývají velká území Evropy a západní Asie, přičemž se zdržují zejména v lesních ekosystémech. Stejně jako je vlk divokou obdobou našeho psa domácího, je divoké prase nedomestikovaným protějškem vepříků. Zatímco ale na domestikovaná prasata pohlížíme jako na poměrně líná a bezbranná stvoření, jejich divoký příbuzný je ve svých ekosystémech obávaným tvorem. Jde o všežravce, ale dokáže skolit i větší kořist – někdy dokonce zabíjí srnčí dorostence! Prasata jsou často plachá, ale mohou být naopak i velmi agresivní a zaútočit také na lidi. Vzhledem k velikosti i ostrým tesákům mohou pro člověka, který nechtěně naruší jejich teritorium, představovat značné nebezpečí.
Velcí jedinci dosahují délky až kolem 200 centimetrů a hmotnosti výrazně přes 100 kilogramů. Co se týče útoků na člověka, praseti divokému není co vyčítat. Chová se zcela přirozeně, když brání mláďata nebo teritorium.
Ačkoliv rosomák sibiřský (Gulo gulo) vypadá jako miniaturní medvěd, ve skutečnosti jde o největšího suchozemského zástupce čeledi lasicovitých. Vzrůstem nepřesahuje statného psa, přesto se chová jako dominantní predátor velikosti grizzlyho. Rosomáci jsou známí svojí neuvěřitelnou agresivitou a odvahou, s jakou při lovu napadají kořist. Nezaleknou se ani mnohonásobně většího protivníka a byly zdokumentovány případy ulovení jelena i jiných velkých kopytníků. Také při útoku na člověka mohou být tyto šelmy velmi nebezpečné. Bylo dokonce pozorováno, že rosomáci se při obraně svého teritoria dokážou postavit i medvědům.
Rosomáci obývají prostředí tundry a tajgy severní polokoule, zejména pak Kanadu, Aljašku a Sibiř. Dříve byli hojní také v severní Evropě, ale za poslední dvě století byly počty těchto zajímavých šelem výrazně zdecimovány člověkem kvůli zvýšenému zájmu o kvalitní kožešinu.
Jestřáb lesní (Accipiter gentilis) je poměrně velký dravec s rozpětím křídel až 127 centimetrů, podstatně větší jsou samice. Jestřábi jsou silně teritoriální a zuřivě chrání především hnízda a mláďata. K tomu účelu neváhají použít ostré zahnuté drápy i silný zobák. Nečiní jim přitom problém zaútočit i na člověka, pokud se ocitne v přílišné blízkosti hnízda. V současnosti jsou jestřábi lesní na našem území vedeni jako ohrožený a přísně chráněný druh. Mnozí myslivci jej však považují za škodnou. Kromě Evropy se tito krásní dravci vyskytují také v Severní Americe a v mnoha částech Asie.
Jestřábi jsou velmi zdatní predátoři, schopní bleskově najít kořist a stejně bleskově zabíjet. Napadají i větší živočichy, které dokážou rychle a spolehlivě usmrtit.
ZajímavostiSvoboda z oceli a kůže
Společnost: Harley-Davidson
Založena: 1903, USA, Milwaukee
Ikony: modely JH „Two-Cam“ (1928), Hydra-Glide (1952), Electra Glide (1965), FX Super Glide (1971)Motorky Harley-Davidson, které dnes více než co jiného představují synonymum svobodného životního stylu, vznikly vlastně opravdu pro zábavu. Jejich „otcové“ – ve skutečnosti dvacetiletí mladíci a potomci anglických emigrantů Arthur Davidson a William Harley – si prostě chtěli urychlit časté cesty k jezeru. A tak je napadlo přišroubovat k obyčejnému jízdnímu kolu benzinový motor. Svou myšlenku ovšem dále rozpracovávali a již v roce 1903 spatřil světlo světa jejich „stroj číslo jedna“. Dokázal vyvinout rychlost až 60 km/h a jezdil i do kopce. Podnikaví mladíci motorku prodávali za 200 dolarů (asi 112 tisíc korun v dnešních cenách) a zakázky se jen hrnuly. Není divu – ceny automobilů se tehdy pohybovaly v řádech tisíců dolarů. Ocelový orel, symbol jejich nově založené firmy Harley-Davidson (H-D), mohl hrdě vzlétnout.
Bezstarostná jízda
S trochou nadsázky lze říct, že jejich společnost v následujících desetiletích přežila vše: velkou hospodářskou krizi, období špatné kontroly kvality, finanční propad i konkurenci levnějších a zpočátku dynamičtějších japonských výrobců. Stačila si však přitom připsat hned několik legendárních kousků. Jeden takový vznikl roku 1952 pod označením Hydra Glide: na jeho slávě se pak velkou měrou podílel i film Divoch s Marlonem Brandem v hlavní roli, v němž se záporný hrdina proháněl právě na této „těžké mašině“. V 60. letech se harleye staly doslova reklamou na svobodu, poté co se objevily v kultovním snímku Easy Rider (Bezstarostná jízda). Model FLH Electra Glide (1965) dodnes tvoří zlatý standard amerických motorkářů.
Ačkoliv firma prošla mnohými krizemi a její motorky byly svého času spojovány s temným podsvětím, nakonec si dokázala místo na trhu udržet. Stále platí, že pro většinu lidí je jakýkoliv „svalnatý“ motocykl prostě „hárlej“ a stejně tak slavná značka evokuje představu chopperu – v obou kategoriích má přitom H-D na všech kontinentech už dlouho silnou konkurenci. Každoročně pak vyjede na silnice na 300 tisíc nových modelů, jejichž základní pořizovací cena se pohybuje v přepočtu kolem čtvrt milionu korun. (foto: Unsplash, CC0)