Rakety proti letadlům: Britské salvové raketomety za 2. světové války
Už v meziválečném období zaznamenaly reaktivní střely prudký rozmach. Na čele vývoje stál především Sovětský svaz, nicméně potenciál této novinky rozeznaly i jiné státy a některé začaly zkoumat i možnost jejího využití v roli levné a jednoduché protiletecké zbraně. Vzniklo tak několik salvových raketometů, které se však v konkurenci pozdějších naváděných střel staly jen slepou vývojovou uličkou.
Ve srovnání s Německem či SSSR se Velká Británie výzkumem raket pro vojenské použití dlouhou dobu prakticky nezabývala. V období těsně po Velké válce sice proběhlo několik základních experimentů s raketovými motory na tuhé palivo, ty ale nepřinesly žádné konkrétní výsledky a v následujících letech špičky britských ozbrojených sil nevěnovaly tomuto druhu zbraní téměř žádnou pozornost. To se změnilo až v polovině 30. let, kdy se jedna z větví rozvoje britské protiletecké obrany soustředila i na neřízené rakety.
Rakety po anglicku
Zodpovědnost za ni nesl Alwyn Crow, toho času ředitel laboratoře pro balistický výzkum ve Woolwichi. Pod jeho vedením začali konstruktéři pracovat na neřízené protiletecké raketě o průměru dva palce (50,8 mm), která by dokázala dosáhnout výšky 15 000 stop (4 572 m) stejně rychle jako konvenční projektily kalibru 76,2 mm. Již v roce 1937 ale padlo rozhodnutí přerušit vývoj dvoupalcových raket ve prospěch výrazně větších verzí ráže 3,7 palce (83 mm). Pro zakrytí skutečného účelu programu se rakety označovaly jako Unrotated Projectile (nerotující projektil).
Výsledná raketa (označovaná taktéž jako UP-3) měřila na délku 190 cm a při celkové hmotnosti 24,5 kg nesla hlavici s necelými dvěma kilogramy výbušniny. Alwyn Crow původně pro rakety plánoval využít vysoce moderní vzdálenostní roznětku, ty se ale v dané době nacházely v rané fázi vývoje a nebyly připraveny pro bojové využití. Po neúspěšných experimentech s fotoelektrickými zapalovači aktivovanými stínem cíle se tak nakonec konstruktéři rozhodli pro standardní časované roznětky nastavené na určitou výšku. V roce 1940 pak továrna Vickers-Armstrong vyvinula i první odpalovače označené Projector, 3-inch Mk.1.
Šlo o velmi jednoduchou konstrukci, kde se raketa umisťovala mezi dvě vodicí kolejnice. Obsluha seděla na levé straně zařízení a před zášlehem raketového motoru ji chránil pancéřový štít. Pro zacílení sloužil jednoduchý optický zaměřovač, o zážeh rakety se staral elektrický zapalovač. Lafeta umožňovala plný 360° odměr při maximálním náměru 70°. Celé zařízení vážilo sotva 50 kg a jeho obsluhu zvládali i příslušníci domobrany se základním výcvikem.
Baterie Z
Do září 1940 vzniklo 1 000 odpalovačů a o měsíc později již bylo vyrobeno přes 2 600 kusů nové zbraně. V téže době vznikla testovací baterie, která provedla první zkoušky s létajícími terči. Během následujících měsíců pak začaly vznikat takzvané Baterie Z (Z Battery). Každou z nich tvořilo 64 odpalovačů rozdělených do čtyř sekcí po 16 zbraních. První baterie se rozmisťovaly v okolí důležitých přístavů a loděnic; nejčastěji šlo o dvojici sekcí ve vzdálenosti ne více než pět kilometrů od sebe v zájmu koncentrace palby. Nastavení roznětek se odvíjelo od povahy cíle – zatímco proti střemhlavým bombardérům šlo o výšku 3 500 stop (1 000 m), u výše létajících strojů mohly obsluhy navolit výbuch ve výškách až do 20 000 stop (6 000 m).
Praxe nicméně ukázala, že odpalovače mají nízkou kadenci. Zatímco protiletecký kanon lze s vycvičenou obsluhou nabíjet v řádu vteřin, původní odpalovače Baterií Z měly jednorannou konstrukci vyžadující po každém výstřelu upevnění nové rakety. Vzhledem k nutnosti změnit náměr a odměr zbraně v závislosti na rychlosti a kursu cíle tak měly obsluhy na zásah nepřátelského letounu pouze jediný pokus. Pro maximalizaci šance na zničení cíle proto měly baterie vypouštět své rakety ze všech zbraní naráz v mohutných salvách.
Řeč čísel
Současně s vývojem raket pokračovaly i práce na odpalovací platformě. V září 1941 přišla do služby nová verze Projector, 3-inch, No. 2 Mk.1 schopná odpalovat dvě rakety naráz. Tato varianta se záhy stala nejpočetnější a do konce roku 1943 již tvořila 97 % celkového stavu 6 265 odpalovačů po celé Británii. Jen pro představu – v okolí hlavního města se nacházelo ne méně než 874 raketometů, Birmingham bránilo 346 kusů a například důležitá loděnice v Clyde disponovala 256 raketomety. Minimálně jedna baterie putovala i do severní Afriky, kde ji Britové nasadili při obraně Tobruku. V následných letech vznikly i varianty odpalující devět nebo 20 raket.
A jaké byly bojové výsledky britských protileteckých raketometů? Z celkem 833 nepřátelských letadel sestřelených během války protivzdušnou obranou nad ostrovy jich na Baterie Z připadala jen mizivá část. Hlavní vinu na tom nesl fakt, že odpal salvy raket byl ze vzduchu velmi dobře viditelný a dával tak letcům dostatek času na změnu kursu. O to silnější ale měly rakety účinek psychologický – dle britských operačních výzkumů totiž nepřátelská letadla v oblastech bráněných raketomety často kličkovala ve snaze ztížit střelcům zamíření, což ale na druhou stranu výrazně snižovalo přesnost bombardování.
Miny unášené větrem
Samostatnou vývojovou větev britských protileteckých raketometů představovaly jejich námořní deriváty. Velkým zastáncem těchto zbraní byl Winston Churchill, jenž z pozice 1. lorda admirality po vypuknutí války prosazoval umístění protivzdušných neřízených střel na všechny válečné lodě. Praktickým výstupem této vize se stal v roce 1940 mohutný dvacetikomorový raketomet určený pro projektily ráže 180 mm. Ty místo konvenční výbušné hlavice nesly vzdušnou minu, která se uvolnila ve vzdálenosti zhruba 300 m od lodi a následně se snášela k hladině zavěšena na trojici 122 m dlouhých ocelových lanek spojených s trojicí padáčků. Při hromadném odpalu takto mělo vzniknout pomyslné vzdušné minové pole, v němž by útočící torpédové letouny minu zachytily křídly a přivedly k explozi.
Během roku 1940 byly odpalovače umístěny na paluby řady válečných plavidel; mezi nejznámější takto vyzbrojené lodě patřil bitevní křižník Hood a bitevní lodě tříd Nelson a King George V. Již testovací odpaly ale ukázaly fatální chybu celého konceptu – stačilo, aby se po odpalu změnil směr větru a miny se odpalující lodi „vrátily“ zpět. Vytvoření minového pole navíc zabralo příliš dlouhou dobu a zkušení piloti se mu dokázali snadno vyhnout. Během let 1940–1941 byly proto odpalovače postupně nahrazovány rychlopalnými protileteckými kanony ráže 40 mm.
Britské protiletecké rakety sice nedosáhly žádných závratných úspěchů, potvrdily ale hodnotu raketové výzbroje. V roce 1941 pak z iniciativy Henryho Tizarda padlo rozhodnutí využít sérii UP k vývoji leteckých protitankových raket. Inspirováni sovětskými RS-82 následně britští inženýři vytvořili sérii projektilů RP-3. Ty mohly nést tříštivotrhavé a kumulativní protipancéřové hlavice a během války je používala celá řada britských letounů.
