Reklama


Rebel Batlička: Proč skončil autor oblíbených povídek v Mauthausenu?

19.04.2018 - David František Wagner

Nejeden český kluk vyrůstal na dobrodružných povídkách z pera Otakara Batličky, které původně vycházely v Mladém hlasateli. Kolem osudu jejich autora panuje dodnes řada nejasností. Fakt, že zahynul jako odpůrce nacistického režimu, je však nezpochybnitelný

<p>Po válce byl Otakar Batlička vyznamenán Československým válečným křížem in memoriam</p>

Po válce byl Otakar Batlička vyznamenán Československým válečným křížem in memoriam


Reklama

Roku 1895 se do rodiny pražského plynárenského úředníka narodil chlapec jménem Otakar Batlička. Jeho matka záhy zemřela a otec, patrně z nedostatku času, chlapcově výchově nevěnoval příliš pozornosti. To se bohužel (nebo bohudík) projevilo na Otakarově povaze. Nikdy nebyl příliš disciplinovaný a jeden klukovský průšvih následoval druhý. Bouřil se často a proti ledasčemu.

Není proto divu, že se o něm traduje historka, podle níž měl jako mladý neplnoletý hoch utéct z domova, podle některých zdrojů dokonce s cirkusem, a poté procestovat celý svět, aby se později vrátil do vlasti coby ostřílený dobrodruh. Tuto legendu se díky srovnávání dobových dokumentů podařilo vyvrátit. Batlička skutečně kdejaký kout světa procestoval, ovšem až jako dospělý. 

Pod kódem OK1CB

O přesné trase Batličkovy cesty se dosud vedou spory. Hovoří se o Jižní Americe, ale zda ji skutečně navštívil, nikdo přesně neví. Po návratu musel čelit existencionálním potížím. Neměl maturitu a kvůli tomu se mu opakovaně nedařilo sehnat si stálé zaměstnání. Nějakou dobu se živil všelijak. Pokoušel se dostat do služeb tajné policie, otevřel si školu boxu, v níž sám vyučoval, protože se tomu prý naučil během svých putování. Kromě toho pojišťoval psy či závodil na motorce. Traduje se, že získal cenu jako zdatný střelec, ale jisté to není. Nakonec se stal řidičem tramvaje, usadil se a jeho život se stal zcela běžným.

Našel však novou vášeň. Pod volacím kódem OK1CB se nadšeně věnoval radioamatérství, přičemž měl zvládnout řadu úžasných kousků. Jako snad u všech tradovaných Batličkových dobrodružství se bohužel některé z nich zkrátka nemohly uskutečnit. Se vzducholodí Umberta Nobileho, která ztroskotala při cestě na severní pól, se nespojil, byť by to bylo zajímavé. Jedním ze dvou cizinců na palubě letu určeného hlavně k propagaci fašistické Itálie jako pokrokového státu byl tehdy český radiolog Běhounek.

Na přelomu dvacátých a třicátých let se na Otakara usmálo štěstí, když se mu naskytla příležitost přispívat do Mladého hlasatele, časopisu pro mládež, který tehdy vydával koncern Melantrich. Zde uveřejňoval dobrodružné povídky na pokračování, které se mezi mládeží těšily velké oblibě. Inspiraci čerpal především ze svých cest a své místo v nich také měla Batličkova milovaná radiokomunikace. Později v časopise ostatně publikoval také seriál o radioamatérství. 

Odhalený odbojář

Přelomovým byl pro Batličku rok 1939, tedy počátek nacistické okupace Československa. Otakar opět nezapřel dobrodružnou povahu, když vstoupil do odbojové skupiny Obrana národa. Do její činnosti se zapojil jako radiotelegrafista, přičemž měl za úkol zajišťovat telegrafické spojení s Moskvou. Na podzim roku 1941 však byla skupina v rámci zostřeného postupu proti odbojářům po nástupu Heydricha prozrazena a brzy poté nacisté vypátrali všechny její členy. Otakara Batličku zatkli a vyslýchali. Potom následovalo uvěznění na Pankráci, odkud ho přesunuli do Terezína. Po nějaké době byl transportován do koncentračního tábora Mauthausen, kde někdy roku 1942 zemřel

Rovněž o Batličkově smrti kolují mnohé mýty. Nejodvážnější z nich vypráví, že spisovatel nezemřel za zdmi koncentračního tábora, ale že jako pravý dobrodruh uprchl a zastřelili ho na útěku. Vzhledem k výpovědím přeživších vězňů, kteří si nepamatují, že by někdy došlo k úspěšnému útěku z tábora, stejně jako k podmínkám, jež v něm panovaly, však Batličkův útěk musíme považovat za nereálný. Spisovatel tedy pravděpodobně zemřel stejně jako většina ostatních vězňů pomocí benzinové injekce vpravené do srdce. Tyto popravy měl na starosti nacistický lékař Eduard Krebsbach a jeho pomocníci. Některé zdroje však uvádějí, že Batličku postavili ke zdi. Typicky batličkovskou nejistotu nám tedy přináší i způsob jeho smrti.

Pod příkrovem mýtů

Tímto okamžikem se začíná psát historie druhého života Otakara Batličky. Po válce ho ministr národní obrany generál Ludvík Svoboda vyznamenal Československým válečným křížem in memoriam. Jako autor však byl téměř zapomenut. Spisovatele Batličku objevil pro veřejnost coby téměř neznámého v polovině šedesátých let 20. století Petr Sadecký. Ten už od mládí vášnivě obdivoval kresby Konečného, Buriana a dalších ilustrátorů dobrodružných knih. To Sadeckého přivedlo k zájmu o dílo Jaroslava Foglara, které v polovině šedesátých let pomáhal propagovat a opětovně dostat do povědomí čtenářů.

Posléze Sadecký svůj zájem nasměroval na Batličku. Kontaktoval vdovu po Batličkovi a domluvil se s ní, sehnal vhodného editora, který původní povídky z přelomu třicátých a čtyřicátých let přepracoval. Tak spatřila světlo světa kniha Na vlně 57 metrů. Protože měla nečekaný úspěch, záhy ji následovaly další. Knihy měly úspěch i po událostech v srpnu 1968. Normalizační trh takové literatuře vyhovoval dokonale: nabízela odpočinek, únik a straně se nezdála v ničem závadná.

Znovuobjevení Batličky však provázely i kontroverze. Přestože spisovatelovu dílu Sadecký nepochybně prokázal velkou službu, jeho konání zanechalo na Batličkově osobě neblahý stín. Sadecký si byl dobře vědom, že téměř zapomenutý autor musí být něčím výjimečný. Vytvořil proto okolo Batličkova mládí obrovskou legendu sestávající z údajných cestovatelských dobrodružství

 

  • Zdroj textu:

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií: archiv redakce

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Avalon

Kde: Britské ostrovy
První zmínka: 12. století

Bájný ostrov, na němž měl král Artuš najít svůj poslední odpočinek, získal své jméno po jablku. Poprvé se o něm zmiňuje anglický kněz Geoffrey of Monmouth ve svých latinských Dějinách britských králů, které dopsal někdy kolem roku 1136. 

Koncem 12. století oznámili mniši ze starobylého kláštera v Glastonbury, že objevili ostatky krále Artuše i královny. To by znamenalo, že se bájný Avalon nacházel právě zde. Toto zjištění vůbec není přitažené za vlasy − Glastonbury se skutečně nacházelo na ostrově uprostřed bažin a ve staré velštině se mu skutečně říkalo Ynys Afallach, tedy Ostrov jablek.

Zbožní obyvatelé prý tehdy v hloubce 5 m našli rakev s latinským nápisem: „Zde leží slavný král Artuš na ostrově Avalon.“ Uvnitř měly ležet kostry muže a ženy.

Ostatky byly později s velkou slávou a za přítomnosti krále Edwarda I. znovu pohřbeny a až do dob reformace jim byla projevována mimořádná úcta.

Vše do sebe krásně zapadá, dnešní historici jsou ale skeptičtí. Tehdejší mniši podle nich mohli fascinující nález zinscenovat, aby ekonomicky pomohli svému klášteru, který krátce předtím vyhořel.

Zajímavosti
Revue

Nesmírně rozpálený plynný obr KELT-9b je velice blízko své hvězdě

Vesmír

Brněnští Němci vítají 15. března 1939 německou armádu. Také Jan Svoboda měl k okupantům velmi blízko

Válka

Blízko vstupu do parku se tyčí i 150 metrů vysoká Babylonská věž (foto: Shutterstock)

 

Příroda

Celý proces probíhal za přítomnosti kněze s hlavou Anubise, boha zemřelých, pohřebišť a mumifikace, který byl nejčastěji zpodobňován jako šakal

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907